Č. 4337.

Obecní úředníci: * Ustanovení § 30 služební pragmatiky olomoucké, dle něhož obecní úředník bydlící mimo Olomouc nemá nároku na aktivní přídavek (bytné), nebylo usnesením obecní správní komise z 2. června 1919 změněno.
(Nález ze dne 20. ledna 1925 č. 953).
Věc: František Z. v Olomouci proti moravskému zemskému výboru o místní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l požíval místního přídavku (bytného) stanoveného usnesením obecní správní komise z 2. června 1919 pro úředníky obce olomoucké. Když bylo zjištěno, že bydlí nikoliv v Olomouci, nýbrž v B., byl mu výměrem městské rady z 12. ledna 1923 za dobu od 15. ledna 1920 — 31. října 1922 vyměřen místní přídavek (bytné) toliko ve výši odpovídající místnímu přídavku IV. třídy státních zaměstnanců, platnému pro B., a rozdíl mezi oběma přídavky za uvedenou dobu per 1889 Kč 50 hal. předepsán má jako přeplatek k srážce. Nař. rozhodnutím byl výměr ten s poukazem na § 30 služ. pragm. pro zaměstnance města Olomouce instančně potvrzen.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
§ 30 služ. pragm. pro úředníky a sluhy města Olomouce ukládá aktivním úředníkům obce za povinnost, aby zvolili stálé své bydliště v území města Olomouce, městské radě je oznámili a každou změnu jeho ohlásili. Dále stanoví, že úředník bydlící mimo Olomouc pozbývá nároku na aktivní (a drahotní) přídavek. Sproštěni povinnosti té jsou pouze úředníci, kteří podle služebního přikázání jsou nuceni bydliti mimo Olomouc, dále úředníci na dovolené a úředníci na dočasném nebo trvalém odpočinku.
Stížnost popírá, že by ustanovení § 30 služ. pragm., na němž nař. rozhodnutí spočívá, pro posuzování sporného nároku st-lova na místní přídavek (bytné) v kritické době od 15. ledna 1920 — 31. října 1922 bylo směrodatným. Namítá především, že se vztahuje na poměry předválečné, a nynějším poměrům bytovým že již nevyhovuje Avšak okolnost, že nějaká norma právní stala se vzhledem k změněným poměrům obsoletní, nedotýká se ještě nijak její platnosti a závaznosti. Může sice okolnost ta zavdati podnět, aby norma ona byla změněna, dokud se však tak nestalo, dlužno ji ve smyslu zásady vyslovené v § 9 o. z. o. pokládati za platnou a jí se říditi. Stížnost namítá ovšem také, že ustanovení § 30 služ. pragm. bylo změněno, a to jednak zákonem o úpravě služebních poměrů obecních úředníků z 23. července 1919 č. 443 Sb., jednak usnesením obecní správní komise olomoucké z 2. června 1919. V prvním směru stačí však poukázati na to, že zákon 443/1919 na obce s vlastním statutem vůbec se nevztahuje (§ 14) a nemohl tedy derogovati statutární normě obce olomoucké. Proto nelze pro daný případ vyvozovati také ničeho z nálezu nss-u Boh. 2256 adm. ve stížnosti dovolaného, který se právě opírá o zákon č. 443/19. Pokud pak se týče usnesení ob. spr. komise z 2. června 1919, bylo vysloveno zdejším nálezem z 1. záři 1924 č. 14.752, že dosah jeho druhého bodu, který dnes jediné přichází v úvahu, vyčerpává se v tom, že nahrazuje dosaváde užívaný výraz »aktivní přídavek« výrazem »bytné« a upravuje jeho výši, kdežto veškery ostatní předpisy o aktivním přídavku, pokud se právě nevztahují na jeho výši, a zejména tedy také svrchu citovaný předpis § 30 služ. pragm. zůstaly jím nedotčeny, pročež dlužno je i na dále aplikovati i na bytné oním usnesením zavedené.
Ježto usesení z 2. června 1919 upravuje toliko výši bytného, naprosto však nevztahuje — jak stížnost neprávem tvrdí — na zaměstnance obce olomoucké všeliké normy platné o bytném (místním přídavku) pro státní zaměstnance, padá tím také důsledek st-lem z jeho nesprávného názoru vyvozený, že pro výši bytného obecního úředníka olomouckého je rozhodným sídlo úřadu a nikoli bydliště zaměstnancovo. Pokud se pak týče usnesení ob. zast. z 23. října 1922, které skutečně obsahuje změnu § 30 služ. pragm., platí podle výslovného svého ustanovení teprve od 1. listopadu 1922 a nevztahuje se tedy na dobu, do níž spadá sporný nárok.
Z toho, co řečeno, vysvítá, že § 30 služ. pragm. v době rozhodné nezměněně platil. Jak bylo již shora uvedeno, stanoví tento § výslovně, že úředník bydlící mimo Olomouc pozbývá nároku na akt. přídavek. Podle hořeních vývodů platí to také o bytném (místním přídavku), které podle usnesení z 2. června 1919 nastoupilo na místo dosavadního akt. přídavku. Ježto st-l — jak nesporno — v době od 15. ledna 1920 do 31. října 1922 měl své bydliště v B., tedy mimo Olomouc, nepříslušel mu v uvedené době vůbec nárok na bytné (místní přídavek). Nemůže se tedy důvodně cítiti zkráceným ve svém právu, jestliže obec — poskytujíc mu dobrovolně více, nežli k čemu byla povinna — vyměřila mu za onu dobu bytné jen dle IV. třídy místních přídavků státních.
St-l brání se proti uložené mu náhradě přeplatků také tím, že prý o existenci služ. pragm. pro zaměstnance obce olomoucké nevěděl a předpisů jejích neznal. Tomu však nelze již proto přikládati váhy, že ze zákona z 13. května 1919 č. 251 Sb., jehož neznalostí podle zásady § 2 o. z. o. nikdo nemůže se omlouvati, každému a tedy i st-li mohlo býti známo, že existuje služ. pragmatika pro zaměstnance zem. hl. města Olomouce, takže netřeba se ani zabývati otázkou, zda snad již vstupem do služ. poměru veřejnoprávního, jakým jest také nesporně služ. poměr st-lův, nenastává pro dotyčného zaměstnance sama sebou platnost všech předpisů poměr ten upravujících. Rovněž nemůže st-l z okolnosti, že § 30 služ. pragm., jak stížnost namítá, nebyl důsledně prováděn ohledně všech zaměstnanců bydlících mimo Olomouc, dovozovati právní nárok na to, aby této platné normy nebylo použito ani na něho.
A konečně nelze shledati důvodnou ani poslední námitku stížnosti, která v podstatě tvrdí, že bydliště st-lovo muselo městské radě z různých podání jeho býti známo. § 30 služ. pragm. ukládá úředníku povinnost, aby svoje bydliště oznámil městské radě. St-l doznává nepřímo, že této povinnosti nesplnil, a omlouvá se jen neznalostí předpisů. Neučinil-li však oné povinnosti zadost, musí následky toho nésti sám, a nemůže pak z toho, že mu bylo skutečně vypláceno bytné, dovozovati, že mu tím byla snad udílena aspoň mlčky dispens od pragmatikálního požadavku bydlení v území obce olomoucké.
Poněvadž konečně rozhodnutí o přeplatcích bytného podle usnesení městského zastupitelstva z 23. října 1922 ponecháno jest úplně volnému uvážení městské rady, nemůže st-l ani z tohoto usnesení dovozovati nárok, aby požadované náhrady přeplaceného bytného byl sproštěn. Jeví se tedy stížnost bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

Č. 4337. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 247-249.