NPD documents search: Právník, 58 (1919) - K otázce, jaké následky má nedostavení se žalobce k jednomu smírnému jednání o žalobě na rozvod od stolu a lože

Čís. 138 dis.

Administrativní přeložení soudce podle § 43 zák. čís. 46/1868 ř. zák. není kárným trestem; jeho účelem jest jen zabezpečení řádného a nerušeného vykonávání práva; nevyžaduje subjektivní zavinění soudce, o jehož přeložení jde.
(Rozh. ze dne 24. října 1931, Ds I 22/31.) Nejvyšší soud jako kárný soud druhé stolice pro soudce nevyhověl v neveřejném zasedání, slyšev generálního prokurátora, stížnosti soudce do usnesení vrchního soudu v Praze jako kárného soudu pro soudce ze dne 21. srpna 1931, jímž bylo vysloveno, by byl stěžovatel ve smyslu § 43 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. přeložen ze svého služebního místa u okresního soudu v M., pro které byl jmenován, na jiné služební místo.
Odůvodnění:
Přeložení soudce podle § 43 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. smí bytí proti jeho vůli nařízeno, bylo-li by jeho další setrvání na dosavadním služebním místě na újmu vykonávání práva. Jde o důvod rázu objektivního, což plyne i z úvahy, že takové nedobrovolné přeložení, jehož způsob jest v § 47 zvlášť upraven, není kárným trestem jako přeložení podle § 6 a) cit. zákona, a že jeho účelem není potrestání soudce, nýbrž jen zabezpečení řádného a nerušeného vykonávání práva. Zákon nevyžaduje, by tu bylo i subjektivní zavinění soudce, který má býti přeložen, třebaže nelze neuznati, že příčiny, pro které se jeví další setrvání soudce na jeho dosavadním služebním místě škodlivým pro vykonávání práva, mohou míti a obyčejně také mívají původ v osobních vlastnostech soudce nebo v jeho chování. To právě přehlíží stěžovatel ve svých vývodech, jimiž se snaží dolíčiti, že v úřadě pilně pracoval, že mu tedy nelze přičítati výhradnou subjektivní vinu na tom, že stav okresního soudu, jehož jest přednostou, byl shledán velmi neuspokojivým a nepříznivým, a že se pokud jde o jeho poměr k Emmě B-ové, nedopustil ničeho, co by bylo (jak praví) »proti ctnostem jeho stavu«. Okolnosti, které stěžovatel teprve dodatečně uvádí na svou omluvu, nejsou s to, by vyvrátily správnost úsudku kárného soudu prvé stolice, že řádné konání soudnictví, najmě vedení okresního soudu, jehož je stěžovatel přednostou, a mimo to zejména neblahé následky jeho, veřejně v M. známého důvěrného poměru K Emmě B-ové (§ 47 soud. instr.) vyžadují, by stěžovatel v zájmu nerušeného vykonávání práva nebyl ve svém dosavadním působišti ponechán. Nelze posléze ponechati nepovšimnutým, že stěžovatel sám, když mu byly podle § 45 zákona čís. 46/1868 ř. zák. oznámeny důvody, které vyžadují jeho přeložení, projevil ve svém vyjádření ze dne 25. července 1931 souhlas s přeložením na jiné místo služební, a kladl jen podmínku, by netrpěl hmotnou škodu. Ale již sám zákon čís. 46/1868 ř. zák. pamatuje v § 47 na to, by soudce nebyl nedobrovolným přeložením zkrácen na svém platu, a by se mu dostalo náhrady normálních výloh stěhovacích. Klásti jiné podmínky není stěžovatel oprávněn. Stížnost nebyla shledána důvodnou, pročež jí nebylo lze vyhověti.

Citace:

Ustanovení §u 265 tr. ř. jest užíti jen tehdy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 5, s. 192-193.