Č. 12195.

Cesty (Slovensko): Příslušnost správních úřadů nebo řádných soudů k rozhodování o povaze cesty jako veřejné?
(Nález ze dne 6. prosince 1935 č. 19981/35.)
Věc: František K. v Š. proti zemskému úřadu v Bratislavě o kompetenci v záležitosti čestní.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Obec V. oznámila okr. úřadu v Nových Zámcích, že v jejím chotáru mezi pozemky Františka K. č. . . . vede obecní veřejná cesta, označená jako taková v pozemkové knize obce. Tuto cestu zaoral František K. na jaře 1930 přes to, že se obec proti tomu ohradila, a vzal ji v držbu. To znamená pro obec i jednotlivce značnou nevýhodu, neboť dochází takto ke ztížení dopravy. Ježto vyřešení této věci podle stálé praxe náleží na správní cestu, žádala obec, aby okr. úřad uvedl obec zpět do užívání zmíněné cesty a aby uložil Františku K. obnovení dřívějšího stavu a náhradu útrat.
Výměrem z 30. března 1932 »zamítl okr. úřad v Nových Zámcích zmíněnou záležitost ze své kompetence na řádný soud« a v důvodech uvedl, že záležitost náleží do oboru působnosti okr. soudu, ježto není opačného právního předpisu. Zem. úřad v Bratislavě vyhověl výměrem z 11. března 1933 odvolání obce V., zrušil rozhodnutí okr. úřadu pro vady řízení a nezákonnost a uložil okr. úřadu, aby vykonal nové místní jednání a vydal nový výměr.
Jednaje o stížnosti Františka K., proti tomuto rozhodnutí podané, musel nss především přihlédnouti k tvrzení odvodního spisu žal. úřadu, že stížnost je nepřípustná, neboť je namířena proti výměru, kterým nebyla věc v adm. postupu vyřešena. Odvodní spis namítá, že zem. úřad nevyslovil, že kompetentní je správní úřad, nýbrž že zrušil výměr okr. úřadu proto, že nebyl v něm uveden právní předpis, o který se výměr opíral. Zem. úřad také neustálil charakter sporné cesty, ale dal jen směrnice podřízenému úřadu, kterýmžto postupem nebyla prý subjektivní práva st-lova nijak dotčena.
Leč nss nemohl dáti žal. úřadu za pravdu. Z obsahu nař. rozhodnutí vyplývá ovšem, že zem. úřad zrušil výměr úřadu I. stolice především z toho důvodu, že nebyl v něm uveden předpis, o který se tento výměr opíral, avšak v další části svého rozhodnutí učinil žal. úřad i výrok o tom, že ve sporné věci je dána příslušnost správních úřadů, a to právě vzhledem k charakteru cesty, jak jej žal. úřad stanovil. To je zřejmé zejména z toho, že žal. úřad poukázal na nařízení uher. min. orby z 30. července 1908 č. 32400 (Rend. fára č. 100/1908), ve kterém je určena kompetence správního úřadu. Ježto pak v závěru svého rozhodnutí uložil žal. úřad okr. úřadu, aby záležitost projednal ve smyslu pokynů v rozhodnutí obsažených, nemohl by okr. úřad již příslušnost správních úřadů a povahu cesty, o kterou jde, jakožto cesty veřejné, řešiti jinak nežli jak se stalo v nař. rozhodnutí. Bylo tedy o těchto otázkách v nař. rozhodnutí pravoplatně rozhodnuto, pročež není možno stížnost proti němu označiti za nepřípustnou. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, musel nss přistoupiti ke zkoumání obsahu stížnosti.
St-1 brojí proti nař. rozhodnutí jednak námitkou nezákonnosti, v níž dovozuje, že sporná záležitost náleží na pořad řádných soudů a nikoli před úřady adm., jednak námitkou vadnosti řízení, vytýkaje, že žal. úřad neměl pro své stanovisko, že sporná cesta je společnou polní cestou ve smyslu § 36 zák. čl. XII: 1894, opory ve spisech a že st-li nebyla vůbec poskytnuta příležitost, aby se o věci vyjádřil a předložil své důkazy.
Nss musel se na prvém místě zabývati zmíněnou námitkou vadnosti řízení, neboť příslušnost správních úřadů, resp. povaha cesty sporné jakožto veřejné, z čehož právě žal. úřad na příslušnost správních úřadů usoudil, závisí od určitých skutkových okolností, které musí úřad dříve postaviti na jisto, aby pak mohl učiniti výrok o tom, zda jde o cestu veřejnou a záležitost tudíž náleží před správní úřady. Námitku vadnosti řízení musel pak nss uznati důvodnou.
Žal. úřad založil svůj názor o příslušnosti správních úřadů k řešení sporné záležitosti na předpokladu, který zůstal mu jako jediný po vyloučení jiných možností, že sporná cesta je společnou polní cestou sloužící účelům hospodářským ve smyslu § 36 zák. čl. XII: 1894; tomuto předpokladu nasvědčuje podle mínění žal. úřadu i skutečnost, že sporná cesta má zvláštní parcelové číslo, které mohla obdržeti při komasaci obecního chotáru. Stížnost tu právem namítá, že žal. úřad neměl pro tento svůj výrok opory ve spisech a že — konal-li nějaké zjišťování — dělo se tak bez účasti st-le. Ježto však rozhodnutí o příslušnosti správních úřadů k řešení dotyčné záležitosti, plynoucí z povahy cesty jako veřejné, závisí v daném případě, jak bylo již řečeno, od určitých skutkových okolností, porušil žal. úřad, jestliže rozhodnutí založil na skutkovém základu, který nezjistil za účasti stran, ustanovení § 42 vl. nař. č. 8/1928 Sb. a tím způsobil podstatné vady řízení.

Citace:

č. 12195. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 669-671.