NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 22 (1913) - Zástavou ať ruční, ať nemovitou zajištěné pohledávky nepomíjí již pouhým ústním jich prominutím.

Dr. Rudolf Teltšík:
Odborové organisace v moderním mezinárodním právu.

Je ku podivu, jak odborníci mezinárodního práva málo vědí o hlubokých změnách, jež provedla v mezinárodním veřejném právu XIII. hlava mírových smluv. Vezměme si sbírku přednášek konaných na moderním representativním ústavě jako je »Akademie mezinárodního práva«.1) Najdeme tam na př. přednášky lorda Phillimora o právech a povinnostech států; ačkoli tam uvádí několikráte různá ustanovení z Paktu Svazu Národů, neví nic o právech a povinnostech států, stanovených hlavou XIII.
Podobně i berlínský profesor Triepel konstatuje ve svých přednáškách o vztazích mezi právem národním a právem mezinárodním, že jsme na rozhodujícím bodě vývoje mezinárodního práva, a praví: »Je možno, že další vývoj vytvoří nové mezinárodní právo, jež uzná jisté skupiny uvnitř dnešních států za neodvislé subjekty mezinárodní. Již dnes viděti zde zajímavé příznaky, zejména ohledně národních a náboženských menšin a jich ochrany.«2)
Je nápadno, že učený profesor nevzpomenul si na jiný argument, pádnější než ustanovení ohledně menšin, argument odborových organisací zaměstnavatelů a zaměstnanců, o nichž má XIII. hlava mírových smluv ustanovení povahy vskutku až revoluční u srovnání s mezinárodním veřejným právem předválečným.
Na sjednání XIII. hlavy měly největší vliv odborové organisace dělnické. Vyčerpávající dějiny tohoto vlivu dosud nebyly napsány. Hodně se píše o vlivu jednotlivců (Roberta Owena, Blanqiliho, Legranda), o zákrocích švýcarské vlády, o zásahu pa- peže Lva XIII. i Viléma II., ale ponechává se v pozadí vliv a snahy socialistických a odborových organisací dělnických; když pak se o nich píše, říká se, že nebyly iniciativní, ale přebíraly myšlenky vyslovené jinými činiteli, nedělnickými. Je ovšem řada faktů sporných, je též těžko, ne-li nemožno, dopíditi se původního znění dokumentů, resolucí, protokolů. Na pilného studenta čeká tu pěkná a záslužná úloha, jež ovšem není snadná, ježto materiál nikde není pohromadě. Snad bude časem možno, aby Mezinárodní úřad práce si ho opatřil, ať v originálu, ať jinak.
Když pojednám o roli dělnických organisací na poli mezinárodního sociálního zákonodárství, nemám na zřeteli jen vylíčiti jejich činnost v minulosti, ale chci upozorniti, že vliv této činnosti daleko není již vyčerpán ustavením dnešní Mezinárodní organisace práce, a její působností dosavadní, ale že má a bude míti stále rostoucí vliv na celé širé pole vybudování mezinárodního společenství, k němuž dochází jako by z příkazu přírody, bez jasného vědomí nás současníků, začasté proti vůli mnohých. V tomto nesmírně důležitém dění, rozhodujícím pro osudy lidstva, mělo dělnictvo úlohu motoru, jenž po opětovných nábězích dosáhl v letech 1917—1919 takové síly, že vytrhl lidstvo ze staré, neschůdné cesty a přetáhl je na novou.
Myšlenka mezinárodního zákonodárství práce zrála déle sta let. Ohledně uvědomělého dělnického snažení v tomto směru nedovoluje dosavadní historické šetření jíti dále než k roku 1866. Byla to Marxova první Internacionála, která na svém ženevském sjezdě, konaném v uvedeném roce, po prvé formulovala svůj mezinárodní sociálně-politický program. Nutno poukázati na hru osudu, že stalo se to v Ženevě, dnešním sídle Mezinárodního úřadu práce! Třeba, že manifest ženevský žádal 8hodinový den, byl v celku »mírný«, jak dí profesor Scelle ve svém výtečném spisu: »Précis élémentaire de législation industrielle« (str. 49); uvádím na doklad toho, že neodmítal práci dětí mladších devíti let, ale žádal jen, aby děti mezi 9. až 12. rokem nepracovaly déle než 2 hodiny denně, děti mezi 13. až 16. rokem 4 hodiny.
