Čís. 9477.

Pro touž pohledávku nelze nabýti několik zástavních práv k téže věci.
Nabyl-li věřitel pro pohledávku zajištěnou již úvěrovou hypotékou i vnuceného zástavního práva na téže nemovitosti mimo pořadí úvěrové hypotéky, může dlužník tomu čeliti i žalobou o nepřípustnost exekuce podle § 39 čís. 5 ex. ř.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1929, Rv II 200/29.)
Žalovaná firma vedla na základě směnečných platebních příkazů exekuci na nemovitosti žalobkyně vnuceným zřízením zástavního práva a vnucenou dražbou. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně nepřípustnosti exekuce vnuceným zřízením zástavního práva a vnucenou dražbou mimo pořadí zástavních práv pro poskytnutý úvěr, tvrdíc, že pro vymáhané směnečné pohledávky byly již žalované (její postupitelce) zřízeny úvěrní hypotéky na týchž nemovitostech, na něž nyní vede exekuci. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Podle § 447 obč. zák. jest zástavní právo právem věcným, příslušejícím věřiteli pohledávky v ten způsob, že lze mu dosíci uspokojení z majetkové hodnoty zastavené věci, nebude-li pohledávka včas zaplacena. Slouží tedy právo zástavní k zajištění, že bude pohledávka v čas uspokojena. Musí tu býti pohledávka, by mohlo vzejíti a trvati právo zástavní. Jest tedy právo zástavní právem akcesorním, přistupujícím k pohledávce nikoli jako samostatný právní předmět, nýbrž jen jako prostředek k jejímu uspokojení a zajištění. Z tohoto právního předpisu a z pojmu zástavního práva plyne, že táž věc může pro touž pohledávku býti dána v zástavu jen jednou, neboť, skýtá-li zastavená věc jistotu, že pohledávka, kterouž má zabezpečiti, dojde z ní uspokojení, bylo by protimyslným a hospodářsky neúčelným se strany věřitele a bylo by i škodlivým, úvěr majitele zastavené věci podkopávajícím, by táž věc byla pro tutéž pohledávku zastavena po druhé nebo po třetí, neboť uspokojením zástavního věřitele, dosaženým z věci zastavené v pořadí po prvé získaného zástavního práva, by zanikla pohledávka a tím by zanikla i všecka další zástavní práva, lpící na téže věci pro tutéž pohledávku následkem akcessorní povahy zástavního práva, neboť další zástavní práva by již nemohla obstáti pro nedostatek pohledávky, kterou mají zabezpečiti co do jejího uspokojení. Podle tvrzení žalobkyně dala si postupitelka žalované firmy banka M. pro tytéž úvěrní směnečné pohledávky vtěliti jednak na nemovitosti žalobkyně ve vl. č. 201 a 202 kat. obce H. dle úvěrní listiny ze dne 1. února 1919 a současně i na nemovitosti její matky Anny L-ové do vl. č. 62, 309, 509, 838, 1068, 1276, 1383, 1435, 1653, 108, 112 a 78 kat. obce Z. úvěrovou hypotéku do výše 300 000 Kč a podle úvěrní listiny ze dne 3. prosince 1920 do výše 700 000 Kč na posléz zmíněné nemovitosti; mimo to dala si postupitelka vystaviti od žalobkyně a od její matky na řečené pohledávky, kryté již úvěrními hypotékami, krycí směnky ve výši 66 000 Kč, 66 000 Kč, 66 000 Kč, 66 000 Kč a 350 000 Kč, celkem 614 000 Kč s přísl. zažalovala je a dala si na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 8. prosince 1921 a rozsudku ze dne 13. července 1922 zříditi na zmíněných knihovních vložkách vnucené právo zástavní a povoliti vnucenou dražbu nemovitostí ve vložkách těch zapsaných, nikoli však v pořadí svrchu uvedených úvěrových hypoték, nýbrž v pořadí za nimi, a nesporno jest, že žalovaná firma v exekuci této pokračuje. Nižší soudy jsou právního názoru, že, i kdyby pravdivým bylo tvrzení žalobkyně, že uvedené smluvní úvěrové právo zástavní a exekuční právo zástavní kryje tytéž směnečné pohledávky, nelze prohlásiti za nepřípustnou exekuci z toho jediného důvodu, že byla vedena v samostatném, pozdějším pořadí, mimo