Č. 10764.
Řízení správní: Bylo-li rozhodnutí straně doručeno před účinností vl. nař. č. 8/28, počíná tříletá lhůta, stanovená v § 87 tohoto nař. pro podání návrhu na obnovu řízení, dnem účinnosti tohoto nař. — 2. Který úřad rozhoduje o žádosti za obnovu řízení?
(Nález ze dne 6. října 1933 č. 16408.)
Věc: Firma H. W. H. v T. proti zemskému úřadu v Praze o obnovu řízení ve věci náhrady škody způsobené zanedbáním policejní povinnosti obce.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 28. července 1922 nevyhověla osp v Teplicích-Šanově žádosti stěžující si firmy, aby obec T. byla podle § 37 obec. zříz. uznána povinnou nahraditi jí škodu, která stěžující si firmě vznikla tím, že dne 27. května 1919 byl její obchod sroceným davem vyrabován. Z tohoto výměru se stěžující si firma odvolala, její odvolání bylo však výměrem zsp-é v Praze z 18. dubna 1923 zamítnuto. Dalšího odvolání podle stavu správních spisů stěžující si firma nepodala.
Podáním z 28. listopadu 1929 řízeným na zem. úřad v Praze a předloženým u okr. úřadu v Teplicích-Šanově, učinila stěžující si firma návrh, aby řízení ukončené uvedeným rozhodnutím zsp-é bylo obnoveno. Výměrem ze 7. května 1930 nevyhověl okr. úřad návrhu na obnovu řízení, uznav jej za podaný opožděně, ježto podle § 87 vl. nař. č. 8/28 jest návrh na obnovu řízení podati nejpozději do tří let od doručení (12. května 1923) rozhodnutí.
Odvolání z tohoto výměru bylo zamítnuto nař. rozhodnutím z těchto důvodů: Pokud odvolání tvrdí, že ustanovení nynějšího správního řízení nelze v projednávaném případě použiti, poněvadž rozhodnutí, proti němuž žádost za obnovu směřuje, bylo doručeno již v roce 1923, jest v zřejmém rozporu s ustanovením § 132 cit. vl. nař., podle jehož prvé věty platí toto nařízení také pro pokračování v řízení ve věcech již dříve projednávaných. Rovněž neprávem dovolává se stížnost ustanovení 2. věty cit. §, když z něho vyvozuje, že v tomto případě neplatí tříletá lhůta § 87 cit. vl. nař. Nebyla-li totiž před platností nynějšího správního řízení žádným předpisem stanovena a tím ve prospěch strany zajištěna určitá lhůta pro podání žádosti za obnovu řízení, jak se v odvolání uznává, nelze na tuto neexistující lhůtu vztahovati zmíněné ustanovení § 132. Poněvadž tedy dosavadními předpisy nebyla stanovena a neběží určitá lhůta k podání této žádosti, platí ustanovení prvé věty cit. § bez výjimky. Třeba také dále uvážiti, že vl. nař. č. 8/28 obsahuje v §§ 86 až 89 předpisy o řízení, které dosud nebylo vůbec platně upraveno a pro něž bylo dříve nutno používati jen obdobně jiných předpisů. V takovémto případě třeba se říditi formálními předpisy, aniž by strana mohla z dosavadního nedostatku zákonné úpravy vyvozovati pro sebe nějaká práva.
