Čís. 9023

Pojišťovací smlouva. Ustanovovaly-li pojišťovací podmínky, že jsou z pojištění vyloučeny škody na autu, způsobené řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě, míní se tím nedostatek vůdčího listu, nikoliv vysvědčení o řídičské zkoušce. Pouhá skutečnost, že řidič složil řídičskou zkoušku, neopravňovala majitele automobilu k domněnce, že má také vůdčí list.
(Rozh. ze dne 13. června 1929, Rv I 1425/28)
Žalobce pojistil u žalované pojišťovny auto proti všelikému poškození. Auto utrpělo poškození, žalobce je dal opraviti a domáhal se na pojišťovně náhrady nákladu na opravu. Žalovaná pojišťovna namítla najmě, že řidič v době poškození auta neměl vůdčího listu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle § 3 bod d) podmínek jest z pojištění vyjmuta škoda, která byla způsobena řidičem nemajícím úřední vůdčí list, pokud pojištěnec o nedostatku vůdčího listu věděl nebo věděti musel. Žalobce doznal, že v čas nehody řidič vůdčího listu ve smyslu § 25 nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. neměl, že řidič žalobci při přijetí do služeb sdělil, že má vůdčí list a že žalobce neměl pochyby o správnosti tohoto údaje. Pojišťovací smlouva jest dvoustrannou smlouvou, na straně žalovaného obchodem podle čl. 271 třetí odstavec obch. zák., na straně žalobce obchodem podle čl. 274 obch. zák. Podle čl. 282 obch. zák. byl žalobce žalované zavázán k péči řádného obchodníka, byl tedy také zavázán, by se vyvaroval všeho, čím by porušil všeobecné podmínky. Kdyby žalobce byl jednal s opatrností po rozumu § 1297 obč. zák., kdyby nebyl bez dalšího věřil šoférovi, nýbrž vyžádal si od něho předložení vůdčího listu, nebyl by porušil podmínku § 3 bod d) všeob. pojišťovacích podmínek a byl by musil přiměti šoféra k předložení vůdčího listu. Žalovaná tedy právem namítá, že žalobce o nedostatku vůdčího listu věděl nebo věděti musil, jinými slovy, že mu bez obtíží bylo možno, o tom se dozvěděti, má-li šofér vůdčí list. Když opomněl této opatrnosti, lze mu právem vytýkati, že zanedbal péči řádného obchodníka a že o nedostatku vůdčího listu musil věděti. Žalobce sám připouští, že mu šofér předložil vysvědčení o zkoušce a při tom ujišťoval, že má také vůdčí list. Bylo samozřejmým, by žalobce vyžadoval od řidiče předložení vůdčího listu právě tak jako žádal předložení vysvědčení o zkoušce. An žalobce tak neučinil, jednal proti podmínkám § 3 d) a žalovaná není povinna k náhradě škody.
Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V otázce právního posouzení nelze především přisvědčiti dovolateli, že je prý nesprávným výklad ustanovení § 3 bod d) všeobecných podmínek pro pojištění silostrojů, podle kterého jsou z pojištění vyloučeny škody, způsobené řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě, pokud pojištěný o tomto nedostatku věděl nebo musil věděti. Vylučují-li všeobecné podmínky pojišťovací tímto ustanovením z pojištění škody, způsobené řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě, rozhoduje jediné nedostatek vůdčího listu, a není tím míněno vysvědčení o řidičské zkoušce, které podle řečeného ustanovení nenahražuje vůdčí list. Proto nepostačuje, že se dovolatel spokojil s předložením vysvědčení o úspěšné řidičské zkoušce a s řidičovým prohlášením, že mu na základě této zkoušky byl vydán vůdčí list, a nelze schváliti právní názor dovolatelův, že by mu mohla býti vytknuta nedbalost jenom tehdy, kdyby byl věděl, že u řidiče jsou skutečnosti, pro které by mu úřad vůdčí list odepřel vydáti, čemuž však nebylo tak, poněvadž mu úřad vydal vůdčí list bez námitky ihned, jakmile dovolatel zjistil, že si řidič dosud nevyžádal vůdčí list. Pokud se dovolatel snaží dovoditi, že při vynaložení obyčejné pozornosti (§ 1297 obč. zák.) nemusil věděti, že řidič nemá vůdčí list, sluší uvésti, že skutečnost, že řidič vykonal řidičskou zkoušku a že se mu o ní vykázal vysvědčením, neopravňovala ho k domněnce, že má i vůdčí list, když podle § 22 min. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. vydání úředního vůdčího listu je vázáno na volné uvážení úřadu, jenž vydání vůdčího listu může odepříti, jsou-li tu skutečnosti, ospravedlňující úsudek, že žadatel jest k vedení silostroje nezpůsobilý, na př. pro tělesné vady, sklon k opilosti, těžké delikty proti tělesné bezpečnosti nebo vlastnictví. K tomu přistupuje, že se mohl dovolatel, jenž se řidičem častěji jezdil, stejně snadno, jako se přesvědčil, že má úřední vysvědčení o řidičské zkoušce, přesvědčiti, zda má také vůdčí list, což měl učiniti tím spíše, an věděl o ustanovení § 3 odstavce d) všeob. podmínek pojišťovacích. Dovolatelův poukaz k zákonu proti nekalé soutěži ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n. a v něm obsaženému výkladu slov »musil věděti«, musí zůstati nepovšimnut, neboť jde v této rozepři o výklad smluvního ustanovení.

Citace:

č. 9023. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 797-799.