NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 2

Č. 12017.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Zaměstnanci veřejní: I. Služební poměr vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny je poměrem soukromoprávním. — II. Min. soc. péče není příslušno rozhodovati ve sporu úředníka okr. nemoc. pojišťovny s Ústřední sociální pojišťovnou o dosazení za vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny.
(Nález ze dne 10. září 1935 č. 17778/35.)
Věc: Antonín V. v J. proti ministerstvu sociální péče o platnost služební smlouvy a nárok na místo vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny v J.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Podle obsahu správních spisů byla mezi st-lem a okr. nemoc. pokladnou v Jaroměři uzavřena dne 23. července 1913 smlouva, jíž byl st-l přijat do služeb uvedené pokladny a ustanoven prvním definitivním úředníkem. Doplňkem k této smlouvě z 1. února 1924 byl st-li propůjčen titul ředitele. V této funkci zůstal st-l i po té, kdy se na základě zák. č. 221/24 Sb. nemocenská pokladna v J. změnila v okr. nemocenskou pojišťovnu. V r. 1928 bylo proti st-li zavedeno u Ústřední sociální pojišťovny disc. řízení a byl st-l disc. potrestán zmenšením služného o 25% na tři roky. Po skončení tohoto disc. řízení vydala Ústřední sociální pojišťovna výměr z 10. července 1928, v němž, dovolávajíc se ustanovení § 69 zák. č. 221/24 Sb., jmenovala ředitelem okr. nemoc. pojišťovny v J. Františka Z. Dalším výměrem ze 3. září 1928 nařídila pak Ústřední sociální pojišťovna st-li, aby nastoupil službu v účtárně okr. nemoc, pojišťovny v J.
Podáním z 27. února 1929 obrátil se st-l na Ústř. soc. pojišťovnu; v podání tom dovozoval, že mu přísluší nárok na místo vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny v a vznesl žádost, aby Ústř. soc. pojišťovna vydala výměr, zda chce uznávati platnost st-lovy služební smlouvy a všechny výhody st-li zaručené, zejména chce-li mu umožniti návrat do dřívějšího úřadu vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny v J. K této žádosti odpověděla Ústř. soc. pojišťovna dopisem ze 4. března 1929, v němž v podstatě uvedla, že st-l nemá právního nároku na místo vedoucího úředníka. O úřednících vedoucích rozhoduje Ústř. soc. pojišťovna podle volného uvážení. Výbor její jmenoval vedoucím úředníkem Františka Z. Jeho jmenování je pravoplatné a již z toho důvodu je žádost st-lova bezpředmětná.
Na žádost st-lovu o vydání řádného výměru s poučením o opravných prostředcích sdělila Ústř. soc. pojišťovna dopisem z 28. března 1929, že dopis st-lův z 27. února 1929 byl vyřízen jejím dopisem ze 4. března 1929, který není ani rozhodnutím ani opatřením ve smyslu § 189 zák. 221/24; dopisem tím byla věc vyřízena.
St-l podal pak k min. soc. péče stížnost do obou vyřízení Ústř. soc. pojišťovny s petitem, aby vyřízení ta byla zrušena a uznáno, že st-li přísluší postavení vedoucího úředníka u okr. nemoc, pojišťovny v J., že Ústř. soc. pojišťovna jest povinna st-le na místo vedoucího úředníka dosaditi, a že st-li příslušejí všechny požitky a práva s tímto postavením spojená, pokud nejsou dotčena disc. nálezem z 8. června 1928.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče, že, zkoumajíc věc podle § 239 odst. 4, ,event. podle § 86 zák. č. 221/24 Sb. ve znění zák. č. 184/28 Sb., nevyhovuje stížnosti, podané proti uvedeným výměrům Ústř. soc. pojišťovny, pokud jimi nebylo vyhověno st-lově žádosti za nové dosazení do funkce vedoucího úředníka okr. nemoc, pojišťovny v J., event. rozhodnuto o nevydání výměru o platnosti služební smlouvy. V důvodech vysloveno především, že přípis Ústř. soc. pojišťovny ze 4. března 1929 je výměrem ve smyslu §§ 189 a 239 zák. č. 221/24, resp. 184/28 Sb. V dalším uvedeno, že právní poměry zaměstnanců okr. nemoc. pokladen byly ryze soukromoprávní a že oni byli výlučně zaměstnanci pokladny, nemajícími žádné pravomoci plynoucí ze zákona, nýbrž že jejich povinnosti a práva upraveny byly služební smlouvou a služebními řády