Telefon, telegraf a telekomunikace.

I. Pojem telegrafu a telekomunikací. Historie telegrafu a jeho rozvoj v Československu. — II. Historie telefonu a jeho rozvoj v Československu. — III. Mezinárodní úprava telegrafu a telefonu. — IV. Organisace telegrafu a telefonu v Československu. — V. Právní úprava telegrafu a telefonu. — VI. Koncesování soukromých radiotelegrafických vysílačů. — VII. Ochrana telegrafního (a telefonního) tajemství. — Literatura.
I. Pojem telegrafu a telekomunikací. Historie telegrafu a jeho rozvoj v Československu. Slovem „telegraf“ se míní technické zařízení pro rychlou dopravu zpráv na dálku, při které myšlenka na jednom místě vyjádřená nebo pojatá projeví se na jiném místě tak, že ji lze smysly postihnout, aniž by se zprávou byl dopraven nějaký hmotný podklad (předmět). — Ve smyslu zákona o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy rozumějí se „telegrafem” veškeré státem spravované dopravní prostředky pro všeobecnou výměnu zpráv anebo signálů za pomoci elekrické energie nebo zhuštěného vzduchu (§ 1, odst. 3., zák. č. 33/1922 Sb.). Vládní nařízení č. 21/1923 Sb., kterým se provádí právě zmíněný zákon, přináší v § 1, odst. 2. taxativní výpočet zařízení, která jsou ve smyslu tohoto zákona „telegrafem”. Zařízeními těmi jsou: telegraf drátový, radiotelegraf, telefon, radiotelefon, (tedy také rozhlas), veškerá zařízení signálová, která se uvádějí v činnost elektrickou energií, a potrubní pošta. — Zákon o telegrafech z 23. 3. 1923, č. 60 Sb., nepřináší žádnou skutečnou definici slova „telegraf” a praví toliko v § 2, že telegrafem ve smyslu tohoto zákona se míní elektrický telegraf nebo telefon, a to drátový i bezdrátový (radiotelegraf), jakož i elektrická návěštní zařízení, a že slovem radiotelegraf se v zákoně míní i radiotelefon (tedy také rozhlas).
Od r. 1932, kdy byla ujednána v Madridě „Mezinárodní úmluva o telekomunikacích”, počalo se užívati mezinárodně i u nás výrazu „telekomunikace”. Tento výraz znamená jednak vše, co se dopravuje telegrafem, telefonem, fototelegrafem, rozhlasem, televisí neb jinými optickými či elektrickými návěštními zařízeními, jednak v některých případech i soubor technických zařízení — stanic, přístrojů a vedení — sloužících k dopravě takových zpráv, návěští, znaků, obrázků a pod.
Primitivní druhy telegrafu optického a akustického znal již starověk. Za Velké Revoluce ke konci XVIII. stol. vynalezl francouzský inženýr C. Chappe telegraf mechanický (systém dřevěných pák a věží tvořících telegrafní linku), který doznal dosti značného rozšíření a byl před vynalezením elektrického telegrafu zaveden v různých státech, také v bývalém Rakousku. Ke skutečnému rozmachu telegrafie přispěl však teprve vynález telegrafu elektrického, jehož původcem — ovšem na podkladě dřívějších pokusů a vynálezů — je Ameriěan S. F. B. Morse (1843). Morsův telegraf rozšířil se záhy po celém světě a ve zdokonalené formě užívá se ho dodnes. Morse vymyslil také zvláštní telegrafní abecedu záležející v rozmanitě seskupených tečkách a čárkách. Z telegrafů tiskacích, které píší na telegrafní proužek přímo písmena a číslice, došel největšího rozšíření telegraf Hughesův (1855) a Baudotův. V nejnovější době užívá se stále hojněji telegrafních přístrojů dálnopisných, jejichž výhoda záleží ve snadné manipulaci (velmi podobné psaní na stroji), velké výkonnosti a v tom, že pro ně není třeba stavět zvláštní linky, ježto lze dálnopisová spojení provádět i na obyčejných telefonních linkách současně s telefonními hovory. — První telegrafní linka dlouhá 64 km byla vybudována podle Morsových návrhů r. 1843 mezi Washingtonem a Baltimorem a dne 22. 5. 1844 byl po této lince dopraven první telegram. V bývalém Rakousku bylo prvé vedení elektrického telegrafu zřízeno r. 1846 mezi Vídní a Brnem a r. 1847 bylo prodlouženo do Prahy. Roku 1851 podařilo se prvé telegrafní spojení s pomocí podmořského kabelu mezi městy Doverem a Calais. R. 1858 byl položen s úspěchem prvý oceánský podmořský kabel mezi Evropou a Spojenými státy americkými. R. 1897 dokončil Marconi na podkladě prací a vynálezů dřívějších předchůdců svůj vynález radiotelegrafie, která umožňuje telegrafní spojení i s pohyblivými body, loďmi na moři a letadly ve vzduchu. Nejnovější odrůdou telegrafní služby je fototelegrafie, při které se přenášejí telegraficky nebo radiotelegraficky na dálku pevné obrázky a nákresy (od fototelegrafie nutno ovšem lišit televisi, t. j. radioelektrické přenášení pohyblivých obrázků).
