Smlouvy mezinárodní.
Jejich teorie a technika.
I. Pojem. — II. Druhy mezinárodních smluv.— III. Podmínky platnosti mezinárodních smluv. 1. Způsobilost k uzavírání mezinárodních smluv. 2. Předmět mezinárodních smluv. 3. Projev souhlasné vůle kontrahentů. a) Vis ac metus. b) Error. Dolus. c) Laesio. — IV. Uzavírání mezinárodních smluv. A. Smlouvy ve formě solenní. 1. Jednání o smlouvy uzavírané ve formě solenní. a) Podnět k jednání a jeho příprava, b) O orgánech vyjednávajících. Plné moci. Instrukce, c) Redakce a podpis mezinárodních smluv. 2. Osnova mezinárodních smluv. Jejich doplňky. 3. Ratifikace mezinárodních smluv, a) Pojem, b) Ratifikace v praksi a nauce, c) Kdo a kdy ratifikuje mezinárodní smlouvy ? d) O ratifikaci iregulární. e) Ratifikační instrument. f) Jiné formy ratifikací. g) Výměna a uložení ratifikačních instrumentů, h) Odepření ratifikace. B. Smlouvy ve formách zjednodušených. C. Smlouvy vypracované Stálou organisací práce a kolektivní smlouvy sjednané pod záštitou Společnosti Národů. — V. Registrace mezinárodních smluv. 1. Čl. 18 Paktu o Společnosti Národů. 2. Které smlouvy mají býti registrovány ? 3. Jak se provádí registrace. 4. Právní účinky registrace. 5. Čl. 18 a tajné smlouvy. — VI. Závaznost mezinárodních smluv. 1. „Pacta sunt servanda.” 2. O subjektech závazků založených mezinárodními smlouvami. 3. Mezinárodní smlouvy a třetí státy. 4. Akcese a adhese. — VII. Provádění mezinárodních smluv. 1. Opatření vnitrostátní. 2. Opatření mezinárodní, a) Náboženské záruky, b) Záruky konservátorů míru. c) Zástavy. d) Rukojmí a pod. e) Garanční okupace území. f) Záruky finanční. g) Garancie třetích států. h) Začátky organisované kontroly provádění mezinárodních smluv. — VIII. Interpretace mezinárodních smluv. 1. Kdo je povolán, aby vykládal mezinárodní smlouvy ? 2. Účel interpretace. 3. Interpretační metody. 4. Pravidla pro výklad mezinárodních smluv. — IX. Zánik závaznosti mezinárodních smluv. I. O zániku všeobecně. 2. Zánik uplynutím doby. 3. Splnění mezinárodních smluv. 4. Splnění výminky. 5. Vypovězení mezinárodních smluv. 6. Mutuus dissensus. 7. Revokace mezinárodních smluv v důsledku jejich porušení. 8. Vzdání se práv plynoucích z mezinárodních smluv. 9. Rozhodnutí třetího. 10. Nemožnost plnění mezinárodních smluv. 11. Změna vládního režimu. 12. Územní změny. Zánik státu. 13. Klausule „rébus sic stantibus”. 14. Válka. — X. Prorogace, obnovení, retablování a potvrzování mezinárodních smluv. — Sbírky mezinárodních smluv a literatura.
I. Pojem.
Veřejnoprávní nauka vynaložila již nemalé úsilí, aby určila přesně pojem m-ích s. Byla konstruována řada definic. Při důkladné jejich analysi se však ukazuje, že žádná z nich neuspokojuje (Chailley). Nemůže tomu býti ani jinak, dokud nebudou některé základní prvky, s nimiž se v definicích operuje, dostatečně objasněny. Zatím nezbývá, než spokojiti se s definicí přibližnou a viděti v m-ích s-ách smlouvy uzavřené mezi členy mezinárodního společenství, jednajícími v této své vlastnosti.
Kontrahenty m-ích s. jsou členové mezinárodního společenství, t. j. státy resp. jejich spojení. Nejsou proto m-ími s-ami t. zv. smlouvy osobní (pacta personalia), které dříve uzavírali panovníci svým jménem nebo jménem dynastie o trůnní dědické posloupnosti, pokud se arciť jinak nedotýkají práv států (Vattel). I v nynější době bývají uzavírány ve formě m-ích s. svatební smlouvy panovníků a členů panovnických rodin (srov. na př. smlouvu o sňatku princezny Marie, vnučky královny Viktorie, s princem Ferdinandem Rumunským z 15. XII. 1892). Diplomatická prakse hleděla na takové smlouvy nejednou jako na s-y m-í. Tak smlouva o sňatku korunního prince švédského Gustava Adolfa a princezny Louisy Mountbatten, pravnučky královny Viktorie, uzavřená mezi panovníkem Spoj. království Velké Britanie a Irska a králem Švédským 27. X. 1923, byla i zaregistrována u Společnosti Národů podle čl. 18 Paktu. Jde nepochybně o pozůstatek z doby absolutních monarchií, jehož podržení lze i dnes odůvodniti tím, že takové smlouvy mohou býti politicky velmi významné. Je však samozřejmé, že jejich předpisy povahy majetkové a pod. bude posuzovati podle práva soukromého(Joseph-Barthélemy, de Louter).
Za m. s. se zpravidla v nauce nepokládají smlouvy uzavřené s necivilisovanými nebo kočovnými kmeny, které nejsou členy mezinárodního společenství, jako jsou hlavně pakty o t. zv. koloniálních protektorátech (jinak Anzilotti). Také mezinárodní prakse upírá těmto ujednáním povahu m-ích s. Tak judikuje Stálý rozhodčí dvůr v nálezu z 4. IV. 1928 ve věci ostrova Palmas. Ve Spojených státech amerických od vydání aktu z 3. III. 1871 se nepokládají za mezinárodní ty smlouvy, které byly uzavřeny s indiánskými kmeny (Moore). Ve Francii u příležitosti ústavního projednávání ujednání z 3. X. 1890 s králem Dahomeyským byla ražena zásada, že na takové smlouvy se nevztahují ústavní předpisy o uzavírání m-ích s. (Chailley).
Za m. s. nepokládají se většinou ani smlouvy s Papežským Stolcem, t. zv. konkordáty. Na ně se hledí jako na veřejnoprávní akty vydané v dohodě s Papežským Stolcem. Neboť papež, uzavíraje konkordát, jedná jako duchovní náčelník katolických příslušníků druhého kontrahenta a nikoliv jako šéf suverénního státu. Konkordáty upravují se dále otázky dotýkající se výlučně sféry práva vnitrostátního. V tomto smyslu se vyslovují v nauce na př. Bluntschli, Carnazza-Amari, Fiore, Despagnet, Hershey. Hall, Nys, de Louter, Rivier, Oppenheim, Hobza a. j. Heffter, Pradier-Fodéré,Mérignhac a j. považují naproti tomu konkordáty za s. m., třebaže arciť zvláštního druhu. Skutečnost, že tyto smlouvy dotýkají se jen ústavního nebo správního práva státu, který je uzavírá, neznamená ještě podle nich, že nejsou m-ími s-ami. Neboť stejně je tomu i u různých konvencí uzavíraných mezi státy o právním postavení cizinců a přece se jim povaha m-ích s. neupírá. Le Furovi jeví se konkordáty po stránce formální jako opravdové m. s. v tom smyslu, že jsou dohodami mezi svrchovanými mocnostmi a že jejich účinky jsou upraveny zásadou ,,pacta sunt servanda“. Přiznává však, že otázky konkordáty řešené jsou povahy vnitřní a že se velmi liší od těch, které bývají předmětem smluv mezi státy uzavíraných. Z těchto důvodů vidí v nich Anzilotti smlouvy analogické s-ám m-ím a Fauchille je prohlašuje za smlouvy sui generis. Nejnověji klade se v doktríně důraz na vůli smluvních stran a konkordáty se prohlašují za s. m. tehdy, když kontrahenti měli v úmyslu podrobiti poměry, o něž v nich jde, mezinárodnímu právu (Gemma, Strupp. Že smluvní strany mohou prohlásiti konkordát za m. s-u, připouští též Hobza).
V praksi států, jak je patrno z četných případů jednostranných abrogací konkordátů, byla těmto povaha m-ích s. často upírána (na př. francouzské Národní Shromáždění prohlásilo v r. 1791 za zrušený konkordát z r. 1516; rakouský konkordát z r. 1855 byl pokládán právně za zrušený květnovými zákony z r. 1868 resp. zák. ze 7. V. 1874 o zevních poměrech církve katolické. Formálně byl vypovězen Rakousko-Uherskem 30. VI. 1870. Konkordát uzavřený prvním konsulem Bonapartem a Piem VII. 15. VII. 1801 byl zrušen ve Francii bez předchozího vypovězení zákonem z 9. XII. 1905). Některé moderní ústavy je však staví plně na roveň m-ím s-ám (srov. čl. 67 ústavy argentinské z 25. V. 1853, čl. 114 ústavy polské ze 17. III. 1921, čl. 83 ústavy peruánské ze 27. XII. 1919). Také diplomatická prakse nakládá s konkordáty nejednou jako s m-ími s-ami. Tak byl konkordát s Lotyšskem z 30. V. 1922 zaregistrován u Společnosti Národů. 'Viz též heslo ,,Konkordáty“. M-ími s-ami nejsou dále smlouvy uzavřené státem se soukromníky nebo soukromými právnickými osobami, na př. smlouvy o zápůjčkách.
Výjimkou považují se jak v praksi, tak i v nauce za mezinárodní ty smlouvy, které byly dříve uzavírány s knížetem Thurn-Taxisem o poštovní dopravě a smlouvy uzavřené s vládou území Saarského (do plebiscitu na začátku r. 1935).
Způsob, jak jsou m. s. nazývány, jest pro posouzení jejich právní povahy zcela bez významu. Diplomatická prakse používá velmi různých názvů: smlouva (traité), pakt (pacte), úmluva (convention), akt (acte), dohoda (accord), prohlášení (déclaration), protokol (protocole), zápis (proces-verbal), úprava (arrangement), dodatková dohoda (avenant), dodatečné články (articles additionnels), kartel (cartel), kompromis (compromis), modus vivendi, reversály (lettres réversales), výměna not (échange de notes) a j. Pojmenování smlouva bývá vyhrazeno nejdůležitějším smlouvám politickým. Stejně i název pakt. Ostatních výrazů se používá při smlouvách méně důležitých. Nejde tu však o pevné pravidlo. Bittner a Basdevant ukázali, jak v tomto směru prakse kolísá. Často jsou nazvány smlouvami i kontrakty podružného významu (na př. četné smlouvy extradiční, plavební, obchodní a j.) a naopak smlouvy prvořadé důležitosti označují se jako úmluvy, protokoly, prohlášení, dohody a pod. (na př. Haagské úmluvy z r. 1899 a 1907, protokol o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z 2. X. 1924, deklarace Londýnská z 26. II. 1909, dohody Haagské o reparacích z 20. I. 1930 a pod.). Akty bývají uzavírány na mezinárodních konferencích a kongresech (na př. různé plavební akty pro mezinárodní řeky). Závěrečné akty kongresů a konferencí, zvané někdy také generální akty, shrnují hlavní výsledky prací jmenovaných shromáždění. K nim jsou zpravidla připojovány jako přílohy sjednané m. s. (srov. na př. závěrečný akt kongresu Vídeňského z 9. VI. 1815). Kartely jsou smlouvy sjednávané vysokými úředníky států nebo veliteli armád v poli, veliteli pevností a veliteli válečných loďstev o otázkách technických (na př. o výměně zajatců, zastavení nepřátelství, kapitulaci pevnosti a pod.). Modus vivendi nazývá se smlouva týkající se části problémů, které by měly býti mezi kontrahenty vyřešeny, které však zatím v souhrnu vyřešiti není možné. Kompromisem zve se m. s-a, kterou se podrobuje řízení rozhodčímu nebo soudnímu spor vzniklý mezi státy. V reversálech upravují se otázky etikety mezi korunovanými hlavami. Tyto smlouvy obsahují zpravidla prohlášení o tom, že ve změně pravidel ceremoniálu nelze viděti prejudici pro budoucnost. Někdy se jimi uznával také císařský nebo královský titul. Mohou však zakládati i závazky jiného druhu.
M. s. zakládají, mění nebo ruší mezinárodně-právní závazky mezi kontrahenty. Jako prameny práva mají zcela mimořádný význam pro právní řád mezinárodní. Tento význam neoslabí ani novější nauka, která v nich vidí pouhý způsob konstatování práva (Politis).
II. Druhy mezinárodních smluv.
Snažíc se ode dávna provésti vědeckou klasifikaci m. s., doktrína mezinárodního práva promrhala při tom mnoho energie. Výsledky, k nimž došla, jsou totiž sotva plně uspokojující.
Starší spisovatelé rozeznávali smlouvy, při nichž jde o závazky uložené již právem přirozeným, a smlouvy, jimiž se smluvní strany zavazují k něčemu více. Pacta personalia, obsahující osobní závazky panovníků, a pacta realia, zakládající závazky států. Smlouvy rovné a nerovné podle toho, jsou-li slib nebo plnění převzaté jednou smluvní stranou vyváženy závazky uloženými druhé straně, či nikoliv (Grotius, Vattel, Calvo, Pradier-Fodéré a j.). Vattel, Ch. de Martens, Wheaton a j. lišili smlouvy a pakty či konvence. Prvním přiznávali trvalou účinnost, druhým jen dočasnou. Podle téhož kriteria dělili Calvo, Torres-Campos a j. m. s. na trvalé a přechodné; Heffter na preliminární a definitivní. Bluntschli, Gessner, Rivier stavěli na jednu stranu smlouvy vlastní, při nichž jsou kontrahenty plnoprávné subjekty mezinárodního práva a na druhou smlouvy nevlastní, uzavřené mezi státy a soukromými osobami nebo církví. Do této skupiny řadili také pacta personalia. Podle obsahu třídil Heffter m. s. na konstitutivní, obsahující předpisy o určitých plněních, regulatorní, vztahující se na politický nebo sociální styk mezi státy a společenské, obsahující závazky o společném sledování politického zájmu. Georg Jellinek mluvil o smlouvách administrativních, jimiž je sledován cíl lépe plniti vnitrostátní správní úkoly, a politických, jejichž účelem je zvětšení moci za účelem prosazování zahraničně-politických zájmů. Podobně rozeznávali P. de Martens a Gareis smlouvy politické a sociální, Eivier, Nys a Despagnet smlouvy politické a hospodářské (dopravní). Fauchille lišil smlouvy, které jsou prameny práva objektivního, od smluv politických, dále od těch, jimiž se chrání sociální a hospodářské zájmy států a od smluv uzavřených mezi válčícími stranami. I s jinými způsoby dělení m-ích s. je možno se v doktríně setkati.
Klasifikace tyto jsou z většiny vadné proto, že berou za kriterium určité vnější znaky nebo okolnosti m-ích s. Jejich autoři, praví Ruffini, si počínají jako zoolog, který by se domníval, že dobře roztřídí živočichy, bude-li je rozeznávati jednoduše podle výšky jejich těla nebo podle barvy srsti.
Skutečný právnický význam má třídění m-ích s., k němuž položil základ Bergbohm a které propracoval Triepel, totiž na smlouvy obsahující právní jednání (rechtsgeschäftliche Verträge, traités-contrats) a smlouvy právotvorné (rechtssetzende Verträge, traités-lois). Kriterium je zde způsob, jakým se projevuje vůle smluvních stran a cíl, který sledují. Při prvních jde o konciliaci odlišných vůlí smluvních stran, odpovídajících jejich různým zájmům. Rapisardi-Mirabelli je jmenuje také smlouvy výměnné (traités ďéchange). Těmito smlouvami se zakládají analogická subjektivní práva a závazky pro státy, jako jsou ty, které plynou ze smluv soukromoprávních jednotlivcům. Při smlouvách právotvorných naproti tomu nese se vůle smluvních stran shodně k témuž cíli. Strany k němu spějí ve shodě se svými zájmy. Smlouvami právotvornými určují se abstraktní normy právní. Rapisardi-Mirabelli je nazývá smlouvy společenské (traités de société). I tato klasifikace našla vehementní odpůrce (Salvioli, Réglade). Nicméně její význam je mimo vší pochybnost. Po stránce právní má dále význam i dělení m-ích s. na disposiční a asociační podle toho, zda k jejich provedení je třeba jen jediného aktu či více aktů sukcesivních (Rivier, Nys) a zejména také obecně přijímaná klasifikace m-ích s. na smlouvy dvojstranné (bilaterální) a vícestranné (plurilaterální) resp. kolektivní nebo mnohostranné (multilaterální), v důsledku změn, které nastaly v technice jejich uzavírání od počátku stol. XIX.
III. Podmínky platnosti mezinárodních smluv.
Ke vzniku m-ích s. je obecně třeba, aby kontrahenti byli způsobilí m. s. uzavírati, aby předmět m-ích s. byl možný a dovolený a aby došlo ke shodnému projevu vůle smluvních stran.
1. Způsobilost k uzavírání m-ích s. Jen suverénní státy jsou způsobilé uzavírati m. s. Nauka mezinárodního práva vykonstruovala i pojem práva na kontrahování m-ích s., jako esenciálního atributu suverenity. Státy, jejichž svrchovanost je omezena, jsou ve větší nebo menší míře nezpůsobilé uzavírati m. s. Tak státy chráněné nemají zpravidla vůbec této způsobilosti. Protektor zastupuje chráněný stát i v tomto směru. Není-li tomu výjimečně tak, pak má aspoň právo kontrolovati smlouvy uzavřené státem chráněným. Rozhodné jsou předpisy aktu, jímž byl založen mezinárodní protektorát. Také způsobilost vasalských států k uzavírání m-ích s. je nutno zkoumati v každém jednotlivém případě podle norem, na nichž stojí jejich právní statut. Vasalské státy turecké byly způsobilé uzavírati jen smlouvy povahy hospodářské a administrativní (obchodní, plavební, extradiční, o právní pomoci a pod.), nikoliv smlouvy politické. Za kolonie uzavírá m. s. stát mateřský. Ve smlouvách bývá pak často výslovný předpis o tom, že jsou jimi vázány i jeho kolonie. Existují však i zvláštní smlouvy, uzavřené výhradně za kolonie. U smluv, jimiž se zřizují mezinárodní unie, mohou býti kolonie přímo smluvními stranami (srov. zejména úmluvu o telekomunikacích z 10. XII. 1932). I jiné m., s. mohou však kolonie porůznu uzavírati samy (srov. na př. dohodu mezi britskou Indií a francouzskou Indočínou z 15. resp. 20. III. 1926 o přímém dodávání opia z Indie). Smlouvy uzavřené mezi koloniemi, patřícími témuž státu, nejsou ovšem s. m.
V unii personální podržuje každý člen neomezenou způsobilost k uzavírání m-ích s. V unii reální přísluší právo uzavírati m. s. společné vládě. Vstupem do spolku států neztrácí se zásadně způsobilost k uzavírání m-ích s. Členové jeho jsou však nezpůsobilí uzavírati smlouvy, které podle spolkové smlouvy přísluší snad uzavírati společnému orgánu spolku. Ve státě federálním je někdy uzavírání m-ích s. vyhrazeno zcela vládě spolkové (na př. ve Spoj. státech amerických, Mexiku a j.), jindy přísluší z části dílčím státům (srov. čl. 108 ústavy argentinské; čl. 85 ústavy švýcarské z r. 1874 přiznává dílčím státům právo uzavírati smlouvy obchodní a administrativní; také v Německu ještě podle čl. 78 výmarské ústavy mohly dílčí státy uzavírati určité m. s., avšak jen se schválením říše). Některá z britských dominií měla již před světovou válkou způsobilost kontrahovati m. s., zejména obchodní. Po skončení nepřátelství účastnila se dominia prací mírové konference, podepsala mírové smlouvy a stala se členy Společnosti Národů. Od říšské konference z r. 1926 jejich způsobilost k uzavírání m-ích s. je nepochybná (Chevallier, Lewis). Za platnou m. s-u se pokládá i smlouva anglo-irská z 6. X. 1921, tedy smlouva mezi dvěma členy Britské říše. Byla k žádosti irské vlády zaregistrována u Společnosti Národů přes protest státního tajemníka Sira Austena Chamberlaina dne 11. VII. 1924. Způsobilost k uzavírání m-ích s. má i Společnost Národů (srov. protokol s Řeckem ze dne 29. IX. 1924 o ochraně bulharských menšin v Řecku, uzavřený jménem Společnosti Radou).
2. Předmět m-ích s. Předmětem m-ích s. může býti jen závazek, který je možný a dovolený. M. s-a, jež by obsahovala obligaci fysicky nemožnou, na př. závazek postoupiti území, které neexistuje, a pod., je ovšem od počátku neplatná. Neplatná je rovněž smlouva, kterou by se zakládala obligace nemožná právně a tudíž nedovolená, t. j. obligace, která by byla v rozporu s dřívějšími závazky smluvních stran nebo s právy ostatních států. Výjimkou převládá v nauce názor, že uzavře-li neutralisovaný stát smlouvu, která je mu zakázána, zaniká sám mezinárodní akt, jímž byla trvalá neutralita založena.
Věc je celkem jasná, jde-li o konflikt s obecným právem obyčejovým. Tak by byly ab origine neplatné smlouvy, kterými se odnímá státu esenciální právo, bez něhož nemůže politicky žiti. Proto již Vattel prohlašoval všeobecně za neplatné smlouvy, které jsou pro stát zhoubné (,,.. . aucun Conducteur de la Nation n’ayant le pouvoir de s’engager á des choses capables de détruire l´État, pour le salut duquel l´Empire lui est confié“). Neplatné by byly rovněž smlouvy, jimiž by se kontrahenti dělili mezi sebou o širé moře nebo jimiž by se dovolil obchod otroky a pod.
Pochybnosti však mohou nastati v případě, kdy obligace založená m. s-ou je v rozporu s jinou m. s-ou, uzavřenou dříve týmiž kontrahenty. Je každá taková novější smlouva neplatná? Prakse států ukazuje, že tyto vskutku pokládaly takové smlouvy za neplatné. Tak na př. smlouvou z 1. VII. 1890 o državách ve Východní Africe a ostrovu Helgolandu rozdělily si Vel. Britanie a Německo mezi sebe území sultanátu Zanzibarského, třebaže se Vel. Britanie byla deklarací z 10. III. 1862 zavázala Francii, že bude respektovati jeho neodvislost. Když Francie protestovala proti tomuto porušení smluvních závazků, Anglie, aby si vymohla zrušení deklarace z r. 1862, byla nucena poskytnouti Francii kompensaci deklarací ze 5. VIII. 1890. Také doktrína většinou pokládá takové smlouvy za neplatné, uznávajíc, že i v právu mezinárodním jest respektovati nabytá práva (Fauchille; jinak na př. Alvarez).
Podle čl. 20 Paktu o Společnosti Národů je členům Společnosti zakázáno činiti předmětem m-ích s., které mezi sebou uzavírají, závazky, které by se příčily ustanovením Paktu. Takové smlouvy by byly neplatné.
Za nedovolený předmět m-ch s. se někdy pokládají i obligace, které se příčí mezinárodní morálce. Již Vattel uvádí jako příklad ,,une Ligue offensive, faite pour dépouiller une Nation, de qui on n’a regu aucune injure . . Smlouva, která zakládá takovéto závazky, je neplatná. Zda a pokud je mezinárodní obligace contra bonos mores, může ovšem býti často sporné. Co je nemorální jedněm státům, nemusí býti za takové pokládáno kontrahenty smlouvy a není žádného orgánu, který by byl obligatorně kompetentní věc rozhodnouti (Oppenheim).
3. Projev souhlasné vůle kontrahentů. K platnosti m-ch s. je třeba, aby došlo k projevu souhlasné vůle smluvních stran. Vady v pohnutce a v projevu vůle mají i pro posuzování otázky platnosti m-ch s. určitý význam.
a) Vis ac metus. Problému donucení k projevu vůle věnovala nauka mezinárodního práva velmi mnoho pozornosti. Nejdříve arciť jej zkoumala výhradně u smluv mírových. Scholastická doktrína o spravedlivé válce a spravedlivém míru, kterou propracovali první průkopníci moderního práva mezinárodního, de Vittoria a Suarez, pokládala za zcela spravedlivé donucení státu k uzavření smlouvy, jejímž účelem je obnovení porušeného práva. Grotius učil, že při uzavírání smluv má býti jistá rovnost nejen ,,in intellectu rerum“, ale i ,,in voluntatis usu“: . non quidem ut si quis antecessit metus iuste incussus, is demi debeat: sed nequis incutiatur contrahendi causa, aut si incussus est, ut dematur.“ Jen stipulace učiněné za války nebo mírové smlouvy jsou podle něho platné bez ohledu na bázeň, která pohnula stát k jejich učinění, pokud druhá smluvní strana nedá souhlasu k jejich zrušení. Grotius všímá si také otázky, zda může platně uzavírati m. s. panovník v zajetí a odpovídá na ni záporně, s výjimkou případu, kdy jde o náčelníka patrimonijního království. Tuto poslední thesi vyvracel již Vattel poukazem na to, že stát nemůže býti nikdy patrimonium. Král jedná vždy jen za stát a upadne-li do zajetí, pozbývá práva stát zastupovati a tudíž i smlouvami zavazovati. Jinak Vattel souhlasil plně s Grotiem, zejména i v tom, že z mírové smlouvy nelze se vyprostiti poukazem na to, že byla vynucena strachem nebo vyrvána násilím. Puffendorf a G. F. de Martens se problémem donucení k m-m s-ám podrobně nezabývali. Nicméně však prohlašují, že násilí bezprávně vyvinuté je poškozením práv a nikoliv titulem k jejich nabytí, kdežto násilí legitimní nebrání, aby se sklízely jeho plody. Velká řada spisovatelů pozdějších (Bluntschli, Phillimore, Lawrence, Jellinek, Westlake, Fiore, Pradier-Fodéré, Holtzendorff, Hall, Moore, Fauchille, Despagnet, Kivier, Crandall, Oppenheim, Phillipson, Hershey, Cavaglieri a j.) staví se za starou paroemii: ,,coacta voluntas, etiam voluntas“. Státy jsou podle mezinárodního práva zcela svobodné ve svých vzájemných vztazích. Tato akční svoboda, kterou jest nutno předpokládati, trvá však jen tak dlouho, dokud jsou svobodnými orgánové, jejichž prostřednictvím státy jednají. Odtud násilí činí projev vůle při uzavření m-ch s. jen tehdy vadný, když bylo provedeno přímo na osobách, které je za stát uzavíraly. V podrobnostech však shody mezi těmito spisovateli není, jak ukázal posledně Tomšič. Někteří tvrdí, že m. s. jsou neplatné jen tehdy, když násilí bylo provedeno na orgánu, který je kompetentní smlouvy ratifikovati. Jiní naopak učí, že k neplatnosti smlouvy postačí násilí vykonané na osobách, jež o ně vyjednávaly a je podepsaly. Někteří nečiní vůbec rozdílu mezi násilím fysickým a násilím psychickým. Jiní však rozeznávají přesně t. zv. vis absoluta od vis compulsiva a jen první činí podle nich m. s. neplatné. Také pokud jde o právní účinky donucení, liší se značně názory: většina teoretiků zastává, že m. s. j sou od začátku neplatné nebo bez účinnosti, že uvedená vada v projevu vůle smlouvy anuluje. Jiní přiznávají druhému kontrahentu jen právo smlouvu vypověděti. Wheaton, Heffter a j. učí, že donucení k m. s-ě má týž právní účinek, jako donucení ke smlouvě soukromoprávní, neboť jde o obecně-právní princip, který je aplikovati i v právu mezinárodním. Nic je nezaráží, že již Montesquieu se vysmál těm, kteří chtějí ,,décider des droits des royaumes, des nations et de Tunivers par les mémes maximessurlesquelles on décideentre particuliersďundroitpour unegouttiěre.. (De l’Esprit des lois, XXVI, chap. 16). Laghi a Carnazza-Amari prohlašují za neplatné všechny m. s., které byly vnuceny, bez ohledu, na koho působilo násilí. Nippold ukazuje, že státy ve skutečnosti nejsou vždy svobodné a že si mezinárodně-právní nauka vskutku nalhává, když přichází s takovým tvrzením. Jestliže jeden stát donutí všemi mocenskými prostředky stát druhý, aby s ním proti své vůli uzavřel m. s-u, a hrozí mu jinak zničením, nelze přece tvrditi, že druhý stát jedná svobodně, když smlouvu uzavírá. Takové smlouvy se skutečně vyskytují a jsou slabými státy dodržovány, ovšem ze strachu a nikoliv z právního přesvědčení. Dáti jim právní závaznost není možné konstrukcí fikce o svobodném projevu vůle kontrahentů. Proto nepokládá Nippold vynucenou m. s-u za právní akt, i když je snad z politických důvodů ve skutečnosti prováděna.
Je nepochybné, že jakékoliv násilí, vykonané na státním orgánu, který je kompetentní m. s-u ratifikovati, způsobuje neplatnost smlouvy. Tak byly na př. po právu neplatné smlouvy ze dne 18. IX. 1773 o prvním dělení, stejně jako smlouvy ze dne 24. IX. 1793 o druhém dělení Polska, jejichž uzavření bylo na polském sněmu vynuceno hrozbou rakouských, ruských a pruských bajonetů. Neplatná po právu byla smlouva z 5. V. 1808, kterou císař Napoleon I., použiv osobního násilí proti Karlu IV. a jeho synu Ferdinandovi, vynutil jejich abdikace na trůn španělský. Totéž je říci o smlouvě ze dne 7. XI. 1905 o zřízení japonského protektorátu nad Koreou, již podepsal korejský císař, jsa ohrožován na životě japonským vojskem, které obsadilo císařský palác v Seulu. Skutečnost, že m. s-u uzavře panovník zajatý druhým kontrahentem, nečiní sama smlouvu neplatnou. K neplatnosti její bylo by třeba jiného přímého nátlaku. Tak byla jistě platná smlouva Madridská ze 14. I. 1526, kterou podepsal zajatý francouzský král František I. V novější době se zajatým panovníkem o smlouvu vůbec nejedná. Po bitvě u Sedanu r. 1870 Prusko s císařem Napoleonem III. vůbec nejednalo. Násilí, provedené na orgánu, který m. s-u sjednává a podepisuje, má týž právní efekt jen tehdy, když smlouva nepotřebuje býti ratifikována, aby vstoupila v platnost. Jindy je právně zcela irelevantní, neboť podepsaná smlouva před ratifikací je pouhým nezávazným návrhem.
Neplatnost smlouvy může býti způsobena i nátlakem, který byl proveden na stát samý k tomu cíli, aby smlouvu uzavřel. V úvahu přichází arciť jen tlak zvenčí, nikoliv snad tlak událostí vnitrostátních, a ještě jen tehdy, když vychází od druhé smluvní strany. Smlouva, která by byla uzavřena na př. pod tlakem mezinárodní krise politické, je nepochybně platná, jestliže byla uzavřena jinak svobodně. Neplatná jest smlouva, k jejímuž uzavření je slabší stát donucen bez spravedlivé příčiny státem silnějším, ohrožujícím při tom jeho svrchovanost nebo teritoriální integritu. Tak jest pokládati právně za neplatné na př. smlouvy z 20. VIII. 1890 a 11. VI. 1891 mezi Portugalskem a Velkou Britanií, jimiž se první stát vzdal svých nároků na rozsáhlá území africká a které byly uzavřeny pod pohrůžkou vojenského zakročení se strany britské. Nebo i smlouvu z 25. V. 1915 o Kiaočeu a ostatních územích dříve pronajatých Německu, již musila Čína uzavříti s Japonskem pod tlakem ultimata ze 7. V. 1915. Platná naproti tomu je na př. smlouva ze dne 12. V. 1881 o zřízení francouzského protektorátu v Tunisu, kterou donutil uzavříti tuniského beje v Kassar-Said francouzský generál Bréart. Zřízení francouzského protektorátu v Tunisu bylo totiž jedinou cestou, jak bylo možno zabrániti neustávajícím nájezdům divokých kmenů tuniských, neuznávajících autority bejovy, na alžírské území.
Jen u smluv mírových není donucení vadou v pohnutce. Pokud totiž neexistuje nadstátní organisace, která by řešila pokojnou cestou všechny konflikty mezi státy, pokud je na mírových smlouvách založen z největší části politický pořádek mezinárodní, je požadavek jejich platnosti samozřejmá nutnost. Mírové smlouvy nepochybně často sankcionovaly flagrantní nespravedlnost. Nelze však zapomínati, že, i když jsou zpravidla poraženému státu vnuceny, jest v jeho zájmu, aby jimi došlo k zlikvidování válečného stavu. Jinak by se válka nemohla skončiti, leč úplnou zkázou státu poraženého (Fauchille).
b) Error. Dolus. Také o otázkách omylu a podvodu při m-ch s-ách setkáváme se v doktrině s názory zcela protichůdnými. Despagnet a po něm Fauchille vycházejí na př. z klamného předpokladu, že error a dolus se při s-ách m-ch prakticky nevyskytují. Mérignhac prohlašuje, že jsou nepravděpodobné. Státy jsou jednak velmi opatrné při jednání o nich, jednak snadné spojení vlád s vyjednavači umožňuje těmto, aby se vyvarovali omylu a včas prohlédli podskok druhého kontrahenta. Možnost podvodu však jak Fauchille, tak i Mérignhac přece jen uznávají. Většina internacionalistů vychází z nauky Grentilisovy, že error a dolus činí m. s. neplatné (Gr. F. de Martens, Klüber, Berner, Heffter, Fiore, Piédelievre, Calvo, Ullmann, Phillipson, Westlake, de Louter, Anzilotti a j.). Někteří z nich prohlašují, že jest zde vztáhnouti analogicky na m. s. zásady civilně- právní nebo se dovolávají obecných předpisů práva obligačního resp. obecné právní doktríny. Jiní hájí názor, že tam, kde smlouva byla uzavřena errore nebo dolo, přivolení ke smlouvě bylo jen zdánlivé a že mutuus consensus neexistuje.
