Č. 1006.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slezsko): I. * Ustanovení § 8, odst. 1 č. 3 slez. dávk. ř. z 2. května 1913 č. 35 z. z., dle něhož k nabývací ceně (hodnotě) připočísti je 5 proc. nabývací ceny (hodnoty), platí i pro případ, je-li za nabývací cenu (hodnotu) považovati obecnou hodnotu nemovitosti ke dni 1. ledna 1903. — II. * Za dobu držení, rozhodnou dle § 12 posl. odst. slez. ř. dávk. pro snížení dávky, je i v případech, kde bylo nemovitosti nabyto před 1. lednem 1903, považovati skutečnou dobu držení a nikoli dobu teprve od 1. ledna 1903 počítanou. — II. Zásada stejná jako u č. 741.
(Nález ze dne 8. listopadu 1921 č. 14.631.)
Věc: Hedvika H. v Opavě (adv. Dr. Q. Walig z Opavy) proti zemské správní komisi v Opavě (zast. zem. radou K. Hirthem) o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím odepřeno bylo připočísti k nabývací hodnotě 5 proc. dle § 8 č. 3 dávk. řádu a pokud jím při snížení dávky dle § 12 posl. odst. dávk. ř. vzata pouze 17 létá doba držení, zrušuje se jako nezákonné; jinak stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím rozhodl žalovaný úřad o stížnostech, které podala stěžovatelka, jíž platebními příkazy ze dne — a — s výhradou regresu proti ostatním zcizovatelům nemovitostí kn. vl. č. — a — v Opavě, prodaných kupní smlouvou ze dne 19. ledna 1920, předepsána byla dávka z přírůstku hodnoty úhrnným penízem 5557 K 50 h co do bodů, jichž se týká stížnost přítomná, takto: 1. pokud bylo namítáno, že vyměřovací úřad nevzal zřetele na to, že nabývací hodnota udána a uznána byla stěžovatelkou v korunách rakousko-uherských, a vyměřil dávku, jako by koruny ty rovnaly se korunám československým, v nichž udána byla cena zcizovací, uznána stížnost bezdůvodnou;
2. — — — — —
3. pokud navrhovala, aby k nabývací hodnotě připočteno bylo ve smyslu § 8 č. 3 dávk. ř. 5 proc. hodnoty té, uznána byla stížnost bezdůvodnou.
4. Konečně rozhodnuto, že při snížení dávky z přírůstku hodnoty dle § 12, posl. odst. dávk. ř. je hleděti pouze k 17leté době držení, a potvrzeny proto v odpor vzaté rozkazy platební.
O stížnosti, která naříkanému rozhodnutí odporuje jen co do těchto bodů, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Stížnost vidí vadu řízení především v tom, že nebyla zjištěna obecná hodnota prodaných nemovitostí ke dni 1. ledna 1903, vyjádřená stejně jako cena zcizovací v korunách československých, dovozujíc, že koruny československé nikterak nerovnají se korunám rakousko-uherským a že proto úřady nebyly oprávněny při vyměřování dávky vzíti za základ jako hodnotu nabývací obecnou hodnotu prodaných nemovitostí ke dni 1. ledna 1903 stěžovatelkou výslovně v korunách rakousko-uherských udanou, když pak cena zcizovací vzata byla v korunách československých, tedy ve měně zcela jiné. Dovozuje při tom stížnost, že měna rakousko-uherská byla měnou zlatou, československá měna je měnou papírovou a proto nelze je klásti na roven. Tím pak dokazuje stížnost, že vzhledem k poklesu hodnoty československé koruny vůči koruně rakousko-uherské nemůže býti vůbec řeči o přírůstku hodnoty při nemovitostech, jichž hodnota obecná ke dni 1. ledna 1903 udána 95.000 korunami rakousko-uherskými a jichž zcizovací cena v r. 1920 činila 200 000 Kč, a formuluje námitku tu jako výtku vady řízení, spatřovanou v tom, že nebyla zvlášť vyšetřována hodnota nemovitostí těch ke dni 1. ledna 1903 vyjádřená v korunách československých a to srovnáním obou měn s ohledem na poměrně ustálenou měnu švýcarskou.
