Čís. 1124.
Opomenul-li soud prvé stolice odmítnouti nepřípustný dovolací rekurs, může tak učiniti soud rekursní.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, R 1 863/21.) Rekursní soud odmítl dovolací rekurs jako nepřípustný, ježto prý jdc o rozhodnutí о útratách. Nejvyšší soud odmítací usnesení zrušil.
Důvody:
Stěžovatel má za to, že jen soud prvé stolice a nikoli také soud stolice
druhé oprávněn jest, odmítnouti nepřípustný rekurs. Toto jeho mínění jest
v tomto všeobecném znění mylné. Podle 14 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. nového znění povinen jest soud prvé stolice v řízení
mimosporném právě tak, jako dle § 528 c. ř. s. nového znění v řízení
procesním odmítnouti dovolací rekursy, vznesené do usnesení soudu stolice druhé, jsou-li nepřípustny. Účelem těchto zákonných předpisů je
zřejmě, aby nepřípustný dovolací rekurs byl způsobem co nejjednodušším
vyřízen odmítnutím . Poněvadž pak zákonodárce předpokládá, že podmínka odmítnutí, totiž rozhodnutí soudu druhé stolice o útratách, anebo
souhlasné rozhodnutí prvého a druhého soudu, jest jednoduchou, z pravidla nikterak pochybnou otázkou, nařizuje, aby už soud prvé stolíce
odmítl nepřípustný dovolací rekurs. Protože však již první soud smí
o tom rozhodnouti, zdali proti rozhodnutí soudu rekursního v daném případě opravný prostředek jest nepřípustný, nelze rozhodnutí o tom odejmouti soudu stolice druhé. Ve smyslu zákona totiž není důvodu, by Nejvyšší soud musil se věcí zabývati proto, poněvadž první soud opominul,
odmítnouti dovolací rekurs nepřípustný, a by soud stolice druhé nesměl
rozhodnouti o tom, zdali jde o dovolací rekurs nepřípustný, ačkoli věc již
zpracoval, když rozhodoval o rekursu, vzneseném do usnesení prvého
soudu, a ač může tak, jako první soud, ne-li ještě bezpečněji, posouditi,
zdali jde o dovolací rekurs, který pro nepřípustnost má býti odmítnut.
V případě, o který se zde jedná, podal však žalobce rekurs do usnesení
soudu stolice druhé ze dne 9. února 1921, nejen co do rozhodnutí o útratách
rekursních, v něm obsaženého, nýbrž i v hlavní věci. Soud stolice druhé
usnesením ze dne 21. května 1921, žalobcem nyní napadeným, odmítl tento
dovolací rekurs co do rozhodnutí o útratách rekursních, ač rozhodnutí
soudu stolice druhé ze dne 9. února 1921 v hlavní věci nenabylo tenkráte
ještě právní moci a zvláště nebyla tedy vyloučena možnost, že následkem
dovolacího rekursu bude usnesení soudu rekursního ze dne 9. února 1921
v hlavní věci změněno v třetí stolici ve smyslu tohoto dovolacího rekursu,
ve kterémžto případě by byl Nejvyšší soud musil v důsledku toho také
změniti rozhodnutí soudu stolice druhé o útratách rekursních, poněvadž
by bylo pozbylo svého základu. Soud rekursní tedy v tomto případě nebyl
oprávněn, odmítnouti dovolací rekurs žalobcův, pokud směřoval proti
rozhodnutí o útratách rekursních, nýbrž jeho povinností bylo, dovolací
rekurs předložiti Nejvyššímu soudu k rozhodnutí bez jakéhokoliv omezení.