vydanými podle stanov. Zák. 221/24 Sb. změnil v podstatných rysech jak právní charakter a působnost okr. nemoc, pojišťoven, tak i vedoucích jejich úředníků. Vedoucí úředník (správce, ředitel), dříve jen zaměstnanec pokladny, podléhající ve výkonu své pravomoci jen představenstvu a starostovi pokladny, stal se jedním ze zákonných orgánů pojišťovny, vyjmenovaných v § 31 soc. poj. zák., skládá Ústř. soc. pojišťovně slib, že bude zachovávati zákony i jiné předpisy a své povinnosti řádně plniti; má jako úředník pojišťovny povinnosti, práva i ochranu, určené zákonem trestním jako veřejný úředník; jmenování vedoucího úředníka nepřísluší jako dříve představenstvu (event. zem. úřadu podle návrhu představenstva a dozorčího výboru), nýbrž Ústř. soc. pojišťovně. Od platnosti zák. č. 184/1928 Sb. musí toto jmenování dokonce schváleno býti min. soc. péče. Primární odpovědnost vedoucích úředníků představenstvu odpadla a oni jsou odpovědni Ústř. soc. pojišťovně, která má nad nimi disc. pravomoc a také pro ně vydala služební řády se schválením min. soc. péče a fin., kdežto dříve služební řád podle § 60 vzorných stanov určovalo představenstvo a dozorčímu úřadu jej pouze ohlašovalo. Podle zák. č. 184/1928 Sb. nové služební řády vztahuji se i na úředníky dříve ustanovené. Vedoucí úředník má dokonce právo zastaviti výkon usnesení orgánů pojišťovny, má-li za to, že jimi se porušují platné předpisy. Z toho jest zřejmo, že právní povaha funkce vedoucího úředníka byla novým zák. o soc. pojištění podstatně změněna, takže nelze vůbec tvrditi, že osoba ustanovená vedoucím úředníkem za platnosti zák. č. 33/1888 ř. z. jest eo ipso trvale také vedoucím úředníkem ve smyslu zák. č. 221/1924 Sb., event. později ve znění zák. č. 184/1928 Sb. Jestliže v důsledku nových zákonných veřejnoprávních předpisů funkce zaměstnance, posuzovaná dosud úplně podle norem civilně právních, stane se funkcí veřejnoprávní, takže zaměstnanci jistá oprávnění příslušejí přímo ze zákona, pak nutně ona původní funkce přestává, resp. může býti vykonávána pouze tak dlouho, dokud oprávněný činitel neučiní opatření podle nového zák. Rozhodovati o tom, zda a pokud určitá funkce zaměstnance veřejnoprávního orgánu — jakým na př. jest okr. nemoc. pojišťovna — s hlediska veř. práva přestala či nepřestala, příslušeti může jedině do kompetence úřadů správních. Veřejnoprávní zaměstnanec, třeba soukromoprávní smlouvou ustanovený, nemá před civilními soudy stihatelného nároku na výkon veřejnoprávní funkce. Rozhodovati o tom, zda a v jaké míře určitý zaměstnanec z důvodů služebních má či nemá svou veřejnou funkci zastávati, přísluší jedině úřadu správnímu, resp. jeho nadřízeným úřadům. Rozhodnutí jejich ovšem nemůže se, jde-li o zaměstnance soukromou smlouvou ustanovené, vztahovati na otázky, jež spadají čistě do oboru práva soukromého, na př. otázku nároku na služební plat a jiné požitky, na dovolenou atd., o čemž rozhodovati přísluší řádným soudům. Že se z důvodu nové organisace soc. pojištění podstatně změnila funkce okr. nemoc. pojišťoven a že v důsledku toho přiznáno bylo Ústř. soc. pojišťovně právo jmenovati vedoucí úředníky pojišťoven, uznal nejvyšší soud v nál. z 2. prosince 1927, Rv 11 605/27, Sb. 7581. Tento poznatek zdůrazňuje se v tomto nálezu všeobecně, beze zřetele k § 267 cit. zák., jednajícímu o zrušených pokladnách, a teprve později se v nál. jako zvláštní důvod v konkrétním' případě uvádí, že jde o úředníka zrušené pokladny. V dalším dovozuje žal. úřad správnost tohoto svého nazírání a uvádí dále:
