NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8631 —
Č. 8631.

Vyvlastnění. — Vojenské věci (Slovensko). — I. Které úřady jsou povolány spolupůsobiti při vyvlastnění pozemku pro vojenské cvičiště? — II. V jakém rozsahu lze vyvlastniti pozemky pro uvedený účel a které zákonné předpisy tu platí?
(Nález ze dne 24. května 1930 č. 5849.)
Prejudikatura: Boh. A 7406/28.
Věc: Moric a Berta F. v Košicích (adv. Dr Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany a proti župnímu úřadu v Košicích o dočasné vyvlastněni užívacího práva k pozemku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé Moric a Berta F. nabyli trhovou smlouvou od Ludevíta T. pozemek č. k. ... v obci K. ve výměře 3 kat. jiter 1 354 čtver. sáhů, který byl užíván voj. správou jako součást voj. cvičiště H. Dle protokolárního prohlášení z 8. ledna 1925 žádala Berta F. osobně zem. voj. velitelství v Bratislavě, aby zmíněná parcela byla jim vrácena a kdyby to nebylo možné, aby ji voj. erár odkoupil za paušální částku 80 000 Kč bez jakéhokoli výdaje pro st-le. Současně prohlásila, že by eventuelně souhlasila s výměnou pozemku za rovnocenný pozemek v stejné výměře buď na jižním konci cvičiště H. nebo na P-ské ulici a že nabídka tato platí do 20. února 1925. Možnost dobrovolného pronájmu parcely té vyloučila.
Podle protokolu ze 13. února 1925 byl st-1 Moric F. na žádost intendance zem. voj. velitelství u notářského úřadu města Košic ve věci vyslechnut, při čemž uvedl, že není ochoten zmíněnou parcelu dáti do nájmu voj. eráru a to proto, že ohledně této parcely bylo již v r. 1897 provedeno vyvlastněni užívacího práva, na základě něhož erár dosud pozemek má v držbě, ačkoliv — když nestala se dohoda s vlastníky ohledně doby vyvlastněni, mohlo vyvlastnění podle §§ 67 a 68 expropriačního zákona trvati toliko tři roky. Ježto pak erár po uplynutí tříleté doby neučinil zadost svým povinnostem podle § 68 cit. zák. a poněvadž podle toho zák. opětně dočasné vyvlastněni se nemůže opakovati a erár opomenul zavěsti řízení podle § 68 expropr. zák. o konečné vyvlastnění, že nemá nyní práva ani na dočasné, ani na konečné vyvlastnění, — Č. 8631 —
nýbrž že je povinen parcelu majiteli vydati. Že proto žádá, aby voj. eráru byla pod exekucí uložena povinnost, aby parcelu st-lům do určité lhůty vydal. Uzavřel-li snad předchůdce st-lů s erárem nájemní smlouvu, že st-le smlouva ta neváže, poněvadž v pozemkové knize nebyla vyznačena. Držby pozemku že se st-lé domáhají též cestou soudní a proti případnému vyvlastnění že protestují a trvají na dohodě uzavřené s intendancí zem. voj. velitelství v Bratislavě. — — —
Po opětovném, ale bezvýsledném jednání o smírnou dohodu učinil župní úřad v Košicích min. nár. obrany návrh, aby bylo nařízeno vyvlastnění užívacího práva na neurčitou dobu. — Mno sdělilo výnosem z 10. ledna 1927 župnímu úřadu v Košicích, že voj. správa potřebuje pro cvičiště své posádky v Košicích parcelu č. kat. ... ve výměře 3 jiter 1 354 sáhů, jejímiž vlastníky jsou st-lé a ježto jednání o dobrovolné přenechání této parcely bylo bezvýsledné, nařídilo v dohodě s min. vnitra podle § 12 zák. čl. XXXIX:1895 a podle zák. č. 218/20 vyvlastnění dočasného užívacího práva k parcele shora uvedené a uložilo župnímu úřadu pokračování v řízení podle cit. § 12.
Na to vydal župní úřad v Košicích dne 5. května 1927 toto rozhodnutí: »Mno nařídilo v dohodě s min. vnitra podle § 12 zák. čl. XXXIX:1895 a podle zák. č. 218/20 vyvlastnění dočasného užívacího práva uvedeného cvičiště. Uvedená parcela se tímto odevzdává do užitku voj. správy na neurčitou dobu«.
