Čís. 8812.

Z toho, že majitel domu přijímal dále činži placenou z bytu od toho, kdo zůstal v bytu, ač skutečný nájemník byt opustil, nelze usuzovati na jeho vůli (§ 863 obč. zák.) propustiti nájemníka z nájemní smlouvy a přijati plátce za nájemníka.
(Rozh. ze dne 21. března 1929, Rv I 398/29.)
Od žalovaného měl najatý byt Antonín H., jenž se napotom z bytu vystěhoval. V bytě zůstal pak žalobce. Žalobou, o niž tu jde, domáhal — Čís. 8813 —
395
se žalobce na žalovaném, že mu přísluší nájemní právo k bytu v domě žalovaného. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jak žalobce sám uznává, nebyla s majitelem domu nájemní smlouva ujednána výslovně. Názor, že došlo k nájemní smlouvě mezi majitelem domu a žalobcem podle § 863 obč. zák. tím, že nic nenamítal proti odstěhování se Antonína H-a a proti dalšímu užívání bytu žalobcem, ač o tom věděl, a že přijímal činži žalobcem mu posílanou, jest mylný. Není nutnou podmínkou nájemní smlouvy a nájemného poměru, by nájemce osobně užíval najatého bytu a by nájem platil osobně a svými penězi. Skutečnost, že nájemník přenechává užívání bytu jiným členům rodiny nebo podnájemníkům, nemá na trvání nájemního poměru jiného vlivu, než že jest důležitým důvodem, pro který může soud uděliti majiteli domu podle zákonů o ochraně nájemníků svolení k výpovědi. Z toho, že majitel domu přijímal dále činži z bytu, ač skutečný nájemník Antonín H. byt opustil a žalobce v něm zůstal bydliti, nelze usuzovati na jeho vůli, propustiti Antonína H-a z nájemní smlouvy a přijati žalobce za nájemníka. Pro předpoklad, že věděl o tom, co bylo mezi Antonínem H-em a žalobcem ujednáno a kdo vlastně činži mu posílá, není potřebných skutkových zjištění. Nemohlo býti proto jinak uznáno, než že žalobce neprokázal ujednání nájemní smlouvy a přímý nájemní poměr k majiteli domu.

Citace:

č. 8812. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 418-419.