Čís. 829.

Pro posouzení otázky, zda žaloba byla vzata zpět před počátkem prvého roku, rozhodným jest okamžik, kdy podání, obsahující zpětvzetí žaloby, došlo do podatelny soudu.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, R I 1151/20.)
Prohlášení žalobce, že béře žalobu zpět, došlo do podatelny procesního soudu prvé stolice několik minut před započetím prvého roku, k němuž žalovaný se dostavil; příslušnému kancelářskému oddělení bylo však dodáno až po předsevzetí prvého roku. Krajský soud vzal usnesením podání o zpětvzetí žaloby na vědomí a doručil je žalovanému, pozdějším usnesením pak uložil k návrhu žalovaného žalobci náhradu útrat procesních. Rekursní soud prvé usnesení změnil v ten rozum, že se prohlášení žalobce, že béře žalobu zpět, odmítá, druhé usnesení zrušil a uložil soudu prvé stolice, by, urče novou lhůtu k podání žalobní odpovědi, ve sporu dále po zákonu jednal. Důvody: Podle § 237 c. ř. s. smí žalobce bez souhlasu žalovaného upustit i od žaloby až do prvního roku a, nedostavil-li se žalovaný, i při tomto. Později a to do skončení ústního jednání smí tak učiniti pouze tehdy, vzdá-li se současně nároku žalobního. V tomto případě došlo písemné prohlášení, jímž žalobkyně brala žalobu zpět, k soudu po prvním roku. Tento okamžik je pro posuzování přípustnosti tohoto prohlášení rozhodný a nelze tu užíti ustanovení § 89 org. zák., poněvadž žalobci nebyla ani zákonem ani soudem k upuštění od žaloby lhůta dána a plyne z povahy věci, že soudce, první rok řídící, může přihlížeti jen k takovým podáním, která má při roku již po ruce. Za stavu věci, jak zde je, bylo by prohlášení strany žalující jen tehdy mělo právní význam, kdyby bylo bývalo podáno za souhlasu strany žalované, anebo kdyby se žalující strana byla žalobního nároku vzdala. Ježto však obsah příslušného podání těmto náležitostem nevyhovoval, bylo prohlášení o zpětvzetí žaloby právně bezúčinné. Poněvadž soud prvé stolice tak neučinil, nýbrž podání ono na vědomí vzal a odpůrci doručil, stěžuje si strana žalující právem do jeho usnesení, které je se zákonem (§ 237 c. ř. s.) v rozporu. Proto bylo usnesení to změniti, prohlášení strany žalující, jímž béře žalobu zpět, odmítnouti, a soud prvé stolice poukázati tak, jak se stalo. Zrušení pozdějšího usnesení je pouhým důsledkem odmítnutí prohlášení strany žalující, že béře žalobu zpět, a je tedy stížnost její i v tomto směru důvodná, — v důsledku čehož slušelo útraty spojené s podáním, jež toto usnesení vyřizovalo, ponechati jako náklady sporu vůbec a vyhraditi výrok o nich konečnému rozhodnutí.
Nejvyšší soud obnovil obě usnesení prvého soudu. Důvody:
Správně poukázal rekursní soud k tomu, že pro posouzení otázky, zda zpětvzetí žaloby bez souhlasu žalovaného stalo se před počátkem prvního roku, tedy v čas (§ 237 c. ř. s.), rozhodným jest okamžik, kdy podání, obsahující zpětvzetí žaloby, došlo k soudu. Mylným však jest předpoklad rekursního soudu, že v tomto případě podání žalobce se zpětvzetím žaloby došlo k soudu po prvním roku. Dle zprávy soudu procesního došlo dotyčné podání jako expresní zásilka do podatelny, tedy k soudu, dne 20. října 1920 v 8 h 10 m., tudíž před počátkem prvního roku na 8 h 30 m. ustanoveného. Podání bylo označeno jako »naléhavé, k prvnímu roku dne 20. t. m.«, mělo proto dle § 72 odstavec druhý jedn. ř. ihned býti odevzdáno příslušnému kancelářskému oddělení a tímto soudci, první rok řídícímu. Že se tak nestalo, nýbrž že podání teprve v 8 h 35 m. t. j. po prvním roku došlo do kancelářského oddělení, nemění nic na tom, že byla splněna podmínka § 237 odstavec prvý c. ř. s., a nemůže býti na újmu právům žalovaného z tohoto ustanovení zákona plynoucím. Právem tedy soud první stolice usnesením ze dne 20. října 1920, vzav zpětvzetí žaloby na vědomí, doručil podání žalovanému a usnesením ze dne 30. října 1920 uložil žalobci k návrhu žalovaného náhradu útrat procesních, — a neprávem soud rekursní, změniv první usnesení, odmítl prohlášení žalobkyně, že bere žalobu zpět, a zrušil usnesení druhé.

Citace:

č. 829. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 761-762.