Československo převzalo po bývalém Rakousku a Uhersku telegrafní síť orientovanou k Vídni a Budapešti, kterou bylo třeba přizpůsobit tvaru a hospodářské i politické struktuře nového státu. Telegrafní linky válkou poškozené a zanedbané byly opraveny a doplněny, byla vybudována přímá telegrafní a později i radiotelegrafní spojení s cizinou, byla vybudována letecká radiotelegrafie jako důležitá pomůcka civilního letectví, síť telegrafních úřadů byla rozhojněna a v poslední době (1936) byla zavedena i služba fototelegrafická. Ve Velké Praze byla zmodernisována a značně rozšířena síť potrubní pošty umožňující kromě jiného i rychlou dopravu telegramů mezi telegrafními úřady na obvodu a v různých čtvrtích města a telegrafní ústřední stanicí.
Koncem r. 1935 bylo v Československu zřízeno 131342 km telegrafních vedení (v tom však i 62743 km náležejících státní železniční správě), 3511 telegrafních stanic poštovní a telegrafní správy a 737 telegrafních stanic železničních. Telegrafní stanice poštovní a telegrafní správy byly toho času vybaveny 1962 přístroji Morsovými, 454 klapáky (při kterých se telegramy dávané Morsovými značkami přijímají podle sluchu) a 233 přístroji Hughesovými, 15 přístroji Baudotovými, 4 dálnopisy a 2 Siemensovými rychlotelegrafy. Kromě toho 1958 telegrafních stanic poštovní a telegrafní správy používalo k dopravě telegramů telefonu. Přímá radiotelegrafní spojení má nyní Československo s New Yorkem (2 spojení s 2 různými americkými společnostmi), s Buenos Aires, s Londýnem, Paříží, Amsterodamem, s Římem a Bělehradem.
II. Historie telefonu a jeho rozvoj v Československu. Vynálezcem telefonu je Graham Bell, učitel na ústavu hluchoněmých v Bostonu, který sestrojil první telefonní přístroj r. 1876, a to přístroj podobný celkem těm, jakých se ještě dnes užívá. Bellův telefon byl zdokonalen Američanem Hughesem, který sestrojil mikrofon. V poválečné době vynalezl Jihoslovan Pupin filtrační cívky, které, zbavujíce zvuky dopravované telefonem parasitních šelestů, umožňují — ve spojení se zvláštními zesilovacími stanicemi — telefonování v kabelech na velké vzdálenosti. Pupinův vynález stal se tak základem neobyčejného rozmachu sítě dálkových telefonních kabelů.
V bývalém Rakousku zaveden byl telefon r. 1881. S počátku nezabýval se stát sám telefonním provozem, ponechávaje exploitaci telefonu soukromým společnostem na podkladě koncesí. V Čechách bylo zřízeno prvé soukromé telefonní vedení v květnu 1881 ve Vysočanech podle koncese propůjčené p. Bedřichu Freyovi. Téhož roku byla propůjčena univ. profesorovi Dr. J. Palackému, staviteli B. Barochovi a bankéři J. Braunovi koncese na výstavbu a provoz veřejného telefonu pro Prahu a okolí. Tato koncese přešla r. 1884 na londýnskou telefonní společnost, která zřizovala telefony i v jiných městech býv. Rakouska a jejíž koncese byly r. 1888 převedeny na nově utvořenou telefonní společnost rakouskou. R. 1892 vykoupil stát dosavadní telefonní koncese a ujal se výstavby a provozu telefonu sám.
Po býv. Rakousku a Uhersku převzalo Československo meziměstskou telefonní síť i místní telefonní sítě ve stavu válkou velmi zanedbaném. Meziměstská telefonní síť byla nad to jen pouhým torsem bývalých sítí rakouské a uherské, a bylo ji třeba postupně přebudovat v organický celek podle potřeb nového státu.
Postupujíc podle přesného plánu, uspořádala naše telefonní správa účelně podle nových poměrů a postupně zhustila meziměstskou telefonní síť, vybudovala síť dálkových telefonních vedení a včlenila Československo do evropské sítě těchto kabelových spojení, rozšířila nebo znovu vybudovala a zmodernisovala řadu dosavadních telefonních ústředen místních a meziměstských, vybudovala množství telefonních ústředen nových a — zejména v posledních letech — plánovitými propagačními akcemi postarala se o získání velkého počtu nových účastnických telefonních spojení.
