NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 7592.

Stavební právo: Udělí-li stavební úřad zároveň se stavebním povolením k nástavbě domu vlastníkovi rozkaz, aby dal předlážditi dvůr, je rozkaz ten způsobilý vejíti v právní moc.
(Nález ze dne 28. listopadu 1928 č. 32071.)
Věc: Marie A. v Praze (adv. Dr. Ed. Pergner z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o předlažbu dvora.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 27. ledna 1925 povolila rada hl. m. Prahy nástavbu 4. patra na dům č. p. ..., zároveň však mezi podmínkami povolovacího výměru v bodu 18. uložila vlastníku domu, aby vzhledem k chatrnému stavu dlažby na dvoře dal dvůr současně s nástavbou 4. patra vydlážditi a ze spádu ke dvorním vratům upraviti. Pozdější žádosti st-lky, aby od této podmínky bylo upuštěno, magistrát hl. m. Prahy nevyhověl a prohlásili, že trvá na splnění řečené podmínky z důvodů věcných, jež zároveň uvedl. — Odvolání st-lky proti tomuto výměru podané zamítl stavební sbor hl. m. Prahy z důvodu, že předlažba dvora byla st-lce uložena pravoplatně již ve stav. konsensu, a že se tak stalo opětně v kolaudačním výměru po předchozím prohlášení zmocněnce st-lky, že předlažbu ve stanovené lhůtě provede. — Další rekurs st-lky zamítl žal. úřad nař. usnesením z důvodu, že jde o záležitost pravoplatně již vyřízenou výměrem magistrátu ze 27. ledna 1925.
O stížnosti uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí potvrdilo rozhodnutí praž. stav. sboru, kterým rekurs st-lčin byl odmítnut z toho důvodu, že opravnému prostředku stojí v cestě právní moc výměru magistrátu z 27. ledna 1925, kterýž tento vydal jakožto stav. úřad první stolice. Mohl se proto nss věcně zabývati jen těmi námitkami stížnosti, jež popírají právní moc tohoto výměru, neboť, je-li výměr tento a stavebně právní rozkaz v něm obsažený vskutku v právní moci, nelze již zkoumati ani jeho zákonnost ani formální správnost řízení, jež vydání rozkazu tohoto předcházelo. Nss neměl by ostatně možnosti zkoumati zákonnost a procesní správnost rozkazu toho ani tehdy, kdyby stížnosti, jež právní moc rozhodnutí toho popírá, slušelo vyhověti, neboť zrušovací nález nss-u mohl by míti jen ten účinek, že správní úřad byl by povinen rozhodnouti o povinnosti k předlažbě dvora meritorně, a teprve toto jeho rozhodnutí, kdyby jím řečený rozkaz byl potvrzen, mohlo by ke stížnosti strany býti nss-em zkoumán po stránce zákonnosti a procesní správnosti sporného rozkazu.
Za daného stavu věci mohla však býti předmětem kognice nss-u jediné otázka právní moci cit. výměru.
Stížnost namítá nejprve, že akty správních úřadů nejsou právní moci vůbec schopny. Názor tento ovšem není správný. Již institut propadných lhůt rekurs nich dokazuje, že po uplynutí rekursní lhůty nemůže strana správní akt bráti v odpor, a že je jím vázána. Že pak proti výměru z 27. ledna 1925 nebyl podán vůbec, tím méně včas opravný prostředek, stížnost nepopírá. Proti aktu správnímu, který právní moci nabyl, je zajisté přípustná žádost za obnovu řízení ob noviter reperta. Leč i kdyby bylo možno žádost st-lky, podanou dne 4. března 1925 — tedy po lhůtě rekursní — považovati za žádost o obnovu řízení, nař. rozhodnutí pak za zamítnutí této žádosti, a stížnost podanou nss za stížnost proti odepření obnovy řízení, nebylo by možno uznati ji důvodnou, neboť okolnosti, které stížnost uplatňuje, totiž nepříznivá majetková situace st-lky a praktická bezúčelnost nařízené předlažby nemohou býti pokládány za okolnosti nové, které st-lka opravným prostředkem proti rozkazu z 27. ledna 1925 beze své viny uplatniti nemohla.
Stížnost dále namítá, že sporný rozkaz k předlažbě dvora nemohl nabýti právní moci také proto, poněvadž byl vydán nikoli samostatným aktem správním, nýbrž jako podmínka stav. konsensu k nástavbě 4. patra domu, a to tím méně, ježto rozkaz k předlažbě dvora není s touto věcí stavební v žádné příčinné souvislosti. St-lce ovšem sluší dáti za pravdu, že rozkaz k předlažbě dvora nemá dle svého obsahu povahu »podmínky« čili modality žádaného stav. konsensu, a to již proto nikoli, že opravdu netýká se žádné stránky projektované nástavby a nemůže proto býti uznán za modalitu k této nástavbě. Avšak sporný rozkaz jeví se podle svého obsahu jako stavebně-právní rozkaz, vydaný — ať již právem či neprávem — na základě § 65 praž. stav. řádu, k jehož vydání stav. úřad nepochybně byl příslušným. Vydal-li stav. úřad rozkaz tento při příležitosti udělení stav. konsensu k nástavbě 4. patra, lze tomu nejvýše vytýkati nezákonnost nebo snad procesní vadu, kterou by st-lka býla sice mohla vytýkati opravným prostředkem včas podaným, která však rozkaz onen nečiní zmatečným a právní moci neschopným.
Není tedy možno námitky stížnosti, popírající právní moc uvedeného stavebně-právního rozkazu, uznati důvodnými, pročež bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4968. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 242-244.