Stížnost směřuje jak proti rozhodnutí mno z 10. ledna 1927 tak i proti rozhodnutí župního úřadu v Košicích z 5. května 1927. Bylo o ní uvažováno takto:
I. Ad rozhodnutí mno: — — —
Stížnost má za to, že k vyvlastnění užívacího práva bylo by mohlo podle § 12 zák. čl. XXXIX:1895 dojíti jen tenkráte, kdyby před tím bylo s nimi o dobrovolném postupu jednáno prostřednictvím adm. úřadů, což prý se však v daném případě nestalo, neboť voj. správa s nimi nejednala ani prostřednictvím magistrátu města Košic, jejž st-lé pokládají za jediný kompetentní úřad, ba ani prostřednictvím župního úřadu, u kterých míst byli st-lé pouze protokolárně vyslechnuti, aniž s nimi bylo o postupu užívacího práva jednáno.
Jest pravda, že § 12 zák. čl. XXXIX/1895 stanoví, že o získání vlastnictví případně dočasného užívacího práva má se voj. správa pokusiti cestou dobrovolného ujednání a to ve shodě se správním úřadem. Avšak postup takový jest možný jen v oněch případech, kde voj. správa sama usiluje o získání vlastnictví nebo užívacího práva k nějakému pozemku a zamýšlí se obrátiti na vlastníka, aby s ním jednala o postupu vlastnictví nebo užívacího práva. V konkrétním případě bylo tomu zcela jinak. Zde voj. správa sporného pozemku fakticky užívala, a st-lé sami voj. úřadům, na něž se obrátili, aby jim pozemek byl vrácen k disposici, prohlásili, že nejsou ochotni voj. správě užívání pozemku dovoliti, takže po tomto prohlášení nebylo ani důvodu k jakémukoli jednání o postupu práva užívacího, jehož úspěch st-lé již předem vyloučili. Tím odpadlo ovšem i prostředkování adm. úřadů. Se st-li bylo ovšem pak přes to dále jednáno, — Č. 8631 —
jednání to týkalo se však nikoliv získání užívacího práva, nýbrž již vlastnictví sporného pozemku, tedy šlo o jednání, jež v rámec dnešního sporu, v němž vyvlastněno bylo jen dočasné užívací právo, pro nějž je tedy rozhodný jen výsledek předběžného řízení o získání tohoto práva, již nezapadá, a jeho provedení je pak pro tento spor zcela nerozhodné.
Účasti adm. úřadů dovolává se stížnost i další svou námitkou. Opírajíc se o ustanovení 3. odst. § 12 cit. zák. čl. XXXIX:1895, jež praví, že nedojde-li k dohodě, může mno naříditi vyvlastnění dotyčného pozemku na základě návrhu příslušného správního úřadu, vytýká, že v přítomném případě vůbec nebyl podán návrh správního úřadu na vyvlastnění, po případě, že nebyl podán magistrátem města Košic jako úřadem správním, jedině v této příčině kompetentním. Ani tu nebylo lze dáti stížnosti za pravdu. Ze spisů správních jde, že žal. úřad rozhodl na základě návrhu, zaslaného mu župním úřadem v Košicích, tedy nesporně úřadem správním, a že tedy nemá stížnost pravdu, pokud vytýká, že návrh na vyvlastnění správním úřadem vůbec nebyl podán. Šlo by pak jen o to, zda návrh župního úřadu jest právě návrhem úřadu správního ve smyslu právě cit. § 12, či nemíří-li snad toto ustanovení, mluvíc o úřadu správním, na úřad včleněný ve správní organisaci jako úřad I. instance, jímž ovšem byl by obecně magistrát města Košic.