Koncem r. 1935 bylo v Československu 1996 místních telefonních sítí s 571707 km telefonních drátů (proti 1039 místním sítí s 162064 km drátů koncem r. 1920). Délka drátů meziměstských telefonních vedení činila koncem r. 1935 celkem 458470 km (koncem r. 1920 jen 60754 km). Konečně počet telefonních ústředen vzrostl u nás koncem r. 1935 na 2808 a počet účastnických stanic na 142122 (proti 1200 ústřednám a 77780 stanicím koncem r. 1920).
III. Mezinárodní úprava telegrafu a telefonu. Záhy po vynalezení elektrického telegrafu a zřízení jeho prvé linky r. 1843 ukázala se naléhavá potřeba mezinárodní úpravy telegrafní služby, úpravy, která by umožnila vybudování jednotné mezinárodní sítě telegrafních spojení provozovaných podle sjednocených zásad administrativy, manipulace a tarifování. R. 1850 byl sjednán prvý mezistátní telegrafní spolek, a to mezi Rakouskem a Německem. R. 1865 sešli se v Paříži zástupci 20 evropských států na prvém světovém telegrafním kongresu, který vypracoval a přijal prvou mezinárodní telegrafní smlouvu, jež značí počátek Mezinárodní telegrafní unie. Tato smlouva byla revidována na dalších mezinárodních telegrafních kongresech ve Vídni (1868) a v Římě (1872). Zcela mimořádný význam má následující na to světový telegrafní kongres, pořádaný v Petrohradě 1875. Tento kongres vypracoval a přijal novou, úplně přepracovanou mezinárodní telegrafní smlouvu, která pak platila až do 1. 1. 1934 a ke které r. 1920 přistoupilo také Československo. Mezinárodní telegrafní smlouva byla doplněna podrobným služebním řádem, který byl několikráte revidován na dalších mezinárodních telegrafních konferencích, ovšem nikoliv již diplomatických konferencích vlád, nýbrž na pouhých konferencích administrativních (Londýn 1879, Berlín 1885, Paříž 1890, Budapešť 1896, Londýn 1903, Lisabon 1908, Paříž 1925 a Brusel 1928). Zvláštní oddíl řádu mezinárodní telegrafní služby jest, počínajíc londýnskou úpravou z r. 1903, věnován mezinárodní službě telefonní.
Vynález telegrafie bezdrátové (1897) a rychlé rozšíření sítě bezdrátových telegrafních stanic — s počátku určených skoro výlučně pro spojení lodí na moři s pevnou zemí, tedy pro spojení radiotelegrafních stanic lodních se stanicemi pobřežními — vedly k utvoření Mezinárodní unie radiotelegrafní, založené na mezinárodní radiotelegrafní smlouvě a k ní připojeném služebním řádu, které byly sjednány na prvé světové radiotelegrafní konferenci v Berlíně (1906) a revidovány pak na dalších konferencích v Londýně (1912) a ve Washingtonu (1927). Československo stalo se členem Mezinárodní radiotelegrafní unie r. 1920. — Společným orgánem a pojítkem mezi oběma Uniemi — telegrafní a radiotelegrafní — byla Mezinárodní kancelář telegrafní unie se sídlem v Bernu, která opatřovala pomocné práce jak pro Unii telegrafní, tak pro Unii radiotelegrafní.
Obě sesterské unie s působností navzájem se prostupující sloučeny byly r. 1932 na mezinárodním telegrafním a radiotelegrafním kongrese v Madridě v jedinou Mezinárodní unii telekomunikací. Působnost nové unie datuje se od 1. 1. 1934. Ratifikační vyhláška o přístupu Československa k aktům zakládajícím Mezinárodní unii telekomunikací je otištěna jako č. 23/1934 Sb.
Základním aktem, na kterém spočívá Mezinárodní unie telekomunikací, je mezinárodní úmluva o telekomunikacích. K této mezinárodní úmluvě připojeny jsou tři, po případě čtyři řády, a to telegrafní řád, telefonní řád a řády radiokomunikací, t. j. všeobecný a dodatkový řád radiokomunikací. K všeobecnému řádu radiokomunikací a k telegrafnímu řádu připojeny jsou závěrečné protokoly, v nichž někteří signatáři vymiňují si jisté výhrady k některým ustanovením příslušných textů (pokud jde o telegrafní řád, týkají se ty výhrady ustanovení o tvoření mezinárodního telegrafního tarifu a o stanovení vzájemných hodnot měny, pokud pak jde o všeobecný řád radiokomunikací, jednají protokolární výhrady především o používání frekvencí čili délek vln).
