Č. 1709.

Vyvlastnění: I. Aby odvrátil účinky vy vlastnění, vysloveného podmínečně podle 5. odst. § 5 zák. ze 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n., musí vlastník pozemku se stavbou v propadné tříměsíční lhůtě skutečně započíti. Provádění pouhých příprav ke stavbě nestačí. — II. Které námitky jsou před nss nepřípustné proti ocenění vyvlastněného pozemku?
(Nález ze dne 29. listopadu 1922 č. 18110.)
Věc: Luis K. v P. proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem okresní správy politické v Plzni z — byla podle § 5 zák. ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. vy vlastněna ve prospěch Živnostensko-občanského stavebního a bytového družstva pro Plzeň a okolí, zapsaného společenstva s r. o., k účelu stavby rodinného domku pozemková parcela č. kat. — role v Plzni, patřící st-lce, ve výměře 645 m2 za náhradu 38 K za 1 m2, tedy za celkovou náhradu 24510 K, při čemž v nálezu uvedeno, že námitkou st-lčinou, že získala již 7. listopadu 1916 pod č. — povolení ke stavbě na této parcele, nebylo prokázáno, že by st-lka mohla započíti se stavbou nejdéle do 3 měsíců, poněvadž podle ustanovení § 42 stav. ř. pro Plzeň sluší považovati toto povolení za uhaslé.
Zemská správa politická v Praze rozhodnutím z — odvolání st-lčino zamítla s poukazem k ustanovení zák. z 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n. a uvedla k odůvodnění toto: »Námitka Vaše, že použijete sama vyvlastněného pozemku k stavbě, byla by odůvodněna pouze v tom případě, kdybyste byla prokázala, že uvedete ve skutek úmysl stavěti do 3 měsíců od doručení knihovního usnesení o poznámce, že bylo zahájeno vyvlastňovací řízení. To se však nestalo, neboť ačkoliv tato tříměsíční lhůta prošla, nepřikročila Jste k stavbě a proto nelze bráti zřetele na ltuto Vaši námitku. Námitka Vaše proti výši náhrady po 38 K za 1 m2 není rovněž odůvodněna, poněvadž náhrada ta byla navržena dvěma soudními znalci, znalými místních poměrů, kteří výslovně prohlásili, že při odhadu přihlížejí na veškeré investice, na úpravu, hrazení a užívání pozemku.
Ve stížnosti k nss-u podané se namítá
1. pokud jde o samo vyvlastnění vadnost řízení, protože nebylo rozhodnutím dbáno průkazu st-lkou podaného, že použije sama vyvlastněného pozemku k stavbě, zejména však, že nebylo řízení vyvlastňovací přerušeno do rozhodnutí o st-lčině žádosti za podporu podle zákona o stavebním ruchu,
2. proti výroku o náhradě, že ocenění vyvlastněného pozemku jest nesprávné, resp. neúplné, poněvadž
a) st-lka nebyla při odhadu znalci provedeném zastoupena resp. nebyla slyšena za přítomnosti znalců o tom, jak si sama cení pozemek;
b) znalci nepřihlíželi náležitě k tomu, že se musí při oceňování pozemků vzíti zvláštní zřetel na provedenou a hotovou kanalisaci, že ocenění normální jinak výše jest zde příliš nízké;
c) znalci resp. úřad nepřihlíželi k tomu, jak hodnotí pozemky město Plzeň při určování dávky z nezastavěných pozemků.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
ad 1. Stížnost opírá tuto námitku zřejmě o ustanovení posl. odst. § 3 zák. ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. Nař. rozhodnutí bylo vydáno dne 28. února 1922, tedy již za platnosti zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n., nabyvšího podle § 63 účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 18. února 1922. Žal. úřad se v nař. rozhodnutí na ustanovení tohoto zákona také výslovně odvolává. Nemůže tedy st-lka čerpati své námitky proti nař. rozhodnutí z dřívějšího zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., neboť ustanovení I. hlavy tohoto zákona, v níž jest zařaděn § 3, pozbyla účinnosti již dnem 31. prosince 1921, a zákon č. 