NPD documents search: České právo, 10 (1928)

Čís. 669.

Není přípustno, by ve věci, patřící k řízení spornému, dohodly se strany o řízení mimosporném.
(Rozh. ze dne 21. září 1920, R I 587/20.)
V rozvodovém sporu uzavřeli manželé smír, jímž stanovili též prozatímní výši manželových vyživovacích příspěvků, vyhradivše si domáhati se definitivního stanovení výše výživného v řízení nesporném. O potomním návrhu manželčině rozhodl soud prvé stolice věcně v řízení nesporném. Rekursní soud usnesení jeho zrušil a poukázal manželku na pořad práva. Důvody: Dle § 50 čís. 3 ve spojení s §§ 49 čís. 1 a 50 odstavec prvý j. n. je patrno, že spory z poměru manželského o čistě majetkových poměrech manželů patří před řádné soudy s věcnou příslušností dle hodnoty sporu, neboť není zákonného ustanovení, které by spory ty odkazovalo na cestu nespornou. Prorogace stran ohledně příslušnosti a možnost úmluvy, spory vyříditi cestou nespornou, nesporné řízení nezná. Jeť ustanovením § 1 a 2 čís. 1 nesp. říz. taková úmluva výslovně zakázána, ustanovení § 104 j. n. platí pouze pro řízení sporné, jak patrno z jeho zařazení ve II. dílu o příslušnosti ve sporech. Smírem umluvená cesta nesporná je tedy dle zákona nepřípustna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursnímu soudu dlužno přisvědčiti, že právní věc, o niž zde jde, náleží na pořad práva, poněvadž nárok manželky na placení výživného v měsíčních částkách peněžitých, jsa poměrem soukromoprávním, nebyl žádným předpisem zákonným odkázán do nesporného řízení. Dovolací stížnost vytýká usnesení rekursního soudu, že přehlíží, že mezi stěžovatelkou a jejím odpůrcem byl v rozvodovém sporu uzavřen soudní smír, ve kterém mimo jiné bylo určeno, že manžel bude platiti stěžovatelce
prozatím měsíční alimenty a že po úpravě platu nespornou cestou se stanoví buď více nebo méně, nejméně však 120 K měsíčně, že tudíž tímto soudním smírem byl soudce nesporný určen jako rozhodující pro eventuelní zvýšení alimentů. Dovolací stížnost vychází tu z nesprávného právního názoru, jakoby prorogace stran byla v nesporném řízení
přípustna. V řízení nesporném prorogace místa nemá. Tomu nasvědčuje jednak kategorické ustanovení § 2 čís. 1 nesp. říz., jednak znění a zařazení § 104 j. n. na konci druhé části jurisdikční normy, jednající o příslušnosti ve sporech (viz Dr. Emil Ott: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního, díl I. str. 69, týž: Rechtsfürsorgeverfahren, str. 123 a Neumann: Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen I. díl str. 261 p. v.). Z nepřípustnosti jakékoliv prorogace v řízení nesporném podává se povinnost soudu, vyjde-li na jevo, že věc náleží na pořad práva, v jakémkoliv období z moci úřední súčastněné strany odkázati na příslušný soud § 44 j. n. (viz Dr. Emil Ott : Rechtsfürsorgeverfahren, str. 124).

Citace:

č. 669. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 532-533.