Mezinárodní úmluva o telekomunikacích přináší ve svých 40 článcích především ustanovení o organisaci a činnosti Unie (jak je Unie složena, jak se přistupuje k úmluvě a k jednotlivým jejím aktům, jak se úmluva a její akty ratifikují, jak se vypovídají, co platí o stycích se státy nesmluvními, co platí o rozhodčím řízení, o mezinárodních poradních sborech a o kanceláři Unie), pak ustanovení o telegrafních konferencích (rozeznávají se diplomatické konference zmocněnců smluvních vlád, které mohou revidovat úmluvu, a pouhé administrativní konference, které mohou revidovat jen řády připojené k úmluvě), dále ustanovení všeobecné povahy (jako ustanovení o ručení za telekomunikace, o tajemství telekomunikací, o zadržování telekomunikací, o zastavování služby, o poplatcích, o přednostní dopravě, tajné řeči a měnové jednotce), dále některá zvláštní ustanovení o radiokomunikacích a konečně ustanovení závěrečná. K úmluvě je připojena příloha, která přináší definice technických výrazů používaných v úmluvě. — Důležité je zvláště to, že země, které úmluvu podepsaly nebo k ní dodatečně přistoupily, musejí se státi účastny alespoň jednoho z řádů k úmluvě připojených, tedy buď řádu telegrafního nebo telefonního nebo všeobecného řádu radiokomunikací. Československo podle shora citované ratifikační vyhlášky přistoupilo ke všem zmíněným řádům.
Telegrafní řád připojený k mezinárodní úmluvě o telekomunikacích přináší zejména zevrubné předpisy o mezinárodní telegrafní manipulaci a o vyrovnávání příslušných vzájemných účtů, jakož i podrobná ustanovení o organisaci kanceláře Unie. — Podobně přináší telefonní řád zejména zevrubné předpisy o mezinárodní telefonní službě, příslušné manipulaci a o mezinárodním súčtování vybraných poplatků. — Všeobecný řád radiokomunikací přináší zevrubné předpisy o vykonávání radiotelegrafní služby, zejména t. zv. služby mobilní (t. j. radiotelegrafní služby mezi loďmi na moři a pevnou zemí a mezi letadly a příslušnými radiovými stanicemi pozemními). Velmi důležitá jsou ta jeho ustanovení, která se týkají přidělování frekvencí čili délek vln jednotlivým druhům mezinárodní radiokomunikační služby. — Dodatkový řád radiokomunikací přináší předpisy poplatkového rázu, jakož i předpisy o některých zvláštních podrobnostech praktické mezinárodní radiokomunikační služby, předpisy to, jimiž nechtěly se dát vázat zejména Spojené státy americké a Kanada vzhledem ke zvláštním jejich poměrům a které byly proto vyloučeny z řádu všeobecného. Pomocným orgánem Unie a pojítkem mezi jednotlivými jejími členy je Kancelář mezinárodní unie telekomunikací vydržovaná z příspěvků členů Unie a úřadující pod dozorem švýcarské vlády v Bernu. Úlohou kanceláře je připravovat mezinárodní telegrafní konference, opatřovat při konferencích pořadatelství a sekretariát, vydávat periodicky důležité zprávy o mezinárodní telegrafní službě a zvláštní časopis věnovaný mezinárodním telekomunikacím, redigovat a vydávat pomůcky mezinárodní telekomunikační služby, a podávat smluvním vládám rozličné posudky a souborné zprávy.
Jiným pomocným orgánem mezinárodní unie telekomunikací jsou tři poradní sbory, a to poradní sbor telegrafní, poradní sbor telefonní a poradní sbor radiokomunikační. Poradní sbory scházejí se čas od času v jednotlivých hlavních městech účastnických zemí, skládají se ze zástupců a expertů telegrafních správ, které ten či onen sbor chtějí obeslat a které chtějí přispět na úhradu jeho nákladů. Usnesení poradních sborů nemají ovšem závazné povahy, jsou to pouhá doporučení (avis).
Z mezinárodních smluv důležité jsou pro obor telegrafu dále mezinárodní smlouva o ochraně podmořských kabelů a mezinárodní smlouva o bezpečnosti lidského života na moři. Prvá z nich zavedla a upravila mezinárodní ochranu podmořských kabelů proti poškozením ze zlomyslnosti nebo z nedbalosti a byla doplněna londýnskou dohodou z r. 1913 o ochraně kabelů před poškozeními rybářským náčiním. — Druhá smlouva — mezinárodní smlouva o bezpečnosti lidského života na moři sjednaná v Londýně r. 1929 — přináší ve své IV. kapitole důležitá ustanovení o povinném vybavení námořních lodí radiovými stanicemi a o způsobu, jak lodní radiová služba je činna pro bezpečnost lidského života. Československo je členem prvé smlouvy (č. 97/1925 Sb.); k jejímu provedení vydán zákon z 30. 3. 1888, č. 41 ř. z., resp. zákon čl. XII z r. 1888. Obsah IV. kapitoly mezinárodní smlouvy o bezpečnosti lidského života na moři je pak jedním z předmětů, které ve smyslu čl. 10 všeobecného řádu radiokomunikací se zkouší při zkouškách radiooperatérů konaných před zvláštní komisí u ministerstva pošt a telegrafů. Konečně je tu čl. 14 mezinárodní úmluvy o letectvu z r. 1919 (č. 35/1924 Sb.), který pro letadla veřejné dopravy schopná nést jistý minimální počet osob zavedl povinnost mít na palubě vysílací a přijímací radiotelegrafní zařízení.