Důvodnou není ani námitka, že tříletá lhůta podle § 87 začíná běžeti pro žádosti za obnovu řízení, pravoplatně skončeného před 1. prosincem 1928, teprve od tohoto dne. K tomu bylo uvážiti, že důvodem k časovému omezení možnosti obnovy byla zřejmě snaha zvýšiti jistotu právního stavu vyloučením nebezpečí, že pravoplatné rozhodnutí bude kdykoli později znovu přezkoumáváno. Je-li tomu tak a platí-li nynější správní řízení výslovně také pro pokračování ve věcech již projednávaných, potom není důvodu, proč měla by býti poskytována výhoda straně, v jejíž neprospěch bylo řízení skončeno před shora uvedeným dnem, když žádným nyní ani dříve platným předpisem nebylo jí zaručeno výhodnější postavení, než jak jest upraveno §§ 86—89 cit. vl. nař. Pokud pak se vytýká, že žádostí se měl v prvé stolici zabývati zem. úřad, třeba poukázati na ustanovení § 88 odst. 2. Uplatňovaný důvod obnovy se totiž týká řízení jak v prvé, tak i v druhé stolici a proto právem rozhodoval o žádosti nejprve okr. úřad.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí vytýká předem, že o st-lčině nároku na obnovu řízení neměl vůbec rozhodovati okr. úřad, nýbrž přímo žal. úřad sám. Tuto námitku opírá o názor, že bylo-li řízení, o jehož obnovu st-lka požádala, ukončeno pravoplatným rozhodnutím, doručeným jí přede dnem 1. července 1928, kdy vl. nař. č. 8/28 nabylo účinnosti, neplatí pro řízení o obnově onoho pravoplatně ukončeného řízení předpisy cit. vl. nař., nýbrž předpisy dosavadní, podle nichž však, jak stížnost tvrdí, byl příslušný rozhodovati o žádosti za obnovu onen úřad, který v řízení původním rozhodl v poslední stolici.
K této námitce stížnosti jest předem poznamenati, že před vydáním vl. nař. č. 8/28 nebylo pro oblast, jež v dnešním území Čsl. republiky zahrnuje t. zv. země historické, žádné normy, jež by instituci obnovy řízení, provedeného před správními úřady, positivně upravovala a jež by zejména též určovala, který z úřadů, jež v řízení původním instančně vystupovaly, jest povolán k tomu, aby o vzneseném nároku na obnovu rozhodoval. Nicméně obecná prakse uznávala, že institut obnovy, třeba positivně neupraven, v systému tehdejšího právního řádu přípustný jest, a řešila pak otázku, který z úřadů v úvahu tu připadajících jest příslušný rozhodovati o žádosti za obnovu, ve prospěch onoho úřadu, jenž v řízení původním rozhodl v poslední instanci.
Vl. nař. č. 8/28, jež — jak již naznačeno — jest prvním právním předpisem, jenž pro uvedenou oblast institut obnovy řízení positivně normuje, zavádí v otázce příslušnosti k rozhodování o žádosti za obnovu úpravu od oné dřívější prakse odchylnou. Stanoví v § 88, že rozhodnouti o obnově řízení přísluší úřadu, jehož rozhodnutí se důvod obnovy týká, a týká-li se důvod obnovy řízení ve dvou stolicích, úřadu první stolice.
Podle tohoto ustanovení posoudil otázku příslušnosti k rozhodování o st-lčině žádosti za obnovu i žal. úřad, vycházeje z názoru, že ustanovení to jest vztáhnouti i na případy, kde řízení, o jehož obnovu bylo žádáno, bylo skončeno pravoplatným rozhodnutím ještě před účinností vl. nař. Vycházeje z tohoto názoru učinil tak v souhlasu s právním řádem. Pro správnost jeho názoru neplyne ovšem nic z ustanovení 1. věty § 132 cit. vl. nař., na něž žal. úřad poukazuje. Pravíť tento předpis jen, že toto nařízení platí i pro pokračování v řízení ve věcech již projednávaných. Obnova řízení není však pokračováním věci projednávané, jako jest na příklad instanční opravný prostředek, nýbrž samostatným řízením o věci již projednané, o níž — jak se vyjadřuje úvod § 86 cit. vl. nař. — bylo řízení pravoplatným rozhodnutím ukončeno.