Že by měli míti úředníci nemoc, pojišťovny nadále fungující podle § 266 cit. zák. v tomto ohledu prerogativu před úředníky zrušených pokladen, ze zák. vůbec nevyplývá, neboť zákon o nich se vůbec nezmiňuje. Nelze nahlédnouti, proč by při nové organisaci pojišťoven nemohla Ústř. soc. pojišťovna mezi úředníky zrušených pokladen v okresu najíti věkem staršího a odbornými znalostmi vyzbrojeného úředníka, který má pro místo vedoucího úředníka v nové pojišťovně, jíž přísluší jak v ohledu místním, tak v ohledu věcném oproti dřívějšku širší kompetence, daleko větší způsobilost než právě vedoucí úředník pokladny, která fungovala v sídle okr. úřadu politického. V případě Antonína V. přikročila Ústř. soc. pojišťovna k jmenování nového vedoucího úředníka, když vydán byl shora označený disc. nález. Skutečnosti zjištěné v tomto nál. jsou toho druhu a té závažnosti, že mohlo z nich býti právem usuzováno, že Antonín V. nadále není vhodnou osobou k funkci vedoucího úředníka, jenž musí míti i mravní autoritu u podřízených úředníků. Použila tedy Ústř. soc. pojišťovna svého práva, příslušejícího jí podle § 69 cit. zák., ale byla z důvodů shora uvedených oprávněna ustanovení tohoto použiti, i kdyby nebyl býval vydán disc. nález. Tím, že jmenován byl vedoucím úředníkem František Z., nebyla zrušena služební smlouva s Antonínem V. vzhledem k cit. §§ 268 a 269 1. c., ale přestala jeho nyní veřejnoprávní zákonem upravená funkce vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny v J. O tomto jmenování Františka Z. dověděl se Antonín V. nejpozději dne 24. srpna 1928, když mu byl doručen dopis okr. nemoc, pojišťovny v J. č. 1770, podepsaný Františkem Z. jako ředitelem a vyzývající ho, aby nastoupil službu, totiž v účtárně okr. nemoc. pojišťovny, jak uvedeno v dopise č. 1869. Tuto službu Antonín V. podle svého udání skutečně nastoupil. Antonín V. proti jmenování Františka Z. vedoucím úředníkem, ač později tvrdil, že jím zasaženo bylo do jeho práv, nic nepodnikl. Když došlo vyrozumění státního zastupitelstva v Hradci Králové z 19. listopadu 1928 o tom, že trestní řízení proti němu se zastavuje, rovněž nic nepodnikl, až dne 27. února 1929 podal žádost, jež Ústř. soc. pojišťovně došla dne 1. března 1929, v níž žádá za opětné dosazení do své funkce vedoucího úředníka. Tím, že Ústř. soc. pojišťovna prohlásila, že jeho žádost je bezpředmětná, že jmenování Františka Z. jest pravoplatné a k jeho žádosti nelze přihlédnouti, vyřídila jasně — ovšem negativně — zmíněnou žádost. Z hořejších důvodů plyne, že negativním vyřízením nebyl porušen zákon. Pokud změna povahy funkce dříve zastávané Antonínem V. a z toho plynoucí odstranění Antonína V. z funkce té mělo, resp. má vliv na jeho soukromoprávní nároky, vyplývající z jeho služební smlouvy, o tom rozhodnouti přísluší řádným soudům.
Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí, uvažoval nss:
V řízení, jež bylo zakončeno nař. rozhodnutím, domáhal se st-l v podstatě toho, aby bylo uznáno, že mu přísluší nárok na místo vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny v J. se všemi právy s místem tím spojenými, pokud práva ta nebyla dotčena disc. nálezem z 8. června 1928. Tento svůj nárok opíral st-l o služební smlouvu, kterou uzavřel v roce 1913 s okr. nemoc. pokladnou v J., a případně o pozdější dodatky, jež k této smlouvě byly připojeny. K tomu st-l dovozoval, že na tomto jeho nároku, plynoucím z uvedené smlouvy služební, nebylo změněno nic zákonem o soc. pojištění č. 221/24 Sb. zejména tím, že uvedená nemoc. pokladna v J. se podle cit. zák. přeměnila v okr. nemoc. pojišťovnu, ani tím, že podle § 69 právě cit. zák. má Ústř. soc. pojišťovna právo ustanovovati vedoucí úředníky nemocenských pojišťoven, ani konečně tím, že Ústř. soc. pojišťovna výměrem z 10. července 1928 skutečně jmenovala Františka Z. ředitelem uvedené nemocenské pojišťovny.
Podstatou vývodů těch bylo, že přes ony právě uvedené skutečnosti zůstala st-lova smlouva služební dosud v účinnosti a že jen právě tato smlouva může býti základem, na němž má býti posuzováno, zda nárok na místo vedoucího úředníka zmíněné pojišťovny st-li po právu přísluší. Opíraje svůj nárok takto o uvedenou služební smlouvu, vycházel st-l z titulu, jenž kotví zřejmě v poměru soukromoprávním, jak ostatně uznává i sám žal. úřad. Rozhodovati však autoritativně o nárocích práva soukromého přísluší podle našeho právního řádu soudům, úřadům administrativním pak jen potud, pokud positivní právní normou byla jim působnost tato zvláště svěřena.