Jednoty není ani v otázce, kterých částí smlouvy se musí omyl týkati, aby měl uvedený právní účinek. Zpravidla se tento přiznává jen omylu in substantia. Tomuto názoru se konformovala i mezinárodní juris- prudence (srov. na př. rozh. nález ve sporu o výklad čl. 11 smlouvy ze dne 11. VI. 1891 mezi Vel. Britanií a Portugalskem). Vyskytuje se však i názor, že, jde-li o státy, každý omyl je esenciální, protože není žádného soudce nad nimi (Rivier). Aby byl omyl omluvitelný žádají G. Jellinek a Geffcken. Tomu tak je jen tenkráte, když vyjednavači nebo vláda státu ničeho nevěděli nebo měli klamné představy o skutečnostech, které jim známy býti nemohly. Omluvitelný není proto také omyl tehdy, když byl způsoben tím, že vyjednavači špatně pochopili instrukce své vlády. Jisto je, že v mezinárodním právu může mí ti význam jen omyl skutkový, nikoliv omyl právní (de Lapradelle, Politis).
Podle některých právníků nečiní error a dolus m. s-u neplatnou. Státy mají jen právo rozvázati smlouvu, zejména když tyto vady vyjdou na jevo až po ratifikaci smlouvy (Ullmann, de Louter).
Prakse států se značně odchyluje od doktríny. Smlouvy uzavřené s těmito vadami se ponechávají v platnosti s výjimkou ustanovení, která se objeví sporná. Rozhodnutí o těchto ustanoveních se přenechává řízení arbitrážnímu, svépomoci nebo nové smlouvě. Tak byl vyvolán rozhodčí nález ve sporu o výklad čl. 2 mírové smlouvy Pařížské z 3. IX. 1783 mezi Spojenými státy americkými a Velkou Britanií. Postup Rakouska při provádění smlouvy z 5. VIII. 1772 mezi Ruskem a Rakouskem a ze 17. IX. 1773 mezi Polskem a Rakouskem, v nichž byla určena nová státní hranice rakousko-polská řekou Podhorze, která ve skutečnosti neexistuje, jest ojedinělý. To obsadilo totiž bez souhlasu Polska sporné území a dalo postaviti mezníky až na řeku Zbrucz. Smlouva uzavřená mezi Itálií a Habešem v Ucciali 25. V. 1889 odchylovala se v italském textu od textu, redigovaného v nářečí habešském. Z textu italského bylo možno dovozovati, že smlouvou byl zřízen italský protektorát nad Ethiopií. Nikoliv však z textu habešského. Konflikt byl řešen válkou. V mírové smlouvě ze 26. X. 1896 uzavřené v Addis-Abeba musila Itálie uznati neplatnost smlouvy z r. 1889.
c) Laesio. Také otázkou, má-li právní účinky na platnost m-ch s. laesio, zabývá se nauka odedávna. Vattel první ukázal, že nemůže činiti m. s. neplatnými. Ten, kdo se zavazuje, má povinnost dobře odvážiti věci, než smlouvu uzavře; může učiniti se svým statkem, co se mu líbí, a druhá smluvní strana není povinna pátrati po motivech jeho jednání. ,,Si Pon pouvait revenir ďun Traité parce qu’on s’y trouveroit lézé, il n’y auroit rien de stable dans les Contrats des Nations.“ Civilní zákony mohou stanoviti, zda a kdy laesio způsobuje neplatnost smlouvy. Avšak suveréni neznají soudce. Jakým způsobem by bylo možno ji konstatovati ve smlouvách, které mezi sebou uzavřeli ? Štěstí a mír národů zřejmě žádají, aby platnost jejich smluv nebyla odvislá od prostředku tak neurčitého a nebezpečného. Nauka Vattelova byla pozdějšími spisovateli, kteří se problémem blíže zabývali, vesměs převzata (srov. též Moore).
IV. Uzavírání mezinárodních smluv.
Uzavírání m-ch s. je akt značně komplikovaný. Mezinárodní právo neukládá sice smluvním stranám, aby při něm postupovaly určitým způsobem, avšak ve skutečnosti tyto zachovávají postup, který se v minulosti osvědčil, a hledí svoji praksi navzájem přizpůsobiti. I když je možno z dosavadní prakse států vyvoditi řadu přesných pravidel, jsou to pravidla, kterým zatím schází povaha norem právních. Je samozřejmé, že tento stav neodpovídá potřebám mezinárodního života. Zvláště živě je pociťován nedostatek přesných metod při uzavírání m-ch s. po světové válce. Prakse naráží čím dále, tím více na četné problémy, jejichž vyjasnění by odstranilo nesnáze a vedlo ke zlepšení mezinárodní legislativní techniky. Určitý krok kupředu byl však nicméně učiněn. Pokud jde o smlouvy o ochraně práce, přinesla jisté předpisy XIII. část mírové smlouvy Versailleské a ostatních mírových smluv z r. 1919 a 1920. Studiem otázky právní úpravy této materie zabýval se Komitét expertů pro progresivní kodifikaci mezinárodního práva, zřízený při Společnosti Národů. 29. II. 1926 schválil zprávu svého subkomitétu (pp. Mastný a Rundstein), která navrhuje, aby bylo přikročeno mezinárodní dohodou ke kodifikaci pravidel o kompetenci orgánů pověřovaných sjednáváním a uzavíráním m-ch s., k právní úpravě otázek týkajících se forem m-ch s. a aby byly prostudovány problémy ratifikace (Doc. C. 47. M. 24.1926 V.). Bohužel, neúspěch první kodifikační konference Haagské r. 1930 způsobil, že k provedení tohoto návrhu nebylo dosud přikročeno. XII, Shromáždění Společnosti Národů přijalo 23. X. 1931 zprávu p. Giannini o předběžném postupu, jejž je zachovávati při uzavírání kolektivních smluv pod záštitou Společnosti. Na VI. Panamerické konferenci podařilo se sjednati dne 20. II. 1928 úmluvu o m-ch s-ách. Z neoficiálních pokusů o řešení problémů uzavírání m-ch s. jest třeba se zmíniti o návrhu deklarace týkající se velkých principů moderního práva mezinárodního, vypracovaném kodifikační komisí International Law Association v únoru r. 1932. Titul VIII. tohoto návrhu je věnován otázkám m-ch s.
Dosavadní prakse států při uzavírání m-ch s. postupuje různě podle toho, účastní-li se při něm státní orgán vykonávající t. zv. treatymaking power (zpravidla náčelník státu) čili nic. V prvém případě bývá postup okázalý a m. s. mívají formu slavnostní, v druhém se formy značně zjednodušují. Zcela svérázný je po světové válce postup při uzavírání m-ch s. týkajících se ochrany práce a smluv sjednaných pod záštitou Společnosti Národů.
A. Smlouvy ve formě solenní.
1. Jednání o smlouvy uzavírané ve formě solenní. a) Podnět k jednání a jeho příprava. Státy se rozhodují uzavírati m. s. z různých důvodů. Někdy vyplývá potřeba uzavříti m. s-u z přirozené povahy poměrů, jindy je důsledkem diplomatických jednání nebo usnesení technických konferencí, jindy opět je důsledkem již dříve uzavřených smluv. Podle toho také vychází podnět k jednání s různých míst: od interesováných kruhů obyvatelstva (na př. při smlouvách obchodních, o právní pomoci a pod.), od různých orgánů státní administrativy (nejčastěji od ústředních úřadů) nebo přímo od náčelníka státu. Známé jsou iniciativní kroky cara Mikuláše II. ke svolání I. Haagské mírové konference, císaře Viléma II. k přípravě konferencí o zákonodárství pro ochranu dělnictva a pod. Že i jednotlivci mohou dáti popud k uzavření m-ch s., je rovněž známo. Tak na př. švýcarský lékař H. Dunant dal podnět k uzavření Ženevské konvence z 22. VIII. 1864. Formálně první kroky za účelem zahájení jednání o smlouvu přísluší učiniti v moderních státech odpovědnému řediteli zahraniční politiky. Úmysl resp. přání uzavříti smlouvu se oznamuje cizím státům cestou diplomatickou. Pro důležitost věci volí se nejčastěji forma písemné noty, ač i jen ústní oznámení, učiněné ministrem zahraničních věcí resp. diplomatickým zástupcem, je možné. Sovětská vláda ruská požádala 28. XI. 1917 Německo o zahájení jednání o mírovou smlouvu radiotelegraficky. Byla však nucena svoji žádost opakovati písemně. Diplomatickými notami hledí se buď jen zjistiti, zda vláda cizího státu je ochotna vstoupiti v jednání o smlouvu. V tom případě pak vlastní vyzvání se činí teprve po dojití kladné odpovědi. Nebo první nota obsahuje také pozvání k zahájení jednání a vyslání vyjednavačů. Má-li dojíti k uzavření smlouvy mezi větším počtem států, jsou jednotlivé fáze přípravného jednání tyto: návrh na svolání mezinárodní konference nebo mezinárodního kongresu, pozvání k účasti a posléze svolání konference nebo kongresu.
Podnět ke sjednání m. s. může však vyjíti i od státu třetího, který prokazuje kontrahentům dobré služby. K tomu dochází zejména tehdy, když smluvní strany, mezi nimiž je spor, pro vzájemnou nedůvěru nebo jiné příčiny nemohou samy vejíti ve styk za účelem zahájení jednání o smlouvu. Úkol třetího státu je splněn, jakmile jednání bylo zahájeno. K poskytování dobrých služeb přikročují státy často, zejména za tím účelem, aby bylo usnadněno válčícím státům jednání o mír. Tak na př. v r. 1866 poskytla Francie dobré služby při sjednávání míru Pražského.
Mezi dvěma nebo několika státy dociluje se zpravidla snadno dohody o čase a místě jednání. Jen výjimečně způsobují prestižní požadavky některého státu nesnáze. Jinak tomu však bývá, jde-li o uzavření smlouvy kolektivní. Tu předcházejí někdy dlouhá jednání o době, kdy se mají konference nebo kongres sejíti a zejména pak o místě, kde se mají jednání vésti. Neboť volba místa má jistý vliv na další průběh vyjednávání. Podle zásad mezinárodní zdvořilosti přísluší státu, na jehož území se konference nebo kongres konají, provésti pozvání jednotlivých mocností a všechna jiná nutná opatření. Někdy jeho zástupce předsedá pracím konferenčním. Smlouvy bývají zvány často podle místa, v němž byly sjednány. U vlády jmenovaného státu se zpravidla také ukládají ratifikační instrumenty a ohlašuje přístup k smlouvám. Jisté výhody mohou plynouti státu, na jehož území se vedou jednání, i z té skutečnosti, že jeho vyjednavači si snáze a rychleji opatřují informace a případné instrukce své vlády. (Viz též heslo ,,Kongresy a konference mezinárodní”.)
b) O orgánech vyjednávajících. Plné moci. Instrukce. M. s. mohou býti sjednány přímo náčelníky států. Ve stol. XIX. to nebyl zjev tak řídký, jako dnes. Smlouva o Sv. Alianci z 26. IX. 1815, preliminární mír uzavřený ve Villa-Franca 11. VII. 1859 byly na př. sjednány a podepsány panovníky. Jednání některých kongresů účastnili se náčelníci států vedle oficiálních jejich zástupců. Tak v Erfurtě r. 1808, ve Vídni r. 1814/15, v Cáchách r. 1818, v Opavě r. 1820, v Lublani r. 1821, ve Veroně r. 1822. Nevýhoda takového postupu, který může býti v rozporu i s ústavními zákony, způsobila, že se dnes náčelníci států vystříhají přímé účasti na sjednávání m-ch. s. Nicméně porůznu se takové případy vyskytovaly i v době nedávné. Srbský král Milan vedl r. 1881 a 1889 osobně jednání o spojeneckou smlouvu s Rakouskem. 24. VII. 1905 sjednali car Mikuláš II. a císař Vilém 11. tajnou alianční smlouvu v Bjoerkoe. Přímo mezi tímto císařem a rakouským císařem Karlem byly sjednány smlouvy ve Spaa v květnu r. 1918. Jednání Pařížské konference mírové o smlouvu Versailleskou zúčastnil se osobně president Spojených států W. Wilson a smlouvu také podepsal jako jediný náčelník státu. Náčelníci států zde jednají u výkonu vlastní pravomoci a nepotřebují arciť žádného zmocnění.
Ostatní vyjednavači, jimiž bývají ministři, diplomati, vysocí státní úředníci, vysocí důstojníci, někdy i konsulové, profesoři právnických fakult i jiní odborníci, mohou sjednávati m. s. jen na základě zvláštní plné moci. Odtud se označují ve smlouvách jako plnomocníci, zmocněnci (Plénipotentiaires). Plnomocníkem státu může býti i cizinec. Tak na př. preliminární mír mezi Tureckem a Peckem ze 6./18. IX. 1897 byl sjednán za Řecko velvyslanci šesti velmocí akreditovanými u sultána v Cařihradě. O počtu plnomocníků není žádných přesných pravidel. Státy rozhodují o něm libovolně, stejně jako o tom, kolik event. náhradních delegátů, expertů, tajemníků a jiného pomocného personálu bude plnomocníkům k ruce.
Plné moci (Pleins-Pouvoirs) k sjednání m-ch s. vydává zpravidla náčelník státu. Někdy na základě zmocnění tohoto šéf úřadu pro zahraniční věci. Dříve bývaly psány na pergamenu. Dnes zpravidla na lepším papíru, krasopisně nebo i na stroji. Vydávají se v jediném vyhotovení, a to i tehdy, když je zmocněnců více, v řeči státní, často francouzský nebo i latinsky. Jsou-li vyhotoveny v řeči státní, přikládá se k nim někdy jejich překlad ve francouzštině. U nás se vyhotovují francouzský.
Pro plné moci vyvinul se během řady staletí mezinárodní typ, téměř všemi státy užívaný. Bittner vidí jeho původ v obyčejích zachovávaných při uzavírání smluv Francie s Anglií ve XII. a XIII. stol. Další jeho vývoj dál se pod vlivem obyčejů dodržovaných u dvoru císařského, papežského a zejména pod vlivem diplomatické prakse francouzské a anglické. Osnova formulářů je patrna na př. z příkladů. které otiskuje Satow. U nás se užívá poněkud zjednodušených typů.
Plné moci se vydávají nejčastěji před tím, než k jednání o smlouvu dojde. Plnomocníci přikročují před jeho zahájením ke vzájemnému zkoumání plných mocí. Při tom se kontroluje nejen správnost formální, ale i okolnost, zda vydatel jejich je oprávněn zastupovati stát, zda plné moci se vztahují na sjednání smlouvy, o niž běží atd. Na-konferencích a kongresech verifikuje plné moci předsednictvo nebo i zvláštní komitét, k tomu úkolu zvolený. V úvodech m-ch s. se praví často, že plné moci byly doručeny (communiqués) nebo vyměněny (échangés) a pod. Ve skutečnosti dochází dnes zřídka k jejich vzájemné výměně. Plné moci se po verifikaci vracejí plnomocníkům. Vyjednává-li se o smlouvu na mezinárodním kongresu nebo mezinárodní konferenci, ukládají se nejednou do archivu vlády jednoho signatárního státu, zpravidla toho, na jehož území se kongres nebo konference sešly. O jejich uložení se sepisuje protokol. Někdy se protokol sepisuje i u příležitosti skutečné výměny plných mocí a sice v tolika vyhotoveních, aby každý kontrahent dostal jeden exemplář.
Stává se však, že jednání o smlouvu se zahajuje, aniž by byly dříve plné moci předloženy, prozkoumány a po případě vyměněny, je-li jinak známo, že vyjednavači byli oficiálně pověřeni, aby o smlouvu jednali. Plné moci se pak vydávají teprve během jednání, když toto se již blíží ke šťastnému zakončení. Předložení plných mocí a jejich verifikace děje se v tomto případě před podpisem smlouvy. Vyskytly se ovšem případy, kdy na předložení plné moci před zahájením jednání bylo trváno. Tak r. 1886 srbský plnomocník Mijatovič odmítl jednati o mírovou smlouvu s Med- židem pašou, který se vykázal pouhým telegramem otomanské vlády, přikazujícím mu, aby se odebral do Bukurešti a jednal o mír se Srbskem.
Kdo prohlíží Dumontův ,,Corps universel diplomatique“, zpozoruje, že v dřívějších dobách byly plné moci v četných m-ch s-ách doslova reprodukovány nebo k nim jako přílohy připojovány. Na plné moci se tehdy hledělo jako na základ právní platnosti m-ch s. Vyjednavači byli v nich totiž zpravidla zmocňováni ,,de négocier, conclure et signer“ m. s. Proto již svým podpisem stát zavazovali. Tím se vysvětluje, že kontrahenti si často originály plných mocí navzájem vyměňovali. Tato prakse přestává začátkem stol. XIX., kdy se počíná plně uplatňovati institut ratifikace. Od té doby smluvní strany ztrácejí zájem na uschování plných mocí, poněvadž tyto ve skutečnosti legitimují plnomocníka jen k jednání o smlouvu a jejímu podepsání. Od té doby se také spokoj ují s verifikací plných mocí na začátku jednání. Starého rčení ,,de négocier, conclure et signer” se však v různých státech užívá stále, třebaže již neodpovídá skutečnosti.
Dříve býval také často pojímán do plných mocí příslib ratifikace smlouvy. V něm však nelze viděti absolutní povinnost ratifikovati sjednanou smlouvu. Kdyby tomu tak bylo, praví správně Bittner, pak by byla ratifikace zcela zbytečná. V některých plných mocích se nyní tento slib omezuje jen na případy, kdy plnomocník, sjednav smlouvu, nepřekročil instrukcí jemu daných. Nejčastěji však takový slib schází nebo si v nich náčelník státu dokonce výslovně vyhrazuje právo ratifikovati smlouvu.
V plných mocích uvádí se jen stručně předmět jednání. Podrobné směrnice věcné povahy dávají se plnomocníkům v instrukcích. Tyto interní pokyny zůstávají před plnomocníky ostatních smluvních stran skryty. Až do stol. XIX. bývaly instrukce velmi obšírné vzhledem k tomu, že spojení plnomocníků s jejich vládami za jednání o smlouvu bylo pomalé a obtížné. Již však v tomto století s rozvojem různých dopravních prostředků takové instrukce mizí. Plnomocníkům se dávají jen povšechné instrukce před zahájením jednání. Jejich postup za jednání o smlouvu se pak řídí speciálními instrukcemi, dávanými telegraficky, telefonicky nebo jinou rychlou cestou. Tak jsou plnomocníci dnes často jen orgány, jejichž činnost se namnoze vyčerpává oznamováním stanoviska jejich vlády zástupcům druhé smluvní strany a stanoviska této vlastní vládě. Instrukce jsou vydávány šéfem úřadu pro zahraniční věci event. v dohodě s jinými ústavními činiteli. (Viz též heslo ,,Kongresy a konference mezinárodní”.)
c) Redakce a podpis m-ch s. Jednání o m. s. se vede zpravidla ústně. Návrhy na jednotlivá ustanovení, podepřené důvody, různé memoáry, exposé a dokumenty obsahující potřebný materiál, dávají si však vyjednavači i písemně, O jednání se pořizuje více nebo méně podrobný protokol, zejména jde-li o důležitou s-u m. nebo o smlouvu kolektivní. Tak již na kongresu Rastadtském V r. 1797—1799, na kongresu Vídeňském r. 1815 a četných konferencích a kongresech pozdějších. Jednání může býti vedeno také výlučně písemně. Tak po světové válce z let 1914—1918 jednali vítězové s poraženými státy o mírové smlouvy výlučně písemně. Přeruší-li se zahájené jednání ať na kratší, ať delší dobu, aby plnomocníci mohli podrobně referovati své vládě a po případě vyžádati si instrukce, nebo z jiného důvodu, pak se buď pokračuje v něm ústně nebo se jednání dokončí písemně.
Při ústním jednání o smlouvy bilaterální hledí se docíliti dohody mezi plnomocníky o samém textu smlouvy. Na mezinárodních konferencích a kongresech přenechává se často redakce textu věcně dohodnutých zásad redakčnímu komitétu, jehož práci plenům prozkoumá, je-li třeba i opraví, a schválí. Ode dávna se totiž uzavírají m. s. písemně, až na velmi řídké případy. Jak uvádí Fauchille, byla uzavřena ústně smlouva o vzájemné pomoci mezi carem Petrem Velikým a kurfirstem Braniborským Friedrichem III. v r. 1697 na schůzce obou panovníků v Pilově (Pillau). Jsou však známy i jiné případy ústně uzavřených m-ch s. Tak je to na př. dohoda ze dne 11. V. 1883 mezi rakousko-uherským chargé ďaffaires v Paříži a francouzským ministrem zahraničních věcí o prodloužení platnosti obchodní smlouvy a kompromis ze dne 25. I. 1885 mezi Spojenými státy americkými a republikou Haiti, jímž byly reklamace amerických občanů proti Haiti podrobeny řízení rozhodčímu a j. Čl. 18 Paktu o Společnosti Národů předpokládá nezbytně písemnou formu. Také podle čl. 2 Havanské konvence je písemná forma essentiale negotii.
Ve středověku a v prvních dobách novověku byly sjednávány m. s. nejčastěji latinsky. Jazyk latinský byl úřední řečí císařství a jako toto i on tíhl k supremacii nad ostatními jazyky. Od stol. XVII. byl však na tomto poli zatlačován jazykem francouzským. Sem tam užívá se od té doby vedle tohoto v severovýchodní a střední Evropě i němčiny a v Orientě italštiny. Třebaže pro volbu francouzštiny mluvila okolnost, že se v ní dá nejjasněji vystihnouti to, co bylo smluveno, a dále okolnost, že je to jazyk známý v kruzích vzdělanců všech zemí, některé státy, zejména anglosaské, odvolávajíce se na zásadu rovnosti států, ve skutečnosti však z malicherné žárlivosti a z důvodů prestižních, stavěly se proti jejímu výlučnému užívání. Tak hned první smlouva Francie se Spojenými státy z 30. XI. 1778, uzavřená ve Versailles, byla redigována i anglicky. Stejně tomu bylo i při smlouvách uzavřených s Velkou Britanií (srov. na př. mírovou smlouvu v Amiens ze 27. III. 1802 a j.). Pokud pak bylo přece nutno užiti výlučně jazyku francouzského, byly do smluv vkládány výhrady. Známá je taková výhrada čl. CXX aktu Vídeňského kongresu z r. 1815. V druhé polovině XIX. stol. mizí takovéto výhrady. Veliké kolektivní smlouvy jsou od té doby redigovány ve francouzštině. Smlouvy bilaterální bývají však často sjednávány v oficiálních jazycích smluvních stran. Nicméně k textu jejich, redigovanému v těchto jazycích, se někdy připojuje text v jazyce třetím, zpravidla francouzském. Některé státy užívají i jiného jazyka, než úředního. Tak Japonsko angličtiny, Turecko francouzštiny. Smluvní strany, které mají týž státní jazyk, redigují smlouvy, jak je pochopitelné, v tomto jazyku. Někdy jsou i bilaterální smlouvy mezi státy s různými oficiálními jazyky redigovány v jediném znění v řeči všem plnomocníkům dobře známé. Po světové válce v důsledku velikého vlivu anglosaských mocností na mírové konferenci Pařížské, byla mírová smlouva Versailleská redigována v, jazyce francouzském a anglickém, a oba texty byly prohlášeny za autentické. Brzy se však seznalo, že tato inovace má více nevýhod než výhod (Basdevant). Proto mírové smlouvy Saint- Germainská, Trianonská a Neuillyská, stejně jako mírová smlouva uzavřená v Sevres, které byly sepsány ve francouzštině, angličtině a italštině, mají ustanovení, že v případě divergence textů je autentický text francouzský s výjimkou částí I. a XIII., kde je autentický i text anglický. Podobně je tomu i u některých jiných, smluv podepsaných za trvání mírové konference. Jiné smlouvy byly však redigovány výlučně ve francouzském jazyce (na př. úmluva o obchodu zbraněmi a střelivem z 10. IX. 1919). Mírová smlouva Lausanneská ze 24. VII. 1923 a ostatní akty spolu s ní sjednané, byly sepsány také jen v tomto jazyce. Stejně i smlouvy Locarnské ze 16. X. 1925. Pakt Pařížský ze 27. VIII. 1928, jehož smluvní stranou jsou také Spojené státy, byl naproti tomu redigován jak francouzský, tak anglicky. Stejnou praksi lze pozorovati u smluv uzavíraných pod záštitou Společnosti Národů. Plurilaterální smlouvy, uzavírané na americkém kontinentě, bývají sepisovány i Španělsky.
Když byl celý text smluv dohodnut, může býti přikročeno k jejich podpisu. V posledních desetiletích bývají však porůznu dohodnuté smlouvy předkládány plnomocníky vládám k předběžnému schválení. Aby tyto měly jistotu, že předložený text je vskutku textem dohodnutým, odevzdávají se jim i protokoly o jednání. Jinak se ověřuje správnost dohodnutého textu smluv parafováním, t. j. připojením začátečních písmen jmen plnomocníků pod smluvený text. Někdy jsou dohodnuté texty smluv parafovány vedle plnomocníků i náhradními delegáty a experty, kteří nemají plných mocí k podpisu. O parafování se často sepisují protokoly, obsahující po případě i prohlášení plnomocníků k jednotlivým smluveným ustanovením. Pokud zmocněnci mohou podepsati smlouvu před tím, než schválení jejich vlády dojde, činí tak s výhradou ,,ad referendum". Jest samozřejmé, že toto předběžné schvalování dohodnutých textů smluv vládami zbavuje vyjednavače téměř vší odpovědnosti a degraduje je na orgány po výtce výkonné a doručovací. Jak zjistil Bittner, rakousko- uherští plnomocníci v četných případech žádali svoji vládu i o schválení, aby mohli smluvený text jen parafovati!
Originální exempláře (zvané také někdy podpisové exempláře) m-ch s. bývaly v předcházejících stoletích psány kaligraficky na pergamenu. V novější době bývají nejčastěji litografovány, psány na stroji nebo tištěny na lepším nebo horším papíru. Basdevant uvádí, že originální instrument mírové smlouvy Frankfurtské z 10. V. 1871 jest psán běžným písmem a na školáckém papíru. Jde-li o smlouvy bilaterální, vyhotovují se ve dvou exemplářích. Až do konce stol. XVIII. znala technika uzavírání m-ch s. jen smlouvy bilaterální. Šlo-li o úpravu otázek obecného nebo aspoň širšího zájmu, uzavírala se řada smluv bilaterálních téhož obsahu. Tato tradice byla tak vžitá, že se do bilaterálních smluv ukládaly i výsledky prací mezinárodních kongresů. Teprve na začátku stol. XIX. nastává v tomto směru změna. Od té doby jsou uzavírány i smlouvy vícestranné. Při nich vyhotovuje se tolik podpisových instrumentů, kolik je smluvních stran. Je-li na obou stranách více signatářů, vyhotovuje se tolik exemplářů, aby na každý stát jich připadlo tolik, kolik států tvoří druhou smluvní stranu. Tak se stalo na př. u závěrečného aktu Vídeňského kongresu z 9. VI. 1815, u Pařížské smlouvy mírové z 30. III. 1856 a j. V druhé polovině XIX. stol. objevují se smlouvy mnohostranné. Při nich se postup zjednodušuje. Vyhotovuje se jediný podpisový instrument, který se ukládá buď v archivu státu, v němž se konference konala nebo u jiného depositáře, po světové válce také v sekretariátě Společnosti Národů. Signatáři obdrží po ověřené jeho kopii. Někdy se pořizují podpisové exempláře i pro jiné státy, než kontrahenty. Bývají to státy, které zprostředkují uzavření m-ch s. a účastní se ve vlastnosti mediantů jejich sjednávání, a pak státy, které se zaručují za jejich zachovávání (garanti).
Při podpisu m-ch s. zachovávají se určité formality, zejména jde-li o smlouvy důležité. Není-li text jejich příliš dlouhý, čtou se a srovnávají všechny podpisové exempláře. Na konferencích a kongresech stará se o přesnost textu někdy předsednictvo se sekretariátem. Poté podepíší zmocněnci všechny podpisové instrumenty a připojí na ně své pečeti. O podpisu se velmi často sepisují protokoly. U smluv kolektivních se vyvinul záhy z důvodů praktických obyčej povolovati plnomocníku, který se nemohl pro nějakou překážku nebo pro nedostatek instrukcí k podpisu dostaviti, aby je mohl podepsati později (t. zv. podpis oddálený, signatuře différée). V novější době se zavádí oddálený podpis i pro státy, které se jednání o smlouvy vůbec neúčastnily a lhůta proň stanovená, dříve poměrně krátká, se prodlužuje nebo dokonce vůbec odpadá. Takový dodatečný podpis se prakticky rovná přístupu ke smlouvám (srov. na př. čl. 33 konvence o opiu z 18. II. 1925 a fakultativní klausuli o obligatorní kompetenci Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost podle čl. 36, odst. 2., jeho statutu).
Podepsáním nestávají se m. s. ještě zpravidla závazné. K tomu, aby se tak stalo, je třeba jejich ratifikace. To však neznamená, že podpis jest pouhou formalitou bez jakéhokoliv právního významu. Jím vzniká všeobecně pro signatáře povinnost nepodniknouti až do ratifikace smlouvy ničeho, co by ratifikaci mohlo učiniti neužitečnou nebo zbytečnou. To se uznává nejen v nauce (Anzilotti, Chailley), ale i v mezinárodní jurisprudenci (srov. zejména nález č. 7 Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost. Public, de la Cour, Série A, No 7, str. 37 násl.). Výjimku činí jen t. zv. sponsiones, t. j. smlouvy sjednané jménem státu osobami, které neměly vůbec plných mocí nebo které meze, jim v plných mocích dané, překročily. Smlouvy podepsané plnomocníky stran, ale neratifikované, jsou sice pouhými návrhy, ale návrhy přesně určenými, na nichž se nemůže ničeho změniti (Fauchille). U smluv podepsaných přímo náčelníky států je však již podpis rozhodný pro vznik právních závazků. Někdy bývá ve smlouvách stanoveno, že tyto vstoupí v platnost dnem podpisu, tedy před ratifikací (srov. na př. pakt o Balkánské dohodě z 9. II. 1934) nebo, že některá jejich ustanovení vstoupí v platnost ihned, jiná teprve ratifikací (tak čl. 6 smlouvy rusko-německé sjednané 16. IV. 1922 v Kapalin). V mírových smlouvách bývá také předpis o tom, že mírový stav a konec nepřátelství nastává jejich podepsáním (srov. na př. čl. 1 mírové smlouvy francouzsko-pruské z 30. V. 1814).
2. Osnova mezinárodních smluv. Jejich doplňky. Původ solenní formy m-ch s. se musí hledati podle výkladu Bittnerova ve formách, v nichž uzavíraly ve XII. a XIII. stol. mezi sebou m. s. Francie a Anglie. V těchto smlouvách jsou již základní prvky nyní dodržovaného typu. Formy se ovšem postupem času měnily, avšak jen v podrobnostech. Základní jejich rysy zůstaly vývojem nedotčené. Vývoj byl celkem ukončen ve stol. XVII. Je zcela přirozené, že jmenované státy užívaly obvyklých forem i při smlouvách, které uzavíraly se státy jinými. Tak se jejich užívání rozšiřovalo pomalu, ale jistě, po celé západní Evropě. Ve stol. XVIII. přispěly k jeho generalisaci ve značné míře publikace prvních sbírek m-ch s., které učinily m. s. obecně přístupné a umožnily, aby se prakse sjednotila. Dnes téměř všechny civilisované státy užívají při uzavírání m-ch s. typu, k němuž se došlo naznačeným vývojem. Uniformita je tak dokonalá, že nejen celá stavba m-ch s. bývá stejná, ale že se užívá v některých formulích smluv i stejných slov. Také obsahově jsou starší smlouvy nejednou novějším vzory. Smlouvy nesou zpravidla nadpis, který bývá vždy stručný. Při smlouvách bilaterálních nebo někdy i plurilaterálních uvádí se v něm jména smluvních stran a předmět smlouvy (na př. ,,Convention ďextradition et ďassistance judicaire entre la République Tchécoslovaque et le Royaume des Pays-Bas.“). U smluv kolektivních odpadají jména signatárních států (na př. ,,Convention pour limiter la fabrication et réglementer la distribution des stupéfiants“).
Před textem ve starších smlouvách stojí často formule invokační, v níž se smluvní strany dovolávají majestátu Božího (tak na př.: ,,Au nom de la Tres Sainte et Indivisible Trinité“, „Au nom de Dieu tout puissant“, „Au nom de Dieu element et miséricordieux“, „Au nom de Dieu unique. Il n’y a de force et puissance qu’en Dieu‘‘ a pod. První bývá ve smlouvách, mezi státy křesťanskými, ostatní ve smlouvách, jejichž smluvní stranou je i stát nekřesťanský). Ještě ve smlouvách mírových a jiných důležitých smlouvách politických ze stol. XIX. vyskytuje se invokační formule běžně a porůznu také ve smlouvách jiných. Ve stol. XX. setkáváme se s ní jen výjimečně (na př. v gen. aktu ze 7. IV. 1906 usneseném na konferenci v Algecirasu). Po r. 1918 tato formule mizí vůbec z m-ch s., i těch nejvýznamnějších. Invokační formule není ovšem žádnou zárukou morální hodnoty norem obsažených ve smlouvě. I smlouvy o dělení Polska, jež se nepokrytě prohlašuje v nauce za bezpříkladný mezinárodní zločin, byly uzavřeny ,,Jménem Nejsvětější a Nerozdílné Trojice" (Basdevant).