IV. Organisace telegrafu a telefonu v Československu. K výkonu praktické telegrafní a telefonní dopravy, t. j. přijímání, dopravě a doručování státních a soukromých telegramů a prostředkování telefonních hovorů zřízena je rozsáhlá síť telegrafních, po případě telefonních úřadů, které jsou ovšem sloučeny s úřady poštovními v jednotné služebny (poštovní a telegrafní úřady). Zvláštní samostatné telegrafní úřady jsou toliko telegrafní ústřední stanice v Praze, telegrafní ústředna v Bratislavě a telegrafní ústředna v Košicích (v Brně je zřízena telegrafní a telefonní ústředna společně pro službu telegrafní i telefonní). V Praze je kromě toho zřízena jako samostatný telefonní úřad „Meziměstská telefonní ústředna“. Přijímáním a doručováním telegramů pověřeny jsou dále zmocněné k tomu smluvní telefonní ústředny a smluvní veřejné hovorny podle zvláštních ujednání mezi poštovní a telegrafní správou a správci takových smluvních služeben. K přijímání a dopravě soukromých telegramů zmocněno je dále okrouhle 700 železničních telegrafních stanic většinou v místech, kde není telegrafní služebny poštovní a telegrafní správy. Na základě zvláštních koncesí ministerstva pošt a telegrafů mohou konečně přijímat a svými radiotelegrafními stanicemi dopravovat soukromé telegramy československá dopravní letadla obchodních leteckých tratí a československé námořní lodi.
Telegrafní a telefonní službu správní obstarávají v I. stolici poštovní a telegrafní ředitelství, v II. stolici ministerstvo pošt a telegrafů. Stavbou a udržováním telegrafních a telefonních tratí a vedení jakož i radiotelegrafních (a rozhlasových) stanic poštovní a telegrafní správy pověřeny jsou telegrafní stavební úřady zřízené ve 36 městech republiky. Tyto telegrafní stavební úřady nemají pravomoci rozhodovací a jsou pouhými technickými výkonnými služebnami příslušných ředitelství pošt a telegrafů.
O organisaci státního podniku Československá pošta, do jehož oboru činnosti náleží telegrafní a telefonní služba, a o organisaci personálu zaměstnávaného při telegrafní a telefonní službě poštovní a telegrafní správy je pojednáno u hesla „Pošta“.
Služba radiotelegrafní není u nás samostatně organisována; je jen zvláštní odrůdou jednotné telegrafní služby (slovem „telegraf“ se míní u nás vždy také radiotelegraf, po případě radiotelefon, jak ustanovuje § 2 zák. o telegrafech).
Rozsáhlou síť vlastních telegrafních a telefonních vedení a stanic má u nás státní železniční správa. Telegrafní a telefonní vedení železniční správy však staví a udržuje poštovní a telegrafní správa podle zvláštní dohody sjednané o tom mezi poštovní a telegrafní správou a správou státních drah (znění této dohody přináší Věstník ministerstva pošt a telegrafů, část věcná, č. 36 ze dne 21. 7. 1926). Vnitřní zařízení železničních telegrafních stanic, t. j. vnitřní vedení a telegrafní přístroje, zřizuje si ovšem a udržuje železniční správa sama vlastním personálem. Železniční telegrafní vedení a železniční telegrafní stanice určeny jsou především k potřebám a zabezpečení služby železniční; železniční vedení telefonní slouží výlučně potřebám železničního provozu. Po železničních vedeních telegrafních dopravují se však za jistých okolností i soukromé a státní telegramy a některé železniční telegrafní stanice zmocněny jsou — jak již řečeno — k přijímání, po případě v omezeném rozsahu i k doručování soukromých telegramů. Úprava telegrafních a telefonních věcí u drah soukromých s veřejnou dopravou děje se v železničních koncesních podmínkách podle obdoby zásad smluvených pro dráhy státní, u ostatních soukromých drah ve zvláštních koncesích ministerstva pošt a telegrafů (§ 7 zák. o telegrafech).
Vojenská správa může v míru zřizovat, udržovat a provozovat telegrafy a telefony jen pro výcvik vojska, a to podle dohody s poštovní a telegrafní správou.
Radiotelegrafní stanice — vysílací, přijímací i zaměřovací — pro potřebu civilního letectví zřizovala a provozovala až do roku 1937 poštovní a telegrafní správa na účet ministerstva veřejných prací. Uvedeným rokem přechází však zřizování a udržování, jakož i provoz těchto stanic do působnosti ministerstva veřejných prací podle zvláštní dohody mezi tímto ministerstvem a ministerstvem pošt.
