NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 5172.

Učitelstvo: * Učitel mající způsobilost pro vyučování na německých školách obecných s doplňující zkouškou pro vyučování češtině na německých školách občanských, nemá nárok na požitky odborného učitele občanské školy po rozumu § 2 zákona č. 251/22.
(Nález ze dne 30. listopadu 1925 č. 23040.)
Věc: Karel G. v J. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o přípočet let.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l vykonal dne 17. listopadu 1923 zkoušku způsobilosti pro učitelský úřad na školách obecných s německým jazykem vyuč. Podle přípisu správy chlapecké školy obecné v J. z 11. prosince 1923 vyučoval st-l jako učitel češtiny této obecné školy též na chlapecké škole občanské povinné češtině ve výměře 19 týdenních hodin. Když dne 19. listopadu 1923 vykonal zkoušku způsobilosti vyučovati češtině, jakožto předmětu vyuč., zažádala správa svrchu uvedené školy obecné, aby po rozumu § 7 prov. nař. min. škol. ze 7. dubna 1923, č. 42105-I. byly mu poukázány příslušné vyšší požitky. Zšr výnosem z 5. dubna 1924 odepřela tak učiniti, poněvadž st-l nemá nároku na přípočet tří let po rozumu 2. odst. § 2 zák. č. 251/1922, jelikož nevykonal zkoušky způsobilosti pro měšťanské školy, neboť doplňovací zkouška z češtiny jakožto učebného předmětu pro měšťanské školy není rovnocenná se zkouškou způsobilosti z některé skupiny předmětů pro školy měšťanské.
V rekursu proti tomu podaném uplatňoval st-l, že jest nesprávným názor úřadu, jakoby uvedené dvě zkoušky lišily se od sebe co do rovnocennosti. Druhý odst. § 2. zák. 251/22 mluví toliko o odbor. zkoušce učitelské způsobilosti pro obč. školy, která zjednává nárok na přípočet 3 let. Za takovou zkoušku odbornou musí býti pokládána i zkouška učitelské způsobilosti z českého jazyka, ostatně jinak by nastal škodlivý nedostatek sil, majících způsobilost vyučovati češtině na občanských školách německých. Min. škol. tento rekurs zamítlo, přihlížejíc k ustanovení § 7, odst. 4 nař. ze 7. dubna 1923 č. 42105 — 23 — I, obsahujícího prováděcí pokyny k zák. č. 251/1922.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami: ---
Stav zákonný, podle něhož jest nutno stížnost posuzovati, jest tento:
Původně stanovil předposlední odstavec § 6. zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., že učitelé, kteří mimo zkoušku učitelské způsobilosti pro školy obecné prokazují ještě odbornou zkoušku způsobilosti pro školy občanské a na těchto školách vyučují, nabývají platu X. třídy o tři léta a IX. třídy o 1 rok dříve než učitelé na školách obecných; po desítileté službě ve třídě VIII. vstupují do platův a služného VII. hodnostní třídy. Na místo tohoto ustanovení nastoupila norma § 2. zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb., podle jehož prvého odstavce učitelé, kteří mimo zkoušku učitelské způsobilosti pro školy obecné mají ještě odbornou zkoušku způsobilosti pro školy občanské, jsou zařaděni do skupiny C) čas. postupu; jsou-li však ustanoveni na školu občanskou definitivně nebo zatímně, připočtou se se jim pro dobu jejich působení na škole občanské ke dni, jímž skutečně počnou působiti na této škole, tři roky pro postup do vyšších stupňů služného a pro postup časový.