Nejvyšší správní soud vyslovil však již ve svém nálezu ze dne 1. března 1921 č. 2521 (Boh. č. 741), na který se zde dle § 44 jedn. ř. poukazuje, právní názor, že při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty nelze bráti zřetele na pokles hodnoty peněz. V důsledku tohoto právního názoru, při němž nejvyšší správní soud setrvává, nemohl ovšem nejvyšší správní soud shledati vady řízení v tom, když žalovaný úřad neprovedl šetření o tom, jaká byla obecná hodnota prodaných nemovitostí ke dni 1. ledna 1903 vyjádřená v korunách československých, poněvadž, byť i šetřením a porovnáním obou měn se zjistilo, že hodnota ta v československých korunách vyslovená byla by vyšší, nebylo by lze na okolnost tu, jež nebyla ničím jiným než číselně vyjádřeným a zjištěným poklesem peněz, vůbec vzíti zřetele a bylo proto tuto námitku stížnosti zamítnouti jako bezdůvodnou.
Pokud stížnost námitkou tou dovozuje, že 1 Kč nerovná se 1 K rakousko-uherské a poukazuje, že není zákonného ustanovení, které by rovnost tu bylo stanovilo, nelze vývody stížnosti shledati správnými. Zákonem ze dne 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a n. vyslovena byla zásada, že 1 Kč rovná se 1 koruně rakousko-uherské.
Nejvyšší správní soud nesdílí stanovisko stížnosti, že by ustanovení § 6 cit. zák. obsahovalo pouze specielní předpis, týkající se závazků znějících na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatný v oblasti Československého státu, naopak je toho názoru, že vysloveno tu zásadně, že 1 Kč rovná se 1 koruně rakousko-uherské. Že jde vskutku o ustanovení zásadní, nasvědčují různá nařízení, vydaná na základě zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n. a tedy zákonem tím krytá, v nichž stanoveno, že do dne 26. února 1919, tedy do doby, kdy předepsáno bylo dle nařízení ze dne 25. února 1919 č. 86 sb. z. a n. okolkování bankovek vydaných rakousko-uherskou bankou, rovná se 1 koruna rakousko-uherská 1 koruně československé. Jsou to nařízení ze dne 27. července 1920 č. 453 sb. z. a n. o měně na Vitorazsku a Valčicku, nařízení ze dne 3. srpna 1920 č. 468 sb. z. a n. o měně na Československém Těšínsku, opatření stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 583 sb. z. a n. o témže předmětu a nařízení ze dne 12. října 1920 č. 576 sb. z. a n. o měně na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, pokud tam nebylo okolkováno.
Ze zákona a nařízení citovaných je zřejmo, že 1 koruna rakousko-uherská rovná se 1 koruně československé a je i námitka stížnosti, že obě měny nejsou si rovny, bezdůvodnou. — —— — — — — — — — — —
Nezákonnost naříkaného rozhodnutí vytýká stížnost ve dvojím směru:
1. že nebylo připočteno 5 proc. nabývací hodnoty ve smyslu § 8, odst. 1 č. 3 dávk. ř.,
2. že žalovaný úřad při stanovení snížení dávky dle § 12, odst. 4 dávk. ř. přihlížel pouze k době 17 let, ač nemovitosti prodané byly v držení zcizitelů po více než 25 let.
