A. Boistel, Cours de philosophie du droit, T. I., II., Paris, Fontemoing 1899 (504 a 454 str.).
Zvláštní čtení o filosofii práva na Faculté du droit v Paříži zavedeno bylo teprv r. 1889. Prof. B., jenž je zahájil, přepracoval z tohoto podnětu svůj dřívější spis: Cours de droit naturel ou de philosophie du droit suivant les principes de Rosmini (Paris, Thorin, 1870) a vydal znovu pod titulem svrchu uvedeným. B. hlásí se k odchovancům filosofie Kantovy a Rosminiovy i jest otevřeným stoupencem theorie práva rozumového (přirozeného) jakožto »souboru pravidel, jež po rozumu sluší opatřiti zevní sankcí donucovací«. Právo rozumové jest ideálem, typem práva positivního. Rozumové základy práva jsou idea spravedlnosti a idea užitečnosti. Prvou a toliko touto zabývá se filosofie práva; idea užitečnosti — výklad různých interesů, zvláště hmotných, jež měly a mají vliv na právní řády národů — jest předmětem jiných věd, zvláště nár. hospodářství a sociologie. Filosofii právní nestačí pouhé přehledy souborné soustavy právní (encyklopedie), aniž všeobecné nauky soustavného zpracování práva; máť ona spíše připnouti nauky tyto k prvotným a jednoduchým principům rozumovým metafysikou stanoveným, za něž nejde lidské poznání (srv. I. introd. str. 1—20 a II. appendice str. 425—450). Že názor tento podstatně liší se od theorií sociálních či sociologických, jež neznají rozumových jiných principů práva než přirozenou nutnost společenského života, jest předem výslovně vytknuto (srv. I. str. 13 násl.).
B. dílo rozpadá se ve dvě části; v první (sv I.) probírá 1. základní principy: pojem zákona jakožto společného principu práva a mravnosti, odlišení práva od této, zvláštní princip práva a princip odvození práv a 2. přehled práv individuálních, jednak vnitřních: vrozených a odvozených či nabytých (různých svobod), jednak zevnějších k věcem (vlastnictví) a k osobám, pak přenos práv (závazky, vydržení a promlčení, smlouvy, testament) a konečně porušení práv. — Východištěm právní filosofie jest ethika; princip práva tkví v absolutním zákoně mravním. Jakožto část mravnosti odlišuje se právo od ostatních zjevů mravních zevní vynutitelností (srv. názory Thomasiovy, Leibnitzovy, Kantovy, Rosminiovy). Právo (v subj. smyslu) jest osobní jednání chráněné mravností, kteráž přikazuje ostatním lidem šetření a zmocňuje k užití moci za příčinou jich donucení. Mravní princip pak, jímž ono donucení jest odůvodněno, jest nedotknutelnost osobnosti lidské, odkud tudíž veškeré podstatné znaky a účinky všech práv lze odvoditi. (I. str. 21—151).
V druhé části (sv. II.) probírá B. theorii společnosti a právo sociální v oddílech; 1. společnost, povaha, úkony a organisace její, 2. rodina a manželství, 3. společnost občanská, stát. — Společnost v nejobecnějším slova smyslu jest dobrovolná součinnost více osob k společnému dobru společnými prostředky. Stát jest druh společnosti, společnost občanská (société civile). Zvláštní odlišný znak jeho jest v účelu, kterýž B. shledává — jako theorie právního státu — v záruce co nejširšího výkonu individuálných práv. Consensus (součinnost) jest u státu závazný.
B. řadí se celkem směru právně-filosofickému, jejž zastupují ve francouzské literatuře spisy novější Lerminiera, Beudanta, Francka, Bélimea, Beaussirea, de Vareilles-Sommièresa a j. Postupuje jako všichni stoupenci pokantovského racionalismu a idealismu právního dedukcí od jistých principů mravních k výkladu principu práva subjektivného, individuálného, jež existuje mu aspoň theoreticky dříve než stát a neodvisle od tohoto. Ze nesrovnává se s názory sociologie positivistické a zvláště organické (srv. na př. I. 12, 109 násl., 112 násl., 485 násl., II. 51 násl., 226 násl, 269 násl.), jest pochopitelno, ježto společnost jest mu jednotou založenou na svazcích mravních, a poměry fysické mezi lidmi jsou toliko následkem a projevem poměrů mravních.
Dr. Jos. Trakal.