Podél Vltavy, Dunaje a dolního toku Labe zřídila poštovní a telegrafní správa a udržuje — a to na účet ministerstva veřejných prací — zvláštní telefonní vedení pro vodní službu.
Zvláštní samostatnou síť radiotelegrafních stanic rozhodlo se konečně vybudovat ministerstvo vnitra pro potřebu služby bezpečnostní (policejní a četnické).
V. Právní úprava telegrafu a telefonu. Právní úprava telegrafu a telefonu v Československu dána je především zákonem o telegrafech ze dne 23. 3. 1923, č. 60 Sb. Zákon o telegrafech, který nastoupil v zemích českých na místo dekretu dvorské kanceláře z 25. 1. 1847, na Slov. a PR. na místo zák. čl. XXXI z r. 1888, prohlašuje zřizování, udržování a provozování telegrafů na našem státním území za výhradní výsostní právo státu. Výkon toho práva může ovšem stát propůjčiti koncesí ministerstva pošt a telegrafů. Telegrafem ve smyslu zákona se ovšem míní také telefon, radiotelegraf a radiotelefon, jakož i elektrická návěštní zařízení. Zákon rozeznává mezi telegrafy soukromými zřízenými a provozovanými podle koncese ministerstva pošt a mezi telegrafy státními, jimiž jsou všechny ostatní telegrafy. Koncese nepotřebují soukromé drátové telegrafy a telefony uvnitř budov nebo na souvislých, nijak nepřerušených pozemcích téhož vlastníka. — Zákon určuje podrobně kompetenci jednotlivých ministerstev ve věcech telegrafu a telefonu, především ovšem kompetenci ministerstva pošt a telegrafů, jemuž zejména náleží vydávat koncese na soukromé telegrafy, vydávat předpisy o používání telegrafů (telegrafní a telefonní řád), stanovit telegrafní a telefonní tarif, vydávat provozní předpisy telegrafní a telefonní a zastupovat poštovní a telegrafní správu na mezinárodních telegrafních, radiotelegrafních a telefonních (radiotelefonních) kongresech a konferencích a jejím jménem sjednávat s cizími telegrafními správami zvláštní dohody. — Zákon dále ustanovuje, za jakých okolností může poštovní a telegrafní správa zastavit nebo omezit telegrafní službu a které telegramy (telefonní hovory) jsou vyloučeny z dopravy (a které tedy sluší inhibovat). — Velmi důležité je ustanovení zákona o telegrafech (§ 11), že poštovní a telegrafní správa nepřijímá odpovědnosti za telegramy svěřené jí k dopravě ani za výkon telefonní služby a neposkytuje náhrady za škody, které vzniknou náhodami a skutky telegrafní neb telefonní služby. Podle opětovných rozhodnutí ministerstva pošt a telegrafů sluší toto zákonné ustanovení vykládati tak, že poštovní a telegrafní správa podle něho neručí nejen za škody způsobené odesilatelům a adresátům telegramů neodvratitelnými a nepředvídanými náhodami v telegrafní (telefonní) službě, ale ani za takové škody, které jim vzniknou zaviněným neb úmyslným jednáním (skutky) orgánů telegrafní správy. „Skutkem v telegrafní službě“ je podle opětovných rozhodnutí ministerstva pošt a telegrafů každý počin zaměstnance této služby, každé jeho opatření a jednání ve službě, ať vyplývá z přesného plnění povinnosti nebo z nedbalosti, ze zavinění nebo i ze zlé vůle. — O stížnostech na telegrafní (telefonní) službu a o žádostech za vrácení poplatků rozhodují poštovní a telegrafní úřady, ředitelství pošt a telegrafů a ministerstvo pošt v předepsané instanční cestě. Příslušnost řádných soudů pro tyto stížnosti a žádosti je vyloučena podle výslovného ustanovení zákona (§ 13). Telegrafní a telefonní poplatky se nucené vymáhají politickou exekucí (§ 14). — Dále přináší zákon zevrubná ustanovení o telegrafním a telefonním tajemství a ustanovení o stíhání trestních činů v tomto oboru.
Trestně právní ustanovení na ochranu telegrafu a telefonu proti zločinným útokům resp. proti jeho poškozování z nedbalosti a proti jeho zneužívání obsažena jsou dále v §§ 68, 81, 89 a 318 trestního zákona platného v zemi České a Moravskoslezské, po případě v §§ 154, 163, 166, 439—442 zák. čl. V z r. 1878 (uherského trestního zákona) platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Propůjčování koncesí na soukromé telegrafy, telefony a radiové stanice, jakož i všeobecné podmínky stanovené ministerstvem pošt a telegrafů při zřizování a provozování státních telegrafů (telefonů a radiových stanic) upravuje vládní nařízení ze dne 16. 4. 1925, č. 82 Sb., kterým se určují podmínky zřizování, udržování a provozu telegrafů.
