NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2051.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Netřeba uváděti ve výroku rozsudku, v čem záleží pobuřování (§ 14 čís. 1 zákona) a jakým způsobem pachatel pobuřoval; s hlediska §u 260 tr. ř. stačí, je-li znění pobuřující řeči uvedeno v důvodech.
Pojmem »pro jeho vznik« (§ 14 čís. 1 zákona) jest rozuměti souhrn skutečností, ze kterých vzešel československý stát, třebas i postupně v těch hranicích, které tu byly v době spáchání trestného činu.
Skutečností takovou jest též inkorporace Hlučínska. (Rozh. ze dne 20. srpna 1925, Zm II 529/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 1. září 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 3 a 9 a) §u 281 tr. ř. Zmatek čís. 3 §u 281 tr. ř. shledává v tom, že nalézací soud porušil předpis §u 260 odstavec prvý tr. ř., jehož nutno dbáti pod zmatečnosti, tím, že v rozsudečném výroku neuvedl všech skutkových okolností, důležitých pro právní kvalifikaci činu, zejména, že neuvedl, zda spáchal obžalovaný čin veřejně, či před více lidmi, ačkoliv tato zákonná známka jest pro trestnost jeho jednání nejpodstatnější. Avšak stížnost přehlíží, že předpis prvého odstavce §u 260 tr. ř., by trestný čin byl v rozsudečném výroku označen po stránce skutkové, má za účel, trestný čin pouze individualisovati, nikoliv snad jej podrobně popisovati. Zákonnému požadavku v tomto směru jakož i předpisu druhého odstavce §u 260 tr. ř., by čin byl označen také po právní stránce, vyhovuje úplně, uvádí-li rozsudek ve výroku, že obžalovaný dne 22. března 1924 v Š. pobuřoval proti státu pro jeho vznik a že se tím dopustil přečinu podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky. V čem záleželo pobuřování a jakým způsobem obžalovaný pobuřoval, uvádějí podrobně důvody, obsahujíce přesné znění závadné řeči obžalovaného, pronesené na veřejné, hojně navštívené schůzi lidu v hostinci Čestmíra M. ve Š., takže je vyloučeno, by byl znovu stihán nebo trestán pro týž čin, čemuž právě má předpis §u 260 tr. ř. zabrániti.
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že ve slovech obžalovaného »Víte, že hlučínské území bylo odtrženo od Německé říše proti naší vůli, násilím, aniž by se nás byl kdo tázal a nyní nás chce Český stát všelijakými úskoky (triky) polapiti« — »aby se česká vláda mohla vykázati před svazem národů — budeme-li jednou žádati za hlasování lidu, že jsme volili po moravsku, přes to, že jsme byli odtrženi od Německé říše« nelze spatřovati pobuřování proti Čs. státu pro jeho vznik, proto, že Československý stát jako mezinárodní právní subjekt existoval již od doby, kdy byl dohodou uznán jako mocnost válku vedoucí, tedy již před podepsáním Versaillské mírové smlouvy, takže slova obžalovaného, kritisující přidělení Hlučínska к existujícímu již státu, neobracela se proti Československému státu pro jeho vznik, nýbrž obsahovala prostě kritiku provedené inkorporace bez předcházejícího plebiscitu. Zmateční stížnost má za to, že projev obžalovaného je trestně nezávadným, a jeho odsouzení pro přečin podle §u 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. právně mylným. Zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. V §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky se praví: »Kdo . . . pobuřuje proti státu pro jeho vznik«. Pojmem »pro jeho vznik« jest ve smyslu tohoto zákonného ustanovení rozuměti souhrn skutečností, ze kterých vzešel Československý stát třebas i postupně v těch hranicích, které tu byly v době spáchání trestného činu. Skutečností takovou je nepochybně také inkorporace Hlučínska na základě článku 83. Versallské smlouvy a zákona ze 30. ledna 1920, čís. 76 sb. z. a n. Poněvadž obžalovaný jest, jak rozsudek zjišťuje — mužem inteligentním a vlivným, jedním z politických vůdců oné části obyvatelstva v Š., která je orientována německy, a jako obratný a demagogický řečník zvolil k svému útoku na stát okázalou formu a nebezpečné ovzduší volební schůze s posluchačstvem, dřívějšími řečníky již rozvášněným, usoudil prvý soud správně, že předsevzal činnost, objektivně způsobilou, pobouřiti obyvatelstvo hlučínské, t. j. vytvořiti v něm duševní stav, státu nepřátelský, který by se mohl vybiti v činech, republice škodlivých, na př. v dožadování se pomoci u zahraničních činitelů a ve štvaní proti Československému státu v zahraničí. A poněvadž je dále bezvadně zjištěno, že si pachatel byl vědom významu svých slov i případných následků svého činu, odpovídá odsuzující výrok pro přečin podle §u 14 zák. na ochranu republiky zjištěnému stavu věci i zákonu.

Citace:

č. 3572. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 459-461.