Správnost názoru žal. úřadu, že k rozhodování o st-lčině žádosti za obnovu řízení byly příslušný úřady v cit. vl. nař. určené, plyne však z úvahy jiné, zcela prosté a přirozené. Plyne z toho, že o st-lčině žádosti by lo rozhodováno již za účinnosti cit. vl. nař., jež prohlásivši v § 137, že toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. července 1928, nestanovilo z oné zásady § 137 výjimky ohledně účinnosti norem, upravujících kompetenci k rozhodování o návrzích na obnovu řízení. Jsou proto ode dne účinnosti tohoto vl. nař. povolány rozhodovati o návrzích na obnovu řízení jen úřady v tomto nař. uvedené, i když řízení, o jehož obnovu bylo žádáno, bylo ukončeno pravoplatným rozhodnutím přede dnem účinnosti vl. nař.
Že by pak v přítomném sporu nebyly dány okolnosti, za nichž podle cit. vl. nař. má o nároku na obnovu řízení rozhodovati úřad první stolice, stížnost netvrdí a nss také neshledal. Ale pak jest námitka stížnosti, upírající okr. úřadu právo v tomto sporu v 1. stolici rozhodovati, bezdůvodná.
Jinak jest tomu v otázce druhé, totiž v otázce, zda žal. úřad právem uznal st-lčin nárok na obnovu řízení za opožděný.
V této přičíně není již mezi stranami sporu o tom, že také pro uplatnění nároku na obnovu řízení, ukončeného pravoplatným rozhodnutím přede dnem účinnosti vl. nař. č. 8/28, platí omezující ustanovení § 87 tohoto nař., jež určuje, že návrh na obnovu řízení jest podati do 15 dnů ode dne, kdy se strana dověděla o důvodech obnovy, nejdéle však do tří roků od doručení (prohlášení) rozhodnutí. Jde pak jen o to, jak jest toto ustanovení v jeho druhé části o tříleté lhůtě vykládati při jeho použití na případy, kdy rozhodnutí, ukončivší pravoplatně řízení, o jehož obnovu jde, bylo straně doručeno před účinností vl. nař. Podle právního stavu, jaký byl obecnou praksí uznáván pro dobu před účinností cit. vl. nař., nepodléhalo totiž uplatnění nároku na obnovu řízení nějakému časovému omezení, nebylo vázáno lhůtou, jejíž uplynutím by nárok na obnovu zanikl. Takové časové omezení bylo zavedeno teprve zmíněným již ustanovením § 87 vl. nař. č. 8/28.
Řeše otázku včasnosti st-lčina nároku, dovolal se žal. úřad znění cit. § 87, jenž striktně stanoví, že návrh na obnovu řízení jest podati nejdéle do tří roků od doručení rozhodnutí, nečiníc v té příčině žádného rozdílu a vyslovil, že podle něho jest ode dne doručení rozhodnutí počítati tříletou lhůtu i v případě, že rozhodnutí bylo doručeno přede dnem účinnosti cit. vl. nař. V tom se však žal. úřad mýlí.
Předem nemůže pro svůj závěr nic vytěžiti ze skutečnosti, na kterou poukazuje, že institut obnovy nebyl dříve positivními normami upraven a nebyla též proto pro nárok na obnovu stanovena žádná lhůta, když přece ve shodě s panujícím míněním sám uznává, že podle právního řádu před vl. nař. č. 8/28 obnova řízení před politickými úřady byla přípustná a skutečnost, že pro nárok na obnovu nebyla stanovena žádná lhůta, byla jen ve prospěch strany, jež v uznávaném nároku na obnovu nebyla při jeho uplatňování časově vůbec omezena, takže podle tehdejšího stavu mohla svůj nárok přípustně uplatňovati kdykoli po doručení rozhodnutí, kdežto podle vl. nař. může tak učiniti jen v určité lhůtě. Pak ovšem ocitá se zcela bez základu jeho závěr, že straně nebylo zaručeno výhodnější postavení, než jak je upraveno předpisy §§ 86—89 cit. vl. nař.
