Č. 8104.

Pojištění nemocenské: K výkladu pojmu »vedlejší zaměstnání.
(Nález ze dne 12. září 1929 č. 16768.)
Prejudikatura: Boh. A 5486/26.
Věc: Ella H. ve Š. proti ministerstvu sociální péče o náhradu podpůrného nákladu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: ---
Nař. rozhodnutím uznal žal. úřad, že zaměstnání Jany H. u st-lky v době od 28. května do 4. června 1923 zakládalo pojistnou povinnost její podle § 1 odst. 1 zák. č. 268/19, vysloviv, že toto zaměstnání Jany H. bylo ve zmíněné době jejím celodenním, hlavním zaměstnáním a hlavním pramenem výživy. I stížnost posuzuje sporný případ podle předpisu cit. § 1 odst. 1 a shledává nesprávné posouzení případu v tom, že žal. úřad neuznal zaměstnání Jany H. u st-lky za zaměstnání vedlejší a příležitostné.
K vývodům stížnosti, jimiž hledí z povahy perleťářské práce jakožto průmyslu především domáckého a sezónního dovoditi, že jest vždy zaměstnáním vedlejším a příležitostným, nemohl nss přihlédnouti, poněvadž nemocenské pojištění podle zák. č. 268/19 jako pojištění individuelní sluší u každého zaměstnance posuzovati dle konkrétních známek jednotlivého případu, takže zvláštnosti perleťářského průmyslu — jak je líčí stížnost — by mohly míti význam jen tenkráte, kdyby takové zvláštnosti také konkrétni případ vykazoval.
V tom směru lze z úvah stížnosti vyčisti právní názor, že zaměstnání Jany H. u Elly H. jest považovati za vedlejší proto, 1. že Jana H. nebyla vázána nu pevně stanovenou dobu pracovní nebo pracovní řád a 2. že byla jen zcela nepatrně honorována. Námitkám těm nelze přiznati onoho významu, jak stížnost míní. O zaměstnání vedlejším lze mluviti jen tenkráte, je-li zaměstnání to v porovnání s jinou činností nebo s jinými zdroji příjmů osoby pracující povahy podřadné (srov. nál. Boh. A 5486/26). Rozhodný pojmový znak zaměstnání vedlejšího nelze tedy spatřovati v momentu sub uplatňovaném. Nedostatek stanovené pevné doby pracovní a pracovního řádu by mohl míti význam, kdyby bylo na sporu, zdali mezi stranami existuje vůbec nějaký poměr pracovní (služební), t. j. zda tu jsou znaky smlouvy služební ve smyslu § 1151 o. z. o. Existence pracovního (služebního) poměru mezi Elloiu H. a Janou H. nebyla však nikdy brána v pochybnost.
Nepatrná mzda mohla by býti důležitým kriteriem pro řešení otázky, zdali tu je zaměstnání vedlejší, jen při poměrně stejné intensitě a sociální důležitosti různých zaměstnání nebo různých zdrojů výživy té které osoby. Úřad však v daném případě zjistil skutkově, že Jana H. v době od 28. května do svého onemocnění 4. června 1923 výhradně a jedině věnovala práci svou st-lce, že zaměstnání to bylo jejím zaměstnáním celodenním, hlavním a hlavním pramenem výživy. Je-li však zjištěno, že Jana H. neměla v kritické době jiného zaměstnání a jiného příjmu, ztrácí půdu i námitka stížnosti sub 2. uplatňovaná, neboť činnost, jež jest jediným zaměstnáním osoby pracující a jediným zdrojem příjmu, nelze zajisté hodnotiti za zaměstnání vedlejší, jak shora bylo definováno. J
sou proto námitky směřující proti úsudku žal. úřadu, že sporné zaměstnání Jany H. nelze kvalifikovati za zaměstnání vedlejší, vesměs bezdůvodné.

Citace:

Č. 8104. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 118-119.