Tu sluší uvésti, že zák. čl. XXXIX/1895 nepraví ve svém §12 blíže, který úřad správní má návrh na vyvlastnění podávati, a ani jinde nepodává výkladu, který úřad jest pokládati za správní úřad ve smyslu tohoto zákona. Dlužno však uvážiti, že právě uvedený zák. článek jest novelou, vydanou k zák. čl. XXXVI:1879, jehož § 55 byl znovu upraven nahoře uvedeným §em 12 zák. čl. XXXIX/95. Již v onom původním § 55 bylo stanoveno, že nedojde-li k dohodě, může mno naříditi expropriaci na návrh příslušného politického úřadu. Také v tomto zák. článku není vyloženo, který úřad jest pokládati za polit. úřad ve smyslu tohoto zákona. Leč prvým místem, kde se děje zmínka o příslušném polit. úřadě, jest v tomto zákoně § 12 stanovící, že se vojsko nemá se svým požadavkem o poskytnutí ubytování okraceti přímo na vlastníky, nýbrž na politický úřad příslušný podle existujících zákonů. Jest jasno, že týmže úřadem jest i politický úřad podle § 55 původního zák. a také podle § 12 nového zák. V prov. nař. ke zmíněnému § 12 původního zák. (nař. min. honvédů č. 4275/1895) jest pak výslovně jmenován podžupan jako úřad, na kterého se má vojsko obraceti. Jemu ovšem na roveň jest v tomto nařízení postaven měšťanosta (slovo to uvedeno v závorce ke slovu podžupan), avšak právě z této relace jest patrno, že míněn tu jest měšťanosta města municipálního, nikoliv města se zřízeným magistrátem, jehož by bylo možno ekviparovati jen s hlavním služným. Jest tedy za to míti, že také podle § 55 původního zák. a ovšem pak také podle § 12 nového zák. byl mimo municipium úřad podžupana správním úřadem, na základě jehož návrhu mohl min. zeměbrany naříditi vyvlastnění. Poněvadž pak podle § 6 lit. b) zák. č. 120/20 působnost podžupana přešla na nové úřady župní, byl v době, o kterou — Č. 8631 —
jde, župní úřad v Košicích oním správním úřadem, jenž podle § 12 zák. čl. XXXIX:1895 mohl a měl podávati návrh na vyvlastnění ve věci pozemků st-lů.
Že tomu tak jest, vysvítá ostatně i ze skutečnosti, že podle přílohy, vydané k vl. nař. č. 96/28 bylo podávání návrhů na vyvlastnění ve smyslu 2. odst. § 12 zák. čl. XXXIX:1895 na úřady okresní přeneseno s úřadu zemského, na nějž podle zák. č. 125/27 (§ 5) přešla působnost s úřadů župních.
Stížnost ovšem pro výklad, že úřadem správním, kompetentním podávati návrh na vyvlastnění podle § 12 odst. 2 zák. čl. XXXIX/95, byl v přítomném sporu magistrát města Košic, dovolává se předpisů, vydaných v nahoře cit. nař. č. 4275 přímo ku provedení § 12 zák. čl. právě uvedeného. To však činí neprávem, neboť předpisy tyto nezabývají se otázkou, který úřad má podávati návrhy na vyvlastnění, nýbrž týkají se stadia, následujícího po vysloveném již vyvlastnění, totiž otázky odevzdání vyvlastněného pozemku vojsku k užívání, jež v nedostatku jakékoliv disposice zákonné svěřuje ono nařízení zvláštní komisi.
Stížnost dále tvrdí, ve věci samé, že pozemek st-lů nemohl býti vyvlastněn proto, že byl dočasně vy vlastněn již v r. 1898, doba tohoto vyvlastnění že pak uplynula rokem 1901, a poněvadž před jejím uplynutím nebylo žádáno o konečné vyvlastnění, že měl býti pozemek vrácen majitelům podle ustanovení §§ 67 a 68 zák. čl. LXI:1881, kteráž ustanovení po názoru st-lů vylučují, aby uedený pozemek byl opětovně dočasně vyvlastněn. Dále namítá stížnost, že pozemek nemohl býti vyvlastněn také proto, že na něm jsou postaveny budovy, vyvlastnění budov že je pak vyloučeno ustanovením § 69 cit. zák. čl. LXI:1881.
Jak z těchto námitek patrno, vycházejí st-lé z názoru, že pro vyvlastnění podle § 12 zák. čl. XXXIX:1895 platí všechna ustanovení zák. čl. XLI:1881. Tento názor je však mylný.
