Immunita

(v právu trestním) jest trvalé nebo dočasné vyjmutí určitých osob ze trestního stíhání nebo z pravomoci trestní státu, jemuž
náležejí, nebo v němž se zdržují. K osobám těmto náleží z pravidla:
1. Panovník; právnicky není to však správné, nepodlehá-li mocnář co nejvyšší orgán státní moci, jakožto zákonodárce a nejvyšší soudce zákonům jím vydaným a soudům jím zřízeným. Činy panovníkovy podléhají jen posouzení morálnímu ne však zákonnému, on jest, jak čl. 1. zákl. zák. stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 145 ř. z. vyslovuje, posvátným, nedotknutelným a není nikomu zodpovědným.
2. Členové císařského domu. Dle zákona cís. domu podléhají tito v trestním ohledu jen císaři. Jako svědci v trestních věcech vyslýcháni jsou ve Vídni nejvyšším dvorním maršálkem (výn. min. spr. ze dne 14. května 1854 č. 8346), mimo Vídeň presidentem sborového soudu I. instance místa svého pobytu ve svém bytě a sice na základě delegace a jménem úřadu nejvyššího dvorního maršálka (§ 115 tr. ř.).
3. Členové říšské rady (§ 16 zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z.), sněmů zemských (§ 1. zák. ze dne 3. října 1861 č. 98 ř. z.) a delegací (§ 23 zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 146 ř. z.) nemohou pro hlasování učiněné ve svém povolání nikdy, pro projevy tu učiněné pak jenom sborem, jemuž náležejí (členové delegací, když není říšská rada současně shromážděná delegací, jíž náležejí), v odpovědnost bráni býti. Ku projevům v povolání učiněným náležejí nejen projevy v zasedáních sboru, nýbrž i v komisích, ve výborech, nikoli však projevy pronesené ve klubech a ve shromážděních voličů. Sem náležejí dále nejen řeči, nýbrž i jednotlivé výkřiky, ne však soukromé zábavy během zasedání. Ať jest obsah projevu jakýkoli, může zástupce lidu pro něj přece jen sborem, jemuž náleží, v odpovědnost brán býti. Rozdíl, který Binding a Finger v tomto směru činí mezi delikty slovními, jichž závažnost spočívá v představách a pocitech, jež ke slovům se pojí, a projevy, jimiž ku deliktům, které mimo sbor spáchati jest, se navádí nebo napomáhá, v tom směru, že jen na delikty prvého druhu se immunita vztahuje, kdežto druhé že trestnímu soudu podléhají, není ani zněním ani tendencí zákona odůvodněn. Účinek toho výjimečného postavení zástupců lidu však jen v tom se jeví, že oni pro hlasování nebo své projevy, i když tyto skutkovou povahu činu trestního zakládají, jen sborem, jemuž náležejí, v odpovědnost bráni býti mohou; oni jsou tudíž chráněni proti každé žalobě trestní. Tím však, že zástupce lidu pro své řeči žádným trestním soudem k odpovědnosti pohnán býti nemůže, nemá ještě právo páchati činy protizákonné. Jeho řeč, pokud odporuje normám zákona trestního, zůstává činem protizákonným, jehož veřejné vychvalování zakládá delikt dle § 305 tr. z.
Totéž privilegium, jako členové říšské rady, sněmů a delegací požívají dle § 13 zák. ze dne 10. června 1868 č. 53 ř. z. i členové komise pro kontrolu státního dluhu, kteří nemohou rovněž pro hlasování a projevy učiněné ve svém povolání nikdy bráni býti v odpovědnost.