Prováděcí výnos min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42105—I v § 7 pojednává nejprv o služ. požitcích vedlejších učitelů nepovinných předmětů a pak v bodu 4., jehož nař. rozhodnutí též se dovolává, toliko praví, že ustanovení platná pro tyto vedlejší učitele, netýkají se nadpočetných učitelů literních, kteří byli se souhlasem vydržovatelů školy v jednotlivých případech povoláni učiti jazyku čsl. na školy jiného jazyka vyuč. anebo jinému jazyku v zemi obvyklému na školy s vyučovacím jazykem čsl., mají-li vysvědčení způsobilosti učitelské pro příslušnou kategorii školy; učitelům těmto náležejí tudíž služební požitky učitelů literních oné kategorie školy, na níž učí a pro niž mají vysvědčení učitelské způsobilosti. Posléze uvedený předpis zcela zřejmě ničeho jiného nepraví, než že zmíněné učitele jazykové posuzovati sluší podle požitkových předpisů platných pro učitele literní se zřetelem k jejich kvalifikaci, nikoli podle příslušných předpisů platících pro vedlejší učitele nepovinných předmětů, a to bez rozdílu, zdali jde o povinné či o nepovinné vyučování příslušnému jazyku.
Z uvedeného jest patrno, že pro učitele způsobu st-lova, pokud jde o služ. požitky, směrodatny jsou normy, upravující služ. požitky učitelů literních, a pokud jde o nadlepšení učitelů s kvalifikací pro občanské školy a mimo to též na občanské škole působících, z toho, co bylo svrchu uvedeno, výlučně citovaná nahoře norma § 2. zákona č. 251/1922, podle níž požadavkem pro platové nadlepšení, jehož dosah a kvalita jest v daném případu na sporu, jest požadavek »odborné zkoušky způsobilosti pro školy občanské«.
Učitel literní a též učitel jazyka odlišného od vyuč. jazyka školy může platové výhody, o kterouž st-li v daném případu běželo, dosíci jen tehdy, má-li mimo zkoušku učitelské způsobilosti pro školy obecné ještě odbornou zkoušku způsobilosti pro školy občanské, aniž při vyučování češtině tento požadavek snad může býti nahrazen, jak stížnost míní, tím, že uvedený vyučovací předmět byl zaveden na škole, na níž st-l působil, jakožto předmět povinný, resp. tím, že čeština jest v Čsl. republice jazykem státním; s hlediska zákonné normace jest také naprosto lhostejno, že by snad jen takové praktikování zákona, jaké vyžaduje stížnost, zajistilo vyučovací správě dostatečný příliv sil pro vyučování na měšťanských školách náležitě kvalifikovaných.
Rozhodnutí otázky tuto sporné, zdali jest či není dána svrchu vytčená podmínka výhody, závisí tudíž jedině na správném vymezení pojmu »odborné zkoušky učitelské způsobilosti pro školy občanské« vůči stanovisku úřadu, že zkouška z českého jazyka jakožto vyuč. předmětu není, a vůči stanovisku stížnosti, že jest odbornou zkouškou učitelské způsobilosti pro školy občanské, jak jí má na mysli norma § 2. zákona 251/1922.
Posléze citovaná norma po stránce tuto sporné otázky přestává na pouhém pojmenování zkoušky, ničeho bližšího o podstatě zkoušky nenaznačujíc. I jest třeba, poohlédnouti se po jiných zákonných předpisech, z nichž by vysvitlo, jaké podstaty a jakého obsahu jest ta zkouška, a jež jedině mohou býti směrodatny pro posouzení pravé podstaty této zkoušky.
