Naše cíle a snahy.

Vyňato z přednášky pořádané dne 29. dubna 1922.
Notář a jeho stav.
Od prvého vývinu stavu notářského notář požíval důvěry lidu, vždyť pro ně pracoval a sepisoval a proto obě strany na něj se obracející věnovaly mu svou důvěru; tak se dělo již za dob římských u notářů zvaných »tabelliones«, tak se dělo i u nás v Čechách, kde zejména králové čeští rádi vyhledávali nejen pomoci notářů, ale i jich rad v záležitostech právních. Sledujeme-li poněkud pěkný přehled Šedivův o notářství v různých zemích, jak se vyvíjelo, jak v kterých zemích se uplatnilo, vidíme, že to byla důvěra stran, která později byla sankcionována pověřením vlád státních, které své pověření rozšířily z obyčejných písařů na práva znalé lidi a tak přispívaly k prospěchu všeobecnosti a dobrému právu.
Zaujímá proto notář hlavně dvojí postavení; jako důvěrník lidu a jako pověřenec vlád.
Jest však neodvislý, volný, svobodný, vázán pouze zákonem a toto postavení mu nejlépe svědčí jakož i státu v němž notář postaven na důležité místo, jakého zaslouží.
Nemohu lépe charakterisovati notáře, než jak učinil kolega Dr. Max Reich z Lublaně ve svém spise: o notářství:
»Důležitost notářství byla všeobecně uznávána, jenom vzdělávání notářů bylo zanedbáváno: Pokusy, které činily některé vlády, aby notářská činnost úředníky státními byla vykonávána, selhaly, jakož i pokusy zřizovati obecní notářství, naproti tomu se osvědčilo ve všech zemích dvojaké postavení notářů jako svobodného povolání, které státní autoritou jest chráněno a státnímu dohledu podléhá. Utváření se notářství jest závislým od dalšího prohloubení soukromého práva a obojí tento vývin souvisí i úzce spolu. Notářství jest nerozlučitelnou částí občanského práva. Pozůstává z jednotlivých předpisových forem pro různá právní jednání, které přirozeně v jednotlivých zákonech roztroušeně obsaženy jsou a podléhá všem změnám obč. zákona, jest tudíž stálému vývinu podrobeno. Právo notářské jest neodvislé od stavu notářského a jeho služebního práva.«
Z tohoto dvojího postavení notáře, že totiž požívá důvěry lidu a jest poctěn důvěrou vlád, plyne pro nás základní cíl našeho stavu, bychom svou naprostou poctivostí, nestranností a sloužením lidu v jeho potřebách, udrželi a rozmnožili si tu důvěru dole a tím ji čím dál tím více získávali nahoře.
To buď jedním z našich základních cílů. To buď metou našeho dorostu.
Nijaký byrokratismus, nijaká úzkoprsost, nijaké stranění — ale přímá poctivá cesta mezi stranami nám musí býti jediným vodítkem v tom moři změn života a jeho poměrů.
Plníce zákony nebuďme malicherní, jako se často stává, — malichernost jest vždy známkou slabého ducha, který se nevyšvihl nad prostřednost a slovíčkářství, zanedbávaje ducha zákona jako jedině směrodatnou reguli života. To ovšem nebudiž na úkor bedlivosti a správnosti.
Vycházím-li z toho, že notář jest v přední řadě povolán, právní řád zachovávati, právní poměry upevňovati svou nestranností, věrohodností a bezpečností na základě zákonných ustanovení, že v praxi jest důležitým činitelem, rádcem a tajemníkem stran v záležitostech jejich právních, jako lest jim dobrý a starostlivý lékař v záležitosti fysického zdraví, pak neváhám říci, že se zničením stavu notářského v některém státě, by stát sám se zničil a že v tom státě, kde notářství zavedeno není neb způsobeny nedokonalým, jest rozvrat a právní anarchie.
Zdá se mi naše postavení vznešenější soudců, kteří musí dáti za pravdu straně jedné a to často buď ze zákonných neb věcných důvodů nedokonale, neb musí ublížiti straně jedné rozhodnutím svým, kdežto my strany sledujeme v jich volné vůli, v jich volném rozhodnutí, v jich volném právu.
Jsme prostředníky jich smírnosti a jich blahovolného uspořádání právních poměrů.
Nikoho k násilí nenutíme ale shodu stran konstatujeme a sepisujeme.
Našim oborem jest tudíž obor práva nesporného a toto právo jest také jediným cílem našim jehož dosažení se musíme vší silou domáhati nyní i budoucně. Nejširší působnost v tomto oboru může jen prospěti — nejen nám, ale i občanstvu samému.
Nebudiž zákon z 25. července 1871 č. 76 nám summum, jest to jen pást a malá část toho co nám vyhraženo, ale o každé smlouvě, o každém jednání notáře by melo platiti, že jest to jednání veřejné, vší důvěry hodné, naprosto nepodvratné a v odpor nevzatelné.
