Čís. 996.

Prohlášen-li manžel za mrtva, počítá se tříměsíční lhůta, do které
jeho dědicové mohou odporovali manželskému původu děcka z jeho manželky (§ 159 obč. zák.) ode dne, kdy právoplatným stalo se usnesení o prohlášení za mrtva, nikoli ode dne, jenž dle usnesení jest dnem úmrtí nezvěstného.
(Rozh. ze dne 29. března 1921, Rv II 45/21.)
Žalobou ze dne 29. března 1920 odporovali manželskému původu děcka dědicové zůstavitele, jenž usnesením ze dne 19. prosince 1919 prohlášen byl za mrtva ku dni 1. března 1919, kteréžto usnesení stalo se právoplatným dne 28. ledna 1920. Žalobě bylo oběma nižšími soudy soudy
vyhověno. Odvolací soud uvedl co do včasnosti žaloby v důvodech: Lhůta § 159 obč. zák. к podání žaloby na oduznání manželského původu počíná pro dědice dnem smrti manžela a to pravidelně bez ohledu
na to, kdy dědicové o smrti manžela zvěděli. Leč zde jedná se o mimořádný případ, totiž o nezvěstného, jehož úmrtí musilo soudním usnesením býti vyřknuto. A v takovýchto případech platí dle § 10 zákona ze dne 16. února 1883, čís. 20 ř. zák., není-li den skutečně smrti prokázán, onen den za den smrti, který v dotyčném soudním usnesení uveden jest jako den, jehož nezvěstný nepřežil. Tím jest vyslovena právní domněnka, že podle zjištěných skutečností nezvěstný toho dne pravděpodobně nepřežil. Jelikož presumptivní den smrti určuje soud, běží samozřejmě lhůta pro žalobu na určení jistého rodinného stavu, v tomto případě tedy pro žalobu na oduznání manželského původu ode dne právoplatnosti soudního usnesení, jímž nezvěstný za mrtva prohlášen byl. Až do té doby považován jest nezvěstný za živa, na čemž případná zvěst o úmrtí, došlá soukromou cestou, ničeho měniti nemůže. V tomto případě nabylo usnesení, jímž zůstavitel za mrtva byl prohlášen, následkem stížnosti opatrovníka nezvěstného právní moci teprve tím dnem, kdy potvrzující usnesení druhé stolice bylo vydáno, t. j. 28. ledna 1920. Od tohoto dne počítá se 3měsíční lhůta ku podání žaloby na oduznání manželského původu bez ohledu na to, kdy
se dědicové o tom dozvěděli. Jelikož žaloba podána byla dne 29. března 1920 a zákonná lhůta 3měsíční do té doby neuplynula, jest jasno, že žalobcové lhůtu dodrželi a žalobu včas podali.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného posouzení věci po stránce právní, pokládá žalobu podanou dne 29. března 1920 za opožděnou, protože usnesení ze dne 16. prosince 1919, kterým nezvěstný zůstuvitel byl prohlášen za mrtva, uvádí den 1. března 1919 jakožto den jeho domnělé smrti, a podle poslední věty § 159 obč. zák. žalobu na oduznání manželského původu dítěte musí dědicové podati do tří měsíců po smrti manželově. Než vývodům dovolacím nelze přisvědčiti. Podle § 278 obč. zák. pokládal se za úmrtní den nezvěstného den, kdy prohlášení za mrtvého nabylo moci práva, kdežto podle § 8 zák. ze dne 16. února 1883 čís. 20 ř. z.
má býti den domnělé smrti v usnesení uveden, takže domnělé úmrtí nutně spadá do doby před vydáním usnesení. Touto změnou zákona nebylo vsak obmýšleno právo dědiců, v § 159 obč. zák. uvedené, vyloučiti v případě, že nezvěstný byl za mrtva prohlášen. Domnělý den úmrtí v usnesení určený, má arci význam při posuzování poměrů majetkoprávních, ale prohlášení za mrtva, majíc povahu deklaratorní, přirozeně nemůže jeviti žádného účinku dříve, než bylo soudem usneseno a účastníkům vydáno a než nabylo moci práva, neboť do té doby platí domněnka, že nezvěstný ještě žije. Proto také do té doby nelze jmění jemu připadlé vydati (§ 131 nesp. říz.), aniž ku projednání jeho pozůstalosti přikročiti (§ 20 nesp. říz.) a do té doby nemají jeho příbuzní ani možnosti, by před soudem jednali jako jeho dědicové, což však jest jednou z podmínek jejich žaloby. Nelze tudíž tříměsíční lhůtu, dědicům v § 159 obč. zák. stanovenou, počítati ode dne, kdy smrt nezvěstného skutečně nebo domněle
nastala, nýbrž ode dne, kdy nezvěstný byl právoplatně za mrtva prohlášen. A protože se tak nestalo přede dnem 29. prosince 1919, není vzhledem k ustanovení § 902 obč. zák. (3. nov. § 98) žaloba dne 29. března 1920 podaná opožděnou.

Citace:

č. 993. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 256-257.