Ježto však tenkrát dělnictvo bylo ideově nejednotné, zčásti marxisté, zčásti proudhonnisté, zčásti (později) bakuninisté, nebyl jejich vliv ve směru mezinárodní sociální politiky valný, ale zrál jen pomalu. Jako příklad jeho bezvlivnosti uvádím, že když v r. 1881 švýcarská vláda zakročila u vlád anglické, belgické, francouzské, italské, německé a rakouské a tázala se jich, které otázky průmyslového pracovního práva chtěly by řešiti cestou mezinárodní dohody, Belgie neodpověděla vůbec a ostatní státy daly odpověď negativní.
V roce 1889 byla však již jiná situace. Četné sjezdy dělnické i jiné probudily veřejné mínění a naladily je ve prospěch oné věci. Když tenkráte švýcarská vláda znovu pozvala vlády na přípravnou konferenci mezinárodního zákonodárství práce, neodpovědělo sice Německo, ani 3 skandinávské státy, a Rusko dalo odpověď zápornou, ale Belgie, Francie, Holandsko, Lucembursko, Rakousko-Uhersko a Partugalsko přijaly pozvání. Mezi tím totiž organisované hnutí dělnické značně zesílilo v různých zemích, ustavila se druhá Internacionála a byly konány v Paříži dělnické mezinárodní sjezdy, jež vypracovaly obsáhlý program mezinárodního zákonodárství práce, kde žádaly zejména zákaz práce dětí mladších 14 let; ochranu mladistvých a žen; 8hodinový pracovní den; 36hodinový nedělní klid; zákaz noční práce; zdravotní ochranu pracovníků; úrazové pojištění; účinný pracovní dozor za účasti dělnictva; minimální mzdu; živnostenské školství zdarma; koaliční svobodu.
Zesílení dělnického hnutí a ujasnění jeho cílů projevilo se však nejen v příznivější náladě oproti mezinárodní sociální politice, ale i v programu navrženém vládou švýcarskou, jenž měl 6 bodů, a to: zákaz nedělní práce; stanovení nejnižšího věku dětí pro průmyslovou práci; maximální pracovní dobu pro mladistvé; zákaz práce žen a dětí v nebezpečných průmyslech; omezení noční práce žen a mladistvých; způsob provádění usnesených mezinárodních úmluv práce.
Mezitím však zájem veřejného mínění o mezinárodní sociální politiku a vliv dělnictva rychle vzrůstal. Pádné důkazy toho jsou vidny v rozhodnutí německého císaře Viléma II. svolati (bez ohledu na švýcarské přípravy) mezinárodní sociální konferenci v roce 1890 do Berlína a v souhlasu papeže Lva XIII s Vilémovými plány. Program berlínské konference převzal návrhy švýcarské a přidal k nim ještě otázku hornické práce. Dvanáct států vyslalo na ni své zástupce, hlavně diplomaty, několik odborníků, a jak uvádí Mahaim ve své knize »Le droit international ouvrier« (str. 206) byl tam »dokonce i jeden dělník«. Berlínská konference neučinila závazných usnesení, nýbrž přijala jen mírná »přání«. Již v r. 1912 viděl Mahaim dobře, že jednou z hlavních příčin tohoto neúspěchu bylo nevhodné složení delegací (hlavně z diplomatů) a příliš rozsáhlý pracovní program.
Přes to však propagační výsledek oné konference byl velký. Ona značí též první krok, jenž postupem času vedl k pravidelně se scházejícím Mezinárodním konferencím práce.
O síle tehdejšího odborového hnutí učiníme si jakýsi dojem, když uvážíme, že na londýnském sjezdu z roku 1888 bylo zastoupeno 850000 britských a 250000 dělníků z kontinentu, a to ještě nebyli tam pozváni dělníci němečtí, rakouští a ruští.
V 90. letech minulého století vytříbilo se mezinárodní odborové hnutí a učinilo tak značné pokroky, že pařížský sjezd z roku 1900 usnesl se na založení mezinárodního odborového sekretariátu.