Vlastní text smluv začíná obvykle úvodem (Préambule). Jen zcela řídké jsou případy, kdy úvod schází. Jde tu vždy o smlouvy, uzavřené za zvláštních okolností (tak na př. smlouva mezi Vel. Britanií a státem Irským ze 6. XII. 1921). Rovněž zcela výjimečně jest nahražován úvod pouhým nadpisem smlouvy (srov. speciální konvenci mezi Francií a Rakouskem z 1. X. 1866). V úvodu jsou nejdříve údaje o smluvních stranách. Prakse si zde počíná ode dávna velmi nejednotně. Nejčastěji se vypočítávají náčelníci států (srov. na př. pakt Pařížský ze 27. VIII. 1928). Jde tu o pozůstatek z doby, kdy panovníci byli sami subjekty práva uzavírati m. s. Dnes se stali pouhými orgány subjektů, jimiž jsou státy. Při označování náčelníků států neužívá se jejich osobních jmen, nýbrž jen názvů konstituční funkce (tak na př.: ,,Le Président de la République Tchécoslovaque“, ,,S. M. le Roi du Royaume Uni de Grande Bretagne et ďlrlande et des territoires britanniques au dělá des mers, Empereur des Indes“, ,,S. M. le Roi des Belges“ atd.). Smlouvy, které panovník uzavírá jako náčelník dynastie, nesou však osobní jméno vladařovo (tak v smlouvě z 11. IV. 1814 podepsané ve Fontainebleau označena je jedna smluvní strana ,,S. M. TEmpereur Napoléon“, kdežto druhou jsou ,,L. L. M. M. l´Empereur de toutes les Russies, TEm- pereur ďAutriche, roi de Hongrie et de Bohéme et le Roi de Prusse“). Někdy místo náčelníků států jsou v úvodu uvedeny jen vlády (srov. na př. anglo-japonskou smlouvu alianční z 12. VIII. 1905) nebo jejich zástupci (na př. dohody Haagské o reparacích z ledna 1930). Méně časté jsou případy, kdy se vypočítávají smluvní státy (srov. mír. smlouvy z let 1919—1920, smlouvu Brněnskou mezi Čsl. republikou a Rakouskem ze 7. VI. 1920). V některých, smlouvách se uvádí jako jedna smluvní strana stát, jako druhá náčelník státu (na př. v mír. smlouvě Frankfurtské z 10. V. 1871 nebo v mír. smlouvě mezi Španělskem a Spojenými státy z 10. XII. 1898). Někdy sjednává jeden stát m. s-u za stát jiný. Tak Rakousko činilo nejednou za knížectví Lichtensteinské, Prusko před r. 1870 za státy spojené v Německé celní unii resp. v Německé celní a obchodní unii.
Pojmenování náčelníků států, států, po případě vlád uvede se tak, jak si přejí jejich plnomocníci, ledaže by se jím manifestovaly aspirace, kterých ostatní smluvní strany neuznávají. Státy monarchické užívají při pojmenování panovníků jen malých titulů. Podle principu rovnosti států neuznávají se v nynější době žádná přednostní práva pro pořadí smluvních stran. Při smlouvách bilaterálních provádí se t. zv. alternát, t. j. každá smluvní strana se uvádí na prvním místě v instrumentu, který je určen pro ni. Při tom nerozhoduje ani státní forma, ani hodnost hlavy státu. Alternát se povoluje dokonce i dílčím státům státu spolkového, pokud jim přísluší právo uzavírati m. s., a někdy i státům vasalským (Bittner). Jsou-li bilaterální smlouvy sjednány v oficiálních jazycích kontrahentů, uvádí se často v každém textu na prvním místě stát, v jehož jazyku je text sepsán. Při kolektivních smlouvách užívá se obyčej ně pořadí, podle něhož jdou za sebou názvy států podle abecedy v jazyku, v němž jsou smlouvy redigovány. Ale i při tom se někdy zachovává alternát, jestliže jsou smlouvy vyhotoveny ve větším počtu originálních instrumentů. Prakse kolísá i pokud jde o zařazení států, jejichž název je složen z více slov. Tak Spojené státy americké jsou uvedeny v Haagských úmluvách z r. 1899 pod písmenem E (États Unis ďAmérique) a v Haagských úmluvách z r. 1907 a smlouvách pozdějších pod písmenem A (Amérique, États Unis ď). V mírových smlouvách z let 1919—1920 byl princip rovnosti států při jejich vypočítání porušen. Spojené státy americké, říše Britská, Francie, Itálie a Japonsko tvoří jednu skupinu, abecedně seřazenou a nazvanou ,,Principales Puissances alliées et associées“, a ostatní menší státy jsou seřazeny abecedně do druhé skupiny. Tímto seskupením byl dán i formálně výraz úplné převaze velmocí při jednání mírové konference. Obdobně je tomu i u některých smluv podepsaných v Lausanne 24. VII. 1923 (v úmluvě o režimu úžin, o usazování a soudní příslušnosti a v úmluvě obchodní).
V úvodu se dále často uvádějí, zejména jde-li o smlouvy důležitější, důvody, pro které dochází k jejich sjednání (na př. v Rýnském paktu z 16. X. 1925: ,,. . . Soucieux de satisfaire au désir de sécurité et de protection qui anime les nations qui ont eu á subir le fléau de la guerre 1914 —1918; .... Et également animé du sincěre désir de donner á toutes les Puissances signataires intéressées des garanties complémentaires dans le cadre du Pacte de la Société des Nations et des Traités en vigueur entre elles; . . V některých smlouvách jsou v úvodu i ustanovení, mající za účel vyplniti mezery ve smlouvě samé (na př. v úvodu rozhodčí smlouvy českoslov.-německé, sjednané v Lokarnu 16. X. 1925, se praví: ,,. . . Constatant que le respect des droits établis par les Traités ou résultant du droit des gens est obligatoire pour les tribunaux internationaux, D’accord pour reconnaítre que les droits ďun État ne sauraient étre modifiés que de son consentement. . .“). Tyto důvody resp. doplňující ustanovení mohou míti právnický význam při interpretaci smlouvy. Pak následuje výslovný projev vůle smluvních stran, že se rozhodly uzavříti smlouvu (na př.: ,,Ont résolu de conclure un Traité . ..“). Pak oznámení jmén plnomocníků s jejich úředními tituly. Ve starších smlouvách připojoval se k nim i výčet jejich řádů, jak domácích tak cizích, a jiných vyznamenání. Tato prakse ve stol. XX. a zejména po r. 1918 mizí. Výjimečně se v úvodu jména plnomocníků neuvádějí (srov. úmluvu mezi Francií a Marockým sultánem o zřízení francouzského protektorátu v Maroku z 30. III. 1912). Úvod končí zpravidla konstatováním, že plnomocníci se sešli k jednání, prozkoumali a po případě vyměnili své plné moci a dohodli se na ustanoveních, jež následují.
Za úvodem jde vlastní dispositiv smlouvy, rozdělený v články, odstavce (při delších smlouvách i v kapitoly, oddíly a části, podobně jako je tomu u zákonů). Jsou i smlouvy, které obsahují jen jediný článek (na př. mírová smlouva mezi Srbskem na jedné a Tureckem a Bulharskem na druhé straně z 19. II. a 3. III. 1886 podepsaná v Bukurešti). Vedle materiálních předpisů obsahuje dispositiv zpravidla i předpisy povahy formálně-právní. Tak v posledních článcích bývá výslovně ustanoveno, že smlouva bude ratifikována. Dále se stanoví lhůta pro ratifikaci. U smluv politických bývá velmi krátká, u ostatních kratší či delší, podle okolností. Velmi často se ustanovuje, že k ratifikaci má dojiti co nejdříve. Zpravidla se uvádí též místo, kde má dojiti k výměně ratifikačních instrumentů, nebo kde mají býti tyto instrumenty uloženy.
Ve smlouvách kolektivních se často ustanovuje, že tyto vstoupí v platnost, jakmile budou ratifikovány všemi signatáři (tak na př. Pařížský pakt ze 27. VIII. 1928) nebo stane-li se kromě toho ještě nějaká událost (na př. podle Rýnského paktu z 16. X. 1925, vstoupí-li Německo do Společnosti Národů) nebo budou-li ratifikovány aspoň určitým počtem států a po uplynutí určité lhůty od uložení posledního ratifikačního instrumentu (na př. úmluva o opiu z 19. II. 1925, úmluva o Mezinárodní unii pro pomoc ze dne 12. VII. 1927). Nacházíme však i ustanovení jiná (srov. na př. t. zv. solidaritní klausuli čl. 2 Haagské konvence o zákonech a obyčejích války pozemní z 18. X. 1907). V některých smlouvách setkáváme se s doložkou o době, na kterou se uzavírají, s předpisy o vypovězení, o akcesi nebo adhesi (na př. Vídeňský kongresový akt z r. 1815, uvedená úmluva o opiu a j.). Pak následuje zpravidla utvrzovací formule (na př.: ,,En foi de quoi les Plénipotentiaires . . . ont signé le présent Traité et y ont apposé leurs cachets“). Jen zcela výjimečně se v této formuli uvádějí jména a tituly plnomocníků, nebyly-li uvedeny v úvodu (srov. na př. smlouvu Brněnskou mezi Čsl. republikou a Rakouskem ze 7. VI. 1920). Často se připojuje i zmínka o tom, v kolika jazycích byla smlouva redigována a který z nich je po případě autentický. Vyskytují se i smlouvy, v nichž utvrzovací formule schází.
Datovací doložka obsahuje údaj o místě, kde k podpisu smlouvy dochází, dále den, měsíc a rok, kdy se tak stává, podle kalendáře kontrahentů. Nejčastěji se počítá ovšem podle Gregoriánského kalendáře. Státy, které počítají podle jiného kalendáře (na př. Juliánského), datují smlouvy podle něho. Při bilaterálních smlouvách uzavíraných mezi státy, které počítají podle různých kalendářů, uvádějí se jako datum korespondující údaje podle obou kalendářů (na př. mírová smlouva francouzsko-německá z 20. pluvióse r. IX—9. II. 1801 podepsaná v Lunéville; smlouva mezi Ruskem a Švédském z 8./20. XI. 1810 podepsaná v Tornea).
Pod datovací doložkou jsou podpisy plnomocníků. M. s. jsou zpravidla podpisovány v týž den všemi smluvními stranami. Vyskytují se však i případy, kdy datum podpisů smluvních stran je různé (na př. v mírové smlouvě Brest- Litevské s Ruskem z 3. III. 1918, která byla podepsána plnomocníky Německa a Rakousko-Uherska v Bukurešti 7. III. 1918). Velmi častým, ne-li pravidelným zjevem je tomu u smluv kolektivních, jak již bylo výše naznačeno. Každý originální instrument se podpisuje všemi plnomocníky v pořadí, v jakém jsou uvedeny smluvní strany v úvodu toho kterého instrumentu. Stará prakse, podle níž plnomocníci jedné smluvní strany podpisovali jen instrument určený pro druhou stranu a naopak (tak tomu bylo na př. v mírové smlouvě prusko- švédské z 21. 1. 1720), upadla v zapomenutí. Před anebo za podpis připojuje se někdy označení státu plnomocníkova. Tento dodatek může míti význam pro posouzení otázky, byla-li smlouva uzavřená na př. suverénem za stát vasalský nebo federálním státem za všechny státy dílčí a pod.
M. s. byly ode dávna podpisovány bez výhrad. Když ve stol. XIX. ujal se obyčej uzavírati smlouvy kolektivní s velikým počtem signatárních států, ukázalo se, že někdy pro jednu nebo více smluvních stran to či ono ustanovení dohodnutých smluv bylo nepřijatelné. A poněvadž se chtělo předejiti tomu, aby podepsání smluv nebylo těmito státy odmítnuto, trpělo se, aby jejich plnomocníci mohli podepsati smlouvy podmínečně, t. j. s výhradou (réserve), že nepřijímají závazky plynoucí z některého ustanovení té které smlouvy nebo určitý jeho výklad a pod. (srov. výhrady v Londýnské cukerní konvenci z 30. VIII. 1888, v některých úmluvách Haagských z r. 1899 a 1907, v četných kolektivních smlouvách uzavřených po r. 1918). S hlediska právního je sotva možno tuto praksi schvalovati. Jí se porušuje princip rovnosti smluvních stran, neboť práva a povinnosti státu, který podepsal m. s-u s výhradou, jsou jiné, než státu, který ji podepsal bez výhrady. Nelze zapomínati, že m. s-a tvoří jednolitý celek, jehož jednotlivá ustanovení jsou nebo aspoň mají býti v těsném logickém spojení. Předpis ukládající signatářům břemena, bývá spjat s jiným, který jim přiznává výhody. Proto se v nauce právem tvrdí, že připojování reserv při podpisu m. s. je v rozporu s jejich pojmem (de Mirimonde, de Louter, Fauchille). V Americe vidí však doktrína v reservách začasté zjev zcela normální (Moore).
K m-m s-ám připojují se někdy doplňky ve formě dodatečných, oddělených nebo tajných článků (srov. na př. smlouvu ze 14. VIII. 1814 mezi králem Švédským a vládou Norska). Děje se tak buď z důvodů technických nebo k vůli větší jasnosti a přehlednosti smluv. Osnova těchto článků je jednoduchá. Nesou zpravidla název ,,Article additionnel“, ,,Article séparé“, ,,Article secret“ nebo i ,,Article séparé et secret“. Vedle předpisu materiální povahy obsahují zpravidla ustanovení o tom, že mají stejnou moc a právní platnost, jako kdyby byly vloženy do smluv Samých, dále ustanovení o dnu, kdy vcházejí v platnost. Některé obsahují i podobná ustanovení o ratifikaci, jako smlouva sama. V jiných se prohlašuje, že ratifikace hlavní smlouvy platí i za ratifikaci jejich, nebo že vůbec zvláštní ratifikace nepotřebují (Bittner).
Jindy bývají m. s. doprovázeny různými protokoly. Jsou to protokoly signatární (Protocole de signatuře, někdy také Proces-verbal de signatuře), protokoly konečné a závěrečné (Protocole finál, Protocole de cloture). Signatární protokoly jsou vlastně jednací protokoly, které se sepisují o schůzích plnomocníků, při nichž se smlouvy podpisují. Obsahují údaje o zahájení schůze plnomocníků, o zkoumání plných mocí, o srovnání textu originálních instrumentů smluv, o podpisovém aktu, o výhradách učiněných zmocněnci a jiných jejich prohlášeních. Tyto protokoly se neratifikují. Konečné a závěrečné protokoly bývají vlastně jistým dodatkem k dispositivům smluv hlavních. Obsahují jak předpisy materiální (nejen na př. o provádění některých článků smluv, o jejich výkladu, ale někdy i ustanovení o zásadních otázkách nevyřešených v hlavních smlouvách), tak i předpisy povahy formální (o ratifikačním řízení, o tom, že hlavní smlouva se uzavírá i jménem jiného státu a pod.). Bývají proto také prohlašovány za nerozlučitelnou součást smluv hlavních a spolu s nimi jsou podrobeny ratifikačnímu řízení (srov. na př. úmluvu o zřízení Mezinárodní unie pro ochranu průmysl, vlastnictví z 20. III. 1883). Diplomatická prakse dosti často nerozlišuje přesně tyto kategorie protokolů. Zejména v posledních desetiletích se přihází nejednou, že jsou zvány signatárními protokoly ty, které svým obsahem jsou vlastně protokoly konečné nebo závěrečné (srov. na př. protokol o podpisu mezinárodní úmluvy zdravotnické z 21. VI. 1926). Forma signatárního protokolu byla dána dokonce smlouvě z 16. XII. 1920, kterou signatáři uznali statut Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost, schválený Shromážděním Společnosti Národů, a přijali pravomoc Dvoru. Naopak zase se někdy pojímají do konečného či závěrečného protokolu údaje, jejichž místo je správně v signatárním protokolu (srov. na př. závěrečný protokol námořní konference Londýnské z 26. II. 1909). Někdy redaktoři připojují k hlavní smlouvě dodatek, který zvou prostě protokolem, bez jakéhokoliv označení. V něm buď vyslovují přání, která doporučují svým vládám resp. činí i jiná prohlášení a tu máme co činiti vlastně se signatárním protokolem. Jsou případy, kdy se ke smlouvě mimo takový protokol připojuje ještě jiný, výslovně nazvaný signatárním (srov. na př. úmluvu o mezinárodních výstavách z 22. XI. 1928). Nebo se zve protokolem akt, který zřejmě patří do skupiny konečných a závěrečných protokolů (srov. na př. úmluvu o potírání penězokazectví z 20. IV. 1929), Dále se setkáváme s m-mi s-ami, k nimž byl připojen jak protokol závěrečný, tak protokol signatární, třebaže tyto akty podle svého obsahu patří oba do skupiny protokolů závěrečných (srov. na př. obchod. a plaveb. smlouvu mezi Československem a Bulharskem z 29. VIII. 1933). Někdy dodatek ke smlouvě, který má zjevně povahu signatárního protokolu, je zván deklarace (srov. na př. deklaraci k preliminárnímu míru řecko-tureckému ze 6./18. IX. 1897). Tento zmatek je možno vysvětli ti jen nedostatečnou právnickou erudicí diplomatického personálu a málo pečlivým výběrem plnomocníků.
Osnova konečných a závěrečných protokolů je značně jednodušší, než osnova smluv hlavních. Za nadpisem následuje zpravidla zjednodušený úvod, v němž může býti nejdříve odvolání na hlavní smlouvu a prohlášení o tom, že mezi podepsanými plnomocníky došlo k dohodě, nebo jen toto prohlášení (srov. na př. č. 41/1934 Sb.). Pak jde vlastní dispositiv. Za ním ustanovení o platnosti o závaznosti protokolu, někdy i předpis o ratifikaci. Na konci bývají utvrzovací formule, datum a podpisy.
Někdy se doplňky k hlavním smlouvám stipulují ve formě výměny diplomatických not. O těch bude jednáno níže sub B.
Dodatečné články, signatární, konečné a závěrečné protokoly mohou býti podepsány jen státy, které podepsaly také hlavní smlouvu. Není však třeba, aby byly podepsány ode všech signatářů hlavní smlouvy.
Od signatárních, konečných a závěrečných protokolů je třeba lišiti t. zv. dodatečné protokoly (Protocole additionnel) ke smlouvám dříve uzavřeným. I o nich je řeč níže.
K hlavním smlouvám, i k dodatečným článkům, konečným a závěrečným protokolům připojuje se někdy jedna nebo i více příloh (Annexe). U větších smluv mohou býti přílohy zařazeny za příslušné oddíly dispositivu (srov. na př. mírovou smlouvu Versailleskou z 28. VI. 1919). Ve smlouvách, k nimž patří, bývá ustanoveno, že přílohy tvoří integrující jejich součást. Neboť přílohy jejich ustanovení často vysvětlují, provádějí nebo doplňují. Mohou však míti i jiný účel. Nejčastějším zjevem jsou přílohy u smluv obchodních (celní tarify, seznamy zboží, různé formuláře, i vzorky textilního zboží; přílohou může býti i jiná smlouva, jako na př. veterinární úmluva se závěrečným protokolem v obchod. a plaveb. úmluvě Československa s Polskem z 10. II. 1934), u smluv o plavbě na řekách (různé policejní řády, dopravní tarify, formuláře a j.), u smluv poštovních, telegrafních a železničních (poštovní, telegrafní a železniční řády, tarify, seznamy poštovních a telegrafních úřadů, železničních tratí, stanic, formuláře užívané poštovními, telegrafními a železničními orgány a j.), u smluv o státních hranicích (mapy, plány). Jest samozřejmé, že obsah a osnova příloh mohou býti nejrůznější. Zpravidla se ani neparafují, ani nepodpisují, ani nedatují. Jen výjimečně některé přílohy mají jednoduchý úvod, formuli utvrzovací, nesou datum, parafy nebo i podpisy plnomocníků (srov. na př. příl. k smlouvě Pařížské z 1. VI. 1878 o zřízení Světové unie poštovní).
3. Ratifikace. a) Pojem. Bylo již řečeno, že m. s. sjednané ve formě solenní nabývají zpravidla právní závaznosti teprve ratifikací. Ratifikací m-ch s. v běžném slova smyslu se rozumí jejich formální schválení orgánem státním, povolaným k tomu podle ústavy. Jde vlastně o potvrzení podpisů plnomocníků připojených za stát na sjednané smlouvy. Je však také možno vložiti do m-ch s. ustanovení o tom, že ratifikace jejich bude provedena jiným aktem smluvních stran (na př. skutečným splněním m-ch s.) nebo uplynutím určité doby a pod. Smluvní strany mají také možnost, ledaže by se jim stavěly v cestu překážky konstituční, splněním m-ch s. způsobiti, že tyto vstoupí v platnost bez ratifikace. Avšak v praksi se takové případy vyskytují velmi zřídka.
b) Ratifikace v praksi a nauce. S institucí ratifikace m-ch s. setkáváme se již v dávném starověku. Tak byla ratifikována nejstarší smlouva, jejíž text se dochoval, uzavřená kolem r. 1280 př. Kr. mezi Ramsem II., králem Egyptským, a králem Hittitů Khatisirem. Ve starém Římě od r. 321 př. Kr., kdy došlo k uzavření potupné mírové smlouvy se Samnity, se stávaly m. s. perfektní jen ratifikací senátu. Dosti často se objevuje ratifikace jako podmínka právní platnosti m-ch s. ve středověku. Pro smlouvy uzavřené českým státem sebral o tom doklady Stieber v nedokončeném spise ,,české státní smlouvy“, I., 1910. Na začátku novověku za režimu absolutních monarchů byla arciť ratifikace zbytečná u smluv, které uzavírali sami panovníci. Ale u smluv sjednávaných plnomocníky se v praksi nutnost ratifikace uznávala. Vznikající nauka mezinárodního práva (zejména Grrotius a Puffendorf) asimilovala plnomocníky s mandatáři podle práva civilního a m. s. se smlouvami soukromoprávními a učila důsledně, že panovníci jsou bez dalšího vázáni m-mi s-ami sjednanými řádným způsobem jejich zmocněnci, pokud jen tito nepřekročí meze dané jim plnými mocemi. Tato teorie, s níž se setkáváme i u Vattela, způsobovala v praksi značné obtíže. Podle ní byly neplatné smlouvy, při nichž plnomocníci překročili plné moci. Rozsah plných mocí byl však často signatárními státy vykládán různě a docházelo proto ke kontroversím. Aby se vyhnuli tomuto nebezpečí a všem nesnázím, které vznikaly, panovníci vyhrazovali si v plných mocích výslovně právo ratifikovati ujednání, sjednaná v jejich jméně jejich ministry. Omyl Grotiův a jeho následovníků zpozoroval teprve Bynkershoek. Ten dospěl zkoumáním prakse států k závěru, že podle platného práva m. s. nabývají právní závaznosti teprve ratifikací bez ohledu na to, zda snad plnomocníci překročili meze plné moci nebo zda byla ratifikace ve smlouvě výslovně vyhrazena či nikoliv. Ratifikace m-ch s. sjednaných plnomocníky je podle Bynkershoeka podmínkou jejich závaznosti, nikoliv jen formalitou, bez níž je možno se obejiti. Z mladších spisovatelů přidržela se nauky Grotiovy malá menšina (na př. Klüber, G. F. de Martens, Bluntschli, Phillimore). Většina jde ve šlépějích Bynkershoekových (tak mimo jiné Heffter, Fiore, Calvo, Rivier, Despagnet, Nys, Westlake, Lawrence, de Louter, Oppenheim, Fauchille, Anzilotti, Cavaglieri, Strupp). Velký vliv jak na praksi, tak na doktrinu mělo ve stol. XIX. zavedení konstitučních režimů v evropských státech. Podle předpisů ústav přísluší sice zpravidla náčelníkům států právo sjednávati a ratifikovati m. s., avšak o uzavření buď všech nebo aspoň některých rozhodují vlastně parlamenty, jejichž souhlas s ratifikací je nutný. Že m. s. sjednané ve formě solenní se stávají perfektní teprve ratifikací, bylo prohlášeno také ve schůzi Berlínského kongresu dne 12. VII. 1878. V protokolu o ní čteme: ,,Le Congrěs considere . . . que ce sont les ratifications, et non pas seulement la signatuře, qui donnent aux traités leur valeur définitive.“ V tomto smyslu judikují i mezinárodní tribunály (srov. nález Stálého rozhodčího dvora ze dne 8. VIII. 1905 v aféře mascatských lodí ,,dhows“ a nález č. 16 Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost z 10. IX. 1929, Publ. de la Cour, Série A, N 23, str. 20). Také Havanská úmluva má předpis obsahující tuto zásadu (čl. 7).
c) Kdo a kdy ratifikuje mezinárodní smlouvy? O tom, který státní orgán ratifikuje m. s., rozhoduje právní řád každého státu. Zpravidla to bývá náčelník státu, ale může to býti i jiný orgán, jako na př. ve Švýcarsku nebo sovětském Rusku. V absolutních monarchiích rozhoduje panovník o ratifikaci zcela suverénně. V Anglii a Norsku je ratifikace svěřena rovněž výlučně králi, ale za politické kontroly parlamentu. V jiných konstitučních monarchiích a republikách je povolána k součinnosti, jak již bylo naznačeno, legislativa.
Ratifikace se provádí zpravidla ve lhůtě, ustanovené ve smlouvách, o něž jde. Není-li možno provésti ratifikaci včas, bývá lhůta zvláštním ujednáním prodlužována. Někdy jsou však m. s. ratifikovány po uplynutí lhůty i bez takového ujednání. Je-li ve smlouvách stanoveno, že budou ratifikovány co nejdříve, znamená to ovšem jen tolik, že státy mají povinnost co nejdříve se rozhodnouti, budou-li smlouvy ratifikovati či nikoliv. Státy se skutečnou diplomatickou tradicí přikročují k ratifikaci téměř vždy teprve tehdy, když byla zjištěna u ostatních signatářů ochota smlouvu ratifikovati.
d) O ratifikaci iregulární. V nauce je veden veliký spor o otázce, je-li stát po právu vázán m. s-ou, která byla ratifikována bez souhlasu legislativy, ačkoliv podle jeho ústavy k uzavření smlouvy se tento souhlas vyžaduje (t. zv. ratifikace neúplná, nedokonalá).
Teorie, jejímž zakladatelem byl Ernst Meier a kterou hájili mimo jiné Leoni, Brie, Neumann, Fleischmann, učí, že k mezinárodně-právní platnosti smlouvy je třeba souhlasu parlamentu. Projev vůle, učiněný orgánem povolaným k ratifikaci, sám nestačí k vytvoření právních závazků pro stát. I když otázka, byla-li ratifikací po právu uzavřena m. s-a, jest otázka mezinárodně-právní, o tom, jakým způsobem se formuje a projevuje státní vůle, rozhoduje jediné státní právo. Proto m. s-a, jejíž ratifikace je konstitučně vadná, stát nezavazuje. K tomuto učení se blíží nejnověji Mirkine- Guetzévitch, podle něhož vnitrostátní platnost m. s. je esenciální a rozhodující prvek a uznání mezinárodní platnosti smlouvy, která byla uzavřena protiústavně, je ve flagrantním rozporu s právním přesvědčením moderních národů.
K závěru právě opačnému dospívá teorie, vidící v náčelníku státu především orgán zastupující stát na venek, jehož ius representationis je neomezené a neomezitelné. V každém aktu, jejž náčelník státu ve své oficiální funkci učiní, jest třeba viděti akt státu Samého. I neúplná ratifikace je akt náčelníka státu a tudíž akt státní. Parlamentního souhlasu je snad třeba k vnitrostátnímu provedení smlouvy. Ta je však mezinárodně platná bez něho. To jsou, stručně vzato, důvody, pro něž pokládají Anschütz, Ř. v. Herrnritt, Tezner, Spiegel, Geffcken, Gareis, Heilborn, Nippold a j. iregulárně ratifikované m. s. za závazné.
Gorius, Unger, Georg Jellinek, Proebst, Wegmann a z internacionalistů zejména Wheaton, Pradier-Fodéré, Fiore, Calvo, Bonfils, Fauchille a j. vidí v souhlasu legislativy conditionem iuris pro existenci smlouvy. Smlouva iregulárně ratifikovaná je neplatná jen relativně. Vyslovením dodatečného souhlasu parlamentu může býti konvalidována. Na slabinu této teorie upozornil již Schoen. Jen mezinárodně-právní norma by mohla učiniti závaznost smlouvy odvislou od takovéto výminky. Takové normy však není.
Prakticky ke stejným důsledkům, jako nauka na druhém místě uvedená, dochází Anzilotti, třebaže pojímá problém zcela jinak. Anzilotti uznává thesi spisovatelů nejprve uvedených, že ratifikaci, učiněnou náčelníkem státu bez předchozího souhlasu parlamentu, nelze pokládati za projev vůle státu. Žádný stát však nemá práva kontrolovati, zda akt, učiněný jménem druhého kontrahenta orgánem k tomu příslušným, je v souhlasu s jeho ústavou. Taková kontrola by znamenala nepřípustné vměšování se do ústavních věcí státu druhého. Mezinárodní právo obyčejové přiznává právo prohlašovati na venek vůli státu některým jeho orgánům, v prvé řadě náčelníkům států. Ratifikačním aktem je proto založena praesumptio iuris et de iure pro ústavnost ratifikace. Jestliže náčelník státu ratifikoval iregulárně a tak deklaroval vůli státu, která nebyla vytvořena způsobem konstitučním, porušil tím kromě ústavy i mezinárodní právo. Odpovědnost, která v důsledku tohoto aktu dopadá na stát, zakazuje mu, aby neuznal závaznost smlouvy. Základem její platnosti je v tomto případě mezinárodně-právní odpovědnost státu. Že ani touto konstrukcí neodstranil Anzilotti nejistotu v nauce, je patrno zejména z podrobné kritiky Schoenovy.
Na pomoc Anzilottimu přišel nicméně Bittner s argumenty získanými velmi podrobným studiem prakse států, jak se jeví z plných mocí, podpisových a ratifikačních instrumentů m-ch s. Bittner zjistil, že různost ústavních předpisů jednotlivých států o parlamentním schvalování m-ch s. se téměř vůbec v těchto listinách neprojevuje. Dále, že v plných mocích a instrumentech vyhotovených před parlamentním projednáním jen velmi zřídka se vyskytuje výhrada schválení legislativy. Posléze, že ani v ratifikačních instrumentech není velmi často parlamentní schválení vyznačeno. Proto dospěl k závěru, že nutnost parlamentního schválení pro mezinárodně- právní platnost m-ch s. se v listinách o nich vyhotovených nikterak neprojevuje. A poněvadž formálně-právní i materiálně- právní obsah smlouvy, t. j. státní vůle, se projevuje výlučně v instrumentech a listinách smluvními stranami vydaných, musí býti podle Bittnera obecně popíráno, že k mezinárodní závaznosti smluv je třeba souhlasu parlamentu.
Basdevant pokusil se nejnověji o konstrukci, v níž podržuje myšlenku odpovědnosti a přihlíží jak k ius representationis náčelníka státu, tak i ke konstitučním předpisům. Když náčelník státu ratifikuje m. s-u, osvědčuje tím, že kompetentní orgán (t. j. on a v některých případech i parlament) chce, aby smlouva byla pro stát závazná. Podle mezinárodního práva obyčejového musí býti tomuto osvědčení věřeno. Druhému kontrahentu nepřísluší verifikovati jeho konstituční přesnost. Stát nesmí se vměšovati do pochybných otázek o mezích pravomoci náčelníka druhého státu uzavírati m. s. Tyto otázky přísluší projednati v řádu vnitrostátním. Avšak jestliže náčelník státu byl ratifikoval m. s-u proti jasnému znění ústavy, bylo by v rozporu se vzájemnou úctou, jíž jsou státy povinny ke svým institucím, kdyby měl býti stát takovou smlouvou vázán. Vzájemná úcta, kterou si jsou státy povinny, znamená, že se nemají vměšovati do pochybných otázek shora uvedených, ale znamená také, že každý stát má přihlížeti k jasným předpisům ústavním, upravujícím pravomoc náčelníkovu. Jestliže tudíž m. s-a byla ratifikována za zjevného porušení ústavy, má druhá smluvní strana povinnost nedovolávati se smlouvy. Kdyby se jí dovolávala, porušila by svoji mezinárodně-právní povinnost a byla by za tento čin odpovědnou. Hlavní vada této teorie je, že žádné mezinárodně-právní normy, jež by státům ukládala zmíněnou povinnost, není. Ostatně sám Basdevant uznává, že je těžko dospěti k celkově uspokojující formuli a že jeho konstrukce není než povšechnou orientací.
Zdá se, že není třeba se uchylovati ke konstrukcím, které nemají podkladu v positivním právu. Že otázka, zda m. s-a je pro stát závazná či nikoliv, je otázkou mezinárodně-právní, se dnes v nauce, až snad na ojedinělé výjimky, nepopírá. Podle normy mezinárodního práva, jejíž existence je nade vší pochybnost, stává se m. s-a, uzavřená ve formě solenní, závazná ratifikací. Skutečnost, že snad ratifikace byla protikonstituční, nemůže rozhodovati, neboť zákony vnitrostátní vůbec a tudíž i zákony ústavní jsou s hlediska práva mezinárodního skutečnosti bez právní relevance. V tom směru jasně se vyslovil Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost v nálezu č. 7 z 25. V. 1926 (Publ. de la Cour, Série A, 7, str. 19). Ratifikací se stává m. s-a závazná i tehdy, jestliže ratifikace je aktem protikonstitučním. Je věcí vnitrostátního řádu zaříditi, aby byla ratifikace iregulární znemožněna. Pod tímto zorným úhlem bude třeba hodnotiti výsledky, k nimž dospěli ve svých krásných pracích zkoumáním ústav řady států Michon a Donati.
