České právo. Časopis Spolku notářů československých, 9 (1927). Praha: Spolek notářů československých, 90 s.
Authors:
= České právo, 9 (1927)
PDF
Notář Dr. Kotěra:

Ještě k otázce unitas actus.


Otázka tato byla prodebatována i na měsíční schůzce odboru spolku v Brně. Z debaty bylo patrno, že notáři cítí nutnost této jednotnosti, ji také vesměs dodržují, a neradi připouští, aby snad výjimečně z důvodu praktické potřeby se jednotnost obcházela.
Tu připomínám, že ti pp. kolegové, kteří by z důvodů praxe odporučovali přerušení uvedené zásady, jsou na omylu základním. Unitas actus není nikde předepsána, také se jistě na ni při sestavování not. řádu nemyslilo, a to z toho důvodu, že notářský akt sám o sobě jest forma, a to forma solemní, a právě z této solemnity plyne nad slunce jasněji nutnost jednotnosti.
Dovoluje-li obč. zákon nejednotnost smlouvání se, tedy nabídku a přijetí, činí tak pro jednání bezformální. Ale právě proto pro určité smlouvy byla předepsána výjimečná forma spisu notářského, protože jest jednání přísnější a předpokládá zevrubné prozkoumání vzájemného poměru stran. Strany si musí při zachování formy uvědomiti vážnost úkonu.
Proto této formě podrobeny smlouvy darovací, a smlouvy mezi manželi, aby se vyjádření stalo od strany jedné v oči straně druhé, aby stranám mohl býti vyložen význam jednání. Proto bylo této formě podrobeno smlouvání se osob zatížených slepotou, hluchotou a němotou, aby případně i za pomoci prostředníků vyšetřena byla pravá vůle stran, a zamezeno smlouvání se, které by snad bylo na úkor osob takto zatížených.
A jak by bez jednotnosti aktu měla vypadati smlouva o společnost s obmezeným ručením?
Také smlouvy svatební podrobeny formě jedině proto, že se stranám musí vyložiti vážnost okamžiku, a úpravy majetkových poměrů pro celý život. Slavnostní uzavření sňatku nelze si mysliti bez současné přítomnosti stran resp. aspoň plnomocníků, uzavření smluv majetkových má jistě v tomto případě také veliký význam, ba právě, jak známo z praxe, ještě větší.
Uvolní-li se solemnit a formy, uvolní se sama potřeba spisu notářského. Na tuto konsekvenci nutno vždy pomýšleti.
Už dnes jest patrno z rozhodování při nejv. soudě o potřebě spisu při smlouvách darovacích, že se rozlišuje slib daru a přijetí jeho, a uvažuje o otázce, zda formě podléhá slib, či přijetí, či oboje. Jisto jest, že striktní formě podrobena jest celá smlouva, a že slib a přijetí musí se státi současně, aby bylo možno zachování formy. Připustí-li se rozdělení smlouvy na dvě části, uvolní se nezbytně požadavek spisu notářského, protože pro jednostranný projev nemá solemnost celého úkonu významu.
Nechtí-li strany, neb nemohou-li pro překážku nějakou zachovati jednotnost, pak prostě nemohou uzavírati smlouvy ve formě spisu, důsledky pro ně plynoucí musí si nésti samy. Vědyť mají možnost se dáti zastoupiti plnomocníkem.
Při shora uvedené debatě bylo připomenuto, že zemřelý notář Dr. Knesl ve Vranově při čtení spisu a podpisu jeho zachovával obřadnost až přílišnou. Odporučuji vřele všem notářům, aby zachovávali plně slavnostnost tohoto úkonu, protože forma působí více, než jakékoliv slovo na uvědomění si stran o vážnosti úkonu.
Pro tuto závažnost byl vydán notářsky řád, proto smlouva taková nazvána notářským aktem, proto se dbá v disciplinárních věcech vážnosti stavu, a proto také si stav vydobyl té všeobecné důvěry, která jest podkladem celé jeho působnosti.
Citace:
Ještě k otázce unitas actus.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1927, svazek/ročník 9, číslo/sešit Kotěra, X., s. 34-35.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).