Ujednání u notáře by nemělo býti pak bráno v pochybu a tím by důvěra všechna jen získala i veškeré právo.
Člověk jest a zůstane individualistou a proto soukromé právo zůstane vždy základem společnosti lidské a jest soukromé právo také tím základním kamenem a duší člověka, kdežto právo veřejně sleduje pouze společenské uspořádání soukromých práv.
A proto dobré soukromé právo jest základem společnosti lidské a právo sporné a trestní pouze chrání společnost od výstřelků soukromého práva.
Snahou naší proto býti musí chrániti toto soukromé právo občanské a také hleděti působnost svou na něj rozšířiti a prohloubiti ji v něm.
Jakými cestami toho dosíci?
Působiti, bychom zvelebili soukromé právo tak, aby stalo se podstatou veškerého blahobytu společnosti lidské, aby pak i právo sporné i trestní se staly do možné míry zbytečnými.
Pakli, postupem vývoje právo soukromé se soustředí v právu nesporném a notářům bude v něm tak význačná úloha svěřena, že budou mocí na tom základě dle svých povinností obstarávati jednání svých spolu občanů, pak stane se právo sporné zbytečným a právo- trestní zušlechtěním lidstva se obmezí na míru nejmenší.
To jest ideál jehož se pustiti nesmíme a k němuž pracovati musíme vší silou.
Praxe ukazuje, že dobrý notář svou prozíravostí, svou právnickou zdatností, svou nestranností a bedlivostí — předejde všem neshodám a sporům.
Proto budiž nám jako pořadačům soukromých práv, na základě zákonů ponecháno úplně pole řízení nesporného, pole pak řízení sporného a trestního budiž ponecháno zástupcům, kteříž korrigovati musí nedostatky práva soukromého sporem, neb výstřelky povah neuspořádaných v právu trestním.
Jest to ovšem též ideál, ale nikoliv nedosažitelný. Vidíme, že v jiných zemích agenda nesporná, zejména smlouvy etc., pouze v rukou notáře spočívají, tak v zemích alpských, u nás zejména v území německém, ale prosvitlo již také v přemnohých okresích českých, kde takřka úplně notář v moci má agendu jemu příslušící.
Rozdělením agendy ve spornou a trestní na jedné straně a nespornou na druhé straně, by právní zástupci mohli docela dobře vyhovovati potřebám obecenstva, právě však zasahováním jednoho oboru do druhého nastávají nesrovnalosti a nerovnováha.
Ovšem lépe by bylo kdyby tyto poměry byly upraveny jednou zákonem, pak by přebytek sil advokátních ve větších městech ubyl, a patřičný stav zástupců na menších městech se uvedl v soulad s potřebami občanstva právní pomoci hledajícího. Nejbližší naše úkoly jsou:
1. Důvěru, kterou u lidu máme, prohlubovati a upevňovati - což státi se může jen, správným plněním povinností našich » v duchu zákona«;
2. míti vliv na legislativu nesporného řízení s cílem, aby veškerá důležitá písemní ujednání, prohlášení a skutečnosti byly podrobeny notářské solenisaci;
3. hleděti se zbaviti zastupování processního a trestního, jelikož kolliduje se zájmy mírotvorného úkolu notáře, což ovšem stati se může do té míry, v jaké by státní správa nám přikazovala nám patřící agendu nespornou.
My chceme činnost, chceme život, proto nesmíme státi na dosaženém, nesmíme lpěti na dosavadním jako na nezměnitelném.
Zákony byly kdysi považovány za sacrosanctum, to bylo tehdy, kdy jich bylo málo a obmezovaly se na všeobecně lidské zájmy člověka.
Ale dnes, při tom ohromném vývinu lidstva, při tom obrovském moři stále plynoucího života a jeho různých a různorodých právních poměrů, stala se legislativa jakýmsi statutem společenským, který lze měniti a korrigovati dlе potřeb a snah které doba vyžaduje.
Nepovažujeme proto již zákony za něco nezměnitelného, za desky Mojžíšovy, které svou platnost po věky zachovati mají, dnes jest zákon pružným až příliš a dle toho i úcta před zákony není taková jaká by měla býti.
Vzpomeňte zákonů, kterými ukládány předpisy, které jsou neproveditelné a které ani státní správa se nesnaží prováděcím nařízením řádně osvětliti, poněvadž by se zapletla v předivu své vlastní nešikovné iniciativy.
Ale my právě v těchto dobách nových v naší milé republice musíme hleděti by náš stav právní se upevňoval a nikoliv se kolísal a proto není nemalé důležitosti, bychom, jak se již děje přikládali ruku k budování tohoto právního stavu na základě zkušeností a potřeb všeobecných a ne na základě potřeb jedné či druhé politické strany, neb okamžité potřeby státní.
Naše činnost v legislativě občanského zákona a částečně nesporného jest zdatně zastoupena, ale zejména nesporné řízenu jest dosud zanedbáno, poněvadž by toho bylo příliš mnoho najednou, avšak my musíme již na to pomýšleti a zajisté by se odporučovalo, kdybychom sami vypracovali návrh podstatně zlepšeného řízení nesporného, odpovídajícího době a poměrům.