Prakse řešila tento problém dosud velmi zřídka a vždy za okolností, které nedovolují, aby se z ní mohlo bezpečně usuzovati na existenci obyčejové normy právní. Tak dekretem peruánského presidenta z 16. V. 1836 byla prohlášena za neplatnou smlouva uzavřená mezi republikou Peru a republikou Chile 20. I. 1835 z důvodu, že byla ratifikována iregulárně. Rumunsko popřelo z téhož důvodu platnost provisorní obchodní dohody s Rakouskem ze 14. VIII. 1920. Rozhodčí nález z 22. III. 1888 ve sporu mezi Costa Ricou a Nicaraguou o platnost smlouvy podepsané těmito státy 15. IV. 1858 opřel president Cleveland mimo jiné o thesi, že platnost m-ch s. má býti posuzována podle základních zákonů státu, který ji uzavřel. Ve stejném smyslu se judikuje i v arbitrážním nálezu presidenta Spojených států ve věci Tacna a Arica ze 4. III. 1925. Také redaktoři Havanské konvence vycházeli ze stejného stanoviska. Až bude míti příležitost vyslovit! se o otázce Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost, bude snad učiněn konec dosavadní nejistotě.
e) Ratifikační instrument. Ratifikace m-ch s. se provádí zpravidla instrumentem, zvaným ,,lettres de ratification“. Ratifikační instrument je u převážné většiny smluv vydáván náčelníkem státu. Řídké jsou případy, kdy jej vydává podle poukazu náčelníka státu ministr zahraničních věcí nebo diplomatický zástupce.
a) Při ratifikaci náčelníkem státu. Ratifikační instrument se vyhotovuje obyčejně v úřadě pro zahraniční věci státu ratifikujícího. Avšak, jak zjistil Bittner, vyskytly se případy, kdy ratifikační instrument tajné smlouvy byl vyhotoven v ministerstvu zahraničních věcí druhé smluvní strany, protože zahraniční úřad ratifikujícího státu nepodával bezpečné záruky pro udržení tajemství. Tak na př. srbský ratifikační instrument smlouvy z 9. II. 1889 byl vyhotoven ve vídeňském zahraničním úřadě. Pravidelně vyhotovuje každá smluvní strana tolik ratifikačních instrumentů, kolik je ostatních kontrahentů. Bylo-li na mezinárodní konferenci nebo kongresu uzavřeno více smluv, jsou buď pojímány do jediného instrumentu nebo se o každé vyhotovuje instrument zvláštní. Totéž je říci i o dodatečných článcích a protokolech, které smlouvu provázejí. Jsou buď zařazovány do jediného instrumentu se smlouvou hlavní nebo se o nich vydávají instrumenty separátní. Někdy se však o nich činí v ratifikačním instrumentu hlavní smlouvy pouhá zmínka a jsou i případy, kdy i ta schází. Dodatečná ujednání ve formě výměny diplomatických not se obyčejně do ratifikačního instrumentu nepojímají. O tajných článcích se ovšem vyhotovuje vždy separátní instrument. Jsou státy, které vydávají oddělené ratifikační instrumenty i pro každé znění smlouvy, byla-li tato uzavřena ve více jazycích. Při smlouvách kolektivních zjednodušuje se zpravidla toto řízení tak, že každá smluvní strana vyhotovuje jen jeden ratifikační instrument. Při smlouvách uzavřených mezi dvěma skupinami států, vyhotovuje každý stát tolik ratifikačních instrumentů, kolik je členů v druhé skupině. Stejně jako u plných mocí a originálních instrumentů, vyvinul se i u ratifikačních instrumentů zvláštní mezinárodní typ, přijatý téměř obecně civilisovanými státy. I tento typ měl svůj počátek ve francouzsko-anglických smlouvách z XII. a XIII. stol. a vyvíjel se pod vlivem obyčejů zachovávaných u dvorů císařského, papežského, hlavně pak francouzského a anglického (Bittner).
Po stránce vnější jsou ratifikační instrumenty vypraveny jako větší sešity nebo knihy, velmi často s velikým přepychem. Jen zřídka bývá vazba z lepenky. Zpravidla jsou vázány aspoň do plátna, ale často se setkáváme s vazbami z aksamitové látky s hedvábnou podložkou, z hedvábí nebo kůže. Někdy je vazba provedena ve státních barvách ratifikujícího státu a instrument je opatřen buď iniciálkami panovníkovými nebo státními resp. dynastickými znaky. Instrumenty jsou vloženy do různých druhů obalů vypravených s nemenším vkusem a nádherou. V nich jsou nejednou přihrádky určené pro veliké pečeti. Vnitřek ratifikačního instrumentu je dnes zpravidla z dobrého papíru, dříve býval často z pergamenu. Písmo je obyčejně kaligrafické, často všelijak umělecky vyzdobené. Jsou však i instrumenty, které jsou psány běžným písmem samým náčelníkem státu nebo ministrem zahraničních věcí. V posledních stoletích se ratifikační instrumenty často litografují nebo i tisknou. Státní pečeť, resp. pečeť panovníkova, se připojuje na konci instrumentu na hedvábných šňůrkách zpravidla ve státních barvách.
Ratifikační instrumenty bývají sepisovány v státní řeči ratifikujícího státu. Tak je tomu také u nás. Některé státy však užívají při nich francouzštiny. Rakousko- uherské ratifikace byly, s výjimkou u smluv uzavřených s Německem a Švýcarskem, při nichž se užívalo jazyka německého, sepisovány v jazyce latinském.
Mnohé instrumenty nesou na prvním listě nadpis smlouvy s krátkým udáním jejího obsahu. Na dalších listech je vlastní text instrumentu. Je tu jméno a titul náčelníka státu, resp. jiného orgánu provádějícího ratifikaci, formule pozdravovací, oznámení, že mezi plnomocníky ratifikujícího státu a státu jiného (resp. států jiných) byla uzavřena m. s-a, která se stručně označuje dnem jejího podepsání nebo podle obsahu. Někdy se zachovává alternát tak, že stát, pro nějž je ratifikační instrument určen, se uvádí na prvním místě v řadě ostatních kontrahentů. Alternát arciť odpadá, když se o smlouvě vyhotovuje jen instrument jeden. Dále se uvádí text sjednané smlouvy v celém rozsahu. Jsou však také instrumenty, zejména u rozsáhlých smluv, v nichž se místo celého textu uvádí stručně jen obsah smlouvy nebo dokonce jen několik prvních a posledních slov jejího textu podle originálního (podpisového) exempláře. Někdy se vkládá do ratifikačního instrumentu tento originální instrument nebo se připojuje jako dodatek. Nejčastěji se však inseruje text smlouvy opsaný podle podpisového instrumentu, který ratifikující stát dostal. Jest samozřejmé, že v ratifikačním instrumentu musí býti uveden přesný text smlouvy tak, jak byl dohodnut před podpisem. Jakékoliv změny v podpisovém instrumentu po podpisu a před ratifikací je možno provésti jen v dohodě se všemi signatáři smlouvy. Dochází k nim velice zřídka buď uzavřením dodatečných ujednání, která se připojují k smlouvě resp. podle jejichž textu se originální text smlouvy opraví, nebo se změny provedou po dohodě docílené diplomatickou cestou. Za textem smlouvy je v ratifikačním instrumentu věta, v níž se oznamuje, že smlouva byla ratifikujícím orgánem státním prozkoumána a schválena, při čemž se činí rovněž zmínka o event. schválení smlouvy parlamentem. Pak je příslib, že smlouva bude splněna a provedena, utvrzovací formule, datovací doložka, podpis náčelníka státu a event. kontrasignace odpovědného ministra.
Typy ratifikací užívané ve Vel. Britanii, carském Rusku, Německu, Francii a Spojených státech amerických otiskl Sir Ernest Satow. Také typy, které sebral a publikoval ve svém obsažném spise Genet, jsou instruktivní. U nás se užívá hlavně dvou ratifikačních formulí: velké a malé. Velká formule, jejímž podkladem jsou české státní listiny z doby králů Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského (Křovák), se objevuje v ratifikačních instrumentech smluv zvláště důležitých (srov. na př. č. 126/1929 nebo č. 106/1933 Sb. a j.). Malá formule je užívána u všech ostatních m-ch s. Její znění viz na př. u č. 34/1935 Sb. Vedle těchto vyskytla se v praksi i jiná, ještě jednodušší (srov. na př. č. 33/1932 Sb.).
ß) Při ratifikaci ministrem nebo diplomatickým zástupcem. Ratifikační instrumenty vydávané ministrem zahraničních věcí nebo diplomatickými zástupci jsou zpravidla zevně vypraveny jednoduše. Vyskytují se nicméně i přepychové exempláře. Užívá se při nich buď pečeti hlavy státu nebo úřední pečeti ministerstva resp. stálé diplomatické mise. Bittner zjistil, že také osnova jejich je více či méně shodná s osnovou ratifikačních instrumentů vydávaných náčelníkem státu.
f) Jiné formy ratifikací. Velmi zřídka provádí se ratifikace m-ch s. vydáním zcela jednoduchého listu nebo dokonce i jen připojením podpisu náčelníka státu, ministra nebo diplomatického zástupce po případě i krátké doložky na originální instrumenty (na př. ,,Vu et approuvé“).
g) Výměna a uložení ratifikačních instrumentů. Ratifikace, jako projev vůle, učiněný za stát orgánem k tomu oprávněným podle ústavy, je akt jednostranný. Smluvní strany provádějí ratifikaci neodvisle jedna od druhé. K tomu, aby došlo po právu k uzavření m. s., je třeba, aby se tyto projevy vůle kontrahentů sešly. Stává se tak výměnou ratifikačních instrumentů mezi kontrahenty nebo jejich uložením na určeném místě.
Bylo již pověděno, že ze smluv mohou vzniknouti kontrahentům právní závazky i dříve, zejména okamžikem jejich podpisu. Někdy naopak vznikají závazky teprve, když uplyne určitá doba po ratifikaci nebo po provedení vnitrostátních opatření, potřebných k splnění smluv. Vždy však je k tomu třeba speciálního předpisu ve smlouvě samé (srov. na př. čl. 27 Ženevské konvence z 5. VII. 1906). Ve smlouvách uzavíraných se státy ležícími na vzdáleném kontinentu se také stipuluje, že vstoupí v platnost, jakmile bude učiněna cestou diplomatickou notifikace o provedené ratifikaci. Ratifikační instrumenty bývají Vyměňovány nebo ukládány později, hned jak dojdou na určené místo (srov. na př. čl. 14 mírové smlouvy rusko-japonské z 27. VIII./5. IX. 1905 nebo závěrečné ustanovení mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919).
K výměně ratifikačních instrumentů dochází u smluv bilaterálních i plurilaterálních. Výměnu provádějí zpravidla ministři zahraničních věcí a akreditovaní diplomatičtí zástupci. V dřívějších dobách byla za tím účelem vysílána zvláštní diplomatická poselstva. Výměnou ratifikací mohou býti výjimečně pověřeni i diplomatičtí zástupci cizích států. Lhůta, v níž se má přikročiti k výměně, bývá určena, jak již bylo ukázáno, ve smlouvách samých. I u smluv vícestranných dochází téměř vždy k současné výměně ratifikačních instrumentů. Ve smlouvách bývá také určeno místo, kde má býti výměna provedena. Není-li tomu tak, je jím sídlo zahraničního úřadu státu, na jehož území byly smlouvy podepsány. Dříve byla výměna prováděna způsobem velmi slavnostním. Dnes jsou i zde formy zjednodušeny. Pokud se neprovádí cestou písemnou, sejdou se funkcionáři k tomu povolaní, prozkoumají ratifikační instrumenty a navzájem si je vymění. Jsou však státy, které trvají i dnes na tom, aby pro výměnu ratifikačních instrumentů byly osobám, jež ji provádějí, vydány speciální plné moci. Tyto plné moci vydává obvykle ministr zahraničních věcí. Některé státy požadují dokonce plné moci vydané náčelníky států. Od konce XVIII. stol. se zpravidla sepisuje o výměně ratifikací protokol v tolika vyhotoveních, aby každý kontrahent dostal jedno. Během doby se ustálilo několik jejich typů. Konstatuje se v nich, že podepsaní se sešli na tom či onom místě, aby přikročili k výměně ratifikací, že ratifikační instrumenty byly předloženy a prozkoumány a že byla provedena jejich výměna. I v těchto protokolech se provádí alternát.
U smluv kolektivních výměna ratifikací způsobuje značné potíže. Každý signatář musí vyhotoviti tolik ratifikačních instrumentů, kolik je spolukontrahentů. Takový postup byl zachován ještě při ratifikaci závěrečného aktu Vídeňského kongresu z r. 1815. V pozdějších desetiletích setkáváme se však se snahami o zjednodušení tohoto komplikovaného postupu. Jednak u smluv uzavřených mezi dvěma skupinami států vyměňují se ratifikace s členy skupiny tvořící druhou smluvní stranu a nikoliv se členy skupiny vlastní. Z tohoto postupu mohou však vzniknouti vážné právní nesnáze, poněvadž je možno z něho dovozovati, že takovými smlouvami byly založeny závazky jen mezi státy, které si ratifikační instrumenty vyměnily, tedy mezi členy jedné skupiny a členy skupiny druhé, a nikoliv mezi členy každé skupiny. V tom smyslu vykládal závaznost smlouvy z 8. V. 1852 o dědictví koruny dánské na Londýnské konferenci v r. 1864 plnomocník Pruska. Jednak na místě výměny ratifikačních instrumentů se provádí jejich uložení v archivu jednoho z kontrahentů, zpravidla toho, na jehož území byly smlouvy podepsány, nebo i u některého mezinárodního orgánu, jako na př. v sekretariátě Společnosti Národů. M. s. ustanovují, že uložení ratifikačních instrumentů všech kontrahentů se provádí buď současně nebo, jak je téměř pravidlem, postupně podle toho, jak ten který signatář ratifikační řízení provede. Tento způsob, který se ojediněle vyskytoval již v XIX. stol., v nové době zcela převládl (srov. na př. mírovou smlouvu Versailleskou z 28. VI. 1919, signatář ní protokol o statutu Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost, plavební akt Labský z 22. II. 1922, pakt Pařížský z 27. VIII. 1928). I o uložení instrumentů sepisuje se protokol a jeho ověřená kopie se vydává každé smluvní straně. Tento protokol má týž právnický význam, jako protokol o výměně ratifikací. Ukládání ratifikačních instrumentů u smluv kolektivních má ještě jednu světlou stránku: umožňuje, aby smlouvy mohly vstoupiti v platnost pro jednotlivé kontrahenty v různou dobu, podle toho, kdy uložení provedou.
Do protokolů sepisovaných o výměně nebo deposici ratifikačních instrumentů bývají vkládány se souhlasem všech kontrahentů také výhrady, dále i předpisy měnící znění m. s. nebo je interpretující (tak na př. v protokolu o výměně ratifikačních instrumentů mírové smlouvy Frankfurtské z 10. V. 1871 nebo u protokolu z 2. II. 1892 o uložení instrumentu Spojených států amerických o ratifikaci gen. aktu Bruselského z 2. VII. 1890). Jde-li o výměnu ratifikací, věc se prakticky provede snadno, protože jsou zpravidla zástupci všech smluvních stran přítomni. Hůře je tomu, když ratifikační instrumenty mají býti uloženy. Vláda nebo orgán pověřený jejich přijímáním může akceptovati částečnou ratifikaci nebo ratifikaci s výhradami resp. dodatky jen tehdy, když k tomu byl zmocněn všemi signatáři. Neboť, jak správně praví Fauchille, nabídnouti takovou ratifikaci znamená vlastně odmítnouti ratifikaci smlouvy a nabídnouti uzavření smlouvy jiné. Někdy se při výměně resp. deposici ratifikací konstatuje v protokolu, že tyto akty znamenají i ratifikaci dodatečných ujednání, smlouvu provázejících.
h) Odepření ratifikace. V Evropě přes to, že od stol. XVIII. byla pokládána za esenciální prvek závaznosti m. s., byla ratifikace, celkem vzato, pouhá formalita. M. s-a, plnomocníky řádně sjednaná a podepsaná, byla téměř vždy ratifikována. Odmítnutí ratifikace bylo pokládáno za čin téměř nepřátelský, který nikdy nezůstal bez politických následků. Možnost odepříti ratifikaci se připouštěla hlavně v případě, kdy plnomocníci, sjednávající smlouvu, nedodrželi instrukcí. Tak učili také Wicquefort, Bynkershoek, O. F. de Martens. Vattel praví s velkým důrazem: ,,.. . pour refuser avec Thonneur de ratifier ce qui a été conclu en vertu ďun Pleinpouvoir, il faut que le Souverain en ait de fortes et solides raisons, et qu’il fasse. voir en particulier, que son Ministře s’est écarté de ses Instructions.“ Z tohoto důvodu odmítlo ratifikovati Rusko mírovou smlouvu s Francií ze dne 20. VIII. 1806, Argentina smlouvu s Brazílií ze 24. V. 1827. Ve Spojených státech amerických však již v prvních desetiletích stol. XIX. došlo k četným případům odepření ratifikace (Crandall, Moore). Myšlenka, že stát není povinen ratifikovati m. s. sjednané jeho jménem, objevuje se tam jako důsledek konstitučního vývoje. President může ratifikovati m. s. jen tehdy, když s nimi vysloví souhlas senát dvoutřetinovou většinou (ústava Spojených států, čl. II., odd. 2, klausule 2). Již tehdy se ukazovalo, že není příliš těžké vytvořiti dostatečně silnou oposici a zabrániti ratifikaci. Stejný právní názor nabýval půdy i v jiných amerických státech, jejichž ústavy byly sdělány podle ústavy Spojených států. V druhé polovině stol. XIX. a ve stol. XX. jest odepření ratifikace m-ch s. v Americe zjevem zcela běžným. Senát Spojených států odmítl dáti souhlas i k ratifikaci mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919, kterou, jak již bylo řečeno, podepsal sám president Wilson. Dokonce i konvence vypracované na Panamerických konferencích byly nejednou ratifikovány jen malým počtem signatářů.
Jest třeba říci, že i v Evropě se takováto tendence objevila, třebaže daleko ne ve stejné síle. Velký ohlas mělo odepření ratifikace mezinárodní úmluvy o obchodu otroky z 20. XII. 1841 Francií. Je známo, že některé evropské státy neratifikovaly Haagských úmluv z r. 1907, že nebyla ratifikována Londýnská deklarace o válečném právu námořním z 26. II. 1909. Po světové válce nebyla ratifikována mírová smlouva s Tureckem podepsaná v Sevres 10. VIII. 1920 a zejména řada kolektivních smluv uzavřených pod záštitou Společnosti Národů (na př. Protokol o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z 2. X. 1924). Celkem lze však říci, že odepření ratifikace je ve Starém světě zjev výjimečný, zejména při smlouvách bilaterálních.
Moderní nauka hájí názor, že právní povinnosti ratifikovati sjednanou m. s-u není. Ústavně kompetentní orgány státu mohou zcela svobodně rozhodnouti, zda bude smlouva ratifikována či nikoliv. Odepření ratifikace může býti ovšem nemorální, zejména jestliže plnomocník, sjednávaje smlouvu, jednal zcela podle instrukcí. Může také vytvořiti delikátní politickou situaci mezi kontrahenty (Nippold, Satow, Basdevant). Není však protiprávní. Při bilaterálních smlouvách, jak praví Basdevant, je prakse americká jistě vadná. Mohla se udržeti jen v zemi, která nepotřebuje upravovati mnoho svých zahraničních záležitostí m-mi s-ami. Při m-ch s-ách kolektivních má sice výhodu, že umožňuje, aby každý signatář byl jimi vázán teprve, když je k tomu hotov; nicméně však zmenšuje odpovědnost diplomatických konferencí a jejich vážnost.
Je pochopitelné, že oddalování resp. odpírání ratifikací m-ch s. uzavřených pod záštitou nebo z iniciativy Společnosti Národů působí této nemálo starostí. Již v r. 1926 VII. Shromáždění přijalo resoluci, v níž se upozorňují vlády členů na nutnost, aby učinily vše možné k usnadnění a urychlení ratifikace m-ch s. jimi podepsaných, a Radě se doporučuje, aby si dala každých šest měsíců předložiti výkaz o stavu ratifikací a aby sama prozkoumala, jak by se dalo urychliti vstoupení v platnost jmenovaných smluv. V r. 1930 Shromáždění Společnosti přijalo o této otázce řadu resoluci. Glen. sekretář byl pověřen, aby zjistil dotazem u členů v každém jednotlivém případě důvod, pro který je oddalována ratifikace. Na základě těchto informací má Rada uvážiti, neměla-li by se svolati konference za účelem revise té které smlouvy. Dále má Rada uvážiti, zda by nebylo možné v otázkách technických a jiných podřadných nahraditi smlouvy dohodami, které by nepotřebovaly ratifikace. Mimo to bylo usneseno, aby byla zlepšena politická příprava konferencí svolávaných Společností Národů. R. 1931 byla usnesena Shromážděním nová metoda pro přípravu m-ch s., sjednávaných pod záštitou Společnosti, značně zdlouhavá.
B. Smlouvy ve formách zjednodušených.
Od poč. XIX. stol. uznává mezinárodní prakse stejně jako prakse vnitrostátní za platné i m. s., které byly uzavřeny bez jakékoliv součinnosti orgánu výlučně pověřeného pravomocí uzavírati m. s. (t. j. nejčastěji náčelníka státu) a ve formách zjednodušených. Smlouvy takové stávají se po právu závazné již podpisem, odpadá ratifikace a ovšem také vydání plných mocí. Uzavírají se obyčejně o otázkách, jejichž úprava přísluší do sféry moci výkonné. Pojem této kategorie m-ch s. byl zvlášť vytříben ve Spojených státech, kde se rozeznávají jednak treaties, k jichž uzavření je třeba souhlasu senátu, a agreements, uzavírané výlučně presidentem jako šéfem mqci výkonné (na př. provisorní a přípravná ujednání ke sjednání m-ch s., ujednání na základě zákonů kongresem přijatých.) a jako vrchním velitelem ozbrojené moci (Crandall). Prakse četných států dále připouští, aby ujednání, jejichž účelem je precisace ustanovení dříve uzavřených m-ch s., usnadnění jejich provedení nebo prodloužení jejich platnosti, byla uzavřena ve formách zjednodušených (Chailley).
Smlouvy ve formách zjednodušených bývají sjednávány nejčastěji mezi ministrem zahraničních věcí (nebo v jeho jméně úředníkem zahraničního úřadu k tomu vyvoleným) a diplomatickým zástupcem. Ti jsou k jejich sjednávání příslušní na základě své úřední funkce. Méně často jsou sjednávány mezi dvěma šéfy zahraničních úřadů. Někdy však je sjednávají i jiné státní orgány, jako je tomu při smlouvách resortních (t. zv. arrangements administratifs), uzavíraných vysokými úředníky resortních ministerstev, nebo při smlouvách vojenských sjednávaných veliteli armád. O jazyce, v němž se redigují, platí přibližně totéž, jako u smluv ve formě solenní.
K uzavření smluv tohoto druhu dochází tím způsobem, že se vymění dopisy, noty, prohlášení (deklarace), jejichž obsah byl již dříve dohodnut. Tato prakse, pokud jde o prohlášení, ustupuje jiné. Dnes se často o docílené dohodě zřizuje instrument jeden, který je podepsán všemi smluvními stranami. Bývá pak zván i úmluva, dohoda, úprava, ujednání a jinak. O tom, kdy jest užiti toho kterého způsobu, není žádných jasných pravidel. Prakse si počíná zcela libovolně.
Formy dopisů a not jsou v diplomatické praksi ode dávna ustáleny. Dopisy jsou redigovány v první osobě. Noty ve třetí osobě. Jak dopisy, tak noty jsou datovány a podepsány. Verbální noty jsou rovněž noty písemné, sepisované ve třetí osobě, avšak jménem úřadu; datují se, ale nepodepisují. Často nesou úřední razítko. Dopisy i noty jsou psány obyčejně na obvyklém úředním papíře, užívaném v diplomatické korespondenci.
Osnova prohlášení (resp. úmluv, dohod, úprav atd.) je vlastně zjednodušená osnova smluv ve formě solenní. Je v nich zpravidla krátký úvod, po něm jdou vlastní disposice, klausule stanovící, že akt nabude platnosti výměnou prohlášení, formule utvrzovací, datum, zmínka o počtu vyhotovení a podpis resp. podpisy. Podpisy ,,ad referendum“ anebo s výhradami nejsou ovšem přípustné. O podepsání těchto aktů se ne vyhotovují protokoly. Zato však se tak činí o výměně prohlášení, k níž dochází brzy po podpisu. Jestliže se vyhotovuje prohlášení jen v jednom instrumentu, zůstane tento uložen v archivu jednoho ze signatářů a ostatní dostanou jen ověřenou kopii. Taková je prakse vždy, když smlouva je pojmenována jinak, než prohlášení.
Protokoly jsou někdy uzavírány ve formě zápisu o jednání konference plnomocníků, jindy opět zcela neodvisle od tohoto. Pak bývá jejich osnova stejná, jako osnova deklarací.
Basdevant rozeznává mezi smlouvami uzavíranými ve formách zjednodušených několik typů. V některých se vlastně jen osvědčuje, že došlo dříve k dohodě mezi signatáři (srov. na př. výměnu not mezi Vel. Britanií a Německem o integritě Číny z 16. X. 1900 nebo deklaraci franko- německou z 9. II. 1909 o precisaci dosahu klausulí aktu, uzavřeného v Algecirasu). Při jiných ministr a diplomatický zástupce skutečně jednali o smlouvu a dohodli se na jejích ustanoveních. U takových název deklarace zjevně nepřiléhá (srov. na př. deklaraci z 8. X. 1873 mezi Francií a Německem o výkladu čl. 11 úmluvy z 12. X. 1871; protokol francouzsko-sovětský z 5. XII. 1934). Dále se vyskytuje typ smíšený (na př. deklarace z 5. IX. 1914 podepsaná v Londýně mezi Francií, Vel. Britanií a Ruskem, o tom, že neuzavřou separátního míru s nepřáteli). Jiný typ jsou ujednání uzavřená plnomocníky na mezinárodních kongresích a konferencích u příležitosti jednání o smlouvy solenní, resp. ujednání uzavřená na konferencích (nebo mezinárodními komisemi), které se sejdou speciálně za tím účelem (srov. na př. deklaraci Pařížskou z 16. IV. 1856 o některých otázkách námořního práva válečného; Barcelonské prohlášení z 20. IV. 1921 o právu na vlajku států, které nemají mořského pobřeží a j.). Zvláštní skupinu tvoří smlouvy resortní (archivní, o službě poštovní, telegrafní, telefonní, o železniční dopravě a pod.). Při nich jde často o závazky mezi státními podniky a ústavy různých států. Sem patří i smlouvy vojenské, uzavírané mezi veliteli nepřátelských armád v poli, a jiné kartely.
Je třeba upozorniti, že v některých deklaracích, protokolech, dohodách i smlouvách uzavřených výměnou dopisů či not je i výhrada ratifikace resp., že podle věci, kterou upravují, patří mezi m. s., k jejichž ratifikaci je nutný souhlas parlamentů (srov. na př. úpravu Washingtonskou z 2. VI. 1911 o mezinárodní registraci továrních a obchodních známek, deklaraci polsko-německou z 26. I. 1934, protokol mezi Čsl. republikou a Polskem z 30. V. 1927 nebo výměnu not ze dne 29. V. 1934. mezi Čsl republikou a Rakouskem). Zde je co či ni ti s akty, které patří, přes rozdíly ve formě, podle obsahu mezi smlouvy obvykle uzavírané formou solenní.
Praví-li tedy Sir Ernest Satow, že mimo smlouvy, které nesou název m. s-a nebo konvence, je ratifikace nutná jen tam, kde je předvídána, má celkem pravdu a jeho názor byl dosud osamocený jen proto, že nikdo z ostatních spisovatelů se otázkou touto podrobně nezabýval. Konečně jsou i smlouvy, které jsou sjednávány ve formě poměrně málo zjednodušené, jejichž sjednání se děje na základě plných mocí, které však vstupují v platnost podepsáním (srov. na př. dohodu o preliminářích míru mezi Itálií a Tureckem ze dne 15. X. 1912, podepsanou v Lausanne).
C. Smlouvy vypracované Stálou organisací práce a kolektivní smlouvy sjednané pod záštitou Společnosti Národů.
Odchylný postup při m-ch s-ách o ochraně práce byl zaveden čl. 405 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919 a jemu odpovídajícími ustanoveními ostatních mírových smluv uzavřených po světové válce. Smlouvy ty nejsou uzavírány z iniciativy států, ani jejich plnomocníky. O tom, že má býti o nich jednáno, rozhoduje Správní rada Mezinárodního úřadu práce, po případě Všeobecná konference Stálé organisace práce. Na textu jejich návrhů se usnáší tato konference. Na rozdíl od diplomatických konferencí Všeobecná konference se skládá nejen ze zástupců vlád, nýbrž i ze zástupců organisací zaměstnavatelů a organisací dělníků. Návrhy úmluv se nepodepisují, nýbrž se o jejich přijetí na konferenci hlasuje. K přijetí návrhů stačí většina hlasů. Delegáti hlasují, jak ustanovuje čl. 390 smlouvy Versailleské, individuálně.
Ve shodě s tím je také osnova návrhů těchto smluv jiná. Nazývají se úmluvy (konvence). Zjednodušen je v nich zejména úvod. V něm se praví, že Všeobecná konference Stálé organisace práce, svolaná Správní radou, když se byla rozhodla schváliti návrhy na úpravu otázek, o něž jde, a aby tyto návrhy dostaly formu mezinárodní úmluvy, usnesla se na návrhu úmluvy, jejž jest předložiti k ratifikaci členů Mezinárodní organisace práce. Po úvodu jsou disposice smlouvy. Po nich ustanovení o tom, které texty jsou autentické, dále klausule dosvědčující, že text návrhu byl řádně přijat Všeobecnou konferencí, utvrzovací formule, datum a podpisy předsedy konference a ředitele Mezinárodního úřadu práce.
Ratifikace těchto návrhů úmluv má jinou povahu. Není již potvrzením podpisů plnomocníků státu. Může býti dokonce provedena i tenkrát, když vládní zástupci hlasovali ve Všeobecné konferenci proti návrhu úmluvy. Podle ustanovení cit. čl. 405 mají vlády členů Stálé organisace práce povinnost předložiti návrhy úmluv kompetentním orgánům za tím účelem, aby byly přeměněny na zákon nebo aby byla učiněna opatření jiného druhu. Prakticky jde hlavně o to, aby byly předloženy zákonodárným sborům. Povinnost takovou mají vlády i tehdy, když návrhy byly usneseny proti hlasům jejich zástupců na Všeobecné konferenci. Jak správně praví Mahaim, vlády učiní této povinnosti zadost, když poskytnou parlamentům příležitost vysloviti se o návrzích úmluv. Povinnosti doporučiti návrhy k přijetí, nemají. Naopak, mohou navrhnouti, aby byly zamítnuty. Předložení návrhů parlamentům má se státi ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy bylo ukončeno zasedání konference, v němž byly přijaty nebo, bylo-li pro mimořádné okolnosti nemožné tak učiniti v této lhůtě, ihned, jakmile to je možné, ne však později než osmnáct měsíců po konci zasedání konference. Toto ustanovení nemá žádné sankce. Jestliže příslušní orgánové nedají souhlasu k návrhům úmluv, stát nemá žádných jiných závazků. Dají-li však souhlas, má stát povinnost oznámiti svoji formální ratifikaci generálnímu tajemníku Společnosti Národů a učiniti opatření, jaká budou nutná, aby ustanovení úmluv byla uvedena v platnost.
Ratifikace těchto návrhů úmluv způsobuje různé ústavní potíže. Francouzská vláda na př. do r. 1924 odmítala předkládati parlamentu pouhé návrhy úmluv. Snažila se docíliti, aby konvence byly předem podepsány plnomocníky smluvních stran, a když se to nepodařilo, uzavřela s Belgií v r. 1921 a 1924 řadu úmluv, jejichž text byl zcela shodný s textem návrhů úmluv přijatých Všeobecnou konferencí v r. 1919 a 1920. Parlamentům obou států byly předloženy návrhy zákonů, jimiž se dávala autorisace k ratifikaci těchto úmluv. Na základě zákonného zmocnění byly úmluvy ratifikovány náčelníky států a ratifikační instrumenty jejich byly zaslány generálnímu tajemníku Společnosti a jemu dále bylo oznámeno, že tímto způsobem se vyhovuje závazku obsaženému v čl. 405, odst. 7. Od r. 1924 se prakse francouzská změnila. Parlamentu se předkládají vskutku návrhy úmluv s návrhem zákona, který autorisuje ministra zahraničních věcí, aby učinil oznámení generálnímu sekretáři. Ministr po odhlasování zákona zasílá tomuto jeho opis s tím, že v tomto aktu je viděti ratifikaci podle čl. 405, odst. 7, smlouvy Versailleské. Ratifikace přestává tu býti akt náčelníka státu.
U nás prakse postupuje tak, jako by šlo o přístup k návrhu smlouvy, přes jasné znění čl. 405 mluvícího o ratifikaci (srov. na př. č. 196/1932 Sb.). Je nepochybné, že by k tomu, aby byla republika vázána takovým návrhem úmluvy, stačilo oznámení ministra zahraničních věcí generálnímu tajemníkovi Společnosti Národů o tom, že kompetentní činitel návrh úmluvy schválil a že tímto oznámením se vyhovuje povinnosti, uložené v cit. ustanovení čl. 405. V stejném smyslu se vyslovuje všeobecně i Basdevant.
Je jasné, že k těmto smlouvám nelze u příležitosti ratifikace připoj ováti výhrady.