pořadí úvěrových svrchu zmíněných hypoték proto, že se žalobkyně mohla zbaviti dvojitého zavazení těchto nemovitostí pro tytéž pohledávky návrhem podle § 96 prvý odstavec ex. ř., a z dalšího důvodu, že dlužníku nepřísluší podle § 213 ex. ř. odporovati pořadí hypotekární pohledávky, nýbrž jen právo odporovati hypotekární pohledávce, které schází exekuční titul, čehož tu není. Mimo to prý neobsahuje rozsudek o námitkách proti platebnímu směnečnému příkazu omezení, že lze exekuci vésti jen v pořadí vloženého hypotékárního úvěru. Tyto právní názory nelze však sdíleti (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Jak již bylo vyloženo z obsahu ustanovení § 447 obč. zák., nelze po právu získati pro touž pohledávku více zástavních práv k téže věcí, poněvadž by to odporovalo pojmu a účelu zástavního práva. K témuž výsledku lze dojíti z ustanovení § 89 ex. ř., podle něhož jest, stane-li se vykonatelnou pohledávka, pro niž vázne již na nemovitosti zástavní právo, povoliti k návrhu vymáhajícího věřitele poznámku vykonatelnosti této pohledávky. Mimo to by se oddělenými vklady samostatných práv zástavních na tutéž nemovitost budilo zdání, že jde o různé hypotekární pohledávky, čímž by se podkopával úvěr vlastníka zavazené nemovitosti, neboť z knihy pozemkové by jednotnost pohledávky takto vícekráte zajištěné nebyla zřejmou. Bylo proto povinností vymáhající věřitelky, jednalo-li se o tytéž pohledávky, jež byly kryty úvěrovou hypotékou, žádati buď vklad vnuceného zástavního práva pro vykonatelné pohledávky svrchu zmíněné u vkladu práva zástavního pro pohledávky z poměru úvěrního, s účinkem přechodu vloženého práva zástavního na vykonatelné pohledávky, pokud se týče žádati o vklad účinnosti práva zástavního ohledně vykonatelné pohledávky a práva zástavního pro pohledávku z úvěru (Bartsch, Knihovní právo, r. 1928, str. 250), anebo žádati o poznámku vyčerpání úvěru vloženého v pořadí přednějším do 614 000 Kč s přísl. a poznámku vykonatelnosti podle § 89 ex. ř. Tento právní názor má však za předpoklad, že jsou totožnými pohledávky, kryté úvěrovými hypotékami a směnkami, na jichž základě byl vydobyt směnečný platební rozkaz tvořící exekuční titul. Žalovaná firma popírá však tuto totožnost pohledávek, tvrdíc, že směnky znějící úhrnem na 614 000 Kč, označené jako krycí směnky, vydala žalobkyně se svojí matkou a s bratrem Cyrilem L-em ke krytí veškerého svého úvěru, nikoli jen ke krytí úvěru hypotekárně zajištěného 300 000 Kč a 700 000 Kč, což prý vidno z toho, že prý nežádala žalobkyně, když s matkou podepsaly úvěrní listinu ze dne 3. prosince 1920 na 700 000 Kč, zpět ony směnky. Nižší soudy, vycházejíce z mylného právního názoru, že nárok žalobní není odůvodněn ani, kdyby pravdivými byla veškerá tvrzení žalobkyně, nezabývaly se s touto námitkou žalované firmy. Následkem toho zůstalo řízení kusým a neúplným (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), jak to žalobkyně právem v dovolání vytýká. Bylo proto podle § 510 c. ř. s. zrušiti rozsudky obou nižších soudů a, poněvadž nelze věc bez spolupůsobení soudu první stolice učiniti zralou k rozhodnutí, vrátiti věc prvnímu soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl. Zjistí-li se, že jsou pohledávky, o něž jde, totožné, bude nutno prohlásiti, jak žalováno, za nepřípustnou exekuci, vedenou mimo pořadí úvěrových pohledávek podle § 39 čís. 5 ex. ř. Bude pak věcí exekučního soudu, aby z výroku toho vyvodil důsledek a exekuci, mimo zmíněné pořadí vedenou, zrušil pokud se týče exekuci na zmíněné pořadí omezil. (Viz plenár. rozhodnutí nejv. soudu ze dne 21. června 1929, Pres. 1483/28, čís. sb. 9048.)

Citace:

č. 9477. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 829-832.