Ze soukromých „telegrafů“ propůjčují se prakticky koncese jen na soukromé telefony (takových soukromých telefonů bylo koncem r. 1935 koncesováno 1292 o úhrnném počtu 22134 stanic a úhrnné délce 29621 km drátů), soukromá elektrická návěštní zařízení (koncem r. 1935 bylo takových návěštních zařízení koncesováno 318 o úhrnné délce 1021 km tratí) a soukromé vysílací a přijímací radiové stanice, zejména rozhlasové přijímače a vysílače radioamatérské.
Koncese na takové soukromé „telegrafy“ propůjčuje ministerstvo pošt. Cizincům se může propůjčit koncese, jen když prokáží reciprocitu svého státu. Propůjčená koncese je nepřevoditelná na třetí osoby a může být kdykoliv odvolána. O propůjčené koncesi vyhotoví se koncesní listina, která po zániku koncese musí být vrácena úřadu, který ji vydal. Z propůjčené koncese na soukromá telefonní vedení zapravují se uznávací a evidenční poplatky a ekvivalent za ušlé telefonní poplatky. Z koncesí na rozhlasové přijímače zapravuje se měsíční rozhlasový poplatek. Pravidelné poplatky se nezapravují z koncesí na elektrická návěštní zařízení. Pravidelné uznávací a evidenční poplatky ani ekvivalenty za ušlé poplatky se zatím nezapravují ani z koncesovaných soukromých vysílacích radioelektrických zařízení. Úhrn ročních příjmů z uznávacích a evidenčních poplatků, z ekvivalentů za ušlé poplatky a z udržovacích paušálů (u soukromých vedení napjatých na sloupy státní telegrafní správy a touto správou udržovaných) činil za r. 1935 Kč 1595187,—.
O koncesování soukromých radioelektrických vysilačů a o přihlašování radioelektrických vysilačů státních pojednává se v dalším samostatném článku.
Pro obor právní úpravy telegrafu důležitý je dále zákon ze dne 27. 1. 1922, č. 33 Sb. o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy s příslušným prováděcím vládním nařízením z 1. 2. 1923, č. 21 Sb.; těchto dvou norem se však používá v praksi jen v oboru správní služby telefonní.
Zák. č. 33/1922 Sb. upravuje právo státní telegrafní správy zřizovat a udržovat na dopravních cestách, t. j. ulicích, náměstích, silnicích, polních, lesních a pod. cestách, na železnicích, na lanových a vodních drahách i s pobřežím a za jistých okolností i na veřejných nebo soukromých pozemcích „telegrafy“, t. j. drátový i bezdrátový telegraf a telefon, elektrická signální zařízení a potrubní poštu. Vlád. nař. č. 21/1923 Sb. přináší jednak podrobnější výklad některých pojmů užitých v zákoně, jednak podrobnější rozvedení hmotně-právních i formálně-právních ustanovení zákona. V praktické telefonní správní službě setkáváme se zvláště s aplikací § 8 zák., který řeší případy, kdy se navzájem sblíží telegrafní zařízení a zařízení silnoproudé nebo jiné slaboproudé nebo kdy se „telegrafní zařízení” střetne se zařízeními silničními, melioračními, s plynovody, vodovody, kanály a pod.
VI. Koncesování soukromých radioelektrických vysilačů. Koncese na soukromé vysílací radioelektrické stanice může podle § 9 vlád. nař. č. 82/1925 Sb. ministerstvo pošt a telegrafů propůjčit:
1. Oprávněným výrobcům radiových zařízení k vyzkoušení jimi vyrobených radiotelegrafních a radiotelefonních přístrojů.
2. Vlastníkům neb nájemcům lodí nebo letadel určených k dopravě zpráv, osob a věcí.
3. Vlastníkům všeužitečných elektrických podniků pro spojení různých provozoven jejich a objektů mezi sebou.
4. Vlastníkům nebo provozovatelům elektráren, vodáren, plynáren a jiných podobných podniků sloužících převážně veřejným zájmům pro spojení hlavních závodů mezi sebou jakož i s odbočkami.
5. Nestátním odborným školám k návrhu ministerstva, do jehož oboru škola patří, a to jen pro vyučovací účele.
6. Tak zvaným vysílacím radioamatérům.
Vysílací stanice na palubě čsl. námořních lodí, jakož i na čsl. letadlech smějí být obsluhovány jen osobami, které se podrobily s úspěchem před zvláštní komisí ministerstva pošt a telegrafů zkoušce mezinárodních radiooperaterů a obdržely příslušné vysvědčení. Zkoušky se řídí ustanovením čl. 10. Všeobecného řádu radiokomunikačního (Madrid 1932) a obsáhlým „Ustanovením o vysvědčeních operaterů radiotelegrafních a radiotelefonních palubních stanic” otištěným jako ustanovení č. 46 ve Věstníku ministerstva pošt a telegrafů, č. 38 z r. 1934. Majitel radiooperaterského vysvědčení, který by chtěl na jeho základě konat službu letadlového radiooperatera, potřebuje však k tomu ještě diplom leteckého
Slovník veřejného práva českosl. 57 radiooperatera a leteckou legitimaci, kteréžto dva doklady vydává ministerstvo veřejných prací.