Tradiční způsob sjednávání m-ch s. je odstraněn u multilaterálních m-ch s., které jsou uzavírány pod záštitou Společnosti Národů. Jejich text bývá vypracován odborníky, k tomu ustanovenými, a schválen Shromážděním Společnosti. Smlouvy ty jsou buď otevřeny k podpisu států (srov. na př. signatární protokol o statutu Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost ze 16. XII. 1920). Jde tu o podpis oddálený. Nebo velmi často vůbec nejsou podpisovány plnomocníky států, nýbrž originální instrument jejich opatřuje podpisem pouze předseda Shromáždění a generální tajemník Společnosti Národů. Instrument se ukládá v archivu sekretariátu. Členům Společnosti, po případě i jiným státům, vydává generální tajemník ověřenou kopii. V tomto případě jsou jmenované smlouvy jen vyloženy k přístupu států (na př. gen. akt z 26. IX. 1928). Osnova jejich je značně zjednodušená. Schází úvod, jména plnomocníků a také obvyklé závěrečné formule. V tomto způsobu uzavírání kolektivních s. m-ch vidí se v nauce nové legislativní řízení mezinárodního společenství, jež arciť zatím není ve shodě s ústavami velmi četných členů Společnosti (Politis).
V. Registrace mezinárodních smluv.
1. Čl. 18 Paktu o Společnosti Národů. Pakt o Společnosti Národů, uskutečňuje první ze 14 bodů poselství presidenta Wilsona z 8. I. 1918, zavedl v čl. 18 do složité procedury uzavírání m-ch s. novinku: registraci jejich v sekretariátu Společnosti. Čl. 18 ve francouzském textu zní:
,,Tout traité ou engagement international conclu á Tavenir par un Membre de la Société devra étre immédiatement enregistré par le Secrétariat et publié par lui aussitót que possible. Aucun de ces traités ou engagements internationaux ne sera obligatoire avant ďavoir été enregistré. “
Tato ustanovení sotva byla dobře uvážena v komisi mírové konference, která se zabývala redakcí Paktu. Přes to, že podrobnosti registrace byly upraveny v memorandu generálního sekretáře Společnosti předloženém Radě a touto schváleném dne 19. V. 1920, vyvolala jejich aplikace řadu problémů neobyčejné závažnosti. Již na I. Shromáždění Společnosti Národů holandský delegát van Karnebeek osvětlil různé způsoby interpretace tohoto článku a ukázal na nutnost, aby byly jasně určeny povinnosti, které ukládá čl. 18. Shromáždění vskutku vyzvalo Radu, aby jmenovala zvláštní komisi expertů, jež by prostudovala dosah čl. 18. Komise za předsednictví V. Scialoji navrhla změnu textu článku a dále určité zásady, podle nichž by se měla říditi prakse. Zpráva její ze dne 5. IX. 1921 byla projednána na II. Shromáždění, avšak o věci nebylo možno docíliti dohody ani v jeho 1. komisi, ani v plenu. Celý komplex problémů čl. 18 byl odložen. Mezitím však registrační prakse začínala se vyjasňovati tak, že III. Shromáždění se usneslo oddáliti rozhodnutí, až se prakse ustálí. Dosud k němu nedošlo.
2. Které smlouvy mají býti registrovány? Zaregistrovati jest podle čl. 18 ,,tout traité ou engagement international”, t. j. každou m. s-u nebo každý mezinárodní závazek. Je nepochybné, že jde o předpis zcela obecné povahy. V jaké formě smlouva nebo závazek byly sjednány, jaký je jejich obsah nebo na jak dlouho byly uzavřeny, nerozhoduje. Také zmíněné memorandum generálního tajemníka vykládá čl. 18 extensivně. Má podle něho zahrnovati i revisi nebo prodloužení smluv, akcesi nebo adhesi ke smlouvám a jejich vypovědění. Rovněž komise expertů dospěla k závěru, že jde o pravidlo absolutní obecnosti. Jeho vada je, že takto se aplikovati nedá. Slova ,,engagement“ bylo zde užito ve smyslu aktu, z něhož vyplývá závazek. Takových aktů je v diplomatické praksi nesěetné množství. U veliké části jejich byla by registrace naprosto bez užitku (na př., jak uvádí Ray, registrace noty, jíž se dává agrément diplomatickému zástupci).
Lambiris dovodil zkoumáním ducha a cíle čl. 18 ve spojení s jinými předpisy Paktu, jakož i studiem prakse států, že není třeba vykládati slova ,,každá m. s-a nebo závazek” rigorosně. Redaktoři Paktu chtěli čl. 18 především chrániti národy před závazky, které by se dotýkaly jejich osudů a které by byly přijímány bez jejich vědomí. Pakt chtěl mimo to zajistiti kolektivně bezpečnost členů Společnosti Národů, při tom však nevyloučil regionální dohody mezi dvěma nebo více státy, které by zabezpečovaly udržení míru. Je-li tedy uzavřena v rámci Paktu regionální dohoda o vzájemné pomoci a je-li tato dohoda provázena ustanoveními povahy vojenské, upravujícími technické podrobnosti poskytnutí pomoci, bylo by v rozporu s účelem dohody, dovolené Paktem, kdyby bylo nutno zaregistrovati její vojenské klausule. Neboť jejich zveřejnění by zbavilo obranná opatření vší účinnosti. Proto nebyly zaregistrovány na př. technické dohody doplňující alianci francouzsko-belgickou ze 4. XI. 1920 nebo dohody doplňující alianční smlouvy mezi státy Malé Dohody.
Společnost Národů zabývala se sama otázkou, je-li nutno registrovati smlouvy povahy finanční. Britská vláda oznámila totiž 15. II. 1921 generálnímu tajemníkovi Společnosti, že mezi členy Společnosti byl uzavřen velký počet finančních dohod, z nichž četné nemají obecného významu, za tím účelem, aby byly dokončeny a likvidovány výjimečné transakce, které učinila světová válka nevyhnutelné. Podle názoru britské vlády nejsou tyto dohody v ničem analogické smlouvám, na něž míří čl. 18 Paktu. Proto pokládá nejen za neužitečné, ale v četných případech i za nevhodné publikovati podrobnosti těchto transakcí. Při jednání o otázce v 1. komisi II. Shromáždění Sir Cecil Hurst prohlásil, že uveřejnění finančních smluv může postačiti k tomu, aby byl zničen jejich efekt. Také Lord Balfour upozornil na nevýhody jejich publikace. Naproti tomu však nelze popříti, jak poznamenává Ray, že jsou finanční smlouvy, které mají veliký vliv na politické vztahy mezi státy, jež je uzavřely. Vyloučiti je z registrace a publikace znamená udržovati ve stínu jeden z hlavních aspektů mezinárodního života. Návrh komise expertů doporučoval, aby byly osvobozeny od registrace akty povahy čistě technické nebo administrativní, které nemají významu pro mezinárodní politické poměry, a ty, které jsou jen technické úpravy, doplňující smlouvy již zaregistrované.
Adatci a de Visscher, zpravodajové o této otázce na bruselském zasedání Institutu pro mezinárodní právo r. 1923, u vědomí obtíží, které se staví v cestu formální revisi čl. 18, zastávali názor, že k omezení právního dosahu čl. 18 by bylo možno dospěli pouhou interpretací jeho ustanovení. Redaktoři Paktu měli na mysli při něm jen smlouvy, které jsou nejvýznamnější pro národy, na př. smlouvy týkající se mezinárodních politických vztahů. Lambiris naproti tomu ukazuje na nemožnost definovati uspokojivě smlouvy, které mají takovou povahu a ty, které jí nemají. Jsou kromě toho smlouvy, které při svém uzavření mají nepatrný význam administrativní, ale během doby z nepředvídatelných příčin mohou nabýti významu politického. U těchto smluv bylo by pak nutno přikročiti k registraci ex post, snad i více let po jejich uzavření.
Registrační povinnost podle čl. 18 vztahuje se jen na m. s. a závazky, které byly uzavřeny jedním členem Společnosti (,,par un inembre de la Société”). Není tedy třeba, aby všechny smluvní strany byly jejími členy. Registraci, jak je ovšem samozřejmé, nejsou podrobeny smlouvy uzavřené výhradně státy, které stojí mimo Společnost Národů. Tyto arciť mohou je dáti zaregistrovati, neboť čl. 18 takové dobrovolné registrace nezakazuje a gen. tajemník podle memoranda z 19. V. 1920 nemůže takovou žádost odmítnouti. Povinnost registrační se dále vztahuje jen na smlouvy a závazky uzavřené v budoucnosti (,,conclu á l´avenir”), t. j. na smlouvy a závazky uzavřené originárním členem Společnosti, který mírovou smlouvu ratifikoval, ode dne 10. I. 1920, kdy Pakt vstoupil v platnost, a státy jinými ode dne jejich vstupu nebo přijetí do Společnosti. Registrace smluv a závazků, uzavřených členy Společnosti dříve, je nejvýše fakultativní, nikoliv obligatorní.
Smlouvy a závazky mají býti zaregistrovány ihned (,,immédiatement“), t. j. co nejdříve možno, jakmile byly uzavřeny. Jest tedy třeba, aby byly dříve vyměněny ratifikační instrumenty nebo deponovány na určeném místě. Podle memoranda gen. tajemníka mohou se však smluvní strany dohodnouti na tom, že požádají za registraci smlouvy dříve, než se tato stane perfektní.
3. Jak se provádí registrace. Generální tajemník Společnosti ve svém memorandu uvádí, že není třeba, aby m. s. nebo závazky byly předkládány k registraci všemi signatárními státy. Stačí, když je předloží jeden signatář ať jménem všech ostatních, ať jen jménem vlastním. Za registraci může žádati i kontrahent, který není členem Společnosti Národů. Rozumí se, že vzhledem k právním účinkům, které Pakt připíná k registraci, by bylo odmítnouti žádost za registraci, která by vycházela od státu, jenž není kontrahentem m. s. nebo mezinárodního závazku.
Generální tajemník může zaregistrovati m. s. a závazky ex officio jen tehdy, když je k tomu oprávněn jejich výslovným předpisem (srov. na př. čl. 406 a 407 mír. smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919, čl. 47 generálního aktu z 26. IX. 1928). Smluvní strany mohou také žádati, aby registrace provedená omylem, byla zrušena (srov. č. 86 ve sv. II. ženevské sbírky zaregistrovaných smluv).
Registrace záleží v tom, že se mezinárodní akty, o něž jde, zapisují chronologicky za sebou v rejstříku, do kterého se vkládají instrumenty s jejich textem jako přílohy zápisu. Vedle toho se vede druhý rejstřík, do něhož se zapisují údaje o podpisu, ratifikaci, vypovědění smluv a závazků, o přístupech k nim a pod. Každý mezinárodní akt má v něm vyhrazenu jednu stránku. Jde tu, jak praví generální sekretář ve svém memorandu, o opravdovou matriku všech m-ch s. a závazků zaregistrovaných podle čl. 18. Tento rejstřík má speciální oddíl pro smlouvy, které stojí pod zvláštní ochranou generálního tajemníka, jako na př. úmluvy o ochraně práce a j. Generální tajemník má povinnost provésti registraci ihned, jakmile je mu instrument m. s. nebo mezinárodního závazku předložen nebo jakmile ho došlo oznámení, že se mu odesílá. Den, kdy se tak stalo, se pokládá za den registrace. O provedené registraci vydává generální sekretář interesováným státům potvrzení, která jsou číslována podle data registrace. Vládám, soudům nebo i jednotlivcům mohou býti na žádost vydány ověřené Výtahy z rejstříku.
Zaregistrované mezinárodní akty mají býti dále uveřejněny sekretariátem Společnosti co možno nejdříve. Děje se tak ve sbírce ,,Recueil des Traités et des Engagements internationaux enregistrés par la Société des Nations“. Texty jsou v ní uveřejňovány v originálním znění. U aktů, jejichž originální text je sdělán v jiném jazyce než francouzském a anglickém, připojuje se překlad v těchto řečích. Na konci r. 1934 bylo vydáno 149 svazků této sbírky, obsahujících na 3400 registrovaných mezinárodních aktů. Mezi nimi jsou publikovány i smlouvy nezaregistrované, uzavřené nečleny Společnosti. Spojené státy americké od r. 1926 zasílají generálnímu tajemníkovi k tomuto účelu m. s., které uzavřely s jinými státy a které jsou uveřejněny v oficiální sbírce americké. Jak je ostatně zjevno z memoranda generálního sekretáře ze dne 19. V. 1920, které je ve sbírce otištěno pod č. 1, snaží se tento docíliti, aby sbírka publikovaná Společností byla co nejúplnější. Texty aktů v ní publikovaných mají nespornou autentickou povahu, neboť podle téhož memoranda musí stát žádající o registraci učiniti generálnímu tajemníkovi výslovné prohlášení, že instrument jím předložený obsahuje integrální text m. s. nebo závazku.
Sbírka m-ch s. a závazků vydávaná Společností je uskutečnění dávné touhy mezinárodní prakse i nauky mezinárodního práva. Před světovou válkou, vzhledem k nesnázím spojeným s opatřováním textů platných m-ch s., uvažovalo se o tom, aby byla zřízena mezinárodní unie pro jejich publikaci. Institut pro mezinárodní právo přijal jednomyslně ve svém zasedání v Hamburku r. 1891 resoluci v tomto smyslu. V memoáru, předloženém r. 1895 Francouzskému institutu (Akademii věd morálních a pglitických) E. Descampsem, jsou načrtnuty výhody, jež by měla včasná a soustavná publikace m-ch s. pro vědecké studium mezinárodního práva a také pro rozvoj mezinárodní arbitráže, jak upozornil Desjardins v dodatku k memoáru. Je jisté, že ženevská sbírka stala se již dnes nedocenitelným nástrojem jak prakse, tak nauky.
4. Právní účinky registrace. Podle 2. věty čl. 18 žádná z m-ch s. nebo žádný z mezinárodních závazků nebudou závazné, dokud nebudou zaregistrovány. Francouzský text Paktu praví;,,.... avant ďavoir été enregistré.“ V anglickém textu, který vyjadřuje patrně lépe úmysl redaktorů, poněvadž tato věta se dostala do Paktu ž iniciativy americké, nalézáme slova: ,,. . . untill so registered.“
O významu tohoto předpisu vyskytly se různé názory:
a) Podle holandského delegáta na I. Shromáždění Společnosti Národů van Karnebeeka jsou m. s, a závazky před registrací nezávazné. Smluvní strany jsou v mezidobí od ratifikace do registrace stejně volné, jako v mezidobí od podpisu do ratifikace.
b) Hatschek tvrdí, že m. s. jsou závazné teprve a jen registrací. Ratifikace má jen ten význam, že ode dne, kdy došlo k výměně nebo uložení ratifikačních instrumentů, má každá smluvní strana právo jednostranným aktem, t. j. žádostí za registraci, vyvolati závaznost m-ch s.
c) Podle názoru komise expertů i podle zprávy 1. komise II. Shromáždění jsou kontrahenti vázáni již ratifikací m-ch s., mají však povinnost je plniti teprve po provedené registraci. Čl. 18 arciť nepřekáží smluvním stranám, aby, chtějí-li, plnily před registrací. V stejném smyslu se vyjadřují i Adatci a de Visscher ve zprávě Institutu pro mezinárodní právo. V nauce jsou dále obránci tohoto názoru de Boeck, de Louter, Dupuis, Blociszewski, Schůcking a Wehberg, Sefériades a j.
d) Posléze se hájí názor, že m. s. jsou pro smluvní strany závazné již ratifikací, avšak že v poměru ke Společnosti Národů a orgánům na ní závislým mohou se jich smluvní strany dovolávati teprve tehdy, když byly registrovány. Zastáncem této konstrukce byl na I. Shromáždění italský delegát Tittoni a jihoslovanský delegát Spalajkovič. V nauce se k ní kloní na př. Anzilotti a Cavaglieri.
Proti každému z těchto názorů je možno nalézti nějaké námitky. Nejpřijatelnější nicméně zdá se konstrukce uvedená sub c), která představuje v jistém smyslu i úřední stanovisko Společnosti Národů. Tak na př. čl. 36 konvence o obchodu opiem z 18. II. 1925, vypracované pod záštitou Společnosti, ukládá generálnímu tajemníkovi, aby zaregistroval konvenci ,,le jour de son entrée en vigueur“. Touto konstrukcí je zřejmě inspirován i nález smíšené reklamační komise francouzsko-mexické ve sporu Pablo-Najera ze dne 19. X. 1928.
Ani v komisi expertů, ani v 1. komisi II. Shromáždění nebylo jednotného názoru o otázce zpětných účinků registrace na závaznost m-ch s. Zastánci názoru, který registraci zpětný účinek upírá, operovali s druhou větou čl. 18, jakož i duchem tohoto článku. Řekli-li redaktoři čl. 18, že před registrací nebude smlouva závazná, pak to znamená, že vyloučili retroaktivní účinek registrace. Přiznáním zpětného účinku registraci může se čl. 18 zbaviti zcela svého významu v případě, když smluvní strany vyčkají s registrací m. s. až do chvíle, kdy mezi nimi vznikne spor o její výklad. Ani druhý tábor, přiznávající registraci zpětnou účinnost, nebyl bez argumentů. Registraci jest podle něho pokládati za suspensivní výminku pro platnost smlouvy. Jako taková, má registrace vždy zpětnou účinnost. Redaktoři čl. 18 nechtěli se vůbec dotknouti právního významu institutu ratifikace. 1. komise na konec se shodla na tom, že výkladem čl. 18 není možno dovoditi bezpečně retr aktivitu registrace. Usnesla se dále na kompromisním dodatku ke čl. 18, podle něhož má míti registrace zpětné účinky, je-li provedena do tří měsíců od ratifikace. Avšak II. Shromáždění samo po intervenci lorda Roberta Cecila návrh své komise neschválilo. V doktríně staví se za zpětnou účinnost Adatci, de Visscher, Schücking, Wehberg a j. Alvarez, Fauchille, Strupp hájí názor opačný.
Sankce čl. 18 může býti vztažena jen na smlouvy, jejichž kontrahenti jsou všichni členy Společnosti Národů. Je-li smluvní stranou stát, který není jejím členem, jest pokládati smlouvu za závaznou i tehdy, není-li provedena registrace. Není zajisté možné aplikovati ustanovení Paktu na právní poměry nečlenů Společnosti. Ovšem členové její se nemohou dovolávati takové smlouvy před kterýmkoliv orgánem Společnosti. Nečlen pak nemůže popírati závaznost smlouvy z důvodu, že nebyla zaregistrována (Adatci, de Visscher, Hatschek, Schůcking a Wehberg).
Praktická byla otázka, je-li možné aplikovati sankci čl. 18 na m. s., jejichž jedním kontrahentem je stát, který sice není členem Společnosti, avšak ratifikací mírové smlouvy přijal i Pakt, jako její součást. Zápornou odpověď na ni lze dovoditi ze stanoviska, jež zaujala německá vláda k registraci smluv uzavřených Německem. Notou svého velvyslance v Londýně ze dne 11. VIII. 1920 oznámila sice svoji ochotu zasílati m. s. Německem uzavřené k registraci generálnímu sekretáři, avšak současně zdůraznila, že k tomu není právně povinna, poněvadž Německo nebylo tehdy členem Společnosti. Doktrina naproti tomu zastává správný názor, že nečlen Společnosti, který podepsal a ratifikoval mírovou smlouvu, uznal tím princip, že žádná m. s-a, již uzavřel s členem Společnosti, není závazná před registrací a že tudíž na m. s., kontrahované takovým nečlenem s kterýmkoliv členem Společnosti, jest vztáhnouti čl. 18 (Adatci, de Visscher, Niemeyer, Schücking a Wehberg aj.). Stanovisko německé vlády hájí de Lonter.
Vzhledem k tomu, že druhá věta čl. 18 mluví jen o registraci, je pro vznik nahoře uvedených účinků lhostejné, zda byla m. s-a generálním tajemníkem Společnosti Národů publikována či nikoliv.
Registrace podle čl. 18 má jen cíl učiniti veřejné m. s. a závazky, které byly uzavřeny členy Společnosti Národů. V provedení registrace nelze zejména viděti osvědčení o tom, že uzavřením registrovaných smluv nebyl smluvními stranami porušen závazek čl. 20 Paktu.
Z toho, co bylo uvedeno, je také patrno, že čl. 18 neukládá členům Společnosti Národů absolutní povinnosti dáti zaregistrovati m. s. a závazky, které uzavřeli. Nedodržení jeho předpisů přivodí sice právní neúčinnost mezinárodního aktu, avšak samo není porušením Paktu.
5. Čl. 18 a tajné smlouvy. S tohoto hlediska jest třeba zkoumati otázku, je-li členům Společnosti Národů dovoleno uzavírati tajné m. s. Problém tento osvětlili Adatci a de Visscher v citované již zprávě pro bruselské zasedání Institutu pro mezinárodní právo r. 1923. Z první věty čl. 18 dá se usuzovati na úplný zákaz takových smluv. Jejich uzavření členem Společnosti, jest porušením Paktu, na které by bylo aplikovati sankce čl. 16, odst. 4., (vyloučení ze Společnosti). To učí skutečně Hatschek. Jestliže se však ustanovení prvé věty čl. 18 vykládá v souvislosti s předpisem druhé věty, dojde se jistě k závěru, že na zákaz tajných smluv se v čl. 18 nepomýšlelo. Jeho redaktoři chtěli patrně jen říci, že m. s-a musí býti zaregistrována, aby nabyla plně právních účinků. Je těžko myslitelné, že by nebyli do Paktu zařadili ustanovení obsahující výslovný zákaz tajných smluv, vzhledem k jeho důležitosti, kdyby byli měli opravdu v úmyslu jejich uzavírání členům Společnosti zakázati. Proto se v čl. 18 zákaz tajných smluv nevidí. K tomuto názoru přiklání se zatím většina právnických spisovatelů (Schücking, Wehberg, Dupuis, Strupp, Chailley a j.). Opačným výkladem dospělo by se k nutnosti revise těch ústav, které uzavírání tajných smluv trpí.
VI. Závaznost mezinárodních smluv.
1. ,,Pacta sunt servanda." Od dob nepamětných uznává se princip, že m. s. musí býti zachovávány. Base jeho je arciť různá podle doby, místa a stupně civilisace, jak dobře vystihl baron Taube. S tímto principem setkáváme se již v Chaldeji a starém Egyptě, konfederacích to velké řady států, které mezi sebou uzavíraly formální smlouvy o přátelství nebo spojenectví. Některé tyto smlouvy byly uzavírány na věčnost. Bylo tudíž uznáváno, že jsou neporušitelné. Základ pro tuto zásadu byl náboženský. Slavnostního aktu uzavření smluv účastnili se i bohové kontrahentů. Je to patrno již z nejstaršího mezinárodního aktu, který je vůbec znám, totiž z rozhodčího nálezu vydaného králem říše Kish, Masilimem, kolem r. 3100 př. Kr., ve sporu mezi králi říší Lagasch a Umma v Chaldeji. Tento rozhodčí nález byl vydán na základě dohody mezi svářícími se králi a podle návodu bohyně práva Kádi, která Masilimovi oznámila, že došlo již také k dohodě mezi bohy obou států a k jejich usmíření na základě rozhodčího nálezu boha Ellila. Je to patrno i z textu již uvedené smlouvy mezi Ramsem II. a Khatisirem z doby okolo r. 1280 př. Kr. o věčném míru a alianci mezi kontrahenty. Mír byl ostříhán tisíci bohy a bohyněmi obou národů a chráněn kletbami proti tomu, kdo by porušil předpisy smlouvy. Na náboženském základu spočívaly i m. s. uzavírané Židy. O tom svědčí na př. jejich mírová a alianční smlouva s Gabaonity, potvrzená přísahou (Kniha Josue IX., 3—19). Nejinak tomu bylo ve staré Číně. V Římě jeden z feciálů (pater patratus) při uzavírání m-ch s. skládal přísahu jménem Říma, že smlouva bude vždy zachovávána, přísahu, která se končila vzýváním Jupitera. Poté házel daleko kamenem na znamení, že souhlasí, aby byl potrestán vyhnanstvím v případě porušení smlouvy a konečně zabil kusem křemene vepře na počest boha-mstitele nevěrnosti (Jupiter lapis), aby ukázal, že tak má zahynouti ten, kdo smlouvy nedodrží.
Že Peršané byli věrni převzatým závazkům mezinárodním, uvádí sám Herodot, který nemůže býti podezříván z velkých sympatií pro tyto nepřátele Řecka. Stejně známa byla v tomto směru spolehlivost Féničanů, Karthagiňanů. U všech těchto národů, byly m. s. pokládány za součást posvátného práva, stojícího pod ochranou bohů. Stejně tomu bylo i v Řecku (Zsus níattog). S vírou v bohy upadala ovšem i věrnost smlouvám. V tomto směru smutně prosluly v Řecku Thesalie, Kréta a i Sparta (Redslob).
V Římě již za republiky přistoupil k náboženskému momentu při m-ch s-ách moment právní. Od r. 321, kdy po porážce v soutěsce Kaudijské byli donuceni uzavříti potupný mír se Samnity, Římané činili rozdíl mezi sponsio a foedus, analogický modernímu rozdílu mezi smlouvou pouze podepsanou a smlouvou ratifikovanou. Formy m-ch s. nabyly v Římě velké podobnosti s formami smluv soukromoprávních. I m. s-a uzavřená v pravidelné a úplné formě zakládala podle práva římského obligaci. Její sankce ovšem byla jiná, než u smluv soukromoprávních, záležejíc jen v možnosti vypověděti legitimní válku národu, který smlouvy nedodržel. Tak vlastně Římané uznávali princip nedotknutelnosti m-ch s. Charakteristické v tomto směru je ustanovení jejich alianční smlouvy se Židy z doby kol r. 160 př. Kr., podle něhož smluvní strany mohly připojiti nebo změniti cokoliv na ustanoveních smlouvy jen společnou dohodou. Za doby císařské začínají římští právníci pojímati mezi zásady tvořící t. z v. ius gentium i principy nebo právní pravidla, které dnes patří do mezinárodního práva. Mezi nimi byla i zásada neporušitelnosti m-ch s. (Ulpian). V Řecku ve III. a II. stol. př. Kr. Demetrios Falerský a Polybios prohlašovali věrnost m-m s-ám za předpis práva obecného a společného všem lidem. Středověk k náboženskému a právnímu základu závaznosti m-ch s. přidal základ další. Lenní zřízení bylo založeno na veliké síti osobních politických smluv, hierarchicky nadřaděných a navzájem zavazujících lenní pány. Tyto smlouvy byly pokládány za neporušitelné. Myšlenka neporušitelnosti m-ch s. našla tak oporu v této instituci práva vnitrostátního. Mezi ctnostmi, které charakterisovaly pravého rytíře, byla na prvním místě loyalita, věrnost danému slovu, věrnost smlouvě. Tato rytířská morálka pronikla ovšem vládnoucí kruhy v Evropě. Je proto zcela pochopitelné, že se objevila živě i při zachovávání s. m-ch. Vedle toho udržovala se v křesťanském středověku i starověká tradice náboženská. M. s. se pokládaly za závazné také proto, že byly zaručovány přísahami ve jménu Boha, sv. Trojice atd. Z té doby pochází také invokační formule v úvodu m-ch s. sjednávaných v solenní formě. Také teologická nauka proklamovala princip neporušitelnosti m-ch s. (Tomáš Aquinský) a tato zásada se dostala i do dekretu Gratianova. Na východě Evropy byl jedinou oporou pro závaznost m-ch s. prvek náboženský (krestnoje celovanje). Stejně tomu bylo i v zemích mohamedánských (korán).
Když byl zničen feudální systém a na jeho místě vznikla řada suverénních států, považujících se za jediný zdroj práva, zanikla i středověká rytířská morálka. Politika absolutních monarchů, ženoucí se bezohledně za prosazováním egoistických zájmů, přispěla značně ke zviklání zásady nedotknutelnosti m-ch s. Také prakse církve, prohlašující určité m. s. za neplatné a osvobozující panovníky od převzatých závazků, a nebezpečná nauka o klausuli ,,rébus sic stantibus“ jí otřásly. V této kritické době našel princip nedotknutelnosti m-ch s. mocného obránce ve vznikající nauce mezinárodního práva.
Ta si dobře uvědomila, že na zásadě ,,pacta sunt servanda“ stojí celý mezinárodní právní řád, že bez ní nebylo by žádné bezpečnosti v mezinárodních vztazích, žádného trvalého míru. Tak již Gentilis hlásal pravidlo, že právo mezinárodní řídí bona fides. S tímto pravidlem shledáváme se i u Grotia. Bynkershoek praví doslova: ,,Pacta privatorum tuetur Jus Civile, pacta Principům bona fides. Hanc si tollas, tollis mutua inter Principes commercia, quae oriuntur e pactis expressis, quin et tollis ipsum Ius Gentium“. Vattel praví o povinnosti zachovávati m. s.: ,,Cette grande vérité, quoique trop souvent négligée dans la pratique, est généralement reconnue de toutes les Nations: Le reproche de perfidie est une injure atroce parmi les Souverains; or celui qui n’observe pas un Traité est assurément perfide,. puisqu’il viole sa foi. Au contraire, rien n’est si glorieux a un Prince et á sa Nation, que la réputation ďune fidélité inviolable á sa parole“. Také všichni významnější spisovatelé pozdější uznávají, že každý stát je povinen zacbovávati m. s., které byl uzavřel. Pokud někteří tuto absolutní povinnost omezují (na př. Bluntschli, Heffter), stojí se svým učením osamoceni.
Pod vlivem nauky, jakož i častého porušování m-ch s., k němuž v posledních stoletích nicméně docházelo (o případech v XIX. stol. srov. Ebray), byl princip závaznosti m-ch s. výslovně prohlášen za součást práva mezinárodního. Známé je prohlášení Londýnské konference ze 7. I. 1871: ,,C’est un principe essentiel du droit des gens qu’aucune puissance ne peut se délier des engagements ďun traité, ni en modifier les stipulations qu’á la suitě de Tassentiment des parties contractantes au moyen ďune entente amicale“. Za zmínku stojí dále energické odpovědi britského státního tajemníka Sira Johna Simona, francouzského ministra zahraničních věcí L. Barthoua a italského prvního delegáta u Společnosti Národů barona Aloisiho ze 14. IX. 1934 na prohlášení polského ministra zahraničních věcí pluk. Bečka, učiněné předcházejícího dne ve schůzi XV. Shromáždění Společnosti Národů ve věci generalisace mezinárodních závazků menšinových. Rada Společnosti proklamovala v resoluci ze dne 17. IV. 1935, odsuzujíc jednostrannou abrogaci části V. mírové smlouvy Versailleské Německem vydáním zákona z 16. III. 1935 o zavedení všeobecné branné povinnosti, ,,1“ qiie le respect scrupuleux de toutes les obligations des traités est une rěgle fondamentale de la vie Internationale et une condition primordiale du maintien de la paix; 2° que c’est un principe essentiel du droit des gens qu’aucune Puissance ne peut se délier des engagements ďun traité, ni en modifier les stipulations que ďaccord avec les autres parties contractantes; . . .“ Povinnost zachovávati všechny závazky z m-ch s. se ostatně konstatuje i v úvodu Paktu o Společnosti Národů, v čl. 21, Washingtonské smlouvy o omezení námořního zbrojení z 6. II. 1922, v Lokarnských arbitrážních smlouvách mezi Československem a Německem a Polskem a Německem z 16. X. 1925. Také mezinárodní judikatura ji nejednou slavnostně potvrdila. Poukazuji zde hlavně na nález ze 7. IV. 1875 vydaný superarbitrem ve sporu mezi Peru a Chilí a na posudky Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost č. 10 z 21. II. 1925 (Publ. de la Cour, Série B, No 10, str. 20) a č. 17 z 31. VII. 1930 (Publ. de la Cour, Série B, No 17, str. 32).
2. O subjektech závazků založených m-mi s-ami. Z m-ch s. vznikají závazky pro státy, nikoliv snad pro státní orgány, jejichž jménem nebo jimiž byly uzavřeny. Proto také existence těchto závazků není dotčena změnami v osobách náčelníků států nebo změnami vlád. Tak protokol Londýnský z 19. II. 1831 prohlásil za ,,principe ďordre supérieur que les traités ne perdent pas leur force en raison des changements de Gouvernements survenus dans un Etat“. Tento princip byl uznán i mezinárodní jurisprudencí, zejména nálezem reklamační komise americko-venezuelské z 5. XII. 1885 ve sporu Day a nálezem rozhodčího soudu franko- chilského z 5. VII. 1901. Havanská konvence z r. 1928 obsahuje v čl. 11 ustanovení, že m. s. zůstanou v platnosti i v případě změn v ústavách kontrahentů. Úvod m-ch s. sjednaných ve formě solenní, z něhož by se snad daly vyvozovati závazky jen pro náčelníka státu nebo vládu, nelze všeobecně bráti doslovně. Velmi často z dalšího textu smluv je patrno, že redaktoři měli na mysli založiti závazky mezi státy (Basdevant, Chailley).
Ze smluv osobních plynuly dříve arciť závazky jen pro panovníky. Proto také tyto smlouvy zanikaly s monarchou resp. s dynastií, které je uzavřely. Tak francouzské Národní Shromáždění podrželo 26. VIII. 1790 z rodinného paktu uzavřeného Ludvíkem XV. v r. 1761 jen ustanovení, při nichž tento král vystupoval jako zástupce Francie, a zrušilo všechny ostatní předpisy týkající se výhradně zájmů dynastie Bourbonů.