Dále pan přednášející probíral jednotlivé obory i práv, v nichž by bylo lze účinně použíti stavu notářského v zájmu právním tak:
1. V právu manželském kladl pan přednášející větší důraz na důležitost smluv svatebních jako takových, poukazuje na bezpečnost právních poměrů majetkových nastávajících manželů neb svazkem manželským již spojených a důsledky toho pro význam v případě rozvodu a rozluky, dnes církevními zákony nespoutanými.
Přednášející má za to, že by akt takový mohl býti obligatorním a mohl sloužiti za podklad úředního povolení sňatku, k čemuž pak kol. Dr. Fiala poukázal na matrikové právo za spolupůsobení notáře ve Francii.
Zejména poukázal přednášející též na důležitost takového aktu pro mravní povinnost manželů oproti nevinným dětem v případě dobrovolného neb nedobrovolného rozloučení manželského.
Zbývá jen prohloubiti a zdůrazniti dosud fakultativní předpis odst. a—с § 1. zák. z 25/7.71 č. 76 ř. z.
2. Analogicky pan přednášející zdůraznil důležitost podobných aktů mezi rodiči a dětmi, zejména s ohledem na povinný díl a jeho pozdější vpočítávání, poukazuje, že by bylo spravedlivo, by děti zkrácené v jistých případech mohly žádati náhrady od dětí, které dobrovolně, neb nedobrovolně byly přídělem majetkovým protěžovány.
3 V záležitostech poručenských vytkl přednášející, že notářské působnosti jest málo soudy používáno v záležitostech správy poručenské a že by se tak za jistých okolností dálo jen v zájmu soudů i stran samých vzhledem k rychlému vyřizování takových záležitostí.
4. V právu vlastnickém poukázal přednášející na různá prohloubení působnosti notáře, zejména též na působnost notářskou kdysi navrhováno při odhadech exekučních a v řízení konkursním a pod.
5. V právu dědickém vytkl pan přednášející, že nová reforma, to jest přikázání pozůstalosti notáři, stalo se polovičatě a tím také jeho nedostatky se jeví.
Pakli by se dobře mělo rozuměti § 29. nesp. řízení tedy již tu stanoveno, že notářská působnost se může vztahovati na celé řízení pozůstalostní od jeho početí úmrtním zápisem až do jeho odevzdání odevzdací listinou soudem vydanou.
Praxe až dosud jen jednotlivé úkony z tohoto §u notářům svěřovala, ale bližší poznání jeho znění:
»V oněch zemích, v nichž notářský stav zaveden, mohou veřejní notáři býti přibráni nejen k úmrtním zápisům, inventuře а k provedení dražeb, ale mohou po dědické přihlášce soudem přijaté i výkazy pozůstalostní a rozdělení dědická, předsevzíti a veškeré kroky učiniti, které potřebné jsou k docílení odevzdání a k schválení soudnímu — tak aby soudce byl sto ihned na předložení notářovo vydati odevzdací listinu.
Není v tomto §u již řečeno, že notáři může býti svěřeno celé jednání pozůstalostní s výhradou přijetí přihlášek soudem a vydání odevzdací listiny soudem?
Tvrdí tudíž pan přednášející, že jest jen v duchu zákona, pakli notář na místě soudu každou pozůstalost projednaná až ku konečnému odevzdání soudem.
Kdyby tohoto základu se státní správa byla při nejnovější úpravě držela, byly by odpadly všeliké nesrozumitelnosti a příčnosti neb mezery v úpravě tohoto oborů práva projednacího. Pan přednášející dotkl se i toho, což důsledkem jest již stávající praxe při menších pozůstalostech, že notáři by příslušelo i vyměřování poplatků dědických pod kontrolou finanční správy, ovšem podotýká právem, že v tom případě jak co do oceňování, tak co do zjišťování, majetku pozůstalostního (Kursů) by musely existovati určité a jasné předpisy a nikoliv taková anarchie, jaká nyní v předpisech finančních pokud se týče oceňování existuje.
Dotknuto se též toho, že by ex lege mohla každá pozůstalost tvořiti po rozdělení massu, kteráž by jednak uspořádala nároky věřitelů, jednak by realisovala dluhy pozůstalostní, takže by pak projednání pozůstalosti bylo skutečně tím, čím, býti by mělo, totiž vyrovnáním majetkových poměrů zemřelého a odevzdáním čistého majetku dědicům, čímž by obě strany jak věřitelé, tak dědici právně získaly.
Přednášející dotkl se i působnosti notáře, v oboru práva obchodního dle zák. z r. 1906 při společnostech, s ručením obmezeným, při právu směnečném a při osvědčování vzorků, kdež zejména poukázal na důležitost přivzetí znalce k takovému aktu v některých případech atd.
Apelem na mladší kolegy skončil přednášející svou přednášku.

Citace:

Redakční rada brněnská. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 5, s. 196-196.