NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6905.

Stavební právo (Praha). — Administrativní řízení: 1. * Vyšší stolice stavební, přezkoumávajíc k rekursu sousedů stavební konsens, nesmí přihlížeti k okolnostem nastalým teprve po komisionelním řízení stavebním. — 2. * Soused není legitimován v řízení konsensním o povolení stav. změn namítati, že jde o přestavbu vyžadující předchozího určení stav. čáry, nevyvozuje-li porušení určitého svého sousedského práva právě z toho, že stav. čára nebyla určena.
(Nález ze dne 23. listopadu 1927 č. 24337.)
Prejudikatura: Boh. 1204/22 a 4157/24 adm.
Věc: Vojtěch a Růžena A. v Praze (adv. Dr. Kar. Hartmann z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. Pavla S. adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) o stavební úpravy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 25. února 1925 zažádal Pavel S., majitel domu čp. . . ., za povolení stav. úprav v přízemním krámu svého domu. Při stav. komisi 16. března 1925 konstatoval stav. znalec, že jde o přestavbu domu záležející v tom, že v přízemním krámě dva pilíře mají býti vybourány a zdivo výše položené vsazeno na novou konstrukci z nýtovaných sloupů a válcovaných nosičů samostatně stojící. Projekt je v celku totožný s dřívějším projektem projednaným při stav. komisi dne 1. září 1924 a stav. úřady zamítnutým, až na to, že se upouští od vybourání pilíře mezi krámovými výkladci při ulici. Dům je pouze jednotraktový při nepatrné hloubce průměrně 6 m, a nutno tudíž i pilíře uvnitř krámu posuzovati ve smyslu § 25 stav. ř. jako »při ulici«, a stav. úpravu tu jako »přestavbu«. Vzhledem k tomu měla by dříve projednána býti čára stavební.
Zástupce majitelů sousedního domu, dnešních st-lů, protestoval proti projektu, odvolávaje se na námitky vznesené proti dřívějšímu projektu v protokolu z 1. září 1924, kde st-lé namítali, že navrhovanými
adaptacemi ohrožena je stabilita domu a tím i bezpečnost jejich budovy
sousední; vedle toho vytýkali nyní, že ke komisi nebyl přizván znalec požární.
Výměrem z 31. března 1925 povolila měst. rada žádané změny; pokud se týče vytápění místností, stanoveny podmínky shodné s podmínkami formulovanými v protokolu z 13. září 1924. Námitky dnešních st-lů pokud se týče proveditelnosti úprav po stránce bytelnosti a nepřizvání zástupce stav. úřadu odb. 14, zamítnuty jako neodůvodněné, ježto je věcí úřadu stav., aby posoudil, zda projekt jest po této stránce přípustný, a stanovil případně podmínky, jakož i jest jeho věcí, které znalce ke zkoumání projektu má ustanoviti. Spor o hraniční zeď na severní straně odkázán na pořad práva soukromého.
St-lé se odvolali, načež stav. sbor rozhodnutím z 1. července 1925 stav. povolení z 31. března 1925 zrušil, poněvadž jde o přestavbu podle § 25 stav. ř., a mělo proto předem rozhodnuto býti o stav. čáře.
K rekursu stavebníkovu zrušil zsv nař. rozhodnutím rozhodnutí stav. sboru a obnovil platnost výměru magistrátu z 31. března 1925 s odůvodněním, že — na rozdíl od původního projektu — nedochází ke změně, na hlavních částech stavby při ulici, že tudíž nelze sporné stav. úpravy posuzovati jako přestavbu s hlediska § 25 stav. ř.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí vytýká mu vady řízení (námitka 1. a 2.) a nezákonnost (námitka 3.).
V prvním směru poukazuje na to, že stavebník nevyčkávaje rozhodnutí sporu provedl ve svém domě shora zmíněné a ještě některé jiné stav. úpravy, které měly za následek, že se celé zdivo hnulo a objevily se na domě trhliny. Za tohoto nového stavu stává se sporný projekt adaptační vůbec neproveditelným. Ačkoli st-lé podáním ze 17. listopadu 1925 zsv na to upozornili, nevzal žal. úřad na tyto změny skutkového stavu zřetele a — místo aby prvé provedl nové šetření na místě samém a sporný stav. projekt přezkoumal podle nového stavu — své rozhodnutí zbudoval na tom skutkovém základě, který tu byl v době podání stav. žádosti. Rozhodnutí spočívá prý jednak na řízení neúplném, jednak na skutkové podstatě odporující spisům.
Nss neshledal tyto námitky důvodnými.
§ 32 stav. řádu pro Prahu nařizuje, aby na základě žádosti stavební konáno bylo komis. řízení »k tomu konci, aby se zkoušel projekt stavební« za účasti uvedených tam interesentů a stavebního, po případě i zdrav. znalce. Podle § 33 musí interesenti veškery své námitky proti stavbě přednésti při komisi samé, jinak jsou s nimi prekludováni. § 36 stanoví pak, že vyřízení žádosti za povolení ke stavbě vydati jest »na základě jednání kom i se «. Z těchto ustanovení plyne jasně, že řízení o povolení ke stavbě ovládáno je přísnou zásadou koncentrační. Rozhodnutí vydává se na základě komis. jednání, všechen skutkový materiál pro rozhodnutí závažný musí býti zjištěn při stav. komisi samé, a stav. úřad rozhoduje o žádosti za stav. povolení smí přihlížeti jen k těm skutkovým okolnostem a, k těm námitkám, které byly zjištěny, resp. vzneseny při stav. komisi samé. Pro konsens stavební je takto podle úmyslu, zákona materielně rozhodným stav v době komis. řízení stav. Změny tohoto stavu později nastalé postihuje zákon jen normou § 119.