K první z námitek uvádí žalovaný úřad v odvodním spisu, že 5 proc. uvedenými v § 8, odst. 1 č. 3 dávk. ř. mají býti nahrazeny útraty někdejšího nabytí nemovitostí, že však v případech, kde doba nabytí spadá před 1. leden 1903, o nákladech takových "nemůže býti řeči, poněvadž tu jde jen o nabytí fingované a náklady ty jsou již v obecné hodnotě nemovitosti ke dni 1. ledna 1903 obsaženy. Názor ten však nejvyšší správní soud nesdílí. § 7 dávk. ř. praví výslovně, že stal-li se převod prodané nemovitosti před 1. lednem 1903, platí obecná hodnota ke dni 1. ledna 1903 za hodnotu nabývací a ze znění § 8 dávk. ř. je zřejmo, že 5 proc. připočítává se v každém případě, ať již za základ pro vyměření vzata byla cena nabývací nebo hodnota nabývací (arg. slova »cena nabývací« a »hodnota nabývací« položená v § 8, odst. 1 č. 3 vedle sebe) a nerozlišuje se nikterak, je-li hodnotou nabývací obecná hodnota nemovitosti ke dni 1. ledna 1903 nebo hodnota pozdější. Je proto stížnost v tomto směru důvodná a rozhodnutí žalovaného úřadu v tomto bodě odporuje zákonu.
Také druhou výtku nezákonnosti ve směru svrchu pod 2. uvedeném shledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Žalovaný úřad zastupuje při tomto bodu svého rozhodnutí stanovisko, že nelze hleděti na dobu držení před 1. lednem 1903, a budiž k vývodům odvodního spisu podotčeno, že dovolávané rozhodnutí správního dvoru ve Vídni týká se dávkového řádu pro Čechy, který ovšem v § 12, 1 odst. výslovně ustanovuje, že při vyšetření rozhodné držby nebéře se nikdy zřetel na dobu držby před 1. lednem 1903 a v § 13, posl. odst. mluví vždy o držbě pro vyměření dávky rozhodné. Těchto ustanovení však slezský dávkový řád nemá resp. tohoto obratu v § 12, posl. odst. neužívá a již proto nelze uplatňovati důvody nálezu v odvodním spisu citovaného.
Daný případ řešiti je jedině ze znění zákona ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z. A tu stanoví citovaný již § 7 pouze, že bylo-li nemovitosti, z jejíhož převodu je dávku vyměřiti, nabyto před 1. lednem 1903, platí za hodnotu nabývací obecná hodnota ke dni 1. ledna 1903. Tato fikce zákonem vyslovená nemůže však býti rozšiřována dále, než pokud ji zákon připouští a nelze ze slezského řádku dávkového vyčísti ustanovení, z něhož dalo by se usuzovati, že fikce té možno použíti i v ten smysl, že nabytí stavší se skutečně před 1. lednem 1903 stalo se vlastně teprve 1. ledna 1903.
Pro opačný názor nelze se dovolávati ani ustanovení § 11, odst. 1 dávk. ř. Tam mluví se arci o vyšetření přírůstku hodnoty a rozhodné doby držby, ale jedná se tam nikoli o počátku této rozhodné doby, nýbrž pouze o jejím konci (arg. slova »doba zcizovacího jednání, jež je základem převodu«). Nutno tedy usuzovati, že nestanoví-li zákon výslovně počátek doby té jinak, nutno vzíti při výpočtu doby držení dle § 12, posl. odst. v úvahu skutečnou dobu držby, jejíž počátek musí býti počítán od oné doby, kdy se právní jednání, jímž zcizitel nemovitosti nabyl, skutečně stalo.
Poněvadž pak je nesporno, že nemovitostí, z nichž se dávka z přírůstku hodnoty vyměřovala, nabyto bylo před r. 1903, není naříkané rozhodnutí, které přiznává snížení dávky odpovídající době držení pouze 17leté, ve shodě s ustanovením § 12, posl. odst. a muselo i v tomto bodě býti jako nezákonné dle § 7 zák. o správ. soudě zrušeno.
Z těchto důvodů nalezeno, jak v enunciátě je uvedeno.

Citace:

č. 1006. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 904-907.