Z některých m-ch s. však vznikají i dnes závazky jen pro vlády, resp. ministry, kteří je uzavřeli. Tyto smlouvy se zvou často ,,gentlemen’s agreements“. Demise vládního kabinetu znamená také konec jejich závaznosti. Známý je případ tajného ujednání rusko-anglického z 30. V. 1878, v němž se Vel. Britanie smířila s tím, že se Rusko zmocní Batumu. Když tato smlouva byla prozrazena. Lord Salisbury, aby Vel. Britanie nemusila respektovati smlouvu, podal demisi. Sem patří také ujednání, jimiž na sebe berou ministři závazek, že docílí ratifikace jiných m-ch. s. nebo že nedají podnět k jejich ratifikaci, dokud nenastane ta či ona událost (srov. na př. franko-britské gentle- nien’s agreement z 2. VI. 1932 o ratifikaci smluv uzavřených na reparační konferenci v Lausanne). Z takových smluv právní závazky pro státy nevznikají.
Z m-ch s. vznikají zpravidla přímé závazky jen státům, které je uzavřely. Jednotlivci v těchto státech nejsou jimi vázáni. Aby se tak stalo, k tomu je třeba zásahu státní moci, předepsaného právním řádem vnitrostátním. Za toto učení stavěli se již G. Jellinek a Laband. Velmi solidně je propracovali zejména Triepel, Joseph-Barthélemy, Duez, Mestre. K němu se hlásí velká většina internacionalistů (mimo jiné i Oppenheim, Fauchille, Anzilotti, Strupp). Prohlašovati, že tato doktrina je negací obligatorní moci m-ch s., jako činí Mirkine-Guetzévitch, znamená nepochybně neporozuměti problému. Uvedené učení bylo potvrzeno i mezinárodní jurisprudencí. Tak zejména Stálým rozhodčím dvorem v nálezu ze 7. IX. 1910 ve sporu o loviště ryb v Atlantiku a Stálým dvorem pro mezinárodní spravedlnost v posudku č. 15 ze 3. III. 1928 (Public, de la Cour, Série B, No. 15, str. 17).
Jsou však spisovatelé, kteří zastávají teorii zcela jinou, jež se nejednou se skutečným právním stavem ve státě úplně rozchází. Podle nich m. s. nabývají současně s mezinárodní závazností i platnosti vnitrostátní. Jakmile byly platně uzavřeny, stávají se vnitrostátním zákonem kontrahentů a zakládají subjektivní práva a povinnosti jednotlivců (Zachariae, Leoni, Hobza, Chailley a j.).
Je ovšem jisto, že předpisy o vnitrostátní aplikaci m-ch s. mohou býti obsaženy přímo ve smlouvách. V posudku z 3. III. 1928 č. 15, praví Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost: ,,. . . on ne saurait contester que l´objet méme ďun accord international, dans Tintention des parties contractantes, puisse ětre l´adoption par les Parties de regles déterminées créant des droits et des obligations pour des individus et susceptibles ďětre appliquées par les tribunaux nationaux.“ Tento názor není, jak by se mohlo zdáti, v rozporu s převládajícím míněním. Stálý dvůr totiž nepraví, že smlouva jako taková může založiti práva a povinnosti jednotlivců, aniž by bylo třeba, aby její předpisy byly inkorporovány do právního řádu vnitrostátního (Anzilotti).
3. Mezinárodní smlouvy a třetí státy. M. s. jsou závazné jen pro smluvní strany. Odtud staré rčení: ,,Pacta non obligant nisi gentes inter quas inita.“ Pro ostatní státy jsou ,,res inter alios acta“. To je zásada obecně přijatá jak v nauce, tak i v mezinárodní praksi (srov. na př. nález Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost č. 7, Publ. de la Cour, Série A, No 7, str. 29; nález Stálého rozhodčího dvoru ze 4. IV. 1928 v případě ostrova Palmas).
Z m-ch s. nevznikají proto pro třetí státy žádné právní povinnosti. Tak judikuje Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost v nálezu ze dne 7. VI. 1932, Publ. de la Cour, Série A—B, faso. 46, str. 141 násl. Stejně ovšem z nich zásadně neplynou pro třetí státy žádná subjektivní práva. Tak Bismarck ve své řeči ze dne 18. III. 1867, pronesené v pruském sněmu, upíral Dánsku právo reklamovati plebiscit v severních provinciích Schleswigu na základě čl. 5 mírové smlouvy Pražské z 23. VIII. 1866 s odůvodněním, že jediné rakouský císař, jako smluvní strana, má právo žádati, aby Prusko provedlo smlouvu. A smlouvou z 11. X. 1878 Rakousko a Prusko zrušily příslušné ustanovení čl. 5, aniž by si dříve byly vyžádaly souhlas Dánska. V cit. již nálezu č. 7 Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost praví: ,,. . . un traité ne fait droit qu’entre les parties; dans le doute des droits n’en découlent pas en faveur ďautres Etats.“
Právní účinky m-ch s. mohou pro třetí státy nicméně býti přivoděny a sice automaticky, hrou jistých klausulí obsažených ve smlouvách dříve uzavřených, zejména klausule nejvyšších výhod, s níž se setkáváme často ve smlouvách obchodních, konsulárních a j. (srov. heslo ,,Obchodní smlouvy"). Jinak je pro jejich vznik předpokladem souhlas třetího státu daný ať výslovně, ať mlčky (srov. na př. čl. 341 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919, který přiznává členství v Mezinárodní komisi oderské nesignatářům smlouvy, Dánsku a Švédsku).
Jisté výhody, třeba bez právní povahy, mohou z m-ch s. třetím státům vzniknouti. Tak podle čl. 3 smlouvy Hay-Poucenfotovy mezi Velkou Britanií a Spojenými státy z 18. XI. 1901 má býti průplav Panamský otevřen lodím všech národů; podobný předpis o kanále Kielském je v čl. 380 uvedené smlouvy Versailleské. Takové výhody mohou ovšem kontrahenti kdykoliv změniti nebo zrušiti. Třetí státy nenabývají práva žádati za provádění takových předpisů. Toto právo by mohlo býti založeno jen smlouvou mezi nimi a kontrahenty (Anzilotti, Chailley). Na druhé straně m. s. mohou způsobiti škodu třetím státům, aniž by se při tom dotýkaly jejich práv. Anzilotti uvádí jako příklad bilaterální smlouvu obchodní, která může poškoditi třetí stát, třebaže neobsahuje ničeho, co by porušovalo jeho subjektivní práva, jsouc jen legitimním výkonem svobody kontrahentů.
M. s. nezůstávají však i jinak bez vlivu na právní situaci třetích států. Ty nemohou zejména nevžiti na vědomí jejich existenci. Švýcarský státník Motta u příležitosti projednávání zprávy švýcarské spolkové rady o II. Shromáždění Společnosti Národů ve spolkovém shromáždění 6. IV. 1922, prohlásil, že Švýcarsko nepřijímá závazky ze smlouvy, které neuzavřelo, že však nemůže ignorovati existenci mírových smluv, pokud změnily tvář světa. M. s. mohou míti význam pro třetí státy i v tom, že v důsledku jejich výkladu vnitrostátními soudy signatárních států a pravidel o rozhodování konfliktů zákonů mohou býti aplikovány i na jejich příslušníky. Také soudy třetích států mohou někdy takové smlouvy aplikovati při rozhodování o konfliktech zákonů, pokud hra pravidel o těchto konfliktech připouští, aby bylo aplikováno cizí právo, zastoupené v konkrétním případě m. s-ou (Chailley).
4. Akcese a adhese. Některé m. s. mohou se státi závazné pro nekontrahenta jeho akcesí a adhesí, t. j. tím, že k nim dodatečně přistoupí. Akcese a adhese ve vlastním slova smyslu objevují se v mezinárodní praksi teprve ve stol. XIX., od té doby, kdy se začaly uzavírati smlouvy vícestranné a zejména smlouvy kolektivní, upravující otázky obecného zájmu nebo zřizující instituce všeobecně prospěšné.
Nauka činí rozdíl mezi oběma těmito druhy přístupu. Při akcesi stává se nekontrahent smluvní stranou se všemi právy a povinnostmi, jako jsou ty, které mají signatáři. Při adhesi přijímá jmenovaný stát jen některá ustanovení smlouvy nebo také jen právní zásady ve smlouvě obsažené (Pradier-Fodéré, Despagnet, Oppenheim, Diena, Dupuis, Strupp a j.). Proto pokládá Satow za nepřípustnou adhesi ke smlouvě, jejíž ustanovení byla prohlášena za nedělitelný celek, jako tomu bylo na př. u deklarace Pařížské z 16. IV. 1856. Jiní spisovatelé nečiní žádného rozdílu mezi akcesí a adhesí (na př. de Louter). Jsou nepochybně ovlivňováni praksi států, která poskytuje obraz vskutku bědný. Jak již uvádí Fauchille, některé m. s. znají jen adhesi (na př. čl. 32 Ženevské konvence z 5. VI. 1906) nebo jen akcesi (čl. CXIX Vídeňského kongresového aktu). V jiných se prohlašuje, že adhese znamená plnoprávné přijetí všech závazků a připuštění ke všem výhodám založeným smlouvou (na př. čl. 37 generálního aktu konference Berlínské z 26. II. 1885). V jiných opět se praví, že adhese k nim způsobuje pleno iure akcesi ke všem ustanovením (na př. čl. 16 mezinárodní konvence radiotelegrafické z 3. XI. 1906). Nejednou se také užívá výrazů akcese a adhese v témže článku smlouvy promiscue (na př. čl. 18 Bernské úmluvy z 9. IX. 1886 o ochraně literárního a uměleckého vlastnictví). I tento zjev nelze vysvětliti jinak, než chatrným právnickým vzděláním osob při sjednávání m-ch s. zúčastněných. Prakse tak stírá všechny rozdíly mezi oběma druhy přístupu.
Předpokladem pro přístup ke smlouvám je, aby tyto již vstoupily v platnost. Není proto přístup možný ke smlouvám, které vyžadují ratifikace, dříve, než byly vyměněny nebo uloženy ratifikační instrumenty. S hlediska právního vidí se v akcesi a adhesi buď akceptace oferty, obsažené ve smlouvách (Anzilotti, Strupp), nebo se pokládají za jednostranná prohlášení, kterým se přistupující stát zařazuje do právního režimu, vytvořeného smlouvou (Basdevant). Tato poslední konstrukce má oporu ve formálním postupu států v novější době.
Rozhodovati o přístupu k m-m s-ám patří do kompetence orgánu, jemuž přísluší právo uzavírati m. s. vůbec. O mezinárodní platnosti akcese a adhese, které jsou provedeny způsobem protikonstitučním lze říci mutatis mutandis to, co bylo pověděno o iregulární ratifikaci.
Nauka učí, že adhese se provádí výměnou not. Ve smlouvách mnohostranných bývá stipulováno, že adhese se stane písemnou notifikací jednomu z kontrahentů, který ji oznámí ostatním smluvním stranám. K akcesi dochází výměnou ratifikačních instrumentů deklarace o akcesi a přijetí akcese, k níž dojde mezi smluvními stranami a akcedentem. Adhese ratifikace nepotřebuje (Fauchille). Prakse šla však i tu vlastní cestou. Akcese i adhese se prováděla dříve uzavřením zvláštní smlouvy (na př. akcese španělského krále z 20. X. 1748 ke smlouvě uzavřené v Aix-La-Cha- pelle 17. X. 1748), nebo výměnou deklarací často podrobených ratifikaci (na př. akcese král. Sardinie z 26. I. 1855 k alianční smlouvě z 10. IV. 1854 mezi Velkou Britanií a Francií). K deklaraci carevny Kateřiny II. z 27. II. 1780 přistupovaly státy oběma těmito způsoby. V novější době byl postup i tu zjednodušen. Akcese i adhese se uskutečňují jednostranným aktem. Ten je adresován jednomu ze signatářů jako mandatáři. Mandatář přijme akcesi nebo adhesi jménem svým a ostatních smluvních stran. Ratifikace zde odpadají (srov. na př. akt o akcesi Velké Britanie k Ženevské úmluvě z 22. III. 1864). Podle četných m-ch s. kolektivních ukládají se přístupní instrumenty u vlády jednoho ze signatárních států nebo u některého mezinárodního orgánu (na př. u vlády nizozemské podle čl. 6 úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní z 18. X. 1907, u sekretariátu Společnosti Národů podle čl. 35 úmluvy o opiu z 18. II. 1925). Tento způsob se již vyskytoval ojediněle na začátku stol. XIX. u některých smluv vícestranných (srov. na př. prohlášení Velké Britanie ze dne 27. IV. 1814 o akcesi ke smlouvě uzavřené 11. IV. 1814 ve Fontainebleau). Dnes převládá. Vyskytuje se však, třeba ne často, i jiný postup. Tak akt o akcesi Turecka ke smlouvě mezi Velkou Britanií, Francií, Ruskem a Řeckem z 29. III. 1864 o připojení Jónských ostrovů k Řecku byl vyhotoven ve formě protokolu o schůzi plnomocníků interesovaných států z 8. IV. 1865, v níž byla konstatována akcese sultána a její přijetí čtyřmi signatáři smlouvy. Tento protokol byl ratifikován.
Přístupní instrument mívá formu aktu o akcesi nebo formu deklarace. Vydává se jménem náčelníka státu nebo jménem vlády ministrem pro zahraniční věci nebo i diplomatickým zástupcem, akreditovaným u státu, který jej přijímá. Adhese (někdy i akcese) se provádí dopisem diplomatického zástupce. Instruktivní příklady uvádí ve své knize Sir Ernest Satow. U nás prakse nerozeznává rovněž akcesi od adhese. Přístup k m-m s-ám se provádí instrumentem, který podpisuje sám president republiky. Tento instrument je značně podobný instrumentu ratifikačnímu. Formuli viz na př. u č. 46/1932 Sb.
M. s., které ponechávají výslovným předpisem nekontrahentům možnost přístupu, nazývají se smlouvy otevřené (srov. na př. čl. 6 Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní z r. 1907). Smlouvy zavřené jsou ty, při nichž takové možnosti není, po případě v nichž se činí přístup třetích států odvislý od určitých podmínek (viz na př. čl. 94 Haagské úmluvy o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z 18. X. 1907). V praksi setkáváme se i se smlouvami, které jsou pro některé státy otevřené, pro jiné zavřené (viz předpis čl. 32 Ženevské úmluvy z r. 1906). Podle smlouvy pro ochranu literárního a uměleckého vlastnictví uzavřené v Montevideo 11. I. 1889 je adhese sice volná, avšak má právní účinky jen v poměru k smluvní straně, která ji přijme.
Akcese nebo adhese musí býti provedeny bez výhrad. Jen se zvláštním souhlasem kontrahentů mohou býti uskutečněny s tou neb onou výhradou. Ve skutečnosti jde pak o uzavření smlouvy jiné (de Mirimonde).
Svými právními účinky rovná se akcesi nebo adhesi instituce oddáleného podpisu, jak již o tom byla učiněna výše zmínka. Smlouva dodatečně podepsaná musí býti, na rozdíl od aktu o akcesi nebo adhesi zpravidla ratifikována.
VII. Provádění mezinárodních smluv.
1. Opatření vnitrostátní. Bylo již ukázáno, že právní řád mezinárodní ukládá státům povinnosti plniti m. s., které byly uzavřely. O tom, co vše mají činiti, aby dostály této povinnosti, nemá předpisů. Právní řády kontrahentů rozhodují, zda je třeba k provedení smluv nějakého vnitrostátního opatření, zejména mají-li býti promulgovány, publikovány, transformovány na právo vnitrostátní po případě jinak inkorporovány do vnitřního zákonodárství a pod.
2. Opatření mezinárodní. Zkušenost, že m. s. nebyly často loyálně prováděny a neexistence mezinárodní autority, která by mohla vzpírající se kontrahenty donutiti k respektování závazků jimi založených, vedly státy již v dávné době k různým opatřením. Tato opatření měla nejdříve povahu náboženskou. Teprve později hledaly se pro m. s. garancie jiné.
a) Náboženské záruky. Přísaha byla i po vzniku křesťanství, až téměř do doby nejnovější, užívána jako prostředek k zabezpečení účinnosti m-ch s. Poprvé se objevuje při smlouvě Verdunské r. 843. Od té doby dlouhá řada důležitých politických s. m-ch byla přísahou garantována. Přísaha dála se různým způsobem. Při uzavření mírové smlouvy Pyrenejské r. 1659 byla na př. skládána na kříž, evangelia, mešní kanón a na čest. Poslední známá přísaha, potvrzující alianční smlouvu francouzsko-švýcarskou, byla r. 1777 slavnostně složena v katedrále solothurnské. M. s. byly dále garantovány i společným přistupováním osob uzavírajících je ke stolu Páně, líbáním kříže a ustanoveními o exkomunikaci a jiných trestech, které měly stihnouti věrolomnou stranu.
Efekt přísahy byl postupem času zeslaben jednak tím, že se při ní připouštěly mentální výhrady, jednak tím, že papežové osvobozovali panovníky od přísah složených i nejslavnostnějším způsobem. Posléze i úpadek víry přispěl k znehodnocení všech náboženských záruk. Po Velké revoluci francouzské vymizela přísaha jako způsob zajišťování m-ch s. nepochybně v důsledku změny v nazírání na funkci panovníkovu ve státě. Dokud byli monarchové personifikací států, měla přísaha skládaná jimi nebo jejich plnomocníky při uzavírání m-ch s. jistý význam. Ten však ztratila, když se stali panovníci pouhými orgány států a když za kontrahenty m-ch s. byly pokládány státy. Přísaha, jak praví Oppenheim, může působiti na jednotlivce, který ji složil, nikoliv však na stát, za nějž byla složena. Také ostatní náboženské garancie z mezinárodní prakse dávno vymizely (Fauchille).
b) Záruky konservátorů míru. Tento způsob potvrzování m-ch s., který záležel ve slibu vasalů, že donutí svého lenního pána všemi prostředky k tomu, aby dodržel uzavřenou smlouvu, vymizel se zřízením lenním. Záruky toho druhu vyskytovaly se dosti často. S typickým případem jejich setkáváme se ve smlouvě uzavřené r. 1493 v Senlis mezi Maximiliánem a Karlem VIII. (Despagnet, Fauchille; k tomu srov. uved. spis Stiebrův).
c) Zástavy. Jako záruka, že budou m. s. provedeny, byly dříve dávány do zástavy nejen drahocenné věci movité (tak již Vattel uvádí, že kdysi Polsko zastavilo královskou korunu a jiné klenoty králi Pruskému), ale i části území, jednotlivá města a celé provincie. Ty byly buď zastaveny pouhým aktem (hypothéka), nebo byly převedeny i do držení druhé smluvní strany (t. z v. engagement). Někdy byly této postoupeny pouze státní příjmy z území, o něž šlo (antichresis).
Při zástavě s držbou měl stát právo držeti území tak dlouho, dokud nebyla m. s-a úplně provedena. Nesměl však na něm prováděti žádné změny. Nesměl se také vměšovati do výkonu suverenity, ledaže by tato byla s územím výslovně zastavena. V tomto případě měl mu vládnouti podle zákonů na něm platných v okamžiku, kdy byla zástava dána. Když smlouva byla splněna, měl území vrátiti v témže stavu, v jakém je přijal. Jen za změny způsobené vyšší mocí nebyl odpovědný. Jestliže smlouva splněna nebyla, mohl si ponechati a přivlastniti zastavené území. Při hypothéce mohl se zmocniti zastaveného území alespoň v takovém rozsahu, který by představoval spravedlivé odškodnění. Známá je hypotéka na ostrov Korsiku, kterou přiznala Francii republika Janovská v stol. XVIII. a která vedla k při vtělení ostrova k Francii 15. V. 1768. Smlouvou z 26. VI. 1803 mezi Švédském a Meklemburskem-Zvěřínskem vzdal se první stát všech svých suverénních práv na město Wismar, které bylo Meklembursku dříve zastaveno. Ukazovalo se, že věřitelský stát se vždy nerad loučil se svojí zástavou. Proto již Vattel varoval státy před takovýmito zástavami. V novější době k nim také nedochází.
d) Rukojmí a pod. Od dávných dob bylo k zajištění výkonu m-ch s., zejména mírových, požadováno vydání rukojmí. Grrotius, Vattel i Klüber pojednávají o této instituci jako o prostředku velmi často používaném. V první polovině stol. XVIII. objevuje se však již velmi zřídka. Poslední případ je z r. 1748, kdy Anglie na základě smlouvy v Aix-La-Chapelle z 18. X. byla povinna dáti rukojmí Francii na dobu, než bude restituován ostrov Cap-Breton. Je jisto, že původním účelem vymáhání rukojmí bylo zabezpečiti vyplnění smlouvy ohrožením jejich života. Teprve v novější době se uznávalo, že stát, kterému byli rukojmí dáni, má jen právo držeti je ve své moci tak dlouho, než smlouva bude splněna. Že může učiniti bezpečnostní opatření, aby mu tyto osoby neunikly, že však nesmí s nimi zle nakládati nebo dokonce je na životě ohrožovati. Vattel si pochvaluje, že za jeho doby spokoj ovály se státy čestným slovem rukojmí, že se nepokusí o útěk. Angličtí šlechtici, kteří byli jako rukojmí r. 1748 vydáni Francii, žili u královského dvora a v Paříži spíše jako vyslanci své země, než jako rukojmí. Civilisované státy uchylují se nyní k tomuto prostředku hlavně při uzavírání smluv s barbarskými národy. Tak Francie v mírové smlouvě s kmenem Suna ze 14. II. 1861 vymokla si vydání čtyř synů nejpřednějších náčelníků jako rukojmí. Jinak přichází tato instituce v úvahu jen při smlouvách uzavíraných veliteli armád v poli. Ve smlouvách, které uzavíral český stát ve středověku, vyskytovalo se t. zv. ležení (Stieber).
e) Garanční okupace území. V novější době setkáváme se v mezinárodní praksi s institucí velmi podobnou zástavě území, s t. zv. garanční okupací státního území. V mírových smlouvách objevují se ustanovení, podle nichž vítěz má právo tak dlouho okupovati části území státu poraženého, dokud tento neučiní zadost závazkům mírovou smlouvou jemu uloženým, zpravidla povahy finanční (jako je válečná náhrada, náhrada škod, pokuta za válku a pod.), někdy však i politické. Tak bylo na př. smlouvou francouzsko-pruskou z 8. IX. 1808 přiznáno císaři Napoleonovi I. právo okupovati pevnosti Kustřín, Štětin a Hlohov. Na základě preliminární smlouvy Versailleské z 26. II. 1871 byla okupována řada francouzských départementú pruským vojskem. V obou případech šlo o zajištění zaplacení válečné náhrady. Čl. 428 a násl. mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919 předvídaly dočasné obsazení německého území na západ od Rýna a jeho předmostí jako záruku, že Německo provede mírovou smlouvu.
Při okupaci území nepřísluší okupantovi v zásadě výkon práv suverénních. Dosavadní zákony zůstávají v platnosti a jsou prováděny orgány státu přemoženého. V nauce je spor o to, jaké právní důsledky má v takovém případě nesplnění smlouvy. Bluntschli, Jeze a j. učí, že okupant nabývá suverenity nad okupovaným územím. Mérignhac, Robin a j. zastávají názor, že okupace se může státi právním titulem pro nabytí suverenity jen na základě výslovného ustanovení mírové smlouvy, jinak nikoliv. Čl. 430 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919 nasvědčuje tomu, že takové bylo i právní přesvědčení spojenců ze světové války.
f) Záruky finanční. Plnění m-ch s., obsahujících závazky finanční, bývá často zabezpečováno tím, že dlužnický stát dá věřiteli v zástavu některé ze zdrojů svých příjmů (monopoly, cla, kolky, daně a pod.). Takovým způsobem v minulém století Turecko, Kecko, Egypt zaručily úrokovou službu a splácení půjček, jichž se jim dostalo z Anglie a Francie. 13. II. r. 1903 uzavřela Venezuela smlouvy, podle nichž ručila určitá část cel, vybíraných v Puerto-Cabello a Guayře za platy z titulu náhrady škod, vymáhané na Venezuele manu militari Anglií, Německem a Itálií.
g) Garancie třetích států. V moderní době se vyskytuje jako způsob zabezpečování m-ch s. garancie třetích států. Je to závazek jejich, že bude-li třeba, učiní vše, co je v jejich moci, aby m. s. byly respektovány. Bývá stipulován ve smlouvách garančních, které tvoří doplněk smluv garantovaných. Ustanovení, zakládající garanční závazek, může býti také obsaženo přímo v smlouvě, jejíž předpisy se garantují. Pro práva resp. povinnosti garantů je rozhodný text konkrétní smlouvy. Garancie taková nemůže býti zřízena proti vůli signatářů smluv garantovaných. Takovýmto způsobem byly garantovány na př. m. s., kterými byl založen režim trvalé neutrality Švýcarska, Belgie a Lucemburska (viz heslo ,,Neutralisace“). čl. 5 Rýnského paktu z 16. X. 1925 postavil pod garancii samých kontrahentů předpisy čl. 3 téže smlouvy.
h) Začátky organisované kontroly provádění m-ch s. S postupujícím rozvojem právní organisace mezinárodního společenství, jsou do jisté míry kontrolou provádění m-ch s. pověřovány různé mezinárodní orgány. U kolektivních smluv povahy administrativní jsou různé mezinárodní kanceláře spojovacími, poradními a informačními orgány signatárních států (srov. na př. Mezinárodní kancelář Světové unie poštovní, zřízené smlouvou z 9. X. 1874, revidovanou naposled v Londýně r. 1929). Také u bilaterálních smluv se setkáváme s orgány, jejichž úkolem je usnadniti jejich provedení (srov. smíšenou komisi podle čl. 11 a násl. konvence z 30. I. 1923 mezi Řeckem a Tureckem o výměně obyvatelstva). Pod ochranu Rady Společnosti Národů byly postaveny menšinové smlouvy uzavřené po světové válce (srov. na př. čl. 14 smlouvy mezi hlavními mocnostmi spojenými a sdruženými a Čsl. republikou z 10. IX. 1919). Pokud jde o smlouvy vypracované Stálou organisací práce, čl. 408 a násl. smlouvy Versailleské zřídily speciální druh kontroly jejich zachovávání (Chailley). Pakt o Společnosti Národů předvídá určité sankce proti členům, kteří by porušili jeho předpisy. Podrobnosti o tom viz v hesle ,,Společnost Národů“. VIII. Interpretace mezinárodních smluv.
Jestliže se při provádění m-ch s. ukáže, že některý jejich předpis je nejasný, je nutno smlouvy interpretovati.
1. Kdo je povolán, aby vykládal m. s. ? Ve vztazích mezinárodních jsou to především osoby vybavené oficiálním charakterem orgánů smluvních stran. Výklad takový se nazývá oficiální. Může býti buď jednostranný nebo mezinárodní. Již od doby Grotiovy označuje doktrina mezinárodního práva interpretaci provedenou jednou smluvní stranou za bezcennou. Žádný kontrahent není povinen uznati takovou unilaterální interpretaci. Interpretace mezinárodní se v nejnovější nauce dělí na interpretaci prováděnou smluvními stranami a na interpretaci prováděnou mezinárodními orgány. Prvá se uskutečňuje zpravidla uzavřením smlouvy (ve formách zjednodušených). Nazývá se proto také interpretace diplomatická. Jestliže takto interpretují m. s. všechny smluvní strany, mluví se o interpretaci autentické. Když se při smlouvách mnohostranných jen někteří kontrahenti dohodnou o interpretaci, jde o autentickou interpretaci partikulární. Jestliže smluvní strany provedou m. s-u způsobem založeným na určité interpretaci, při tom však o ní formální dohody neuzavrou, stojíme před interpretací kvasiautentichou. Interpretace prováděná mezinárodními orgány je dvojí: jurisdikční, k níž se uchyluje mezinárodní orgán při rozhodování o mezinárodním sporu, a exekutivní, již provádí pro svoji potřebu orgán, pověřený provedením smlouvy, na př. delimitační komise (Ehrlich).
Vedle interpretace oficiální stojí interpretace prováděná právnickými spisovateli, zvaná doktrinální.
I vnitrostátní orgány smluvních stran (zejména soudy) jsou nejednou nuceny vykládati m. s. Taková interpretace může býti zvána rovněž oficiální. Při ní se však postupuje často podle pravidel pro interpretaci zákonů a bere se k nim zřetel (Chailley, de Naurois).
2. Účel interpretace. Účel interpretace m-ch s. byl určen správně již Grotiem. Podle tohoto spisovatele má býti výkladem m-ch s. zjištěn úmysl smluvních stran (,,Rectae interpretationis mensura est collectio mentis ex signis maxinie probabilibus“). Pozdější publicisté přišli i s názory jinými. Vattel na př. připouštěl i interpretaci, která hledá smysl textu a nikoliv úmysl smluvních stran. Takto chápou výklad m-ch s. i někteří moderní spisovatelé, na něž působil vliv doktriny o výkladu vnitrostátních zákonů (Hyde, Yü). Názor Grotiův však převládl jak v moderní nauce, tak i v mezinárodní jurisprudenci. Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost se k němu přihlásil již v nálezu č. 1 ze 17. VIII. 1923 (Public, de la Cour, Série A, No 1, str. 23) a od té doby ho neopustil (srov. hlavně nález č. 8 z 26. VII. 1927, Publ. de la Cour, Série A, No 9, str. 24 a posudek č. 15 ze dne 3. III. 1928, Public, de la Cour, Série B, No 15, str. 17).
Při interpretaci m-ch s. je nutné zjišťovati úmysl všech smluvních stran. Prakticky nejde arciť o úmysl států, ani jejich náčelníků, kteří smlouvy ratifikovali, nýbrž o úmysl plnomocníků, kteří smlouvy sjednali.
3. Interpretační metody. Při výkladu m-ch s. zjišťuje se úmysl smluvních stran, podobně jako při výkladu zákonů, rozborem slov a vět tvořících jejich text. To je interpretace gramatická. Při interpretaci logické jde o to, určiti úmysl smluvních stran z úhrnu myšlenek, které redaktoři smluv chtěli vyjádřiti. Jestliže se při interpretaci přihlíží k různým okolnostem z doby uzavření m-ch s., jež by mohly osvětliti účel sledovaný smluvními stranami, mluví se o interpretaci historické. Zvláštním případem jejím je interpretace kvasiautentická, při níž se usuzuje na úmysl kontrahentů podle toho, jak m. s-a byla hned po uzavření provedena. Od výkladu m. s. je však nutno rozeznávati vědeckou kritiku textu, který má býti interpretován (zjišťování autentické povahy textu smlouvy, písařských a tiskových chyb a pod.).
4. Pravidla pro výklad m-ch s. Pokud m. s. nemají samy ustanovení o tom, jak mají býti jejich předpisy vykládány (srov. na př. čl. 405 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919, čl. 44 statutu o mezinárodním režimu železnic z 9. XII. 1923), nezbývá, než se uchýliti k obecným pravidlům pro interpretaci m-ch s. K nim položila základ, jak ani jinak nemohlo býti, nauka o mezinárodním právu. První Gentilis vytkl zásadu, že všechny vztahy mezi knížaty jsou ovládány bona fide. Nehledě ani k tomu, že slovní šikany jsou nedůstojné panovníků, nesmí se podle Gentilise při zkoumání mírových smluv přihlížeti jen k užitým slovům, nýbrž musí se hledati jejich pravý smysl podle Ciceronova výroku ,,in fide quid senseris non quid dixeris cogitandum“. Z téhož pravidla vychází při úvahách o interpretaci m-ch s. Grotius, který sestavil pro ni skutečný systém pravidel, zcela neodvislý od zásad práva římského. Grotius totiž zavrhl aplikaci těchto zásad na m. s., ledaže by bylo zjevné, že římské právo bylo přijato určitými národy pro úpravu mezinárodních vztahů na místě práva mezinárodního. S pravidly Grotiovými, různě doplněnými a precisovanými setkáváme se ve spisech jeho následovníků: Puffendorfa, Textora, Wolffa. Zvlášť důkladně se problémy interpretace m-ch s. zabývá Vat tel. Zásady jím formulované, o nichž sám autor praví, že jsou ,,fondées sur la raison et autorisées par la Loi Naturelle“, jsou stále ještě předmětem pozornosti nauky a inspirují mezinárodní jurisprudenci. Nepochybný krok nazpět v nejednom směru znamená nauka Phillimorova, založená v mnohém na teoriích římsko- právních. Větší místo vyhradili úvahám o interpretaci m-ch s. hlavně Pradier-Fodéré, Oppenheim, Diena. Vedle některých drobnějších prací (viz hlavně ty, jejichž autory jsou Pic, Wright, Duez!) zasluhuje zvláštní pozornosti studie Ehrlichova. Také spis Číňana Tsune-Chi-Yü, třebaže,vychází z nesprávných premis, není zcela bez užitku.
Zásady, k nimž se dopracovala doktrína mezinárodního práva, byly a jsou přijímány v praksi, zejména mezinárodními soudy rozhodčími a Stálým dvorem pro mezinárodní spravedlnost. I když nauka a jurisprudence jsou jen pomocnými prostředky k zjišťování norem mezinárodního práva (srov. čl. 38 statutu Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost), nebude dnes právě snadné upírati některým těmto pravidlům povahu práva, jak činili na př. Lawrence a Oppenheim a jak ovšem činí Lauterpacht, zastance nauky monistické.
Základní pravidlo pro interpretaci m-ch s. je: ,,Pacta sunt servanda”. Je to vlastně jen důsledek zásady bonae fidei, ovládající veškeré mezinárodní právo. Z nich jsou odvozena všechna ostatní pravidla, zakládající presumpce o tom, jak zjistiti vůli smluvních stran. Presumpce, slabší či silnější, mohou býti arciť zničeny opačnými důkazy. Avšak žádná presumpce a žádný důkaz neobstojí v konfliktu s pravidlem ,,pacta sunt servanda“ nebo principem bonae fidei (Ehrlich).