45 z roku 1922 nestanovil, že by na vyvlastňovací řízení zahájené za platnosti zák. č. 100/21, do 18. února 1922 však neskončené, slušelo použíti ještě ustanovení onoho dřívějšího zákona. Sluší tedy námitku st-lčinu materielně posuzovati podle § 5 nového zákona č. 45 ex 1922. Podle odst. 5 tohoto § může úřad, prohlásí-li vlastník pozemku, že ho použije sám pro stavbu, v § 2 uvedenou, k návrhu stavebníka pozemek vyvlastniti s podmínkou, že vyvlastňovací nález pozbude účinnosti, započne-li vlastník se stavbou nejdéle ve lhůtě 3 měsíců od doručení knihovního usnesení o poznámce podle § 4 zák. a jest pak vlastník povinen dokončiti stavbu v přiměřené lhůtě, kterou určí úřad. Uvedená lhůta tříměsíční jest lhůtou propadnou, neboť zákon jejího prodloužení a conirario lhůt k započetí a dokončení stavby vyvlastnitelem (viz 2. odst. § 10) nedovoluje. Ve smyslu § 5, odst. 5 může tedy úřad vynésti vyvlastňovací nález, i když vlastník pozemku učiní uvedené prohlášení a jest pak vlastník pozemku povinen, chce-li odvrátiti účinky vysloveného vyvlastnění, aby se stavbou v uvedené propadné lhůtě skutečně započal. K odvrácení účinků těch nestačí tedy, byly-li v této lhůtě provedeny pouhé přípravy k stavbě, záležející v opatření stavebních plánů nebo v podání žádosti o podporu podle zákona o stavebním ruchu. To jest patrno zejména i z další povinnosti, již zákon vlastníku ukládá, totiž aby stavbu dokončil v přiměřené lhůtě, kterou určí úřad.
V případě projednávaném byl sice vydán I. stolicí bezpodmínečný vyvlastňovací nález, poněvadž v době rozhodování I. stolice zákon č. 45 ex 1922 ještě neplatil, ale žal. úřad prve než rozhodl o odvolání, vyzval st-lku, aby prokázala, že jest s to, započíti se stavbou ve lhůtě stanovené zákonem č. 45/22. Poskytl tedy st-lce možnost zákonem jí zaručenou, aby započetím vlastní stavby účinky vysloveného vyvlastnění odvrátila a přistoupil k potvrzení vyvlastňovacího nálezu teprve, když zjistil, že st-lce ve lhůtě 3 měsíců ode dne 24. října 1921, kdy jí bylo doručeno knihovní usnesení o poznámce vyvlastnění, t. j. do 24. ledna 1922 se stavbou nezačala. Jednal tedy žal. úřad úplně v mezích zákonného ustanovení a nemůže st-lka právem činiti výtku sub 1. uvedenou.
ad 2. Ve smyslu § 5 zák. o ss může nss přihlížeti jen k těm námitkám, jež st-1 uplatňoval již v řízení správním. St-lka namítala proti výroku o náhradě za vyvlastněný pozemek v odvolání k II. stolici jen, že nebyla řádně dotázána po svém ocenění a že cena jí přiřčená není přiměřená. Může se tedy nss zabývati stížností jen v těchto mezích, tedy zkoušeti jen, nebyla-li nař. rozhodnutím porušena zásada slyšení stran a má-li nárok o výši náhrady dostatečný podklad ve spisech správních. V prvním směru dlužno zjistiti, že st-lka uvedla momenty, ke kterým měli znalci podle jejího mínění při oceňování parcely přihlížeti, ve zvláštním podání. Znalci k těmto okolnostem ve svém posudku skutečně též přihlíželi. Potom však nelze tvrditi, že by řízení správní bylo stíženo opomenutím, jímž by byla st-lka zkrácena ve své obraně a není tedy ani výtka stížností činěná odůvodněna.
Co se však týče výše určené náhrady, dlužno uvésti:
Žal. úřad zjišťuje ve svém rozhodnutí výslovně, že v ocenění vyvlastněného pozmeku, jak je položil podle znaleckého posudku za základ určené náhrady, jsou již obsaženy také všechny investice. Pak brojí však st-lka námitkou svou jen proti hodnocení znaleckého důkazu žal. úřadem, po kteréž stránce nss nemůže nař. rozhodnutí přezkoumati (§ 6 zák. o ss).
Jest tedy i v tomto směru stížnost neodůvodněna a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 1709. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 512-514.