NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5791.

Právo domácí kázně podle čeledního řádu ze dne 7. dubna 1866, čís. 11 z. z. pro Čechy, neopravňuje k omezování osobní svobody (§ 93 tr. zák.) čeledi.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1937, Zm I 1350/36.)
Nejvýšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 93 tr. z.
Z důvodů:
S hlediska zmatků čís. 9a), b) [správně jen 9a)] a 10 § 281 tr. ř. vytýká stížnost, že nalézací soud po právní stránce pochybil, shledav v jednání obžalovaného skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí podle § 93 tr. z. a že nanejvýše by tu mohlo jíti o přestupek útisku. Právní námitky stížnosti neobstojí a nejsou ani provedeny po zákonu (§ 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř.), pokud stížnost při doličování hmotněprávních zmatků nevychází z toho, co po skutkové stránce zjistil nalézací soud. To platí především, pokud stížnost po objektivní stránce namítá, že nešlo o omezování osobní svobody, poněvadž se dotčené osoby do komory uzamkly na klíč samy a chtěly místnost opustiti teprve o 1/2 12. hod. dopoledne, kdy stěžovatel stejně jim otevřel. Při tom stížnost nedbá závazného rozsudkového zjištění, že když stěžovatel po 10. hod. dopol. dveře komory, v níž byly jeho děvečky se svými milenci, zvenčí zatarasil tak, že nebylo možno je otevříti, uvěznění se pokoušeli otevříti dveře a dostati se ven, načež stěžovatel je vyzval, aby násilím dveře neotvírali, že ručí za případné poškození, dále že cizí čeledínové (A, a B.) chtěli o 11. hod. odejíti a že stěžovatel, uvolniv o 1/2 12. hod. dveře, nechtěl je pustiti, naopak se svým čeledínem se snažil je zadržeti.
Ustanovení § 93 tr. zák. arci předpokládá svémocné věznění člověka, nad nímž pachateli podle zákona žádné moci nepřísluší. Avšak stížnosti nelze přisvědčiti, pokud s tohoto hlediska namítá, že šlo o čeleď obžalovaného a že podle čeledního řádu ze dne 7. dubna 1866, čís. 11 z. z. pro Čechy byl stěžovatel nejen oprávněn, ale i povinen, aby dohlížel nad mravností a chováním čeledi a aby čelil zjištěným nemravnostem. Právo domácí kázně neopravňovalo stěžovatele k tomu, by zjištěným způsobem zasahoval do osobní svobody, zvláště když v příčině A. a B. ani nešlo o jeho čeleď, nýbrž o osoby v poměru k němu cizí. Ostatně ani tu stížnost nevychází ze souhrnu rozsudkových zjištění, podle nichž stěžovatel o návštěvách mužů u děveček věděl již delší dobu a říkal děvečkám, že jim strhne s platu za každou takovou návštěvu 5 Kč za poškození peřin, a podle nichž stěžovatel zatarasiv dveře komory, kde byly děvečky se svými milenci, dále nic nezařídil, zejména nepřivolal sestru jedné z děveček, jak se hájil.
Po subjektivní stránce skutková podstata zločinu podle § 93 tr. zák. nepředpokládá zvláštní zlomyslnost, nýbrž vyžaduje jen vědomí pachatelovo, že bezprávně omezuje jiného na osobní svobodě a že napadený pociťuje jeho jednání jako omezení své volnosti v pohybu. Že tomu tak bylo v souzeném případě, nalézací soud ze zjištěných skutečností bezvadně usoudil a stížnost se ani nepokouší dokázati mylnost tohoto úsudku na podkladě všech zjištění, o něž se opírá kladný závěr napadeného rozsudku. Bylo proto zmateční stížnost z části jako po zákonu neprovedenou, jinak jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

čís. 5801. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 70-71.