Důsledek pravidla ,,pacta sunt servanda“ a principu bonae fidei je především pravidlo, formulované Vattelem: nesmí se interpretovati, co interpretace nepotřebuje. Jím je založena presumpce ve prospěch jasnosti m-ch s. Je-li však interpretace nutná, musí býti smlouvy interpretovány tak, aby byly účinné. Nelze připustiti domněnku, že smluvní strany, uzavírajíce smlouvu, nechtěly, aby bylo splněno to, k čemu se v ní zavázaly. Princip bonae fidei velí dále, aby výklad umožňoval dosažení účelu, k němuž kontrahenti směřovali. Proto jest nutno m. s. interpretovati tak, aby bylo dovoleno i to, co je nezbytně nutné k provedení jejich předpisů. Tak Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost praví ve svém posudku č. 14 z 8. XII. 1927 o kompetenci Evropské komise Dunajské: ,,Du moment qu’. . . . il incombe á la Commission Européenne ďassurer (la liberté de la navigation et Fégalité des pavillons) . . . cette organisation doit nécessairement avoir qualité pour intervenir, au cas oů les autorités territoriales adopteraient des mesures contraires á ces principes . . .“ Princip bonae fidei přikazuje dále, aby při výkladu nebyly činěny z práv a povinností, přijatých kontrahentem implicite nebo incidenčně, práva a povinnosti hlavní. Stálý dvůr aplikoval toto pravidlo v nálezu č. 3 ze dne 12. IX. 1924 o výkladu § 4 příl. k čl. 79 mírové smlouvy Neuillyské. Podle něho je opřena o obecný princip interpretační zásada ,,qu’une obligation mise á la charge ďune Partie contractante ne peut avoir sa base dans le fait qu’elle est mentionnée dans Tannexe á une section ďun traité qui concerne une matiěre différente“.
K tomu, aby břemena uložená m. s-ou kontrahentům byla rovnoměrná, nemůže se při interpretaci přihlížeti. Grotius a někteří jeho následovníci rozeznávali sice ve smlouvách ustanovení příznivá (favorabilia), nepříznivá (odiosa) a smíšená (mixta aut media) a doporučovali pro každé z nich jiný způsob interpretace (extensivní nebo restriktivní). Ozvěna tohoto učení doléhá k nám i z nálezu Stálého dvoru č. 1 ze 17. VIII. 1923, v němž tento nejvyšší soudní tribunál světa připustil, že značné omezení výkonu práva suverenity v m. s-ě postačí, aby ustanovení o něm v případě pochybnosti bylo vykládáno restriktivně (Public, de la Cour, Série A, No 1, str. 24). Také v nálezu ze 7. VI. 1932 ve sporu o svobodná pásma Horního Savojska a kraje Gex pravil; . dans le doute, une limitation de la souveraineté doit étre interprétée restrictivement. . .“ Avšak sám Grotius kladl také důraz na to, aby i při výkladu odiosních ustanovení přidržel se vykladač toho, co pravděpodobně odpovídá úmyslu smluvních stran. Proto, je-li jejich vůle jasná, musí býti dán průchod zásadě ,,pacta sunt servanda“ bez ohledu na břemena založená m. s-ou. Jsou-li pochybnosti o vůli kontrahentů, pak je nutno se ptáti, zda je pravděpodobné, že tito chtěli smlouvou založiti pro jednu smluvní stranu břemeno, jež se zdá přílišné. Také pro extensivní výklad není žádné presumpce. Neboť jím by mohly býti uloženy povinnosti smluvním stranám, aniž by bylo dokázáno, že tyto je smlouvou na sebe vzaly. V posudku ze dne 11. XII. 1931 ve věci přístupu a pobytu polských válečných lodí v Gdaňsku praví Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost: ,,. . . La Cour n’est pas disposée á admettre que Pon puisse élargir le texte du Traité de Versailles et y voir des stipulations représentées comme étant le résultat des intentions proclamées par les auteurs du traité, mais que ne formule aucune disposition du texte lui-méme“. Tím spíše nelze doplňovati event. mezery v m-ch s-ách pravidly vyvozenými per analogiam ze smluv dříve uzavřených. Extensivní nebo restriktivní výklad jsou, jak praví Ehrlich, jen prostředky, jimiž se přivádí k platnosti zásada ,,pacta sunt servanda“. Mohou býti provedeny jen v mezích tohoto principu.
Při výkladu m-ch s. není také možné bráti zřetel k jejich oportunitě. Jsou-li možné dva výklady smlouvy, z nichž jeden vede k absurdnímu výsledku a druhý k výsledku rozumnému, je nutné přidržeti se tohoto. Již od dob Grotia se uznává existence presumpce ve prospěch rozumného výkladu. Byla potvrzena i mezinárodní jurisprudencí (srov. nález britsko- amerického tribunálu z 22. I. 1926 ve věci Cayugo Indians Claim). Tato presumpce však padá, když se prokáže, že smluvní strany vskutku měly v úmyslu přivoditi absurdní výsledek.
Vůli smluvních stran je nutno hledati v textu smlouvy, někdy však i jinde, podle okolností konkrétního případu. Presumpce, že text smlouvy je svědectvím o úmyslu smluvních stran, může býti buď silnější nebo slabší, podle toho byl-li text smlouvy pečlivě připravován po případě i za účasti expertů, či jen sdělán na rychlo (na př. u smluv ve formách zjednodušených). Byla-li m. s-a redigována ve více jazycích, platí presumpce, že jsou všechna její znění autentická, ledaže by byl v ní výslovný předpis, stanovící něco jiného. V případě rozporu mezi autentickými texty, je nutné přikloniti se k řešení, které je slučitelné se všemi, tedy interpretovati smlouvu i restriktivně. Presumpce o autentickém charakteru všech znění smlouvy padá, podaří-li se důkaz o tom, že jen jedno z nich zachycuje opravdovou vůli kontrahentů, Bylo-li jen jedno znění prohlášeno za autentické, je dána presumpce ve prospěch toho, co lze dovoditi z tohoto znění.
Při gramatickém výkladu m-ch s. jde o to, dopátrati se úmyslu smluvních stran mluvnickým rozborem slov použitých v jejím textu. V nauce již Grotius vytkl zásadu, že je nutno pojímati slova v jejich obvyklém smyslu. Tato zásada byla respektována i v rozhodčích nálezech z posledních dvou století (srov. na př. nález Stálého rozhodčího dvoru ze 7. IX. 1909 ve sporu o loviště ryb při severních březích Atlantiku). Týž spisovatel označil také za nepřípustné uchylování se k etymologickému rozboru slov. Obvyklý smysl slov je však možno zjistiti i podle autoritativních slovníků. Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost užil nejednou francouzského slovníku Littrého a New English Dictionnary. Presumpce ve prospěch obvyklého smyslu slov padá před důkazem vyplývajícím z kontextu smlouvy (srov. na př. posudek Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost ze dne 12. VIII. 1922, Publ. de la Cour, Série B, No 2—3, str. 34). Výrazy technické je pojímati ve smyslu technickém (srov. nález Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost ze dne 5. IV. 1933 ve sporu o právní statut východního Grónska, Publ. de la Cour, Série A/B, No 53, str. 49 a 52). Všeobecně pak je pojímati slova v tom smyslu, který jim byl přikládán v době uzavření smlouvy. Je také presumpce ve prospěch pravidla, že m. s, neobsahují slov zbytečných.
Logický výklad m. s. je založen na presumpci, že všechny její části se navzájem doplňují, že si neodporují a že je možno jedno její ustanovení vysvětliti druhými. Není však žádné presumpce pro ten či onen způsob úsudku (a minori ad maius, a fortiori, a contrario a j.). Záleží na okolnostech jednotlivého případu. Grotius, Wolff, Vattel razili pravidlo, zakládající presumpci ve prospěch toho, co vyplývá, když se m. s-a zkoumá jako celek, i když jde jen o výklad jednotlivého předpisu. I toto pravidlo je respektováno praksí. Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost na př. v posudku č. 2 ze dne 12. VIII. 1922 praví: ,,.. . Pour examiner la question actuellement pendante devant la Cour, á la lumiěre des termes mémes du Traité, il faut évidemment lire celui-ci dans son ensemble, et Ton ne saurait déterminer sa signification sur la base de quelques phrases détachées de leur milieu et qui, séparées de leur contexte, peuvent étre interprétées de plusieurs maniěres.“ Mezi různými argumenty čerpanými z textu je dáti přednost tomu, který nalézá oporu v úvodu smluv (srov. nález Stálého dvoru č. 12 z 26. IV. 1928, Publ. de la Cour, Série A, No 15, str. 27).
Není-li možno takto dostatečně objasniti text m-ch s., přicházejí v úvahu přípravné práce směřující k uzavření smluv a vůbec historie sdělání jejich textu. Na argumentech získaných historickým zkoumáním byla založena často interpretace m-ch s. v arbitrážních nálezech. Také Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost se k historickému výkladu uchyluje. V posudku č. 14 ze dne 8. XII. 1927 na př. praví: . La Cour maintient le principe qu’elle a appliqué dans ses décisions antérieures, savoir qu’afin ďinterpréter un texte suffisamment clair en lui-méme, il n’y a pas lieu de tenir compte des protocoles ďune conférence qui a élaboré une convention. Si, cependant, il pouvait encore régner quelque doute quant au véritable sens des mots . .. Ton verra, ci aprěs, que les travaux préparatoires confirment pleinement la conclusion á laquelle la Cour vient ďaboutir.“ Je samozřejmé, že argumenty z dějin vzniku smlouvy jsou bezcenné při interpretaci smlouvy mnohostranné, jde-li o státy, které se její redakce neúčastnily, přistoupivše k ní později. Smlouvy právotvorné bude nutno v případě potřeby vykládati se zřetelem k obecnému právu mezinárodnímu, po případě i srovnávati se smlouvami jinými (srov. na př. nález Stálého dvoru č. 16 ze dne 10. IX. 1929, Publ. de la Cour, Série A, No 23, str. 26 a posudek ze dne 4. II. 1932, Public, de la Cour, Série A/B, No 44, str. 32).
Někdy je nutno se uchýliti k úvahám obecné povahy. Je presumpce ve prospěch výkladu, který je v souhlasu se zákonodárstvím smluvních stran (Diena). Ehrlich, přihlížeje k pokrokům, které v poslední době učinila právní úprava vztahů mezi členy mezinárodního společenství, hájí proti dosavadní praksi presumpci ve prospěch výkladu, který je v souhlasu se zájmy tohoto společenství.
IX. Zánik závaznosti mezinárodních smluv.
1. O zániku všeobecně. O tom, kdy zaniká po právu závaznost m-ch s., nemá právní řád mezinárodní žádné obecné normy. Úmluva Havanská z r. 1928 dotýká se v čl. 10—17 tohoto problému, aniž by jej však vyřešila uspokojivě. Předpisy o zániku je třeba hledati proto v m-ch s-ách, o něž jde, nebo i ve smlouvách pozdějších, uzavřených týmiž smluvními stranami. V případě pochybnosti nezbývá, než přikročiti k výkladu smluv. Kromě takových předpisů jsou jisté skutečnosti, které mohou rovněž přivoditi konec závaznosti m-ch s. Dochází k nim buď podle vůle smluvních stran nebo neodvisle od ní.
Zánik právní závaznosti m-ch s. je buď trvalý nebo provisorní (suspense smluv). M. s. mohou zaniknouti jako celek, nebo mohou pozbýti závaznosti jen některá jejich ustanovení. Posléze mohou ztratiti závaznost pro všechny kontrahenty nebo jen pro některé.
2. Zánik uplynutím doby. Některé m. s. obsahují ustanovení, že jejich předpisy přestanou býti závazné po uplynutí určité doby. V jiných nalézáme předpis stanovící, že zůstanou v platnosti po určitou dobu a po jejím uplynutí tak dlouho, dokud nebudou některou ze smluvních stran vypovězeny (srov. na př. čl. 5 Rímského paktu ze 7. VI. 1933). Tento způsob zániku zná ovšem i Havanská konvence (čl. 14, lit. b).
3. Splnění mezinárodních smluv. Přesné a úplné splnění m. s. jest skutečnost, která, jak praví Chailley, způsobuje zánik smlouvy podle úmyslu smluvních stran. To platí arciť jen o smlouvách, jimiž se zakládá závazek k plnění jedinému (na př. o smlouvách o cesi území, přístavu atd.) a o smlouvách, k jejichž splnění je třeba sice více sukcesivních jednání, avšak omezených počtem (na př. o některých smlouvách obchodních). Smlouvy, které zakládají závazky povahy trvalé, takto arciť nezanikají. K tomu srov. čl. 14, lit. a, konvence Havanské. 4. Splnění výminky. Splněním resolutivní výminky, zanikají m. s. ipso iure. V konvenci Havanské se mluví o tomto způsobu zániku v čl. 14, lit. c.
5. Vypovězení mezinárodnícb smluv. Podle ustanovení, které se velmi často v m-cb s-ách vyskytuje, mokou kontrakenti přivoditi konec závaznosti m-ck s. jejich vypovězením. Vyžaduje se notifikace takového rozhodnutí všem smluvním stranám. Při smlouvách kolektivních jest jedna smluvní strana zpravidla oprávněna přijímati jménem všech ostatních notifikace vypovězení. M. s. pozbývají v tomto případě závaznosti zpravidla za určitou dobu po provedení notifikace. Smlouvy bilaterální zanikají po právu vypovězením úplně. U smluv kolektivních vystupuje stát, který je vypověděl, z právního režimu jimi zřízeného. Tento však zůstává pro ostatní smluvní strany nadále v platnosti, ledaže by ve smlouvách bylo ustanoveno jinak (srov. čl. 1 Paktu o Společnosti Národů; čl. 23 smlouvy Washingtonské o omezení námořního zbrojení z 6. II. 1922; Mc Nair, Chailley).
Od takového vypovězení je třeba lišiti vypovězení m-ch s. podle jejich povahy. Smlouvy obchodní, extradiční, poštovní i jiné, které neobsahují žádného předpisu o možnosti svého vypovězení, mohou býti přes to vypovězeny, když je zjevno, že smluvní strany nechtěly jimi založiti trvalý stav (Hall, Mc Nair). Historie zná řadu případů. Tak na př. Velká Britanie vypověděla své smlouvy s Dánskem ze dne 13. II. 1660 a 11. II. 1670 jménem dominia Austrálie dne 7. II. 1914. Takovým způsobem mohou býti vypovězeny jednou smluvní stranou obchodní modi vivendi (Reeves, Chailley).
K vypovězení m-ck s. může dojíti také z titulu represálií (srov. heslo ,,Represálie“).
Předpis o úplném nebo částečném vypovězení m-ch s. má i úmluva Havanská (čl. 14, lit. f).
6. Mutuus dissensus. M. s. zanikají dále vzájemnou dohodou smluvních stran. Souhlasu jiných států třeba není, ani když jim snad smlouvami byla založena subjektivní práva. Souhlas kontrahentů se zánikem nemusí býti projeven výslovně. Může resultovati implicite z jednání smluvních stran, na př. z uzavření pozdější smlouvy o témž předmětu anebo ze stanoviska, které zaujmou (Mc Nair). Mírové smlouvy obsahují často ustanovení o zániku m-ch s. dříve uzavřených mezi kontrahenty (srov. na př. čl. 290 násl. mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919). Na tento způsob zániku pamatovali také redaktoři Havanské konvence (čl. 14d).
7. Revokace mezinárodních smluv v důsledku jejich porušení. Dojde-li k porušení m-ch s., resp. k jejich nesplnění, přiznává se ode dávna druhé smluvní straně právo přivoditi zánik smluv výslovným prohlášením. Porušení m. s. neosvobozuje ipso facto smluvní stranu, která se ho dopustila, od závazku zachovávati i nadále předpisy smlouvy. Rovněž se jím nezbavuje závazků ani strana, jíž bylo ublíženo. Aby se tak stalo, k tomu je třeba jejího výslovného prohlášení. Tento princip byl potvrzen i mezinárodní jurisprudencí (srov. rozh. nález presidenta Spojených států amerických ze 4. III. 1925 ve věci Tacna-Arica). Nauka mezinárodního práva se zabývala dosud málo otázkou, za jakých okolností je možno přikročiti k revokaci m. s. Grotius nepřipouštěl žádného rozdílu mezi důležitými a méně důležitými předpisy smlouvy. Ať je porušeno kterékoliv její ustanovení, může se druhá smluvní strana smlouvy zbaviti: ,,.. . nam capita foederis singula conditionis vim habent.“ Vattel a jiní pozdější internacionalisté zastávali stejný názor. V novější době objevují se však v nauce hlasy jiné. Hall, Hyde, Mc Nair učí, že jen porušení esenciálního ustanovení m. s. jedním kontrahentem dává druhé smluvní straně právo smlouvu revokovati. Je jisté, že ani akceptací tohoto učení se neodstraní dosavadní nejistota, vzhledem k tomu, že je někdy nemožné rozlišiti ustanovení podstatná od nepodstatných. Nelze také přehlížeti, že princip závaznosti m-ch s. se vztahuje stejně na všechna jejich ustanovení (Oppenheim).
8. Vzdání se práv plynoucích z mezinárodních smluv. Smluvní strany mohou přivoditi zánik m-ch s. v celku nebo jen některých jejich ustanovení vzdáním se práv, která jim z nich plynou. Fauchille a jiní uvádějí jako příklad renunciaci Velké Britanie na protektorát nad ostrovy Jónskými, který jí přiznala smlouva z 5. XI. 1815, smlouvami z 14. XI. 1863 a 29. III. 1864. Mc Nair však prokázal, že tento příklad není nijak přesvědčující, protože smlouva z r. 1815 byla výslovně anulována smlouvou z r. 1864. Velká Britanie oznámila dne 21. X. 1920 Německu, že se vzdává práv, která jí plynou z § 18 příl. č. 2 k VIII. části mírové smlouvy Versailleské. Toto rozhodnutí bylo učiněno jednostranně, bez předchozí dohody s ostatními kontrahenty. V únoru r. 1922 učinila analogické prohlášení Německu Jugoslávie. Fauchille klade jako podmínku pro takovou renunciaci, aby nezbavila nepřímo ostatní signatáře práv jim přiznaných smlouvou.
Renunciace může býti provedena i mlčky na př. tím, že se připustí, aby smlouva zanikla per desuetudinem (srov. rozh. nález Hamburského senátu z 21. X. 1861 ve věci Yuille, Shorrtidge et Cie). Nebo také, dojde-li za účasti smluvní strany ke vzniku obyčejové normy opačné (Chailley). čl. 14, lit. e. Havanské konvence mluví jen o renunciaci té ze smluvních stran, k jejímuž výlučnému prospěchu m. s-a byla uzavřena.
9. Rozhodnutí třetího. Takový způsob zániku m-ch s. spatřuje Mc Nair v řízení předvídaném v čl. 8 Rýnského paktu z 16. X. 1925. Smlouva zůstane v platnosti, až uplyne jeden rok poté, kdy na žádost některé ze smluvních stran, oznámenou ostatním signatářům tři měsíce předem, Rada Společnosti Národů nejméně dvoutřetinovou většinou zjistí, že Společnost poskytuje smluvním stranám dostatečné záruky.
10. Nemožnost plněni m-ch s. Jestliže se plnění m. s. stane nemožné, smlouva zaniká. Nemožnost může býti fysická (na př. ostrov, který má býti podle smlouvy cedován, zmizí v hlubinách moře) nebo právní (na př. alianční smlouva ve třech v případě války mezi dvěma kontrahenty). O tom je v doktrině jednomyslnost (srov. Fauchille, Anzilotti).
11. Změna vládního režimu. Změna vlády, jak již bylo pověděno, nemá v zásadě žádného právního účinku na závaznost m-ch s., které stát dříve uzavřel. Dojde-li k nastolení vlády, jíž se nedostane uznání, jsou m. s. uzavřené mezi státem, jehož vláda nebyla uznána a státy, které ji neuznávají, suspendovány tak dlouho, až k uznání vlády dojde. Toto stanovisko zaujala Vel. Britanie po světové válce při uznání sovětské vlády v Rusku 1. II. 1924; podobně se zachovala při stejné příležitosti Francie. Jím se řídila Vel. Britanie i před r. 1925 v poměru k Mexiku, jehož tehdejší vlády po několik let neuznávala (Mc Nair). Podle čl. 11 konvence Havanské mají m. s. zůstati v platnosti i v případě změn v ústavách smluvních států.
12. Územní změny. Zánik státu. Zvětšení nebo zmenšení území státu nemá zpravidla žádného účinku na závaznost m-ch s. jím uzavřených. Komplikace mohou nastati u států neutralisovaných (srov. heslo ,,Neutralisace“). Zásadně jinak mají se věci, když dojde k zániku státu jeho anexí, dobrovolnou inkorporací nebo rozpadnutím na více států.
Státy, které provedly anexe v posledních stoletích, pokládaly m. s., uzavřené anektovanými státy, za zrušené ipso facto a nenarazily u jiných států na odpor. Tak na př. Francie při anexi Madagaskaru r. 1895; Spojené státy americké při anexi ostrovů Havajských r. 1898; Japonsko r. 1910 při anexi Korey a j. (Mc Nair). Teoreticky stejné řešení je na místě v případě dobrovolné inkorporace státu ve stát jiný (na př. zřízením reálné unie).
Rovněž není příčiny, proč by týž princip nemohl býti aplikován i v případě, kdy dojde k zániku státu vytvořením států nových na jeho území, ledaže by otázka platnosti m-ch s. byla vyřešena m-mi s-ami, uzavřenými s novými státy u příležitosti jejich uznání nebo pod. (srov. na př. čl. 234 násl. mírové smlouvy Saint- Germainské z 10. IX. 1919). Sem patří také případ rozpadnutí reálné unie.
Zřízením nebo zrušením unie personální mezi dvěma státy se na závaznosti m-ích smluv jimi uzavřených ničeho nemění. Jestliže se dostane svrchovaný stát pod protektorát jiného státu suverénního, zanikají všechny smlouvy, které na základě svého nového právního statutu stát chráněný nemůže platně uzavírati. Jestliže vasalský stát resp. stát chráněný setřese se sebe svazky, které jej pojí k suverénovi resp. k protektoru, nestávají se tím ještě m. s. jím dříve uzavřené neplatné. Některé se mohou státi ovšem s jeho novým postavením neslučitelné. Je-li suverénní stát pohlcen ve státě federálním, zůstanou v platnosti ty jeho smlouvy, které podle federální ústavy mají právo uzavírati dílčí státy. Vstupem státu do spolku států, nejsou m. s. dříve uzavřené nijak dotčeny (Mc Nair).
13. Klausule ,,rébus sic stantibus“. Ve starších m-ch s-ách bývají někdy ustanovení o tom, že smlouvy pozbývají závaznosti, jestliže se podstatně změní okolnosti, za kterých byly uzavřeny. V novějších smlouvách taková ustanovení se téměř nevyskytují. Avšak pod vlivem nauky Tomáše Aquinského, jak ukázal posledně baron de Taube, přivádějí odedávna četní teoretikové i u nich k platnosti zásadní ,,Conventio omnis intelligitur rébus sic stantibus.“
Tato doktrína stala se velkým nebezpečím pro princip závaznosti m-ch s,, protože jí může býti snadno zneužito. Z toho důvodu se proti ní postavili již Grotius a Puffendorf. Uznávali ji jen pro ten případ, kdy je zcela jasno, že okolnosti, za kterých byly m. s. uzavřeny, byly součástí hlavního důvodu, pro který k jejich uzavření došlo. Z téhož důvodu našla tato nauka velikého nepřítele v Bynkershoekovi. Také Vattel připouští zánik m-ch s. aplikací klausule jen výjimečně: ,,Lors . . . que Tétat des choses éssentiel á la promesse, et sans lequel elle n’eut certainement pas été faite, vient á changer; la promesse tombe avec son fondement. . .“I mezi novějšími spisovateli se zřídka najdou zásadní odpůrci klausule, (jímž je na př. Schmidt). Naopak, i když se uznává její nebezpečnost pro samé základy právního řádu mezinárodního, prohlašuje se za nevyhnutelně nutnou z toho důvodu, že není rozumné, aby právní závazky přečkaly skutečnosti, pro které byly vznikly (na př. Dupuis, Fauchille).
Diplomatická historie zaznamenala řadu případů aplikace klausule ,,rébus sic stantibus“ (viz jejich přehled u Schmidta). Nejednou bylo jí zneužito. Státy odvolávajíce se na ni, hleděly odvrhnouti od sebe nepohodlné závazky. Tak na př. ruský kancléř kníže Gorčakov v cirkulární notě z 19./31. X. 1870, adresované mocnostem, které podepsaly mír Pařížský z 30. III. 1856, pod záminkou hluboké změny politického stavu na Východě jménem ruské vlády prohlásil, že tato se nepokládá dále za vázánu předpisy smlouvy Pařížské, které omezují suverenitu Ruska na Černém moři. Je již známo, že tento postup byl odsouzen konferencí Londýnskou r. 1871. Přes slavnostní deklaraci konference ze 7. I. 1871 byly učiněny i později pokusy o zneužití klausule. Tak na př. politickými změnami na Východě motivoval vypovězení čl. 25 mírové smlouvy Berlínské z r. 1878 v říjnu r. 1908 baron Aehrenthal, chtěje přikročiti za pomoci Německa k anexi Bosny a Hercegoviny. Evropské diplomacii dalo mnoho práce, než přesvědčila rakousko-uherského ministra zahraničních záležitostí, že je nutné, aby ostatní signatáři Berlínského aktu dali svůj souhlas ke zrušení cit. článku.
O právním dosahu a účincích klausule není ani v nejnovější literatuře jednotného názoru. Zpravidla se však nyní uznává, že rozhodující je vůle smluvních stran, již je třeba zjistiti po případě výkladem m. s. (Anzilotti, Sir John Fischer Williams, Mc Nair, Taube a j.). Jest tedy odmítnouti oprávněnost klausule u smluv uzavřených na určitou dobu a u smluv s výminkou suspensivní nebo i resolutivní. Stejně je třeba ji odmítati i u smluv právotvorných. Leží v samé povaze všech těchto smluv, že nemohlo býti úmyslem smluvních stran přivoditi jejich zánik v případě změny okolností. Při ostatních m-ch s-ách je možno klausuli aplikovati, jestliže je zcela jasno, že kontrahenti chtěli, aby smlouvy zanikly, když dojde k podstatné změně stavu věcí. V tom případě přestávají m. s. vázati smluvní strany. K jejich zániku dochází ipso iure. Nelze-li bezpečně usouditi na takový úmysl při výkladu ustanovení m-ch s., nebo je-li pochybnost o tom, zda vskutku došlo k podstatné změně okolností, pak k zániku jejich může dojiti jen dohodou mezi všemi smluvními stranami resp. aktem, kterému mezinárodní právo přiznává stejný účinek (na př. rozhodčím nálezem). Starší nauka učila, že smlouvy mohou zaniknouti v každém případě jen společnou dohodou kontrahentů, k níž změna okolností dá podnět (na př. Fauchille, Oppenheim).
Mezinárodní jurisprudence nebyla dosud nucena se vysloviti přímo o právním základu klausule ,,rébus sic stantibus“ a o přípustnosti a metodách její aplikace, třebaže se jí bylo v různých mezinárodních sporech nejednou dovoláváno. Posledně Francií ve sporu se Švýcarskem o svobodná pásma v Horním Savojsku a v kraji Gex před Stálým dvorem pro mezinárodní spravedlnost. Přes to v nálezu ze dne 7. VII. 1932 (Public, de la Cour, Série A/B, No 46, str. 157 násl.), jímž spor rozhodl, Stálý dvůr se vyhnul přímému zkoumání těchto otázek (srov. Beckett).
Havanská úmluva z 20. II. 1928 má o klausuli ustanovení v čl. 15. Oprávněnost její našla výraz v čl. 21 Washingtonské smlouvy ze 6. II. 1922 o omezení námořního zbrojení a v čl. 21 Londýnské smlouvy z 22. IV. 1930. Členům Společnosti Národů má čl. 19 usnadniti dosažení revise m-ch s., které se staly neaplikovatelné (srov. heslo ,,Společnost Národů“).
14. Válka. Do mírových smluv bývají vkládána podrobná ustanovení o tom, které m. s., uzavřené mezi nepřáteli před válkou, mají býti pokládány za zrušené a které za obnovené (C. Philippson; srov. na př. čl. 289 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919). Málokdy se však stane, že se takto upraví tento problém do všech detailů. Jak tomu bude s platností m-ch s. v případě, kdy ustanovení mírových smluv vykazují mezery ?
Nauka mezinárodního práva i tu se ocitá ve velké nejistotě. Někteří starší spisovatelé učili, že vypuknutím války ruší se ipso facto všechny m. s. uzavřené dříve mezi válčícími stranami, mimo ty, které mají mí ti podle své povahy účinnost právě v době války. S takovýmto názorem setkáváme se na př. ještě u Phillimora. Také prakse států se řídila touto zásadou, jak vyplývá z prohlášení francouzského ministerského předsedy Jules Ferryho v poslanecké sněmovně francouzské dne 26. XI. 1884. Novější publicisté popírají, že existuje obecná právní norma, podle níž vypuknutí války činí konec všem m-m s-ám (tak na př. Fauchille, Oppenheim, Despagnet, Dupuis, Anzilotti, Hobza a četní jiní. Z téhož názoru vychází i ,,Řád o účincích války na m. s.“ přijatý Institutem pro mezinárodní právo v Christianii r. 1912). Není však mezi nimi jednoty v názorech na otázku, které smlouvy jest pokládati vypuknutím války za zrušené a které nikoliv. Jisto je, že nezanikají smlouvy zakládající subjektivní práva nebo uznávající jejich existenci, které je pokládati za vykonané, jakmile byly aplikovány (na př. smlouvy o úpravě státních hranic, o cesi území a pod.). Dále nezanikají smlouvy, které upravují válečný stav (na př. konvence Haagská z r. 1907 o zákonech a obyčejích války pozemní) a vůbec smlouvy právotvorné, třebaže aplikace jejich v důsledku přerušení styků mezi válčícími stranami může býti znemožněna. Nezanikají také m. s. obsahující výslovný předpis, že zůstanou v platnosti i v době války, která snad vypukne mezi signatáři. Proto na př. Vel. Britanie konala i za Krymské války platy Rusku na základě smlouvy z 19. V. 1815 s Ruskem a Holandskem a smlouvy s Ruskem ze 16. XI. 1831 o splácení t. zv. půjčky rusko-holandské. Totéž je říci o m-ch s-ách, jimiž se jeden kontrahent zavazuje druhému k periodickým platům (odtud nutnost ustanovení čl. 128 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919) a o smlouvách poskytujících majetková či osobní práva jednotlivcům (na př. smlouvy o dědictví, výkonu rozsudků, o poručenství, o přistěhovalectví a pod,). V platnosti zůstávají i m. s. tvořící součást obecného režimu mezinárodního (na př. smlouvy o neutralisaci Belgie), poněvadž smluvní strany, uzavírajíce je, měly v úmyslu zříditi režim trvalý (Mc Nair).
Zato je nepochybné, že všechny smlouvy politické (alianční, o neutralitě atd.) vypuknutím války mezi kontrahenty zanikají. Také obchodní a plavební smlouvy jest pokládati za uhaslé. V nauce jsou na tuto věc sice názory nejednotné (jinak na př. Oppenheim) a také z prakse států není možné vyvoditi bezpečné pravidlo. Jisto však je, že tyto smlouvy nemohou býti za války mezi válčícími státy aplikovány a že jejich zánik odpovídá také úmyslu kontrahentů. K takovému důsledku dospěl Mc Nair studiem situace vytvořené válkou z let 1914—1918.
Smlouvy kolektivní, jejichž signatáři jsou i státy neutrální, nezanikají. Zůstávají v platnosti mezi všemi kontrahenty. Ve vztazích mezi válčícími státy jsou jejich účinky suspendovány (Hobza, Hurst, Mc Nair). Opačný závěr nelze činiti z faktu, že mírové smlouvy obsahují někdy ustanovení o jejich opětném uvedení v platnost. Může běžeti jen o opatření z opatrnosti. Jaká směs názorů je v doktrině o těchto otázkách, ukázal přehledně Fauchille.
Ani v praksi států nelze zjistiti jednotný postup. Jsou četné případy, kdy při vypuknutí války byly prohlášeny všechny m. s. uzavřené s nepřítelem za zrušené (na př. královským dekretem z 24. IV. 1898 Španělsko prohlásilo za zrušené všecky m. s. uzavřené se Spojenými státy). Jindy byly pokládány za zrušené vypuknutím války jen některé smlouvy (tak z čl. 12 mírové smlouvy v Portsmouth z 5. IX. 1905 plyne, že byla válkou zrušena jen obchodní a plavební smlouva rusko-japonská). Avšak při vypuknutí války italsko-turecké v roce 1911 byly prohlášeny opět všechny smlouvy uzavřené mezi válčícími státy za zrušené a čl. 5 mírové smlouvy uzavřené v Lausanne 18. X. 1912 je proto znovu retabloval. Ze stejné zásady vycházeli i redaktoři čl. 289 mírové smlouvy Versailleské z 28. VI. 1919 a analogických předpisů ostatních mírových smluv uzavřených po světové válce.
X. Prorogace, obnovení, retablování a potvrzení mezinárodních smluv.
Platnost m-ch s., které jsou uzavírány na určitou dobu, může býti před jejím uplynutím dohodou smluvních stran prodloužena (t. zv. prorogace m-ch s.). Prorogace se nedotýká vůbec ustanovení smluv, leda těch, která určují jejich dobu platnosti. Dohoda o ní děje se obyčejně smlouvou redigovanou v některé z forem zjednodušených. Může však k ní dojíti i tacite, pakli m. s. stanoví, že mají býti pokládány za prodloužené na další dobu, nebyly-li žádnou ze smluvních stran vypovězeny (t. zv. tacite reconduction).
Jestliže kontrahenti smlouvy před jejím vypršením uzavřou smlouvu jinou, která modifikuje v některých částech smlouvu starou a která ji po jejím vypršení nahradí, mluví se o renovaci smlouvy.