Posléze cit. zákon z r. 1881, třeba upravil vyvlastnění všeobecně a má tedy povahu normy generální, stanovil v § 1 bodu 13, že vyvlastnění jest přípustno také ve všech oněch případech, v nichž to zvláštní vyvlastňovací zákon stanoví. Takovým zvláštním vyvlastňovacím zákonem byl v době jeho vydání zák. čl. XXXVI:1879, jenž v § 55 měl speciální předpis pro vyvlastnění t. zv. vedlejších potřeb ubytovacích, mezi něž patřila také voj. cvičiště. Avšak i kdyby v tom směru v době od vydání zák. čl. XLI:1881 bylo bývalo lze míti pochybnosti, byly jistě odstraněny novelisací ubytovacího zákona, provedenou zák. článkem XXXIX:1895, jenž v § 12 stanovil opětně speciální předpisy pro vyvlastnění k účelům shora uvedeným, a ustanovení zák. čl. XLI:1881 dovolal se v 3. odst. jen pro řízení odškodňovací (Srov. nál. Boh. A 7406/28).
Platí tedy při vyvlastnění podle § 12 zák. čl. XXXIX:1895 jen ona ustanovení generálního vyvlastňovacího zákona XLI:1881, která se týkají řízení odškodňovacího, nikoliv též ustanovení ostatní, zejména také ani ustanovení §§ 67 a 69, jichž se st-lé ve svých nahoře uvedených námitkách dovolávají. — Č. 8632 —
Zbývá pak již jen poslední námitka, kterou stížnost uplatňuje v podstatě, že podle přílohy č. 19 vydané k nař. č. 4275/1895 na základě posledního odstavce § 12 zák. čl. XXXIX:1895 a určující výměry ploch, jež mohou býti požadovány pro cvičiště jednotlivých druhů zbraní, může si voj. správa v případě, že cvičiště má býti používáno různými druhy zbraní, činiti nároky na výměru stanovenou v příloze pro onen druh zbraní, pro nějž jest určeno největší cvičiště, čímž jest kryta i potřeba ostatních druhů zbraní. Tuto výměru voj. správa podle názoru stížnosti překročila již dosavadním cvičištěm, neboť ve smyslu cit. přílohy největšího cvičiště je z Košické posádky třeba pro dělostřelectvo a to 200—220 kat. jiter. V tom zahrnuta je i potřeba cvičiště pěchoty, pro niž nad výměru, určenou pro dělostřelectvo, vyvlastňovati nelze.
Také v tomto bodě jest stížnost na omylu. V uvedené příloze č. 19 není totiž předpisu toho obsahu, jak je reprodukován ve stížnosti a jenž by nedovoloval požadovati pro cvičiště, určené pro více druhů zbraní, větší výměru než jest určena pro druh, na nějž by podle přílohy připadlo největší cvičiště, naopak praví se v poznámce č. 3, že má-li býti cvičiště užíváno společně tělesy nebo odděleními různých druhů zbraní, jest vžiti za základ výměru největšího dotyčného cvičiště (pro pěchotu, jízdu, dělostřelectvo atd.) a podle místních poměrů a početní síly těles sjednati zvětšení nad toto minimum.
I kdyby tedy voj. správa překročila v daném případě výměru, jaká by podle přílohy č. 19 připadla na cvičiště dělostřelectva, nelze tomuto postupu vytýkati v zásadě rozpor s ustanovením cit. přílohy, přiznává-li stížnost sama, že cvičiště má býti používáno také jinými druhy zbraní. Že by pak rozšíření nad ono minimum nebylo v konkrétním případě zdůvodněno místními poměry nebo početní silou voj. těles, stížnost ani netvrdí.
II. Pokud jde o výnos župního úřadu v Košicích z 5. května 1927, proti němuž stížnost formálně také jest řízena, jest výnos tento ve své prvé části jen intimací rozhodnutí mno, ve své druhé části pak provedením nařízeného vyvlastnění.
Proti této druhé části, jež jedině by mohla býti napadána stížností k ss, nemá stížnost zvláštních stižních bodů.

Citace:

č. 8631. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 830-834.