Stalo se to na kodaňském sjezdu v roce 1901. Ve své pěkné, ale příliš stručně psané a nedostatkem historických perspektiv trpící knížce: »25 let mezinárodního odborového hnutí« líčí nám Sassenbach obtíže prvých let nového organismu, ale mluví příliš málo o jeho úspěších. Vliv dělnického hnutí však byl značný ve veřejném mínění i u vlád. U příležitosti pařížské světové výstavy v roce 1900 na přímluvu tehdejšího francouzského ministra obchodu Milleranda založeno »Mezinárodní sdružení pro zákonnou ochranu dělnictva« a pařížský sjezd pro dělnickou ochranu přijal stanovy »Sdružení«, jež od r. 1901 mělo v Basileji stálou Mezinárodní kancelář práce, a ústřední výbor, kde byly jednotlivě země zastoupeny více delegáty. Mezi nimi byla značná řada dělnických vůdců a jejich spolupráce byla velmi cenná. Po značné přípravě odborné i politické došlo pak k Mezinárodní konferenci v roce 1906, obeslané již 14 státy, jež přijala dva první texty mezinárodního zákonodárství práce: konvenci o zákazu noční práce žen a o zákazu používání bílého fosforu při výrobě zápalek. Po nové delší přípravě mělo v roce 1914 dojíti k usnesení dalších dvou mezinárodních ochranných opatření, a to: k zákazu noční práce mladistvých dělníků v průmyslu a stanovení maximální doby pracovní pro ženy a mladistvé dělníky průmyslu. Konference měla se sejíti 3. září 1914 v Bernu, byla však následkem vypuknutí války odročena. Vedle těchto úspěchů na poli mezinárodního zákonodárství práce mělo však dělnické hnutí i úspěchy v oboru mezistátních smluv ohledně péče o dělnictvo pracující v jiných státech. První z těch úmluv byla smlouva francouzsko-italská z dubna roku 1904. Dále byly to různé obchodní smlouvy, kde vsunována byla občas ujednání ohledně pracovních podmínek; prvním případem toho je smlouva italsko-švýcarská z července 1904.
To by tak byla zhruba bilance výsledků dělnických i jiných vlivů na vývoj mezinárodního práva práce až do vypuknutí války. Základy jeho byly položeny. Ale nejen to; během 14leté činnosti basilejského Sdružení a jiných dotyčných institucí získána řada zkušeností. Vidělo se, že má-li v budoucnu vývoj mezinárodního práva práce býti urychlen, bude třeba odstraniti zdlouhavé a komplikované řízení pro styk mezi vládami a basilejským Sdružením; aby sešla se tehdejší mezinárodní konference práce, bylo potřebí provléci se pravým bludištěm ministerstev a jiných úřadů. Basilejské Sdružení musilo požádati nejdříve švýcarskou vládu, aby pozvala diplomatickou cestou státy na onu konferenci; diplomatickou cestou, to znamenalo obyčejně, že jednalo se prostřednictvím vyslanců, umělými diplomatickými notami; že pak zahraniční ministerstva jednala s ministerstvy práce či jinými věcně příslušnými. Po dohodě doma šlo zase vše touže slavnostní cestou zpět do Bernu a odtud do Basileje. Tuto formální přítěž bylo tedy nutno pro budoucno odstranit.
Ale byly i jiné překážky, věcné: Sdružení basilejské bylo soukromým spolkem, závislým zcela na dobré vůli vlád. Finančně bylo slabé a jeho stálý úřad byl velmi malý. Vliv dělnictva zde byl hlavně nepřímý.
Všecko to bylo sice schopno vývoje, ale vývoj ten byl by se dál jen pomalu a nebyl by nikdy dosáhl těch cílů, k nimž vedlo úžasné rozbouření sociálních, politických a ostatních poměrů následkem války světové a ohromného vypětí moci organisovaného dělnictva. Ze 21/2 milionů členstva Mezinárodní odborové ústředny v roce 1904 zvedl se jejich počet v roce 1913 na 7700000. V roce 1919 bylo však dělnictvo již velmocí, jeho odborová centrála měla přes 23 milionů členů! Je samozřejmo, že tato velmoc nemohla se spokojiti s hlemýždí chyškou, kterou jim před válkou nabídla dobrá vůle vlád a veřejného mínění v basilejském »Sdružení«.
Bohudík, velká moc číselná a politická dělnických organisací projevila se též v neobyčejném rozmachu ideovém. Již od r. 1914 přechází ideové vedení na poli mezinárodního zákonodárství práce, ba na celém širém poli nové úpravy mezinárodních styků i práva, na dělnictvo západní, na dělnictvo americké, francouzské a anglické. Ve svém bystrém a hutném spisku »L’organisation internationale du travail« kritisuje (str. 8.) Jоuhaux, jeden z hlavních činitelů této duševní obrody dělnictva, dosavadní činnost Mezinárodní odborové ústředny, a vlastně jejího šéfa, německého odboráře Karla Legiena, jako příliš omezenou, byrokratickou, a líčí bohaté myšlenkové a organisační úsilí západního dělnictva od té doby, kdy vyprostilo se z převahy dosavadního vedení.