Když již doba platnosti m. s. uplynula, mohou smluvní strany uzavřením smlouvy nové oživiti její ustanovení. Tento postup se nazývá retablování m-ch s. Tak bývají retablovány na př. m. s. mezi válčícími stranami po skončení války.
Jestliže v důsledku událostí, které způsobily pronikavé změny okolností, za nichž byla m. s-a uzavřena, se stane pochybné, zda je ještě v platnosti, přistupuje se někdy k jejímu potvrzení. Do nové smlouvy se vkládá předpis, kterým se uznává, že dřívější smlouva je platná ať v celku nebo jen částečně. Takové potvrzení m-ch s. bývá reklamováno na př., když dojde k vážným změnám konstitučním v některém smluvním státě. Tak za restaurace Bourbonů byly potvrzeny Francií všechny m. s. uzavřené za republiky i za císařství (Fauchille). Docházelo k němu také, když se pronikavě změnily mocenské poměry v Evropě. Tak na př. mírové smlouvy Vestfálské z r. 1648 a smlouvy Utrechtské z r. 1713 byly potvrzeny v řadě smluv pozdějších.
Sbírky mezinárodních smluv a literatura.
A. Sbírky m-ích s.
M. s. z dob starověku je možno nalézti hlavně v publikacích: v. Scala: „Die Staatsverträge des Altertums“, 1898 a Taübler: „Impérium Romanum”, L, 1913. M. s. od r. 800 po Kr. až do r. 1730 sebral a uveřejnil baron Jean Du Mont pod názvem: „Corps universel diplomatique du droit des gens; contenant un recueil des traitéz ďalliance, de paix, de treve, de neutralitě, de commerce . . . qui ont été faits en Europe, depuis le regne de l´Empereur Charlemagne jusques á présent, avec les capitulations impériales et royales, les sentences arbitrales etc.“, 8 sv. 1726 až 1731. Dodatky k této sbírce, které vydali i Barbeyrac a Rousset de Missy, 5 sv. 1739, obsahují také některé smlouvy starověké. Smlouvy z let 1735—1772 uveřejnil E. A. W. Wenck pod názvem „Codex iuris gentium recentissimi”, 3 sv., 1781 až 1795. Smlouvy uzavřené roku 1761 a mladší jsou publikovány ve velmi obsáhlé sbírce, kterou začal vydávati G. E. de Martens jako „Recueil des principaux traités ďalliance, de paix, de trěve, de neutralité, de commerce etc. . . . depuis 1761 jusqďá nos jours“, 7 sv. (1761—1801). V letech 1801—1808 doplnil tuto sbírku čtyřmi svazky „Supplément”. Spolu s Ch. de Martensem opatřil dále druhé vydání těchto publikací v 8 svazcích, obsahující m. s. z let 1761—1808. Ve sbírce pokračovali Ch. de Martens, Saalfeld a E. Murhard vydáním „Nouveau Recueil des Traité etc. . . .“, jehož vyšlo 16 sv. v letech 1817—1842; E. Murhard třemi svazky „Nouveaux suppléments“, 1839—1842; E. Murhard, J. Pinhas, Ch. Samwer a J. Hopf 20 sv. „Nouveau Recueil Général des Traités etc. . . .“, 1843—1875; Ch. Samwer, J. Hopf a E. Stoerk 35 sv. „Nouveau Recueil Général des Traités etc. . . .“, Série (1877—1908); od r. 1909 vydává sbírku H. Triepel jako „Nouveau Recueil Général des Traités etc. . . .“ 3e™e Série. Tato sbírka obsahuje vskutku veliké množství m-ích s. Není však bez vad. Hledání smluv v ní je i často obtížné, třebaže byly vydány k jednotlivým řadám rejstříky („Tables générales”). Smlouvy zvláště často hledané vydali Ch. de Martens a de Cussy v příruční sbírce „Recueil manuel et pratique de traités, conventions etc. . . . depuis Tannée 1760 jusqďá l’époque actuelle”, lere Série, 1846—1857. Pokračoval v ní Geffcken (2enie Série, 1885—1888). Méně přístupné jsou sbírka Schmaussova „Corpus iuris gentium academicum”, 1731, obsahující smlouvy z let 1076—1731, a Leibnitzův „Codex iuris gentium diplomaticus“ z r. 1693, 1724 a 1747, obsahující smlouvy uzavřené mezi r. 1096—1500, s doplňkem „Mantissa Codicis iuris gentium diplomatici”, 1700, 1724 a 1747. Z ostatních konají platné služby tyto sbírky: Albin: „Les grands traités politiques. Recueil des principaux textes diplomatiques depuis 1815”, 1911; baron Descamps a L. Renault: „Recueil International des traités du XIX« siecle contenant Tensemble du droit conventionnel entre les États et les sentences arbitrales”, 1 sv. (smlouvy z r. 1801—1825), 1914; titíž za spolupráce L. Capella, L. Ruyssenaerse a P. Fauchilla: „Recueil international des traités du XXe siecle (smlouvy z r. 1901—1906), 7 sv., 1906—1912; „Archives diplomatiques”, vycházející v Paříži od r. 1861 s přestávkou v letech 1876—1879, a německá sbírka „Das Staatsarchiv. Sammlung der offiziellen Aktenstiicke zur Geschichte der Gegenwart”, od r. 1861—1919. Mimořádný význam má oficiální sbírka vydávaná od r. 1920 Společností Národů: „Recueil des Traités et des Engagements Internationaux enregistrés par la Société des Nations”. Z novějších příručních sbírek určených v prvé řadě k účelům didaktickým zasluhují pozornosti tyto: Fleischmann: „Völkerrechtsquellen in Auswahl”, 1905; v. Rohland: „Volkerrechtsquellen”, 1906; Strupp: „Urkunden zur Geschichte des Volkerrechts,” 2 sv. a „Ergänzungsheft” 1912; druhé vydání pod názvem „Documents pour servir á l´histoire du droit de gens“, 5 sv. 1924; Pohl-Sartorius: „Modernes Volkerrecht. Eine Sammlung von Quellen und anderen Urkunden‘‘ 1922; Harley: „Selected documents and material for the study of international law and relations“, 2. vyd. 1926; Le Fur-Chklaver: „Recueil de textes du droit international public“, II. vyd., 1934; Niboyet- Goulé: „Recueil de textes usuels de droit international", 2 sv., 1929, a „Supplément“; Hobza: „Dokumenty ke studiu mezinárodního práva“, 1931. Téměř ve všech státech byly vydány speciální sbírky mezinárodních smluv, uzavřených s jinými státy. Jejich výčet podal de Martitz ve studii „Les Recueils de traités internationaux“ v Revue de droit int. et de législ. comparée, 1886, Myers v „Manual of collections of treaties“, 1922, a Bittner: „Die wichtigsten Sammlungen der Staatsverträge“ ve Worterbuch des Volkerrechts und der Diplomatie“, II., 1925, str. 663—672. Viz též heslo „Obchodní smlouvy”. — Aby bylo usnadněno hledání ve sbírkách, byly vydány seznamy mezinárodních smluv, s údaji o tom, v které sbírce a na kterém místě byly otištěny. Jsou to: Tétot: „Répertoire des traités de paix, de commerce, ďalliance etc. . . . et autres actes conclus entre toutes les puissances du Globe, principalement depuis la paix de Westphalie jusqu’á nos jours“, 4 sv., 1886—1899. V něm jsou údaje hlavně o smluvách uzavřených od r. 1648 do r. 1866. Doplňkem jeho je „Répertoire”, který vydal de Ribier v letech 1895—1899, s údaji o smlouvách uzavřených od r. 1867 do r. 1897. Péčí Haagského Institut intermédiaire international vyšel posléze „Répertoire général des traités et autres actes diplomatiques conclus depuis 1895 jusqu’en 1920”. Seznam hlavních multilaterálních smluv uzavřených od r. 1856, sestavený Armandem Mencia, je uveřejněn v Aoad. diplom, intern., Séanoes et Travaux, 1931, pod názvem „Liste des principaux traités multilatéraux par ordre chronologique conclus depuis 1856 avec indication de leur source et des États qui les ont conclus”.
B. Literatura.
Je již neobyčejně rozsáhlá. O mezinárodních smlouvách pojednává se ve všech systematických spisech o právu mezinárodním. Z nich, kromě těch, které jsou uvedeny u hesel „Neutralisace” a „Represálie”, zasluhují pozorností: Anzilotti: „Cours de droit international” (trad. frangaise par G. Gidel), I., 1929; de Bustamante y Sirvén: ,,Droit international public" (trad. par P. Goulé), 1.—II., 1934; Carnazza-Amari: „Traité de droit international public” (trad. frangaise par Montanari-Revest); Fiore: „Il diritto internazionale codificato e la sua sanzione giuridica”, 1890, a „Nouveau droit international public” (trad. frangaise par Ch. Antoine), 1911; Gareis: „Institutionen des Volkerrechts”, II. vyd., 1901; Gemma: „Appunti di diritto internazionale: diritto publico”, 1923; Heilborn: „Das System des Volkerrechts entwickelt aus den volkerrechtlichen Begriffen”, 1896; Hobza: „Úvod do mezinárodního práva mírového”, I. 1933, II. 1935; Lawrence: „The Principles of International Law”, VII. vyd. (Winfield); Le Fur: „Nástin mezinárodního práva veřejného” (do češtiny přel. Dr. Z. Ehler), 1935; Neumann: „Grundriß des heutigen europäischen Volkerrechts”, 1877; Olivart: „Tratado dederecho internacionál publico”, IV. vyd., 1913; Phillimore: „Commentaries upon International Law”, 3 sv., III. vyd., 1879-1889; Puffendorf: „De iure naturae et gentium”, 1672; Spiropoulos: „Traité théorique et pratique de droit intern. public”, 1933; Textor: „Synopsis iuris gentium”, 1680; Torres-Campos: „Elementos de derecho internacional publico”, II. vyd., 1904, a Wollsey: „Introduction to the study of International Law”, V. vyd., 1879.
Z důležitějších monografií o mezinárodních smlouvách a jiných spisů, zabývajících se jejich problémy, nelze pominouti tyto: Adatci-de Vischer: zpráva v Annuaire de l´Institut de Droit Int., 1923, str. 47 násl.; Andréades: „Les contróles financiers internationaux”, Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1924-IV; Anzilotti: ,,Il diritto internazionale nei giudizi interni”, 1905; týž: „Alcune considerazioni suirapprovazione parlamentare dei trattati etc.” Riv. di dir. intern., 1909; týž: „Volontá e responsabilitá nella stipulazione dei trattati internazionali”, tamtéž, 1910; týž: „Interpretazione dei trattati”, tamtéž 1914; Appert: „De l´interprétation des traités diplomatiques au cours ďun proces”, Journal de droit int., 1899; Babinski: „Méthodes de conclusion des traités internationaux”, Rapport au Congres de Droit comparé, 1932; Baker (P. J. N.): „The present juridical status of the British Dominions in International Law”, 1929; Baldoni: „Riserve nelle convenzioni collettive” v Rivista di dir. intern., 1929; Barbeyrac: „Histoire des anciens traités depuis les temps les plus réculés jusqu’á Charlemagne”, 1739; Barclay (sir Thomas): „Les Traités internationaux dans la Pratique anglaise”, Acad. dipl. int., Séances et Travaux, I., 1927; Joseph-Barthélemy: „Du caractere international des contrats de mariage des Princes de famille souveraine” v Revue gén. de droit intern. publ., 1904; týž: „Du role du pouvoir exécutif dans les Républiques modernes”, 1907; Joseph-Barthélemy a Duez: „Traité de droit constitutionnel”, 1933; Basdevant: „La conclusion et la rédaction des traités”, Acad. de Droit International, Rec. des Cours, 1926-V; Basdevant-Mirkine-Guetzévitch: „Méthodes de conclusion des traités internationaux”, Revue de droit int., 1933; Simone Basdevant: „Clause de la nation la plus favorisée” v Répertoire de droit international; Becquett (W.-E.): „Les questions ďintéret général au point de vue juridique dans la jurisprudence de la Cour permanente de Justice internationale”, Acad. de Droit intern., Rec. des Cours, 1932-1; Bender: „Antikes Volkerrecht”, 1901; Benoist: „L´influence des idées de Macchiavel” v Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1925-IV; Bergbohm: „Staatsverträge und Gesetze ais Quellen des Volkerrechts”, 1877; Berner: „Staatenverträge” v Deutsches Staatsworterbuch (Bluntschli), 1865; Bertram: „Die Aufhebung der Staatsverträge”, 1920; Bittner: „Die Lehre von den volkerrechtlichen Vertragsurkunden“, 1924; Blondeau; „La subordination des constitutions aux normes internationales“. Revue de droit int., 1932; Bompard: „Conclusion et abrogation des concordats“, Revue politique et parlementaire, 1903; Bonnet: „La clause de la nation la plus favorisée“, 1900; týž: „De la promulgation“, 1908; Bonnucci: „La clausola rébus sic stantibus del diritto internazionale“, 1909; Borchardt: „Entwicklungsgesohichte der Meistbegünstigung im Handelsvertragssystem“, 1906; Borda: „De rinexéoution des traités“, 1922; Bornagius: „Über die rechtliche Natur der Concordate“, 1870; Bremer: „Begriff und Rechtswirkung der Ratifikation von Staatsverträgen“, 1913; Breuning (C. H.): „Dissertatio de causis iuste soluti foederis ex iure gentium“, 1762; de la Briére: „Les diverses conceptions philosophiques du traité de paix consacrant la victoire du bon droit“. Séances et travaux de l´Académie de Sciences morales et politiques, Paris 1926; Bruns: „Volkerrecht ais Rechtsordnung“ v Zeitschrift für ausl. offentl. Recht und Volkerrecht, 1929; Buonvino: „Gli effetti della guerra sulla validita dei trattati“, 1912; Burckhardt: „La clausula rébus sic stantibus en droit international”, Revue de droit international et de législ. comparée, 1933; v. Burgsdorff: „Die Kriegserklärung und ihre Wirkungen unter besonderer Berücksichtigung der offentlich-rechtlichen und privatrechtlichen Verträge“, 1914; Cahen: „De la nature juridique du Concordat“ v Revue du Droit public, 1898; Cattand: „La Clause rébus sic stantibus”, 1929; Cavaglieri: „La funzione della clausola rebus sic stantibus' nei trattati internazionali”, Archivio giuridico, 1903; týž: „Rinunzia nel diritto internazionale”, Rivista di dir. intern., 1918; Cavarretta: „La clausola della nazione piu favorita”, 1906; Chailley: „La nature juridique des traités internationaux selon le droit contemporain”, 1932; týž: „Théorie générale des traités internationaux”, Extrait du „Répertoire de droit intern.”, 1934; Chevallier: „Les Dominions et le droit de traiter” v Revue de droit international, 1929; Colegrove: „The treaty-making power in Japan” v Am. Journ. of Int. Law, 1931; Coumoul: „Des conditions de validité des traités internationaux” 1911; Crandall: „Treaties, their making and enforcement”, II. vyd., 1916; Crusen: „Les servitudes internationales”, Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1923-II; Cybichowski: „Das antike Volkerrecht”, 1907; Dauzat: „Du role des Chambres en matiere des traités internationaux”, 1899; týž: „Conventions et traités secrets”; David: „Interprétation des traités diplomatiques parl´autorité judiciaire”, 1909; Decenciere-Ferrandiere: „Du principe ,Pacta sunt servanda' considéré comme la norme fondamentale du Droit international”, 1931; Dehousse: „L’enregistrement des traités”, 1929; Devaux: „Le Parlement franqais et le vote d´approbation des traités de commerce”, 1921; Donati: „I trattati internazionali nel diritto constituzionale”, I, 1906; v. Dresch: „Ueber die Dauer der Volkerverträge”, 1808; Duez: „De l´indépendance des autorités législatives et des autorités réglementaires dans la fixation des regles du droit”, 1924; týž: „L´interprétation des traités internationaux” v Revue gén. de droit int. public, 1925; Dupuis: „Le droit des gens et les rapports des Grandes Puissances avec les autres États avant le Pacte de la Société des Nations”, 1921; týž: „Les relations internationales”, Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1924-1; Ebray: „Chiffons de papier”, 1926; Eggert: „Etudes historiques sur les traités publics chez les Grecs et ches les Romains”, 1866; Ehrlich: „L´interprétation des traités”, Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1928-IV; van Eysinga: „Proeve eener inleiding tot het nederlandsche Tractatenrecht”, 1906; týž: „Le droit de la Société des Nations et les constitutions nationales” v Revue de droit inter. et de législ. comp., 1920; Fachiri: „Interpretation of Treaties”, Am. Journ. of Int. Law, 1923; Fischer- Williams (sir John): „The permanence of treaties: the doctrine of ,rebus sic stantibus' and art. 19 of the Covenant”, Am. Journal of. Int. Law. 1928; Týž: „Chapters on current international law and the League of Nations”, 1929; Fleischmann: „Staatsverträge” ve Worterbuch des deutschen Staats- und Verwaltungsrechtes, II. vyd. 1914; Foster: „The Practice of Diplomacy”, 1906; Frohlich: „Die Sittlichkeit in volkerrechtlichen Verträgen”, 1924; Garcia de la Vega: „Guide pratique des agents politiques du ministere des affaires étrangeres”, 4. vyd., 1899; Garner: „The doctrine of rébus sic stantibus and the termination of treaties”, American Journal of Int. Law, 1927; Genet: „Le probléme de la clause rébus sic stantibus”, Revue gén. de droit int. publ., 1930; týž: „Le traité de diplomatie”, III., 1932; Gessner: „Die Staatsverträge im allgemeinen”, Holtzendorffův Handbuch des Volkerrechts, III., 1887; Ghiron: „Gli effetti della guerra odierna sulle convenzioni per la tutela dei diritti industriali”, Rivista di dir. intern., 1916; Giannini: „Etude sur le défaut de technique juridique dans la rédaction des traités internationaux” v Bulletin de la Société de législation comparée, Paris 1915; Gorius: „Das Vertragsrecht des Deutschen Reiches”, Hirthovy Annalen, 1874; Gorresio: „Contribution á un examen juridique de l’Organisation internationale du travail”. Revue de droit int. et de législ. comparée, 1933; Grosch: „Der Zwang im Volkerrecht”, 1912; Gilady Gruber: „Internationale Staatenkongresse und Konferenzen”, 1919; Guerreau: ,,L’Organisation permanente du Travail”, 1923; Hauke: „Staatsverträge”, Osterr. Staatsworterbuch, II. vyd., 1909; Herod: „Favored Nation treatment”, 1901; v. Herrnritt: „Handbuch des Österr. Verfassungsrechtes”, 1909; Hill (D.-J.): „A history of diplomacy in the international development of Europe”, 3 sv., 1905—1914; Hill (Norman L.): „Unanimous Consent in International Organization'', Am. Journ. of Int. Law, 1928; Hoijer: „Les traités internationaux”, 2 sv., 1928; Hobza: „Válečné právo pozemní”, 1923; Hudson: „The Registration and Publication of Treaties”, Am. Journal of Int. Law, 1925; týž: „Recognition and multipartite treaties”, tamtéž, 1929; Hurst( Sir C. J. B.): „The effect of war on treaties“, British Yearbook of Int. Law, 1921/22; Hyde (Charles Cheney): „Concerning the Interpretation of Treaties“, Am. Journal of Int. Law, 1909; týž: „The interpretation of Treaties by the Permanent Court of Intern. Justice“, Am. Journal of Int. Law, 1930; Idman: ,,Les Traités de garantie en Droit international“, 1913; Jacobi: „Die Endigungsgriinde volkerrechtlicher Verträge“, 1908; Jacomet; „La guerre et les traités“ (préface de Léon Bourgeois), 1909; Jellinek (Georg): „Die rechtliche Natur der Staatenverträge“, 1880; týž: ,,Gesetz und Verordnung“, 1887; týž: „System der subjektiven offentlichen Rechte“, 2. vyd., 1905; Jeppes a Pereira da Silva: „Commentaire du Pacte de la Société des Nations et des Statuts de l´Union Panaméricaine“, 1934; Jeze: „Du role des Chambres dans Tapprobation et rexécution des traités internationaux ďapres la Constitution des Etats-Unis“, v Revue du Droit public et de la Science politique, 1904; Kaufmann (Erich): „Das Wesen des Volkerrechts und die Klausula ,rebus sic stantibus‘“, 1911; Kelsen: „Les rapports de systéme entre le droit interne et le droit international public“, Acad. de Droit Int., Reo. des Cours, 1926-IV; Kissling: „Abschluß und Inhalt der neueren Konkordate“, 1931; Klarner: „Die Stellung der Dominions beim Abschluß völkerrechtlicher Verträge im Britischen Weltreich“, 1931; Knoefel: „Die Klausula ,rebus sic stantibus‘ im Volkerrecht“, 1908; Koch- Schoell: „Histoire abrégée des Traités de Paix, depuis la paix de Westphalie“, 1837; Kosters: „Le caractere juridique des traités relatifs aux droits légaux des sujets“, v Bulletin de l´institut Intermédiaire intern., 1923; Křovák (Vorel, Sobota, Schenk): „Československý president republiky“, 1934; Laband: „Staatsrecht des Deutschen Reiches“, V. vyd., 2. sv., 1911; Laghi: „Teoria dei trattati internazionali“, 1882; Lambiris: „L’enregistrement des traités ďapres Part. 18 du Pacte de la Société des Nations“, v Revue de droit int. et de législ. comp., 1926; Lammasch: „Das Volkerrecht nach dem Kriege“, 1917; Laurent: „Histoire du droit des gens et des relations internationales“, 18 sv., 1850—1870; Lauterpacht: „Private law sources and analogies of International Law“, 1927; Leblanc: „Le contróle de l´application des conventions internationales du travail selon les traités de 1919“, v Revue du droit int., 1927; Le Fur: „Le développement du Droit international“, Académie de Droit international, Recueil des Cours, 1932-III.; Lehr: „La clause de la nation la plus favorisée“. Revue de droit int. et de législ. comparée, 1893; Leoni: „Ein Beitrag zur Lehre von der Gültigkeit der Staatsverträge in den Verfassungsstaaten“, Archiv für offentl. Recht, 1886; Leopold (P. C. [A.): „Commentatio de effectu novi belli quoad vim obligandi pristinarum pacificationum“, 1792; Levieux: „Essai sur l´évolution du droit international et sur l´histoire des traités“, 1892; Lewis: „The Treaty-making Power of the Dominions“, British Year Book of Int. Law, 1927; Mahaim: ,,L’organisation permanente du travail“, Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1924-IV; týž: „Les conventions internationales du travail'‘, v Revue de droit int. et de législ. comparée, 1929/30; Malkin: „Reservations to multilateral conventions", British Yearbook of Int. Law, 1926; de Martens (G. F.): „Ueber die Erneuerung der Verträge in den Friedensschlüssen der Europäischen Mächte", 1797; de Martens (Ch.): „Le guide diplomatique", 1832 a ostatní vyd.; van den Meer de Wijs: „De quaestione an bello oborto pereat inter bellum gerentes foederum auctoritas", 1830; Meier (Ernst): „Uber den Abschluß von Staatsverträgen", 1874; Mendizábal Villalba: „Los tratadoz de paz“, 1927; Mestre: „Les traités et le droit interne", Acad. de Droit Intern., Rec. des Cours, 193I-IV; Michon: „Les traités internationaux devant les Chambres", 1901; de Mirimonde (Pomme): „Les réserves dans les traités internationaux" 1920; Mirkine-Guetzévitch: „Droit international et droit constitutionnel", Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, I931-IV; Mulder (A. C. J.): „De rechtsgevolgen van internationalen verdragen voor deerde Staaten", 1925; Mc Nair: „When do British Treaties involve legislation ?“ v British Yearbook of Int. Law, 1928; týž: „La terminaison et la dissolution des Traités", Acad. de Droit int., Rec. des Cours, 1928-11; týž: „The functions and differing legal character of treaties", British Yearbook of Intern. Law, 1930; týž: „L’application et l´interprétation des Traités ďapres la Jurisprudence britannique", v Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1933-1; de Naurois: „Les traités internationaux devant les juridictions nationales", 1934; Nippold: „Der volkerrechtliche Vertrag, seine Stellung im Rechtssystem und seine Bedeutung für das intern. Recht", 1894; Noël: „De Tautorité des traités comparée a celle des lois", 1921; Nolde (baron Boris): „Droit et technique des traités de commerce", Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1924-11; Olivi: „Suli estinczione dei trattati internazionali", 1883; Ortega: „Questiones del derecho publico en interpretacion de los tratados de paces", 1747; Otétéléchano: „De la valeur obligatoire des traités internationaux", 1916; Perlowski: „Les causes ďextinction des obligations internationales contractuelles", 1928; Phillipson (C.): „The intern. law and custom of ancient Greece and Rome", 2 sv., 1911; Týž: „Termination of war and treaties of peace", 1916; Pic: ,,De l´interprétation des traités internationaux", Revue gén. de droit int. publ., 1910; Pillaut: „Nature juridique et effets généraux des traités internationaux", Journal de droit intern., 1919; Pitamic: „Die parlamentarische Mitwirkung bei Staatsverträgen in Osterreich", 1915; Politis: „Les nouvelles tendances du droit international", 1927; týž: „La portée des regles de droit constitutionnel pour la conclusion et la ratification des traités internationaux", v Annuaire de l´institut intern. de Droit public, 1930; Pouritch: „De la clause ,rebus sic stantibus' en droit international public", 1918; Pradier-Fodéré: „Cours de droit diplomatique", 2 sv., 2. vyd., 1899; Pretot: „Des conventions militaires et de leur exécution habituelle“, 1849; Pribram: „Die politischen Gebeimverträge Österreichs-Ungarns“, 1920; Prieur (Wolfgang); „Die Auslegung volkerrechtlicher Verträge", 1930; Proebst: „Der Abschluß volkerrechtlicher Verträge durch das Deutsche Reich und dessen Einzelstaaten“, Hirtbovy Annalen, 1882; Ralston: „Law and Procedure of International Tribunals“, II. vyd., 1926; Rapisardi-Mirabelli: „I limiti ďobligatorieta delle norme giuridicbe internazionali. Autlimitazioni“, 1922; týž: „La classification des Traités internationaux“, v Revue de droit intern. et de législ. comparée, 1923; týž: „Théorie générale de Unions internationales“, Acad. de Droit Int., Rec. des Cours, 1925-11; Raventos y Noguer: „La violencia como causa de nulidad de los contratos internationales“, v Revue de droit int., de Sciences diplom., pol. et sociales, 1926; Ray: „Commentaire du Pacte de la Société des Nations“, 1930 a 3 Suppléments (1931—1933); Redslob: „Histoire des grands principes du droit des gens“, 1923; Reeves v Am. Journal of Int. Law, 1921, str. 33 až 38; Réglade: „De la nature juridique des traités internationaux et du sens de leur distinction en traités-lois et traités-contrats“, v Revue du Droit publ. et de la Science pol., 1924; Robin: „Des occupations militaires en debors des occupations de guerre“, 1913; Rosenmark: „De l´interprétation judiciaire des Traités internationaux", Acad. dipl. int., Séances et Travaux, III., 1931; Rothholz: „Der Einfluß des Krieges auf Bestand und Wirksamkeit veroffentlichter Verträge", 1913; Roxburgh: „International Conventions and third States", 1917; Ruffini: „De la protection internationale des droits sur les oeuvres littéraires et artistiques", Acad. de Droit int., Rec. des Cours, 1926-11.; Rulf: „Staatsverträge", v Österr. Staatsworterbuch, I. vyd., 1897; Salvioli: „Su la teoria dell’accordo in Diritto internazionale", 1914; týž: „Sulla clausola ,rebus sic stantibus‘ nei trattati internazionali", v Rivista di dir. intern., 1914; týž: „I terzi stati nel diritto internazionale", tamtéž, 1918; Satow: „A guide to diplomatic practice, 2 sv., 1917, II. vyd. 1922, III. vyd. (revised by H. Ritchie), 1932; Scelle: „La morale des Traités de paix", 1920; týž: „L’organisation internationale du travail et le B. I. T.", 1930; Schaetzel: „Der Krieg als Endigungsgrund von Verträgen", 1911; Schanzer: „Il diritto di guerra e dei trattati negli Stati a governo rappresentativo", 1891; Seligmann: „Abschluß und Wirksamkeit der Staatsverträge", 1890; Shatzky: „La validité des Traités", Revue de droit int., 1933; Schmidt: „Uber die volkerrechtliche Clausula rébus sic stantibus", 1907; Schoen: „Die volkerrechtliche Bedeutung staatsrechtlicher Beschränkungen der Vertretungsbedürfnis der Staatsoberbäupter beim Abschlusse von Staatsverträgen", v Zeitschrift für Volkerrecht und Bundesstaatsrecht, 1911; týž: „Die Rechtsgrundlagen der Verträge zwischen Staat und Kirche und der Verträge der Kirchen untereinander", Archiv des offentl. Rechts, 1932; Schücking-Webberg: „Die Satzung des Volkerbundes", II. vyd., 1924; Schücking: „La portée de rěgles de Droit constitutionnel pour la conclusion des Traités" v Annuaire de l’Institut int. de Droit public, 1930; Scott (James Brown): „Le francais, langue diplomatique modeme", 1924; Spiegel: „Die kaiserl. Verordnungen mit provisorischer Gesetzeskraft", 1893; Stinson (J. Wbitla): „La sanction du droit des gens et la force obligatoire des Traités", Revue de droit int. et de législ. comp., 1924; Stoerk: „Staatenverträge" ve Worterbuch des deutschen Staats- und Verwaltungsrechtes, I. vyd.; de Taube (baron Michel): „De Tinviolabilité des Traités", Acad. de droit Int., Rec. des Cours, 1930-11; v. Teubern: „Die Meistbegünstigungsklausel in den internationalen Handelsverträgen", 1913; Tezner: „Zur Lehre von der Gültigkeit der Staatsverträge", Zeitschrift fur Privát- und offentl. Recht der Gegenwart, 1892; Tomšič: „La reconstruction du droit international en matiere des traités" (préface ďAlejandro Alvarez), 1931; Triepel: „Volkerrecht und Landesrecht", 1899; v. Troeltsch: „Versuch einer Entwicklung der Grundsätze nach welchen die rechtliche Fortdauer der Volkerverträge zu beurteilen ist", 1809; Ulbrich: „Osterreichisches Staatsrecht", 1909; Ullmann: „Die volkerrechtliche Stellung der Militär-Bevollmächtigten im Kriege", 1906; Verdroß: „Die Verfassung der Volkerrechtsgemeinschaft", 1926; Vexler: „De Tobbgation de ratifier les traités régulierement conclus", 1921; de Visscher (F.): „Les traités imposés par la violence". Revue de droit int. et de législ. comp., 1931; Wachsmann: „Der Einfluß des Kriegsbeginnes und des Friedensscblusses auf die zwischen den Kriegführenden Staaten vor dem Ausbruch des Krieges geschlossenen Verträge", 1912; Waechter (C. E.): „Dissertatio de modis tollendi pacta inter gentes", 1779; Watrin: „Le Pacte de la Société des Nations et la Constitution francaise", 1932; Wegmann: „Die Ratification der Staatsverträge", 1892; Wehlmann: „Die Kompetenz zum Abschlusse von Staatsverträgen nach Volkerrecht", 1931; Weinschel: „Willensmängel bei volkerrechtlichen Verträgen", Zeitschrift für Volkerrecht" 1930; Werth-Regendanz: „Die Clausula rébus sic stantibus im Volkerrecht", 1931; Wicquefort: „L’ambassadeur et ses fonctions", II., 1680; Wigniole: „La Société des Nations et la révision des Traités", 1932; Wisser: „La clause de la nation la plus favorisée" v Revue de droit int. et de législ. comparée, 1902; Wolf (C.): „Staatsverträge und Welkrieg, insbesondere der Weltpostverein und die Welttelegraxobenverträge im Weltkriege", 1918; Woolsey: „The unilateral termination of treaties", Am. Journ. of Int. Law, 1926; Wright (Quincy): „The legal natme of Treaties", Am. Joum. of Int. Law, 1916; týž: „Treaties and the constitutional separation of powers in the United States", Ibidem, 1918; týž: „The interpretation of multilateral treaties" v Am. Journ. of Int. Law, 1929; týž: „The Control of American Foreign Relations", 1922; Wunschik: „Die Wirkung der volkerrechtlichen Verträge fur dritte Staaten", 1930; Yü (Tsune-Chi): „The Interpretation of Treaties", 1927; van Zanten: „L’influence de la partie XIII du traité de Versailles sur le développement du droit international public et du droit public des Etats“, 1927. Dále upozorňuji na heslo „Staatsverträge“ ve Struppově „Worterbuch des Volkerrechts und der Diplomatie“, II. sv. (z per v. Frische, Verdrosse, Hatscheka, Schoena, Bittnera a Wehberga). a na heslo „Traités internationaux“ v „Dictioimaire diplomatique“, vydaném Mezinárodní diplomatickou akademií (autoři hesla: de Taube, Joseph-Barthélemy, Rosenmark a Schücking). Viz též heslo „Pracovní právo“ v tomto slovníku. — Nálezy mezinárodních tribunálů, uvedené v textu, lze nalézti v oficiálních publikacích Stálého rozhodčího dvoru a Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost; ve sbírce Lafontaine, „Pasicrisie internationale“, 1902; Lapradelle-Politis: „Recueil des arbitrages internationaux“, 2 sv., 1905 a 1923; Moore: „History and Digest of the International Arbitrations to which the United States has been a Party", 6 sv., 1898; velmi se osvědčují „Annual Digest of public International Law“, které vydává Mc Nair s Lauterpachtem a „Fontes iuris gentium" (hlavně serie A, I., 1—3) 1931 a 1935, publikované Viktorem Brunsem.
Ladislav Vošta