Co platí pro stav. úřad 1. stolice, musí však důsledkem zmíněné koncentrační zásady nutně platiti také pro úřad nadřízený, který jest povolán rozhodovati o věci v postupu instančním. Také pro tuto vyšší instanci je výhradným skutkovým podkladem to, co zjištěno bylo při komis. jednání první stolici provedeném, — předpokládajíc ovšem, že provedeno bylo bezvadně, v kterémžto směru není však v daném případě námitek — a jejím úkolem jest jedině přezkoumati stav. projekt s hlediska tohoto skutkového stavu. Nesmí proto rekursní stolice při svém instančním rozhodování bráti zřetel na pozdější změny skutkového stavu, tedy na okolnosti, které nastaly teprve po stav. komisi během rekursního řízení. Pokud snad okolnosti nastalé po konsensním řízení mohou býti podnětem k stavebně-policejním aktům, a pokud snad těmito akty může ať přímo ať nepřímo býti zasažena i právní situace konsensem založená — kterýmiž otázkami neměl nss příčiny ex professo se zabývati — mohly by okolnosti tyto důsledkem zásady koncentrační uplatňovány býti jen před stav. úřadem prvé stolice, a nikoli v pendentním řízení rekursním. Při tom lze zase ponechati stranou otázku procesní legitimace stran v takovémto řízení policejním. Neboť tolik jest jisto — a to je v daném případě rozhodno —, že v řízení instančním není pro uplatňování takovýchto později nastalých okolností místa. Jestliže tedy žal. úřad nevzal zřetele k okolnostem nastalým po komis. řízení ze 16. března 1925, jež st-lé během řízení rekursního uplatňovali, ani za účelem svého instančního rozhodování neprovedl o nich nové místní šetření, nýbrž rozhodnutí svému položil za základ skutkový stav zjištěný při stav. komisi 16. března 1925, nelze shledati v tom vytýkanou vadu řízení.
Nezákonnost shledává stížnost v tom, že žal. úřad následkem mylného výkladu zákona navrhované adaptace nekvalifikoval jako přestavbu, nýbrž jen jako podstatnou změnu. V tomto směru bylo uvážiti: V judikatuře nss bylo již opětně zdůrazněno, že sousedé jsou legitimování uplatňovati v řízení konsensním porušení norem stav. řádu jenom potud, pokud porušení to má nepříznivý vliv na jejich sousedící majetek a pokud tento jejich zájem stav. řádem jest uznáván jako obsah jejich sousedského práva. (Srov. na př. nál. Boh. 1204/22 a 4157/24 adm.). St-lé při stav. komisi 16. března 1925 — nehledíc k námitce nepřizvání požárního znalce, která ve stížnosti vznesena není — odvolali se pouze na své námitky vznesené při komis. jednání dne 1. září 1924. Při tomto jednání uvedli ovšem také, že jde o přestavbu, avšak námitku svou konkretisovali jedině v ten smysl, že projektovanou adaptací ohrožena je stabilita domu stavebníkova a tím uveden v nebezpečí i jejich sousední dům. Tuto námitku nyní ve stížnosti na nss nevznášejí, zejména také nevytýkají ani, že by projekt při stav. komisi s tohoto hlediska nebyl býval s dostatek prozkoumán, ani že úřad při svém rozhodování k námitce oné nevzal zřetele. Vytýkají toliko povšechně, že žal. úřad spornou adaptaci kvalifikoval neprávem toliko jako podstatnou změnu, a nikoli jako přestavbu ve smyslu § 25 stav. ř. Než otázka, má-li určitá stav. úprava povahu přestavby či pouhé podstatné změny, má význam toliko s hlediska § 14 stav. ř., totiž v tom směru, je—li třeba předchozího určení stav. čáry čili nic. Virtuelně mohl by snad soused i namítati, že projekt stavebníkem předložený má povahu přestavby a že proto musí řízení konsensní předcházeti stanovení stav. čáry. Poněvadž však nedá se z ustanovení stav. řádu vyvoditi absolutní sousedské právo na to, aby stavbu předcházelo udělení stav. čáry, ježto tento akt dle své povahy dotýká se jen poměru stavebníka k veř. prostranství a k obci jako pánu a majiteli veř. prostranství, mohl by soused vytýkati nedostatek ustanovení stav. čáry jen v relaci k určitému svému individuelnímu zájmu, aby bylo možno zkoumati, zdali tento zájem lze uznati za sousedské právo stav. řádem chráněné. St-lé však ani v konsensním ani v instančním řízení, ba ani ve stížnosti na nss žádného takového individuálního zájmu neuplatňovali. Ve směru však, v kterém jedině vytýkali ohrožení svých sousedských zájmů, totiž pokud se týče ohrožení stability domu a z toho vznikajícího nebezpečí pro okolí, nemá okolnost, zda úřad spornou úpravu kvalifikoval jako přestavbu či jako pouhou podstatnou změnu, významu. Za tohoto: stavu nemohl nss st-lům k námitce ad 3. přiznati legitimace.

Citace:

č. 6905. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 510-513.