Podivuhodným řízením osudu byla to Americká federace dělnická, které sám Angličan Barnes ve své studii »History of the ILO« vytýká mírně její dosavadní »insulární stanovisko ohledně širších plánů dělnického linutí« (str. 31.), jež rozevřela mu nové širé obzory. Její výroční sjezd, konaný v září 1914, přijal resoluci, již sdělil organisacím jiných zemí, v níž žádal, aby v sídle mírové konference, jíž skončí se světová válka, konal se současně mezinárodní dělnický sjezd, jenž by podnikl akce k znovuzřízení bratrských styků za účelem ochrany zájmů dělnictva a tím i za zřízení základů trvalejšího míru.
Jouhaux, jenž je pro nás zde nedůležitějším svědkem, označuje tuto resoluci za východisko všech dalších snah dělnických v tomto směru, jako další krok uvádí práce dělnické konference v Leedsu z července 1916. Zde sešli se zástupcové angličtí, francouzští, belgičtí a italští; její usnesení v ohledu dělnického programu při uzavření míru byla rozhodného významu pro postup dělnictva západního, byla sledována a přijata dělnictvem zemí ostatních, a měla dalekosáhlý vliv na mírová jednání a zejména na redakci XIII. hlavy mírových smluv. Leedská konference žádala všeobecně, aby příští mírové smlouvy, jež zaručí národům svobodu a neodvislost politickou a hospodářskou, vyprostily ze jha kapitalistické mezinárodní konkurence i dělnickou třídu a zajistily jí ve všech zemích minimum mravních a věcných záruk ohledně pracovního práva, svobody koaliční, svobody stěhování, sociálního pojištění, pracovní doby, pracovní hygieny a bezpečnosti. Podav pak dlouhou řadu přesně formulovaných jednotlivých požadavků v uvedených ohledech, přijal leedský sjezd odstavce týkající se ne již pouhého konání mezinárodní dělnické konference v době a v místě konference mírové, jak to žádali Amerikáni, ale zřízení trvalého organismu, jenž by mezinárodně prosazoval dělnické sociální požadavky.
Ve svém uvedeném spise Jouhaux neudává bližších okolností, za jakých došlo k oněm významným usnesením a uvádí celkem jen jejich stručný obsah. Zde vypomůže nám spis bývalého francouzského ministra práce, Justina Godarta, »Les clauses du travail dans le Traité de Versailles«, jenž na str. 58—64 obsahuje toho hodně více. Jak sám Jouhaux uvádí, je dnešní Mezinárodní organisace práce provedením myšlenek uvedených v oné resoluci leedské, všech myšlenek, vyjma, jak uvidíme, oné uvedené v posledním odstavci resoluce. Jako svědectví zralosti západního dělnictva, jež v době nejprudší války zachovalo si svůj klid a bystrý zrak, uvedeme doslovně ony odstavce, jež vztahují se na zřízení dnešní Mezinárodní organisace práce.
»Ustavena budiž Mezinárodní komise« — dnešní její název je Mezinárodní organisace práce — »aby dohlížela na provádění mírové smlouvy ohledně sociálního pojištění, stěhování, pracovní doby, hygieny a bezpečnosti. Tato komise je povolána vysloviti se o všech otázkách a stížnostech, jež jí budou podány. Její názor budiž předložen všem účastníkům. V poslední instanci budiž sporná otázka předložena, na návrh jedné strany, mezinárodnímu rozhodčímu soudu.
Mezinárodní komise je dále pověřena, aby konala předběžné porady a organisovala konference, jež opětovně musí býti svolávány vládami, aby se zlepšovalo a vyvíjelo pracovní zákonodárství.
Zřídí se Mezinárodní úřad práce ke konání anket, studií a statistik, zpráv o provádění dělnických zákonů, k sjednocení statistických metod, konání srovnávacích studií o mezinárodních úmluvách, přípravě mezinárodních šetření a pro studium všeho, co se týče vývoje a provádění zákonů o práci, o hygieně a bezpečnosti dělnictva.
Úřad, jenž byl již zřízen Mezinárodním sdružením pro zákonnou ochranu pracovníků, může býti pověřen vykonáváním tohoto programu v dohodě a součinnosti s Mezinárodním sekretariátem dělnických organisací.«
Obzvláštního významu dostalo se usnesením leedským následkem toho, že připojilo se k nim dělnictvo států neutrálních i protispojeneckých. V říjnu 1917 sešel se totiž na popud švýcarské odborové centrály v Bernu sjezd odborářů z Německa, Rakouska, Uher, Čech, Bulharska, Dánska, Norska, Švédska, Holandska i Švýcar, jenž ve svých usneseních v podstatě leedské požadavky opakuje, jak dí sami němečtí autoři Eckardt a Kuttig ve svém spise »Das internationale Arbeitsrecht im Friedens vertrage« (str. 10).