Především § 38. říš. zák. školského ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. ve znění zák. z 2. kvtěna 1883 č. 53 ř. z. praví, že má-li kdo definitivně býti ustanoven za podučitele nebo za učitele na školách obecných, musí se vykázati vysvědčením způsobilosti učitelské pro školy obecné atd. Má-li kdo definitivně býti ustanoven za podučitele nebo za učitele na školách měšťanských, prokaž se vysvědčením způsobilosti učitelské, kteréhož nabýti lze zkouškou pro školy měšťanské, po vykonané k úplné spokojenosti nejméně tříleté službě na školách obecných nebo na jiných ústavech učebních. Podle § 78 přísluší ministru vyučování, aby zákon uvedl ve skutek. Ve příčině uvedeného § 38. stalo se tak nařízením min. vyuč. z 31. července 1886 č. 6033 (vládní věstník ve věcech obecných škol v král. Českém č. 32). Právní stav, zjednaný tímto základním nařízením po stránce sporné otázky, žádnou pozdější normou nebyl změněn a ani stížnost nějaké pozdější normy se nedovolává. Jedině směrodatné nařízení min. z 31. července 1886 č. 6033 pak rozvrženo jest na sedm článků, v nichž pojednává čl. II. o zkoušce způsobilosti pro obyčejné školy obecné, čl. III. o zkoušce způsobilosti pro školy měšťanské, čl. IV. o zkouškách doplňovacích, a pak dále již jen o věcech, jež nemají pro spornou otázku významu. Ve článku III. pod 1. jest popsána podstata zkoušky způsobilosti pro školy měšťanské a jest po této stránce normováno, že každý kandidát, jenž chce dosíci způsobilosti k vyučování na školách měšťanských, musí vykonati zkoušku alespoň ze všech předmětů jedné z uváděných dále pod a) až c) skupin vyučovacích předmětů, v nichž jediným figurujícím jazykem jest jazyk vyučovací a nikde není uveden nějaký jazyk jiný jakožto učební předmět. Toliko jest uvedeno, že jest dovoleno kandidátům každé z oněch odborných skupin, aby nabyli způsobilosti vyučovati... druhému zemskému jazyku (zemským jazykům), neb kde neněmecký jazyk jest vyučovacím, německému jazyku jakožto učebnému předmětu. Již z této normace článku III. vychází, že nějaký jazyk, jenž není jazykem vyučovacím, nýbrž jen učebným předmětem, nemůže nikdy býti podstatnou součástí některé ze skupin vyučovacích předmětů, z nichž alespoň znalost plné jedné musí býti prokázána zkouškou na školách měšťanských. Zkouška z takového jazyka jest toliko přípustným doplňkem zmíněné zkoušky v některé skupině, t. j. celý předepsaný zkušební obsah skupiny musí býti vyčerpán a přídavkem zkoušky z onoho jazyka ke zkoušce z ostatních předmětů skupiny rozšiřuje se způsobilost vyučovací též na onen jazyk. Zejména však není onen jazyk sám postačitelným výplňkem nějaké ze svrchu zmíněných skupin vyučovacích předmětů, z nichž alespoň z jedné úplné jest zkouška nutná pro dosažení vyučovací způsobilosti na školách občanských. Se zjištěným takto obsahem normace článku III. souhlasí i další normace článku IV. Mohouť podle jeho bodu 2. kandidáti, mající vysvědčení způsobilosti pro obyčejné školy obecné aneb pro školy měšťanské ...., kteří nabýti chtějí způsobilosti k vyučování druhému zemskému jazyku aneb na neněmeckých školách obecných německému jazyku jakožto předmětu vyučovacímu, ... podrobiti se (z něho) doplňovací zkoušce. Tyto doplňovací zkoušky budou se konati v řádných zkušebních obdobích pro zkoušky způsobilosti a mohou se podniknouti atd. .... Způsobilosti, vyučovati druhému zemskému jazyku aneb na neněmeckých školách obecných německému jazyku jakožto vyučovacímu předmětu, může každý kandidát, způsobilý pro obyčejné školy obecné anebo pro školy měšťanské dosíci podle míry rozdílných požadavků ... buď jen pro obyčejné školy obecné neb též pro školy měšťanské. O těchto zkouškách doplňovacích zvláštní vysvědčení se nevydávají; pokud jest výsledek této zkoušky příznivý, budiž v nabytém již vysvědčení způsobilosti dodatečně naznačen.
Z uvedeného je zjevno, že ani zkouška učitele, majícího způsobilost pro české školy obecné, z němčiny, jakožto učebního předmětu českých škol občanských, ani zkouška učitele, majícího způsobilost pro německé školy obecné, z češtiny, jakožto učebního předmětu německých škol občanských, nemohou samy o sobě býti pokládány za »odbornou zkoušku způsobilosti pro školy občanské«, jak ji má na mysli § 2. zákona č. 251/1922. Když úřad v nař. rozhodnutí z tohoto právního názoru vycházel a proto odepřel přiznati st-li výhodu, která v cit. § 2. jest podmíněna mezi jiným též vykonáním odborné zkoušky způsobilosti pro školy občanské, jednal v souhlasu se zákonem, stížnost jest bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 5172. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 611-614.