Učitelstvo (Podk. Rus): Územím Slov. a Podk. Rusi v odst. 1 § 1 vl. nař. č. 226/23 rozuměti jest území býv. státu uherského, které bylo součástí čsl. státu v den, kdy nařízení to nabylo účinnosti.
(Nález ze dne 23. prosince 1932 č. 20282.)
Věc: Růžena K. ve V. (adv. Dr. Tomáš Hegner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o úpravu služebního poměru podle vl. nař. č. 226/23.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: St-lka, ustanovená dekretem býv. uher. min. vyuč. ze 17. února 1906 řádnou učitelkou státní národní školy v B., byla přidělena službou státní národní škole v S. a to nejprve podle výměru státního pomocného inspektora v S. ze 13. ledna 1919 substitučně a pak na základě nařízení lidového komisaře pro vyučování z 31. března 1919 dekretem kulturního odboru ugočské župy ve Vel. Sevluši ze 17. dubna 1919 až do dalšího opatření zatímně. Při převzetí školy ve Vel. Sevluši do správy státu čsl. byla podle vlastního udání školním referentem ústně propuštěna, protože ovládala pouze jazyk maďarský.
Podáním ze 7. února 1924 zažádala st-lka u školského odboru civilní správy Podk. Rusi v Užhorodě, aby ve smyslu vl. nař. z 29. listopadu 1923 č. 226 Sb. byla ustanovena ve školní službě anebo dána na odpočinek a aby jí až do dne pensionování byly aktivní požitky doplaceny.
Rozhodnutím z 1. července 1924 školský odbor civilní správy Podk. Rusi zamítl žádost tu z důvodů, že vl. nař. č. 226/23 se st-lky netýká, poněvadž uher. min. vyuč. nebyla ustanovena na státní národní škole, ležící na území Podk. Rusi (obec B. je na území Rumunska) a její dočasné přidělení službou ve Vel. Sevluši nemá zákonné moci, ježto se stalo jen školským inspektorátem ve Vel. Sevluši. Nálezem nss-u z 2. března 1926 č. 4231 bylo toto rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost, ježto podle § 5 vl. nař. č. 226/23 je rozhodování o žádostech za trvalé ustanovení na školách národních ve smyslu tohoto nařízení vyhraženo resortnímu ústřednímu úřadu v Praze, t. j. min. škol., a nebyla proto civilní správa Podk. Rusi (školský odbor) kompetentní ve věci rozhodovati.
Na pokyn školského odboru civilní správy Podk. Rusi podala po té st-lka dne 3. října 1926 novou žádost stejného obsahu jako byla ona prvá ze dne 7. února 1924. Nař. rozhodnutím zamítlo min. škol. obě přihlášky st-lčiny, a to onu ze 3. října 1926 jako opožděnou, přihlášku původní ze 7. února 1924 pak proto, že vl. nař. č. 226/23 se st-lky vůbec netýká.
Stížnost brojí především proti výroku žal. úřadu, že přihláška je opožděna, a tvrdí, že st-lka podala svou žádost již dne 7. února 1924, tudíž ve lhůtě k tomu stanovené. Podle toho má stížnost za to, že nař. rozhodnutím byla pro opožděné podání zamítnuta st-lčina přihláška ze 7. února 1924. V tom je však na omylu, když přece žal. úřad, jak je z jeho rozhodnutí nade vši pochybnost zřejmo, prohlásil za opožděnou přihlášku ze 3. října 1926, kdežto přihlášku ze 7. února 1924 naopak uznal za podanou včas a také o ní věcně rozhodl.
Vytýká-li dále stížnost, že služební poměr, vzniklý mezi st-lkou a státem, nebyl rozvázán způsobem v zákoně předepsaným, poněvadž se o tom st-lce nedostalo žádného rozhodnutí, a že dlužno proto poměr ten pokládati za trvající i dnes, nelze ani tomuto stanovisku přisvědčiti. Vznášejíc tuto námitku, vychází stížnost zřejmě z právního názoru, že st-lka se stala po převratu eo ipso učitelkou čsl. státu. Názor tento je však naprosto nesprávný. Čsl. stát není — jak nss ustáleně judikuje (srv. na př. Boh. A 1255/22, 4409/25, 5435/26, 7965/29 a j.) — sukcesorem býv. státu uherského a nenastoupil tudíž bez dalšího jako nový zaměstnavatel do právního poměru, který trval mezi st-lkou a býv. státem uherským, naopak byl by služební poměr mezi st-lkou a státem čsl. mohl býti založen jenom právním aktem tohoto státu, ku kterému však nikdy nedošlo, když st-lka, jak ve stížnosti sama uvádí, byla hned při převzetí státní národní školy ve Vel. Sevluši do správy státu čsl. pro nedostatek jazykové kvalifikace ze školní služby propuštěna.