Již před tím v témže roku konal se" ve Stockholmu sjezd odborářů některých zemí protispojeneckých a neutrálních, jenž, jak uvádí Jouhaux, přijal návrh předsedy vídeňské odborové ústředny Huebra na odeslání depeše tohoto znění: »Konference pozdravuje usnesení přijaté v Leedsu v červenci 1916, jako důležitou iniciativu ve prospěch dělnictva všech.zemí a jako potěšující znamení snah ve prospěch sjednocení dělnictva rozloučeného válkou.«
Za tohoto stavu věcí je jasno, že když po skončení války
znovu byly navázány styky mezi dělnictvem všech zemí, usnesení Leedské konference bylo nejpřirozenější základnou pro jich nové sblížení a společný postup, jak výslovně konstatuje Jouhaux (str. 15).
Myšlenku, vyslovenou americkým odborářským vůdcem Gompersem již v r. 1914, aby svolán byl všedělnický sjezd v místě a v době zasedání konference mírové, nebylo lze samozřejmě uskutečniti před podpisem mírové Smlouvy samé. Svolán byl proto mezinárodní sjezd odborářů a současně jiný sjezd, socialistů, do Bernu a zde za nepřítomnosti Američanů, Belgičanů a části Angličanů jednáno bylo jako o prvním bodu o mezinárodním zákonodárství práce. Mezi usneseními bernských konferencí, konaných 5.—9. února 1919, kde zastoupeno bylo i Československo poslanci Hamplem a Tayerlem, zvlášť významné je »zásadní prohlášení«, navržené Francouzi, a t. zv. »Charte de Berne«, vypracovaná sjezdovou komisí, v nichž formulovány jsou definitivní názory dělnictva na úpravu mezinárodního zákonodárství práce. V prvé z nich žádá se, aby Mezinárodní úřad práce tvořil součást Svazu Národů, aby byl skutečným mezinárodním a meziodborovým parlamentem práce, kde mají zasedati přímé delegace dělnických odborů všech zemí a jenž má usnášeti se na mezinárodních úmluvách nejen předběžných jako dosud, ale závazných pro vlády, skutečných zákonů mezinárodních, majících hned po usnesení stejnou platnost jako zákony státní. Má proto Svaz Národů míti mezinárodní zákonodárnou moc, nadstátní suverenitu!
Obsažná »bernská listina« podala seznam minimálních požadavků dělnických. Její patnáctý bod zní takto: »Aby mezinárodní zákonodárství práce se vyvíjelo a provádělo, utvoří smluvní státy Stálou komisi, složenou z polovice z delegátů států, členů Svazu Národů, a z polovice delegátů Mezinárodní federace dělnických odborů. Ona komise svolá každoročně konferenci delegátů smluvních států, aby zabývala se zlepšením mezinárodního zákonodárství práce. Na této konferenci musí míti polovinu hlasů zástupci organisovaných dělníků všech zemí a bude ona konference kompetentní se usnášeti na resolucích s mezinárodní zákonnou platností. Komise bude spolupracovati s Mezinárodním úřadem práce v Basileji a s Mezinárodním odborovým svazem.«
Vidíme zde rýsovati se přesně trojdílnou úpravu dnešní Mezinárodní organisace práce: Správní radu, Konferenci a Úřad práce. Je příznačno pro jistý konservatism a vděčnost dělnictva, že až do poslední chvíle trvalo na ponechání basilejského úřadu a nepomýšlelo na zřízení nového. Obsahovaná náplň oné trojdílné konstrukce je karakterisována hlavně dvěma požadavky: polovinu delegátů v Radě i na Konferenci musí míti dělníci; usnesení konference musí býti pro státy závazná. V dějinách podnětů k vývoji mezinárodního práva značí bernská usnesení z r. 1919 revoluční čin a budou vždy sloužiti dělnictvu ku cti. Neboť ačkoliv dělnictvo spínalo svůj požadavek po Mezinárodní organisaci práce s Wilsonovou myšlenkou Svazu Národů, šlo mnohem dále, žádajíc nový mezinárodní status nejen pro státy, ale pro občany. Myšlenka státní suverenity ukázala se v celé své nelidskosti za světové války, a musí býti proto omezena, jak shora, zřízením nadstátního orgánu, tak zdola, rozložením mezinárodního zastoupení státu v hlavní jeho složky. Jak později uvidíme, vyhrálo dělnictvo plně svůj zápas po stránce formální, ale mělo jen poloviční úspěch ohledně požadavků věcných.