Ostatní shora vypočtené radioelektrické vysilače mohou být obsluhovány buď zaměstnanci poštovní a telegrafní správy na útraty koncesionářovy (jak je tomu na př. u letištního radiotelegrafního vysilače firmy Baťa na letišti v Otrokovicích) nebo čsl. radiooperatery, kteří mají mezinárodní vysvědčení, o němž je řeč shora, nebo konečně osobami, které mají vysvědčení vysílacích radioamatérů, o kterém se stane zmínka v následujícím odstavci. Výjimku lze připustit pro obsluhu vysílacích stanic, jejichž provoz se děje za zvláštního dozoru poštovní a telegrafní správy, t. j. radioelektrických vysilačů všeužitečných a jiných elektráren, vodáren, plynáren a pod., jakož i pro obsluhu vysílacích stanic odborných škol a pro obsluhu vysilačů na zkoušení vyrobených radiových přístrojů.
Pokud se týká tak zvaných vysílacích radioamatérských stanic (§ 9, písm. f) vlád. nař. č. 82/1925 Sb.), tu mohou koncesi na takovou stanici obdržet jen osoby svéprávné, spolehlivé a zachovalé, jestliže s tím souhlasí ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany a jestliže se podrobí s úspěchem před zvláštní komisí ministerstva pošt a telegrafů zkoušce vysílacích radioamatérů. Podrobnosti o té zkoušce jsou obsaženy ve Věstníku ministerstva pošt a telegrafů č. 1 z r. 1930 (ustanovení č. 1).
VII. Ochrana telegrafního a telefonního tajemství. Zevrubná ustanovení o telegrafním (a telefonním) tajemství jsou obsažena v §§ 15—17 zákona o telegrafech, č. 60/1923 Sb. Povinností zachovávat telegrafní (a telefonní) tajemství jsou vázáni zaměstnanci telegrafní a telefonní služby, poštovní a telegrafní správa, jakož i koncesionáři soukromých telegrafů, telefonů a radiových stanic. Tajemství nutno zachovat nejen o obsahu přijatých telegramů a zprostředkovaných telefonních hovorů, nýbrž i o jménech korespondujících stran, o číslech rozmlouvajících účastnických stanic a vůbec o všech údajích, které se týkají telegramů a telefonních hovorů. Tato ustanovení však neplatí, pokud je zákony pod trestem stanovena všeobecná povinnost oznamovat jisté trestní činy, tedy v případech, o kterých jedná zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. v §§ 12, 13 a 19, zákon o třaskavinách č. 134/1885 ř. z. v § 9 a zákon o padělání peněz a cenných papírů č. 269/1919 Sb. v § 6.
Poštovní a telegrafní správa jest zproštěna zachovávati naproti příslušným úřadům telegrafní a telefonní tajemství a) za války nebo tehdy, byla-li vyhlášena mimořádná opatření podle zák. č. 300/1920 Sb. a nařídilo-li ministerstvo vnitra censuru telegramů a telefonních hovorů, b) dále v případech výslovně stanovených v jiných zákonech. Takovými případy jsou situace, které má na mysli trestní řád z r. 1873 v §§ 26 a 146 a uherský trestní řád z r. 1896 v §§ 171, 178 a 84 částečně pozměněném zák. č. 1/1920 Sb., dále vojenský trestní řád z r. 1919 v § 227, důchodkový trestní zákon z r. 1835 v § 533, celní zákon č. 114/1927 Sb. v § 19, odst. 2. (k tomu srov. § 27, odst. 1. prov. nař. č. 168/1927 Sb.), konkursní řád č. 64/1931 Sb. v § 73, odst. 2., jakož i zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran č. 201/1933 Sb. a č. 132/1936 Sb. v § 7, odst. 1., písm. b).
Trestní sankce na porušení telegrafního tajemství jsou předmětem ustanovení §§ 16 a 17 zákona o telegrafech.
Literatura.
Dr. O. Kučera: „Pošta a telegraf ve starověku, středověku a novověku" (knihovna „Matice lidu“); týž: „Telegraf" (Vilímkova knihovna „Za vzděláním"); dr. Záběhlický: „Dějiny pošty, telegrafu a telefonu v československých zemích"; J. Bucek, J. Mach a K. Marek: „Československá pošta a poštovní spořitelna" (organisace správní, personální a finančně hospodářská); „Československá pošta v prvních deseti letech samostatnosti" (zvláštní otisk z publikace „Deset let Československé republiky").
Alois Burda.

Citace:

Proti stálým změnám v osobě ministra spravedlnosti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, s. 400-400.