NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 434.

Řízení před nejvyšším správním soudem: * Výrok politického úřadu, jímž se straně ukládá, aby zaplatila náhradu za zboží ve prospěch státu zabavené, od ní však neoprávněně zcizené, není rozhodnutím úřadu právní moci schopným a před nejvyšším správním soudem stihatelným.
(Nález ze dne 2. června 1920 č. 4948.)
Věc: Firma Bratří Kantorové v Jičíně proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností stran propadnutí koží ve prospěch státu.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná pro nepříslušnost nejvyššího správního soudu.
Důvody: Firma Bratří Kantorové, továrna na usně v Jičíně, koupila dne 9. července 1919 od Leopolda Kohla, řezníka tamtéž, za 1 590 K 145 surových teletin, které nebyly ve smyslu § 5 vl. nař. ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a nař. předepsaným způsobem československé komisi pro kůže a usně v Praze ohlášeny.
O této koupi učinila firma dne 9. července 1919 oznámení komisi naznačené, která přípisem ze dne 21. července 1919 tuto firmu upozornila, že koupě taková jest nepřípustná a že se činí současně ministerstvu obchodu návrh, aby po rozumu § 9 cit. nařízení kůže ony byly prohlášeny za propadlé ve prospěch státu.
Současně vyzvala komise firmu Bratří Kantorové, aby, ježto již zboží ono vzala do práce, vydělání jich sice dokončila, aby však kůže ony po dohotovení odvedla komisi.
Ministerstvo obchodu, přistoupivši na návrh komise, prohlásilo výnosem ze dne 27. října 1919 čís. 27904 oněch 145 teletin dle § 9 vl. nař. za propadlé ve prospěch státu, o čemž byl vyrozuměn Leopold Kohl a československá komise pro kůže a usně v Praze.
Když nyní tato komise prostřednictvím okresní politické správy v Jičíně se dotazovala, zda kůže ony jsou již firmou Bratří Kantorové zpracovány, dověděla se, že firma tato ony kůže zcizila dále, což firma ona motivovala tím, že prý zmíněné teletiny nabízela komisi za náhradu ceny kupní svého času zaplacené a že když československá komise pro kůže a usně přestala vzhledem k uvolnění kozí stanovenému nařízením vládním ze dne 23. září 1919 čís. 523 sb. z. a nař. existovati, pokládala věc za vyřízenou.
Následkem toho navrhla československá komise pro kůže a usně, aby ministerstvo obchodu nařídilo firmě Bratří Kantorové, by peníz, který za teletiny stržila, s připočtením 3 proc. přirážky odvedla československé komisi.
Návrhu tomuto ministerstvo obchodu výnosem ze dne 16. ledna 1920 čís. 46133/19 vyhovělo a připomenulo, že firma Bratří Kantorové, ač byla upozorněna, že spracované kůže musí odvésti československé komisi pro kůže a usně, přes to kůže ony rozprodala. Námitka její, že jednalo se o kůže méně cenné, nepadá prý na váhu, neboť zákon v tom směru nečiní rozdílu.
Proti tomuto výnosu čelí stížnost firmy Bratří Kantorové, v níž stěžovatelka uvádí, že nešlo tu s její strany o nějaký svémocný nákup koží, nýbrž jen o spracování zboží, které, jsouc již vadné, bylo by podlehlo úplné zkáze. Stěžovatelka jednala prý jen v zájmu státu, zachraňujíc svým včasným zakročením drahocenný materiál.
Prodej koží stal se teprve, když obchod s kožemi byl vládním nařízením ze dne 23. září 1919 čís. 523 sb. z. a nař. uvolněn a když před tím již byly ve smyslu § 2 tohoto nařízení zmíněné kůže zároveň s ostatními zásobami československé komisi pro kůže a usně řádně ohlášeny a předepsaných 30 proc. celé ohlášené zásoby pro odvedení československé komisi reservováno.
Nebylo prý tu žádného důvodu zákonného prohlásiti kůže ony teprve po jejich vydělání za propadlé a to tím méně, ježto firma jednala bona fide a mohla po jednání s komisařem československé komise míti právem za to, že věc jest vyřízena.
Není prý také správno, že jí bylo československou komisí zakázáno kůže rozprodati. Byla prý dopisem ze dne 21. července 1919 toliko od komise této požádána, by po spracování kůže odvedla. Vyjednávání však, které o tom vedl delegát komise, skončilo tak, že mohla stěžovatelka za to míti, že československá komise od své původní žádosti upustila.
Zda kůže byly Kohlem ohlášeny, stěžovatelce při jejich koupi známo nebylo. Domnívala se, že povinnostem svým plně dostála, když koupi koží ihned oznámila. Není tudíž příčiny, aby peníz za kůže stržený odváděla, tím méně jí může býti ukládána přirážka 3procentní. V každém případě by však musila býti firmě nahrazena mzda za vydělání koží.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti této, jak následuje:
Dle povinnosti, již mu ukládá § 4 zákona o správním soudu, bylo nejvyššímu správnímu soudu především zkoumati, zda pro stížnost tuto jest příslušným.
Bylo mu zejména zodpovídati si otázku, zda výnos ministerstva obchodu ze dne 16. ledna 1920 čís. 46133, kterým stěžující firma jest vyzvána zaplatiti obnos peněžitý za kůže od ní prodané, jež byly Leopoldu Kohlovi odňaty a ve prospěch státu za propadlé prohlášeny, jest rozhodnutím ve smyslu § 2 zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 3 sb. z. a nař. před nejvyšším správním soudem naříkatelným čili nikoli.
Odpověď na otázku tuto vyžaduje rozřešiti si napřed otázku předchozí, zda vůbec výrok onen spadá do kompetence ministerstva obchodu jako úřadu judikujícího, ježto není-li ministerstvo obchodu povoláno, aby rozhodlo o sporné povinnosti stěžující si firmy k vydání obnosu za kůže prodané výrokem právní moci schopným a exiekvovatelným, může jeho projev, do něhož si jest stěžováno, býti pojímán jen jako prohlášení strany, které se arciť svojí povahou zdejšímu přezkoumání vymyká.
Kompetenci svoji k rozhodování o sporné otázce nemůže ministerstvo obchodu zakládati na § 9 vl. nařízení ze dne 19. února 1919 čís. 93 sb. z. a nař., poněvadž v předpisu tomto jest mu dána toliko moc naříditi nucené odnětí zásob, jež pak po svém odnětí propadají ve prospěch státu. Z předpisu tohoto, jehož patrný cíl jest zabezpečiti, aby zásoby koží a usní in natura nebyly zavlečeny nebo spotřebě odňaty, nedá se nikterak odvozovati i právo ministerstva rozhodovati o nárocích náhradních, které snad z toho vzešly, že vyslovené propadnutí zásob vinou osoby třetí nemohlo býti provedeno.
Otázka takové povinnosti náhradní, o níž ani v nařízení vládním ze dne 19. února 1919 čís. 93 sb. z. a nař. ani v jiném předpisu karakter veřejnoprávní vykazujícím není nižádného ustanovení, musí býti posuzována dle norem obec. zákoníku občanského, tedy norem soukromoprávních a patří tudíž k výlučné kompetenci soudní.
V konkrétním případě jde pouze a jedině o takovouto soukromoprávní povinnost náhradní.
Kompetence ministerstva obchodu jako úřadu dle cit. vl. nařízení k »rozhodovací činnosti« povolaného, vyčerpána byla výrokem učiněným dne 27. října 1919 čís. 27904, kterým prohlášeno bylo, proti Leopoldu Kohlovi 145 teletin dle § 9 cit. nař. vládního za propadlé.
Požaduje-li na základě tohoto výroku ať již československá komise pro kůže a usně, ať k dožádání jejímu ministerstvo obchodu vydání těchto koží od držitele jejich, t. j. od stěžující si firmy a domáhá-li se pak proto, že firma tato, prodavši tyto kůže, nemůže je in natura vrátiti, náhrady za to v penězích, jest pokládati všechny tyto kroky dotčených orgánů za projevy učiněné jménem státu jako strany, která uplatňuje svá práva jí z pravoplatného výroku ze dne 27. října 1919 čís. 27904 vzešlá.
O právech těch však může rozhodnouti toliko řádný soud, jenž zodpovídati si musí a také jen sám může otázku, zda stěžující firma stala se i přes předpis § 5, odst. posl. cit. nař. vlastnicí koží, oprávněnou s nimi disponovati, či zda zůstal vlastníkem Leopold Kohl a zda firma jako pouhá držitelka, které kůže ku zpracování byly svěřeny, jest povinna spracované kůže vydati nebo náhradu za ně a v jakém obnosu dáti.
Rozhodnutí toto není možno spatřovati ve výroku v odpor vzatém, jenž jest toliko prohlášením strany neschopným vejíti v právní moc a neschopným tvořiti podklad exekuce. Že ministerstvo obchodu samo tomuto výroku jen tento právní karakter přičítá, vyplývá nepochybně z toho, že sdělujíc toto prohlášení své s československou komisí pro kůže a usně v Praze, připojuje jí poukaz, »aby v případě dalšího odporu zakročila cestou soudní«. Není tu tudíž rozhodnutí ve smyslu § 2 zákona o správním soudu, není proto také nejvyššímu správnímu soudu dána možnost zabývati se stížností firmy Kantor in merito.
Bylo ji tedy pro nepříslušnost nejvyššího správního soudu dle § 21 a 2 zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z r. 1876 odmítnouti.

Citace:

č. 327. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 142-150.