Bernskými usneseními nebylo skončeno úsilí dělnictva po nové úpravě mezinárodních sociálních poměrů. Ba naopak, hlavní bitva teprv nadcházela. Neboť již před bernským dělnickým sjezdem rozhodla dne 25. ledna 1919 mírová pařížská konference, že má se ustaviti komise pro studium úpravy mezinárodního zákonodárství práce; měla míti 15 členů, z nichž po dvou z pěti velmocí (Anglie, Spojené státy, Francie, Italie, Japonsko) a dalších 5 členů z menších států. Dáni pak dva delegáti Belgii a po jednom Československu, Kubě a Polsku. K delegátům přibráni byli techničtí poradci.
Prvním cílem dělnictva bylo tedy dostati se mezi delegáty či aspoň poradce oné komise. Zkoumáme-li oficielní zprávy, uveřejněné o jednání komise, totiž zprávu italskou, jež vyšla v r. 1921, a zprávu Mezinárodního úřadu práce, jež vyšla v r. 1923 jako první svazek »Úředního věstníku«, vidíme, že byli mezi delegáty následující dělničtí zástupci: Samuel Gompers, president Americké federace dělnické a Barnes, šéf anglického dělnictva strojařského, ministr ve válečném kabinetu britském. Mezi poradci byl Leo Jouhaux, generální sekretář francouzské odborové ústředny. Dále byli tam tito socialisté: Vandervelde, belgický ministr spravedlnosti, jako delegát; Cabrini, poslanec a místopředseda Nejvyšší rady práce, jako italský delegát; belgickým poradcem byl socialistický senátor La Fontaine. Mimo těchto čtyř dělnických a socialistických delegátů a dvou poradců byli v komisi dva mužové, velmi zasloužilí o pokrok mezinárodního dělnického zákonodárství: belgický universitní profesor Mahaim, jako delegát, a francouzský ředitel v ministerstvu práce, Fontaine, jako poradce. I mezi ostatními členy komise byli přátelé dělnické věci. Od nás byl členem ministr dr. Beneš, jenž se povětšině dal zastupovati dr. Brožem. S. Gompers zvolen by] předsedou komise.
Zdálo by se snad, že za těchto okolností byla nálada, když ne většina komise příznivá přáním dělnictva. Bohužel, nebylo tomu zcela tak. Američané postavili se proti některým z hlavních požadavků dělnických. Komise sešla se po prvé 1. února 1919 a po druhé 4. února, a pustila se hned do projednávání návrhu britské vlády. Nutno zdůrazniti, že tento návrh podán byl po dorozumění s anglickými odboráři; není tedy divu, že byl velmi pokrokový. Též právnická formulace anglického návrhu byla zdařilá. Bohužel, byly však v komisi různé živly, které návrhu nepřály, anebo aspoň snažily se odstraniti z něj ona ustanovení, na nichž odborářům nejvíce záleželo. Nastala proto jich vůdcům tuhá práce, získati pro své požadavky většinu uvnitř komise. Kdo tuto svízelnou práci prováděl, nevíme přesně. Jouhaux o tom mlčí, snad proto, že hlavní břemeno spočívalo na něm... Pro náladu v komisi je příznačno, že Barnes v uvedeném spisku, vydaném v roce 1926, nazývá tuto akci »exuberant demands«, přemrštěné požadavky! (str. 43), a že kárá tam Jouhauxe pro jeho »unmeasured terms« (str. 42), česky »bezohlednost«. Můžeme si představiti, kdyžtě v r. 1926 dělník napsal tato slova o akci jiného dělnického delegáta, s jakým přijetím setkávaly se návrhy Jouhauxovy v r. 1919 od nedělníků!
Ačkoliv však podařilo se přece získati různé delegáty, zejména francouzské a italské, pro to, aby usnesení Mezinárodní konference práce stala se zákonem, nenamítne-li do roka stát nic proti tomu (jak to chtěl anglický návrh) nebo nepodá-li stát rekurs ku Svazu Národů (jak to chtěli Francouzi a Italové), vzepřel se proti tomu Vandervelde, jsa proti vzniku nadstátního parlamentu3), a byl podporován Barnesem, Amerikány, Japonskem a Kubou. Když však přes to anglický návrh byl přijat, došlo pro americký odpor skoro k roztržce; od 28. února do 11. března nedošlo k žádné schůzi, neboť Amerikáni nechtěli připustiti, aby Mezinárodní konference práce přijala jiná usnesení než nejslabšího rázu, což francouzský člen, Arthur Fontaine, nazval návratem ku »přáním«, projeveným berlínskou konferencí z roku 1890! Konečně došlo k dohodě, jež dnes jeví se ve znění článku 405 Mírové smlouvy Versaillské. Američané byli uspokojeni, ale členem Mezinárodní organisace práce se — nestali...