Není-li proto takové zvláštní normy, jež by výjimkou z obecného pravidla stanovila tuto příslušnost adm. úřadů, o čemž pak bude ještě jednáno dále, mohl o nároku st-lově, aby bylo uznáno, že mu přísluší místo vedoucího úředníka u okr. nemoc. pojišťovny v J., vydati autoritativní výrok jedině soud, jehož úkolem pak bylo posouditi, zda služební smlouva, z níž jedině st-l svůj tvrzený nárok na místo vedoucího úředníka čerpal, nestala se snad v této příčině pozdějším vývojem právního řádu, zejména zák. o soc. pojištění č. 221/24 Sb., bezúčinnou.
Nss pak neshledal, že by v době, kdy žal. úřad vydával své nař. rozhodnutí, existovala v právním řádu norma, jež by přikazovala příslušnosti adm. úřadů, zejména žal. min., aby rozhodovaly o nároku, jehož uznání se st-l domáhal, nebo aspoň norma, z níž by příslušnost ta dala se dovoditi. Za normy takové nemohly býti uznány předpisy, jichž se nař. rozhodnutí dovolává ve svém úvodu, totiž předpisy § 239 odst. 4 nebo § 86 cit. zák. o soc. pojištění ve znění zák. č. 184/28 Sb.
Pokud jde o normu posléze uvedenou, stanoví se v ní, že vrchní dozor nad prováděním tohoto zákona, zejména nad Ústř. soc. pojišťovnou, nemocenskými pojišťovnami a všemi ústavy a institucemi, zřízenými v oboru pojištění nemocenského, invalidního a starobního, náleží min. soc. péče, které může vydati pro provádění tohoto dozoru zvláštní směrnice. Z tohoto předpisu jde, že min. soc. péče přísluší nad Ústř. soc. pojišťovnou dozor jen potud, pokud jde o provádění tohoto zák., tedy k tomu cíli, aby Ústř. soc. pojišťovna vyvíjela svoji působnost tak, jak jí to tento zákon ukládá. Z ustanovení toho nedá se ovšem vyvoditi, že by do kompetence žal. úřadu spadalo rozhodování sporu, o který šlo a v němž st-l uplatňoval, že mu podle smlouvy přísluší nárok na místo vedoucího úředníka okr. nemoc, pojišťovny v J.
Nejinak jest tomu i potud, pokud se min. dovolává předpisu 4. odst. § 239. Zde se totiž stanoví, že o stížnosti do výměru Ústř. soc. pojisťovny rozhoduje přímo min. soc. péče. O výměrech nositelů pojištění mluví již 1. odst. § 239 a odkazuje zde k § 189, jenž pak praví, že opa- tření a rozhodnutí pojišťovacích ústavů, určená zájemníkům (stranám), jest jim doručiti písemně výměrem. Z těchto ustanovení jest pak zřejmo, že výměrem Ústř. soc. pojišťovny, o němž ke stížnosti rozhoduje podle 4. odst. § 239 min. soc. péče, jest jen takové opatření uvedeného ústavu, v němž ústav ten vystupuje jako nositel pojištění vůči zájemníkům (stranám) pojistného poměru, tedy opět jen potud, pokud provádí působnost pojišťovací, uloženou mu cit. zákonem.
Nelze proto z norem těch dovoditi nic, čím by mohla býti založena příslušnost žal. úřadu, aby rozhodoval, zda jest tu nárok st-lův na místo vedoucího úředníka okr. nemoc. pojišťovny v J.
Z obsahu nař. rozhodnutí ovšem jde, že žal. úřad zkonstruoval svoji příslušnost na předpokladu, že funkce vedoucího úředníka nemocenských pojišťoven stala se zák. o soc. pojištění č. 221/24 Sb. funkcí veřejnoprávní. Tvrdí pak žal. úřad, že rozhodovati o tom, zda a pokud určitá funkce zaměstnance veřejnoprávního orgánu s hlediska veřejného práva přestala či nepřestala, může příslušeti jedině do kompetence úřadů správních. Vycházeje z této konstrukce, přehlíží však žal. úřad, že st-l uplatňoval svůj nárok na místo vedoucího úředníka — jak bylo řečeno již nahoře — výlučně z titulu soukromoprávního. O nároku takto zdůvodněném mohl pak rozhodovati jedině soud, jemuž pak ovšem příslušelo, jak také bylo již dříve uvedeno, posouditi, zda a pokud onen titul soukromého práva, z něhož st-l svůj nárok vyvozoval, zůstal jako pramen nároku nedotčen pozdějším zákonodárstvím o sociálním pojištění.
Ze všech těchto úvah jde, že žal. úřad nebyl příslušný, aby věcně rozhodoval otázku, zda na základě, jak jej uplatňoval st-l, přísluší mu nárok na místo vedoucího úředníka okr. nemoc, pojišťovny v J. Obsahem svého rozhodnutí však tak žal. úřad přece učinil. Tím překročil obor své působnosti, pročež bylo jeho rozhodnutí pro porušení pod- statných forem řízení zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 12017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 177-182.