NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 17253.

Pro otázku, kdo jest účastníkem knihovního řízení, rozhoduje doba, kdy žádost došla knihovního soudu.
Kdo neměl v uvedené době k nemovitosti knihovního (vlastnického) práva, není oprávněn k rekursu proti knihovnímu zápisu, třebaže později nabyl knihovního práva v poznamenaném pořadí předcházejícím zápisu, proti kterému čelí rekurs.
(Rozh. ze dne 7. března 1939, R I 46/39.)
Srov. rozh. č. 11746 Sb. n. s.
Soud prvé stolice povolil na návrh vymáhajícího věřitele Dr. Rudolfa B., došlý knihovního soudu dne 20. ledna 1938 o 8. hod. 30 min., usnesením ze dne 4. února 1938 exekuci vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitosti připsané povinným manželům Václavu a Marii N. jako knihovním vlastníkům. Proti tomuto usnesení podali Jan D. a nezl. Marie D. rekurs, tvrdíce, že se stali podle usnesení ze dne 5. února 1938 č. d. 105/38 vlastníky dotčené nemovitosti a že vklad jejich vlastnického práva byl zapsán do pozemkové knihy v pořadí poznámky zcizeni dříve, než vklad vnuceného zástavního práva pro pohledávku vymáhajícího věřitele, poněvadž listovní opominul označiti plombu, a vytýkajíce dále, že v době, kdy bylo do pozemkové knihy zapisováno vnucené zástavní právo pro vymáhajícího věřitele za jeho vykonatelnou pohledávku, manželé Václav a Marie N., proti nimž byla exekuce povolena, nebyli již vlastníky nemovitosti a že zároveň s žádostí o vklad svého vlastnického práva v pořadí poznámky pro zcizení nemohli žádosti o výmaz onoho vnuceného zástavního práva, poněvadž v době, kdy svou žádost o vklad vlastnického práva podali (t. j. 3. února 1938), nebylo zástavní právo ještě do pozemkové knihy zapsáno. Rekursní soud odmítl rekurs a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Rekursní soud zkoumal především otázku, zda stěžovatelé jsou k podání rekursu oprávněni. Exekuční řád nemá ustanovení o tom, kdo mimo vymáhajícího věřitele a dlužníka jest oprávněn k podání rekursu, avšak všeobecně lze míti za to, že každý účastník exekučního řízení jest k tomu oprávněn. Kdo jest účastníkem exekučního řízení, to lze pak posoudili z jednotlivých ustanovení exekučního řádu. Při exekuci vnuceným zřízením zástavního práva jest vlastníka nemovitosti, který není povinným, nepochybně pokládali za účastníka exekučního řízení a za oprávněna k podání rekursu. Stěžovatelé vytýkají, že k návrhu vymáhajícího věřitele byla povolena exekuce vnuceným zřízením zástavního práva proti Václavu a Marii N., ač v době zápisu nebyli tito vlastníky nemovitostí zapsaných ve vl. č. 3 poz. knihy v H. Stěžovatelé zřejmě přehlížejí, že podle § 88 ex. ř. platí pro povolení i výkon vkladu vnuceného zástavního práva ustanovení obecného knihovního zákona a že podle § 93 knih. zák. je pro posouzení žádosti rozhodující doba, kdy došla žádost knihovního soudu a nikoli tedy doba zápisu práva do pozemkové knihy. Exekuční návrh na zřízení vnuceného práva zástavního pro pohledávku vymáhajícího věřitele došel knihovního soudu dne 20. ledna 1938 v 8 hod. 30 min. a v té době byli vlastníky uvedené nemovitosti manželé Václav a Marie N., což stěžovatelé nepopírají. Byla proto exekuce právem povolena a není tudíž rozhodující, že se zápis do pozemkové knihy stal později. Lee nejen pro posouzení knihovní žádosti, nýbrž i pro posouzení otázky, kdo jest účastníkem exekučního řízení, rozhoduje doba, kdy žádost došla knihovního soudu. Ze spisů i z tvrzení samých stěžovatelů je zřejmé, že se stěžovatelé stali vlastníky uvedené nemovitosti až 3. února 1938 a že tudíž dne 20. ledna 1938 jimi nebyli, a nelze je proto pokládati za účastníky exekučního řízení a za oprávněné k podání rekursu (rozh. č. 11746 Sb. n . s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací stěžovatelé uznávají, že nejsou účastníky exekučního řízení, a prohlašují výslovně, že nepodávají rekurs (správně dovolací rekurs) v exekuční řízení, nýbrž v knihovní věci, a tvrdí, že proto nelze na souzený případ vztahovat rozhodnutí nejvyššího soudu č. 11746 Sb. n. s., nýbrž že prý byli oprávněni k podání rekursu podle ustanovení §§ 126, 123, odst. 1, knih. zák.
Avšak řečené rozhodnutí se vztahuje právě jen na řízení knihovní a nikoliv na řízení exekuční. Nejvyšší soud nemá příčiny, aby se odchýlil od zásady vytčené v tomto rozhodnutí, totiž že pro posouzení otázky, kdo jest účastníkem v knihovním řízení, jest rozhodující doba, kdy žádost došla knihovnímu soudu.
Poněvadž exekuční návrh na vnucené zřízení zástavního práva pro pohledávku 7368 K 48 h došel knihovního soudu v době, kdy Jan a nezl. Marie D. nebyli ještě knihovními vlastníky zavazené nemovitosti, nebyla v oné době vkladem vnuceného zástavního práva na dotčené nemovitosti přímo dotčena jejich knihovní práva; nebyli tudíž oprávněni k stížnosti podle § 126 knih. zák. jejich rekurs byl tudíž právem odmítnut. Tím není ovšem vyloučeno, aby se domáhali svého práva jiným vhodným způsobem.

Citace:

č. 4732. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 403-405.