Členové říšské rady, sněmů a delegací požívají dále privilegia nedotknutelnosti v tom smyslu, že trestní řízení naproti nim jest omezeno. Oni nesmí totiž během doby zasedání (čímž se nerozumí období volební, nýbrž doba mezi otevřením a uzavřením zásedání (plen. nál. ze dne 25. listopadu 1886 č. sb. 992) pro činy trestní — leč, že by byli při činu dopadeni — beze svolení sboru, jemuž náležejí, ani zatčeni, ani soudně stíháni býti. I ve případě dopadení při činu musí soud předsedovi sboru o zatčení ihned zprávu dáti. Žádá-li toho sbor, musí z vazby býti propuštěni, anebo stíhání po celou dobu zasedání býti zastaveno. Totéž právo přísluší sboru i při zatčení nebo vyšetřování, jež proti členu jeho nařízeno bylo mimo období zasedací. Tímto privilegiem může trestní právo žalobní při nepatrném činu trestním snadno promlčením zaniknouti, dříve než překážka vznesení obžaloby se odstraní. Nejvyšší soud prohlásil sice v nál. ze dne 7. září 1864 č. 1068 (Glaser II), že promlčení jest po dobu zasedání zastaveno, ježto promlčení jen tehda průchod má, když je tu možnost trestního stíhání, však tento náhled není odůvodněn ani zákonem a rovněž ani v praksi se neujal. Mezeru tuto hledí vyplniti osnova nového tr. zák., která v§ 67 stanoví, že jsou-li tu pomíjející poměry, na základě jichž dle zákonného předpisu s trestním řízením dlužno sečkati, promlčení až do pominutí těchto poměrů se zastavuje.
4. Zpravodajové a rozšiřovatelé věrohodných sdělení
veřejných jednání říšské rady a sněmů nemohou pro tato k zodpovědnosti pohnáni býti (§ 28 zák. tisk. ze dne 17. prosince 1862 č. 6 ř. z. z r. 1863). Toto privilegium vztahuje se jen na veřejná a nikoli na tajná jednání, dále jen na jednání říšské rady nebo sněmů, ne však na jednání v komisích nebo ve výborech těchto sborů. Ohledně sdělování veřejných jednání delegací nemáme výslovného zákonného ustanovení. Veřejná jednání nezahrnují pouze řeči, nýbrž veškery události příslušného zasedání. Immunita vztahuje se nejen na sdělování celých jednání, nýbrž i na sdělování jednotlivých řečí a dále ke všem osobám, jež k tisku nebo rozšíření dotyčného tiskopisu byly přispěly. Ježto pak dle § 493 tr. ř. jen je-li zřejmým čin trestní, pro nějž osoba nějaká má býti stíhána, jest dovoleno od trestního stíhání této osoby z jistých důvodů upustiti a výrok
soudu vyvolati, že obsah tiskopisu čin trestní zakládá, nemůže tudíž rovněž pro pravdivá sdělení veřejných jednání říšské rady nebo sněmů t. zv. objektivní řízení dle § 493 tr. ř. zavedeno býti (plen. nál. kas. s. ze dne 20. července 1882 č. sb. 452).
Dne 3. března 1896 vynesl dvůr kasační rozhodnutí ve příčině immunity neněmeckých řečí parlamcntárních ve smyslu § 28 tisk. z. znění následujícího: Věrohodné zprávy o veřejném jednání říšské rady požívají výhod ustanovení § 28 tisk. z. i tehdy, byly-li řeči, které jsou předmětem zprávy, promluveny ve sboru zákonodárném jazykem neněmeckým. Ohledně těchto řečí vyloučeno jest též subjektivní stíhání a nepřípustno též objektivní stíhání tiskopisu ve smyslu § 493 tr. ř.
Dle osnovy úv. zák. ku novému tr. z. (Čl. 13.) má býti změněn § 28 tisk. z. v ten smysl, že věrohodné zprávy třebas ve výtazích o veřejných jednáních říšské rady, sněmů a delegací nezakládají nikdy čin trestní.
5. Osoby exterritoriální (viz. čl. Diplomacie a Exterritorialita) jsou vyjmuty z pravomoci státy, v němž se co exterritoriální zdržují (§ 61 tr. ř.); však povinnosti šetřiti ustanovení trestního zákona sproštěny nejsou. Zanikne-li tedy jich právo exterritoriality, mohou pro činy trestní spáchané za trvání jejího ku zodpovědnosti býti pohnány; rovněž i účastníci trestního činu, spáchaného osobou exterritoriální, podléhají zákonu trestnímu.

Citace:

Immunita. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 529-531.