Čís. 5270.

Jde o smlouvu o dílo, byly-li objednány šaty dle míry, třebas látku dodal zhotovitel.
Ručení dle §u 1167 obč. zák. jest přísnější, než ručení dle §u 922 obč. zák. Najmě může objednatel odstoupiti od smlouvy o dílo tehdy, když vady jsou odstranitelné, podnikatel jest ochoten je odstraniti, zákazník však tuto nabídku odmítl, jakož i tehdy, když oprava, pro kterou se zákazník původně rozhodl, byla provedena, avšak dílo přes to jen zůstalo nadále v podstatě vadným a nepotřebným. Odstoupiti od smlouvy může zákazník bez časového omezení.
Nezáleží na tom, zda objednaný oblek jest objektivně upotřebitelným, nýbrž na tom, zda jest upotřebitelným pro zákazníka.
(Rozh. ze dne 15. září 1925, Rv I 921/25.)
Žalobce (cizozemec) dal si zhotoviti u žalovaného frakový a sakový oblek s dodáním do 21. července 1924 a zaplatil předem. Ježto dodané obleky byly vadné, odstávajíce u krku a stěžujíce volný pohyb paží, domáhal se žalobce vrácení úplaty proti vrácení obleků. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší soudy správně uznaly, že smlouva, o kterou jde, jest smlouvou o dílo, byť i nebylo lze souhlasiti s míněním odvolacího soudu, že pro posouzení této právní otázky rozhoduje poměr mezi hodnotou látky, dodané zhotovitelem a cenou práce. Rozlišujícím znakem mezi smlouvou kupní a smlouvou o dílo jest, co bylo podle úmyslu stran hlavním předmětem a účelem smlouvy, a teprve, kdyby ohledně tohoto úmyslu stran vznikly pochybnosti (slova §u 1166 obč. zák. »v pochybnosti«), sluší se říditi vykládacím pravidlem §u 1166 obč. zák. (Sb. n. s. čís. 1066). V souzeném případě však není pochybnosti, že hlavním předmětem a účelem smlouvy bylo zhotovení určitého díla, byť i látku dodal žalovaný, v jehož závodě žalobce frakový oblek a sako s vestou objednal. Šaty tyto, za které účtoval žalovaný 5 100 Kč, byly objednány podle míry a byly na objednateli podle vlastního udání žalovaného několikráte zkoušeny. Žalobce, vyhledav závod žalovaného, který podle vlastního udání dovolání má nejlepší zákaznictvo, neučinil tak kvůli látce, nýbrž v předpokladu, že v závodě tom objednané šaty budou zhotoveny dokonale. Že objednání obleku podle míry, třebas krejčí dodal látku, jest smlouvou o dílo, bylo ostatně nejvyšším soudem vysloveno již v rozhodnutí sb. n. s. čís. 4073 a dovolací soud neshledává příčiny, by se od tohoto právního názoru odchýlil. Netřeba proto zkoumati, zda jest v rozporu se spisy předpoklad odvolacího soudu, že cennější byla práce, když, jak dolíčeno, tato skutečnost pro rozhodnutí této právní rozepře jest nedůležitá, nehledíc k tomu, že vše, co v tomto směru nově přednáší dovolání vzhledem k zákazu novot v dovolacím řízení stejně musilo by zůstati bez povšimnuti (§ 504 odstavec druhý c. ř. s.). Z toho, co shora bylo uvedeno, plyne, že žalovaný ručí ze smlouvy o dílo, tedy podle §u 1167 obč. zák., jak správně uznaly nižší soudy. Ručení toto jest však přísnějším, než ručení při správě (§ 932 obč. zák.), najmě může objednatel odstoupiti od smlouvy při podstatných vadách i tehdy, když vady jsou odstranitelné (sb. n. s. čís. 3103) a podnikatel jest ochoten je odstraniti, zákazník však tuto nabídku odmítl (Gl. U. 4618, 5437, 6669). Než dovolání nemá pravdu ani v tom, že odvolací soud zjištěné vady mylně pokládá za podstatné. Odvolací soud převzal zjištění prvého soudu o tom, jakými vadami dílo bylo stiženo, a zjistil dále v souhlasu s prvým soudem na základě výpovědi odborného svědka Josefa R-a a na základě posudku znalce Josefa H-a, že žalobce dodané mu šaty ve stavu, v jakém byly dodány, nositi nemohl. Byly proto dodané šaty pro něho nepotřebné a právem uznaly nižší soudy, že jde o vady podstatné. Dovolání je na omylu, tvrdíc, že vady díla mohou býti pokládány za vady podstatné jen tehdy, jsou-li rázu spíše objektivního a nikoliv subjektivního, čímž patrně chce naznačiti, že při dodaných šatech mohlo by se mluviti o podstatných vadách, kdyby zjištěné vady byly takové, že by pro ně šaty vůbec se