Č. 8083.

Pojištění nemocenské, invalidní a stárobrní: K výkladu pojmu »vedlejší zaměstnání« podle zák. č. 221/24.

(Nález ze dne 3. září 1929 č. 16130.) Prejudikatura: Boh. A 3835/24, 4285/24, 5486/26.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Brně (adv. Dr. Rud. Rábí z Prahy) proti zemské správě politické v Brně o pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nemoc, pojišťovna v Brně výměrem z 15. října 1926 vyslovila, že posluhovačky , zaměstnané u firmy ... . podléhají pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří. Ke stížnosti firmy zrušila rada zem. hlav. města Brna jako politický úřad 1. stolice rozhodnutím z 25. června 1927 výměr pojišťovny a vyslovila, že jmenované posluhovačky nepodléhají pojistné povinnosti ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 221/24.
Zsp v Brně nař. rozhodnutím nevyhověla odvolání okr. nemoc, pojišťovny v Brně a potvrdila rozhodnutí 1. stolice
O stížnosti uvážil nss toto:
Jde o to, zdali shora uvedené ženy ve svém zaměstnání u firmy . .. podléhají pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24, dle něhož jest pojištěním povinen, kdo v čsl. republice vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Žal. úřad popřel pojistnou povinnost jmenovaných posluhovaček, uznav jejich zaměstnání u řečené firmy zaměstnáním vedlejším, vylučujícím je z pojistné povinnosti, při čemž považoval za rozhodující pojmové znaky vedlejšího zaměstnáni, že práce ve strojírně zabraly jim jen kratší dobu pracovní, takže po větší část denní pracovní doby se zaměstnávaly ve svých domácnostech, a zdůraznil ještě, že jest bez významu, nebylo-li toto hlavní zaměstnání spojeno s příjmy.
Stížnost vytýká žal. úřadu právem, že vychází z nesprávné definice vedlejšího zaměstnání a že následkem toho opomenul vyšetřiti okolnosti pro vyřešení sporu rozhodné. Cit. zák. č. 221/24 neprovedl zásadních změn v okruhu osob povinně pojištěných, jak byl dosud vymezen v § 1 zák. č. 268/19. A stejně jako zák. č. 268/19 nedefinuje ani zák. č. 221/24 v § 2 odst. 1 pojem zaměstnání vedlejšího. Je proto na snadě, že nemínil ani nic měniti na výkladu, kterého se tomuto pojmu dostalo v praxi a judikatuře tohoto soudu, jež uznávají zaměstnání tehdy za vedlejší, když v porovnání s jinou činností (scil. samostatnou) nebo s životním postavením té které osoby s hlediska hospodářského a sociálního jest povahy'podřadné (srovn, Boh. A. 4285/24, 5486/26 a j.). U osob, zaměstnaných nesamostatně u různých zaměstnavatelů, bráti jest při hodnocení tomto ovšem v úvahu úhrn všech zaměstnání námezdních. Uzná-li se, že tato námezdní práce podléhá pojištění dle § 2 odst. 1, pak jest řešiti další otázku, který ze zaměstnavatelů jest povinen osobu tu podle § 169 pojistiti.
Podle shora uvedených pojmových znaků vedlejšího zaměstnání není tedy sama o sobě rozhodnou okolnost, jakou dobu denní, resp. jakou část denní pracovní doby zabírá práce námezdní. Hlavním zaměstnáním může býti i zaměstnání kratší dobu denní trvající, nestojí-li proti němu zaměstnání nebo životní postavení, s hlediska sociálního a hospodářského převažující. Třeba proto přisvědčiti stížnosti, že u továrního dělníka, jenž z důvodu omezení provozu pracuje v továrně jen kratší část denní pracovní doby, třeba se po větší část dne zabýval pracemi v domácnosti, zůstává jeho životním postavením a zdrojem jeho výživy práce námezdní.
Byť i okolnost, co jest zdrojem výživy té které osoby, nebyla jedině rozhodnou, jest přece podstatnou složkou pojmovou při řešení otázky, je-li nějaké výdělečné zaměstnání vedlejším čili nic. Nebude zajisté lze považovati za zaměstnání vedlejší, tedy za něco podřadného, takové zaměstnání výdělečné, které jest jediným pramenem výživy osoby, nebo dominující složkou její výživy. Tak třeba chápati i nál. Boh. A. 3835/ 24, na nějž úřad v odůvodnění poukazuje. Šlo tu o manželku dělníka, jež vedla domácnost a krátkou dobu denní posluhovala. Bylo tu k námitkám stížnosti vysloveno, že při řešení otázky, zda zaměstnání určité jest hlavním či vedlejším, dlužno porovnati jednotlivé složky činnosti této osoby navzájem, nikoliv činnost této osoby s činností osoby jiné, třebas ve společné domácnosti s ní žijící. Nebylo zde však zaměstnání vedlejší definováno tak, jak v nař. rozhodnutí činí žal. úřad, zejména nebylo vysloveno, že nezáleží na tom, zdali je hlavní zaměstnání spojeno s příjmy čili nic. Vede-li tedy osoba, jež svou výživou jest odkázána na práci námezdní, svou domácnost, nelze toto vedení domácnosti považovati za její životní postavení s hlediska hospodářského a sociálního, za její hlavní zaměstnání, a onu námezdní práci, jež ji živí, za něco podřadného, za zaměstnání vedlejší.
Měl proto žal. úřad zkoumati, zda vedení domácnosti v konkrétních případech jest životním postavením zmíněných osob, zda s hlediska hospodářského a sociálního má takovou závažnost, že činí zaměstnání jejich ve strojovně zjevem skutečně podružným. Toho úřad opominul, vykládaje si, jak právě dovoženo, nesprávně pojem vedlejšího zaměstnání dle § 2 zák. č. 221/24. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 8083. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 79-81.