Též v jiném vážném bodu nevyhověno přání dělnictva, neboť komise usnesla se přiděliti státům po dvou členech, a zmenšila tak citelně váhu dělnictva. Též přání dělnictva, aby do mírových smluv pojaty byly dělnické požadavky, usnesené v Bernu i jiné, bylo vyhověno jen zčásti a vsunuty byly jen ty zásady sociálního pokroku, které dostaly nejméně dvě třetiny hlasů komise. Chápeme proto, že třebaže dělnictvo přiznávalo, že pojetí XIII. hlavy clo mírových smluv je velkým a dosud nebývalým úspěchem diplomatickým a právnickým a značí uznání odborových organisací za významného činitele mezinárodního, přece jen s bolestí vidělo, že v praktickém ohledu cíle nedosaženo. Ti z vás, kdo vědí, jak těžce se dospívá k odhlasování mezinárodních konvencí práce а k jich ratifikacím, pochopí, že Mezinárodní odborová konference, jež sešla se v červenci 1919 v Amsterdamu, a kde zastoupeno bylo 14 zemí a 18000000 odborářů, přijala tento stav věcí s těžkým srdcem. Než přece ho přijala a zavázala všecky odbory, aby plně spolupracovaly s Mezinárodní organisací práce.
Vidíme, že ani dnes úkol dělnictva v ohledu mezinárodního zákonodárství práce není ukončen, že stále musí bdíti, nevzdávajíc se naděje, že v příhodné době s vývojem věcí podaří se mu dosáhnouti na tomto poli toho, čeho nedosáhlo v roce 1919. Není pochyby, že vybudováním Mezinárodní organisace práce zřídily si odborové organisace dělnické mohutné postavení na mezinárodním poli. S hlediska dělnické třídy nutno však konstatovati, že bohužel nezřídily ho jen sobě, ale i — zaměstnavatelům, kteří dosud takového postavení, ba ani žádné mezinárodní pevnější organisace neměli, nýbrž vytvořili ji teprve na základě spolupráce, uložené jim XIII. hlavou mírových smluv. Ačkoliv na hnutí ve prospěch mezinárodního zákonodárství práce zaměstnavatelské organisace skoro žádného podílu nebraly, dostalo se jim po válce na mezinárodním poli takové moci jako zaměstnancům, kteří si to musili vykoupiti těžkým úsilím duševním, mravním i hmotným. Je samozřejmo, že resoluce usnesené v tomto směru dělnickými sjezdy nikde nekladou toho požadavku ve prospěch zaměstnavatelů. Když však mírové konferenci předložen byl anglický návrh, jenž v třetím článku dával po jednom delegátu vládám, zaměstnancům i zaměstnavatelům, nesetkal se s žádným zjevným odporem ohledně tohoto daru zaměstnavatelům, ale naopak došel pochvaly odborářů. V lednu 1921 napsal sám sekretář Amsterodamské odborové ústředny, Oudegeest, v »Revue internationale du travail«, že obzvlášť velkého významu je, že Mezinárodní organisace práce učiní možnou dohodu mezi vládami a mezi výrobci všech kategorií! Německý odborář Baumeister pak dokonce se z toho těšil jako z velkého úspěchu, neboť co prý dříve stálo to práce, než zaměstnavatelé byli přinuceni dělnickými organisacemi k jednání! Nezdá se vám, že tenhle člověk prospal válku i ruskou revoluci a že napsal tyto řádky, ani si oči nepromnuv?
Nechci malovati věci černěji než jsou. Jsem dalek toho tvrdit, že zaměstnavatelé ovládli Mezinárodní organisaci práce, ale vzpomínám Jouhauxových, Mertensových a jiných řečí, pronesených na různých Mezinárodních konferencích práce a které znějí docela jinak, než citované řádky Oudegeestovy a Baumeistrovy. Kdo je příčinou toho stavu? Píle, energie, solidarita, peněžní moc, právní a hospodářské vzdělání zaměstnavatelů? Či přirozená reakce, jež nastala na straně dělnické, po mohutném vypětí za války? Nebudeme zde o tom rozhodovati. Postačí, když rozebereme bod za bodem jednotlivá ustanovení XIII. hlavy mírových smluv, která dávají odborovým organisacím zaměstnanců i zaměstnavatelů práva a ukládají jim povinnosti. Zde budeme míti příležitost nemluviti všeobecně, ale ukázati prstem na docela přesné obory, ve kterých dělnickým organisacím dostalo se práv, kterých dosud nepoužily.