nedaly nositi, a že tedy pro posouzení podstatnosti vad nerozhoduje, že dodané šaty nehodily se k užívání pro žalobce. Než dovolání přehlíží, že žalobce neobjednal šaty k dalšímu zcizení, nýbrž k osobnímu užívání, z čehož plyne, že, byly-li šaty stiženy takovými vadami, že žalobce je nemohl nositi, byly to vady podstatné, které dílo činily pro objednatele nepotřebným. Dovolání v této souvislosti také vytýká, že znalec podal posudek i v otázce, zda jsou zjištěné vady vadami podstatnými. Pravdu má dovolání jen potud, že otázka, zda je vada podstatnou čili nic, jest otázkou právní, a že otázky právní nezodpovídá znalec, nýbrž soudce, Раk-li však z znalec přes to k této otázce zaujal stanovisko a soudce, uznav je správným, toto znalcovo mínění vzal za své, nelze v tom spatřovati nesprávné právní posouzení věci, jak mylně za to má dovolání, jen když sama právní otázka soudem nebyla posouzena mylně, což, jak dolíčeno, v tomto případě se nestalo. Proč znalec pokládal zjištěné vady za podstatné, jest ovšem nedůležito. Za tohoto stavu věci nepadá dále na váhu, zda je podstatnou vadou i okolnost, že šaty žalobci nebyly dodány zavčas. Dovolání nelze přisvědčiti ani v tom, že žalobce nemůže nárok ze správy uplatňovati, protože dílo schválil. Dovolání poukazuje na poslední zkoušku ze dne 19. července 1924, při které prý byly šaty již zcela hotové, a na skutečnost, že žalobce šaty ihned zaplatil, vyslovil svou spokojenost a prohlásil, že ani nemyslel, že šaty tak dobře dopadnou, a tvrdí, že za tohoto schválení díla jest nedůležito, zda žalobce dodatečně, najmě dopisem ze dne 25. července 1924 dílu vytýkal vadnost. Dovolání nevšímá si toho, že žalovaný na tento žalobcův dopis neodkázal ho na ono domnělé schválení, nýbrž dopisem ze dne 28. července 1924 podle vlastního svého tvrzení vyzval žalobce, by za účelem provedení »žádaných změn« — žalobce mluví ve svém dopise ze dne 25. července 1924 ovšem o »vadách« — se do jeho závodu dostavil, což se dne 30. července 1924 také stalo, a že žalovaný byl ochoten tyto »změny«, které si žalobce přál, provésti, že však žalobce tuto nabídku odepřel. K tomu přistupuje, že v prvé stolici nebylo tvrzeno, že žalobce při oné zkoušce vyslovil svou spokojenost, nýbrž pouze, že řekl, že ani nemyslel, že frak, a ne šaty, tak dobře dopadne, vlastně, že nemyslel, že frak ještě tak dobře dopadne, což jest spíše poukazem k tomu, že při dřívějších zkouškách nijak nevyhovoval, jak zcela správně zdůrazňuje dovolací odpověď. O nějakém schválení díla, jímž žalobce vědomě a úmyslně se vzdal svých případných nároků ze správy, nelze za těchto okolností ani mluviti, a zejména nelze schválení spatřovati v dopisu ze dne 25. července 1924, ve kterém žalobce dodanému dílu naopak vytýká celou řadu závažných vad a ohledně saka na př. píše, že je naprosto vyloučeno, že by je mohl nositi. Že vady byly zřejmé (§ 928 obč. zák.), nebylo v prvé stolici tvrzeno, pokud se týče namítáno, a jde tedy ve směru tom o nedovolenou novotu (§§ 482, 504 odst. 2 a 513 c. ř. s.), která by se ostatně jen s tíží v soulad uvésti dala s tvrzením žalovaného v prvé stolici, že šaty při zkoušce dne 30. července 1924 nevykazovaly žádných vad. V rozhodnutí Gl. U. čís. 2618 n. ř., k němuž dovolání odkazuje, nejde o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu námezdní, a ostatně se tam nejvyšší soud vídeňský otázkou schválení poskytnutých služeb ani neobírá. S hlediska dovolacího důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká konečně dovolání, že žalobce nemůže od smlouvy odstoupiti, poněvadž dopisem ze dne 25. července 1924 žádal opravu, čímž své právo volební spotřeboval, než odvolání nemá pravdu ani zde, jelikož zákazník od smlouvy o dílo odstoupiti může bez časového omezení, dokonce i tehdy, když oprava, pro kterou se původně rozhodl, byla provedena, avšak dílo přes to jen zůstalo nadále v podstatě vadným a nepotřebným.

Citace:

Čís. 5270. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 302-305.