Právě naopak nutno vzhledem k tomu, co řečeno, vycházeti z názoru, že podle právního stavu před účinností vl. nař. bylo straně zaručeno takové výhodnější postavení v otázce časové přípustnosti, o kterou tu právě jde. Ustanovení § 87, jímž byla přípustnost nároku na obnovu časově ohraničena, jest pak zásahem do onoho výhodnějšího postavení, znamená jeho omezení. Jest tomu v zásadě nejinak, než jako by podle dřívějšího právního stavu bylo bývalo možno nárok na obnovu uplatňovati v delší lhůtě a jako by tato lhůta byla novým předpisem zkrácena na tři roky, tedy v principu nejinak než v případě, jejž při pokračování v řízení ve věcech projednávaných upravuje § 132 cit. vl. nař. svou druhou větou. Proti generálnímu pravidlu prvé věty, že toto nařízení platí i pro pokračování v řízení ve věcech již projednávaných, stanoví totiž druhá věta, že lhůty běžící v den účinnosti tohoto nař., končí dnem, určeným za konec lhůty podle dosavadních předpisů. Ustanovení toto dopadá jak na kratší, tak i na delší lhůty, než jsou stanoveny vl. nař. č. 8/28 a jde z něho, pokud jde o lhůty delší, že novým ustanovením o kratších lhůtách nechtělo vl. nař. zasahovati proti těm, jimž delší lhůta počala běžeti od události, nastalé před jeho účinností. Vl. nař. vycházelo tu zřejmě z nazírání, že postup opačný znamenal by vlastně zpětnou účinnost nové normy, a že by tímto způsobem mohla strana býti po případě připravena na př. o opravný prostředek v případě, že jej po účinnosti vl. nař. podala sice v původní delší lhůtě, avšak již po uplynutí nové kratší lhůty, proběhlé třebas již před účinností vl. nař.
Podobně znamenalo by přikládati retrotrakční účinky vl. nař., kdyby jeho ustanovení § 87 o tom, že návrh na obnovu řízení musí býti podán nejdéle do tří roků od doručení rozhodnutí, bylo i v případech, kdy k doručení tomu došlo před účiností vl. nař., vykládáno způsobem, pro nějž se rozhodl žal. úřad. Znamenalo by to, že v mnoha případech, právě jako v případě st-lčině, stal by se již tím, že vl. nař. nabylo účinnosti, nárok na obnovu nepřípustným, byv prekludován podle nového ustanovení již v době, kdy toto ustanovení v účinnosti ani ještě nebylo, a kdy podle tehdejšího právního stavu nárok na obnovu přípustný byl. Takové tendence nelze však vl. nař. bez výslovného předpisu připisovati.
Na druhé straně jest zase uznati, že — jak žal. úřad správně uvádí — mělo ustanovení § 87 o časovém omezení přípustnosti obnovy svůj důvod ve zřejmé snaze zabezpečiti jistotu právního stavu tím, že bude vyloučeno nebezpečí, že věc pravoplatně ukončená bude moci býti kdykoli později znovu učiněna předmětem nového řízení a rozhodování. Důvod ten dopadá ovšem i na věci ukončené pravoplatně před účinností vl. nař.
Jsou tu proto dva momenty, na něž jest hleděti při výkladu § 87 při jeho použití na případy, kdy věc byla ukončena pravoplatným rozhodnutím před účinností vládního nařízení; vl. nař. nechtělo vrhati své účinky zpět do doby, než samo nabylo účinnosti, v době však, kdy již v účinnosti bylo, chtělo přivoditi stav, aby rozhodnutí pravoplatně vydané mohlo se již za všech okolností státi nezviklatelným. Těmto hlediskům pak vyhovuje rozumně jediný výklad: tříletá lhůta, stanovená pro nárok na obnovu ustanovením § 87 ode dne doručeni rozhodnutí, nemohla v případech, kdy rozhodnutí bylo doručeno před účinností vl. nař., počíti dříve, než samo vl. nař. nabylo účinnosti. Počala proto běžeti teprve dnem, kdy vl. nař. nabylo účinnosti.
Vycházel-li tedy žal. úřad z názoru opačného, jest jeho rozhodnutí v rozporu s právním řádem.