Nebylo-li podle toho mezi st-lkou a státem čsl. služebního poměru nejen ve smyslu právním, ale ani fakticky, mohly by případné její nároky vůči čsl. státu plynouti jen z positivní úpravy poměrů učitelských osob na státních školách býv. státu uherského na Slov. a Podk. Rusi, která se stala podle § 10 zák. č. 269/20 vl. nařízením č. 226/23. St-lka se také ve smyslu tohoto vl. nař. úpravy svého poměru oproti státu čsl. domáhala, žal. úřad však zamítl její žádost s odůvodněním, že vl. nař. č. 226/23 se st-lky vůbec netýká a to ani jako definitivně ustanovené učitelky v B., poněvadž tato obec neleží na území Čsl. republiky, nýbrž na území rumunském, ani pokud byla posledně ustanovena zatímně ve Vel. Sevluši, protože toto její ustanovení se stalo teprve za vlády »maďarské«, tedy jiné, než o které mluví vl. nař. č. 226/23. Proti tomu stížnost především namítá, že, nestalo-li se přidělení st-lky do Vel. Sevluše bezprostředně ministerstvem, nýbrž velkosevlušským školským inspektorátem, nevylučuje okolnost ta použití vl. nař. č. 226/23 na st-lku, poněvadž tento úřad byl k opatření tomu oprávněn na základě výnosu min. z 31. března 1919.
K námitce této stačí poznamenati, že žal. min. nevyloučilo platnost vl. nař. č. 226/23, pokud se týče přidělení st-lky do Vel. Sevluše proto, že opatření to se nestalo bezprostředně ministerstvem, nýbrž z toho důvodu, že toto ustanovení se stalo teprve za vlády »maďarské«, tedy jiné, než o které mluví cit. vl. nař. Poněvadž proti tomuto důvodu stížnost žádných námitek neformuluje, nemohl nss na zkoumání věcné správnosti výroku žal. úřadu po této stránce vejiti (§ 18 zák. o ss).
Pokud jde o ustanovení a působení st-lky na škole v B., přiznává stížnost sice, že tato obec toho času je na území rumunském, dovozuje však, že podle mírové smlouvy Trianonské (č. 102/22) přináležela k státu čsl. a že, byla-li snad později (od roku 1924) připojena k území rumunskému, není okolnost ta překážkou, aby se vl. nař. č. 226/23 mohlo na st-lku použiti, ježto intence tohoto nařízení pravděpodobně směřovala k tomu, aby ho bylo použito na všecky učitelské osoby, působivší v oněch obcích Slov. a Podk. Rusi, které přináležejí k čsl. státu podle zák. č. 102/22.
O námitce této uvážil nss toto:
V odst. 1 § 1 vl. nař. č. 226/23 se stanoví: »Ustanovení tohoto nařízení týkají se učitelských osob, ustanovených na státních školách a ústavech vyučovacích, vzdělávacích a vychovávacích bývalého státu uherského na území Slov. a Podk. Rusi, které chtějí býti trvale ustanoveny na čsl. státních školách a ústavech.«
I když se na tomto místě, aniž kde jinde v cit. vl. nař. územní oblast Slov. a Podk. Rusi blíže neurčuje, nelze přece — a to již vzhledem k samozřejmému omezení svrchovanosti státu na jeho vlastní territorium — pochybovati o tom, že územím Slov. a Podk. Rusi je a může tu býti míněno jedině ono území býv. státu uherského, které bylo součástí čsl. státu v den, kdy nařízení to nabylo účinnosti, t. j. 13. prosince 1923 (§ 10). Z toho plyne, že vl. nař. č. 226/23 jsou, resp. byly podrobeny všecky, ale také jen ony učitelské osoby, které byly ustanoveny na státních školách a ústavech býv. státu uherského na území Slov. a Podk. Rusi, pokud toto přináleželo ke státu čsl. v tento den.
Potom nelze sice přisvědčiti stížnosti, má-li za to, že vl. nař. č. 226/23 se vztahuje na st-lku proto, že obec B. patřila k čsl. státu podle mezinárodní dohody Trianonské, naproti tomu bylo by jí dáti za pravdu, kdyby bylo správné její tvrzení, že obec ta byla připojena k Rumunsku teprve v roce 1924, tedy až po dni, kterého nabylo nařízení to účinnosti. O této — pro posouzení sporné otázky relevantní — okolnosti nekonal žal. úřad šetření, spokojiv se prostě zjištěním, že obec B. »neleží na území Čsl. republiky, nýbrž na území rumunském«. Ježto však podle toho, co bylo řečeno, zjištění toto o sobě k vyloučení platnosti cit. vl. nař. na st-lku nestačí, spočívá nař. rozhodnutí na neúplném skutkovém podkladě.