Dříve však, než k tomu dojdeme, musíme několika větami načrtnouti obrazec Mezinárodní organisace práce. Je trojčlenná, tak jako Svaz Národů. Její Mezinárodní konference práce schází se nejméně jednou do roka, stejně jako Valné shromáždění Svazu Národů. Hlavním úkolem konference je usnášeti se o osnovách mezinárodního pracovního práva. Každý stát, člen (dnes je jich 55) má právo vyslati na ni 4 delegáty, z nichž dva za vládu, 1 za přední organisaci zaměstnaneckou, 1 za přední organisaci zaměstnavatelskou. Konferencí usnesené konvence a rekomandace musí vlády předložiti do 12 (výjimečně 18) měsíců orgánům příslušným. Podle ústavy k usnášení zákonů, tyto orgány mohou je přijati nebo zamítnouti.
Druhým orgánem Mezinárodní organisace práce je Správní rada Mezinárodního úřadu práce, obdobně jako je Rada Svazu Národů. Má 24 členy, z nichž 12 jsou zástupci vlád, 6 volených zaměstnaneckou skupinou na konferenci, a 6 zaměstnavatelskou. Obyčejně schází se 4krát do roka a hlavními úkoly jejími jsou: jmenování ředitele Mezinárodního úřadu práce, dozor nad řízením onoho úřadu, sestavení rozpočtu Mezinárodní organisace práce (povolován je Valným shromážděním Svazu Národů), stanovení programu Mezinárodní konference práce a provádění vyšetřovacího a trestního řízení proti státům pro nesplnění povinností uložených jim v XIII. hlavě mírových smluv.
Stálým sekretariátem Mezinárodní organisace práce (podobně jako Svaz Národů má stálý sekretariát) je Mezinárodní úřad práce; zabývá se zejména stykem s vládami, organisacemi zaměstnavatelskými, dělnickými, různými institucemi, spolky atd.; přípravou konferencí i schůzí Správní rady a komisí; sbíráním sociálně politických zpráv a dokumentů, konáním anket, udělováním informací; vydáváním spisů a časopisů sociálně politických.
Přihlédněme nyní, jaká práva a povinnosti mají ohledně všech těchto akcí odborové organisace zaměstnavatelské a zaměstnanecké. Tu především nutno konstatovati nápadný zjev, že mezinárodním organisacím odborovým nebyla udělena žádná práva ani povinnosti ohledně Mezinárodní organisace práce. Stalo se to z opomenutí či schválně? Stalo se to z důvodů věcných či politických? Prameny nedávají na to odpovědi, a z osobních účastníků nikdo, pokud víme, se o věci nevyjádřil, jakož vůbec zůstává politování hodno a nepochopitelno, že žádný z účastníků oné komise o jejích pracích ničeho dosud neprojevil, vyjma sem tam několik slov, jako shora uvedený Barnes. Ohledně zřízení Svazu Národů literatura neoficielní, zejména americká, je bohatá.
Jak řečeno, máme podle hlavy XIII. mírových smluv co činit i jen s odborovými organisacemi národními; jak později uvidíme, bude nám však nutno zabývati se i novým, hlavou XIII. vytvořeným mezinárodním organismem, odborovou skupinou. Pojednejme nejdříve o organisacích národních. Prostudujeme-li si všecky články (paragrafy), které o nich jednají, uvidíme, že můžeme je utříditi do tři skupin, jež dávají nám trojí obor působností národních organisací odborových: působnost na Mezinárodních konferencích práce, působnost ve vyšetřovacích komisích, zřízených podle hlavy XIII., a pak přímou působnost podle článku 409 Versaillské smlouvy, jenž dává jim veledůležité právo stížnostní.
O působnosti na konferenci jednají články 389, 390, 391, 596 a 399.
Článek 389 praví, že ze 4 delegátů, jež státy mají právo vysílati na Mezinárodní konference práce, jeden zastupuje zaměstnavatele a jeden zaměstnance z dotyčného státu (ressortissant à chacun des Membres). Každý z nich může býti doprovázen technickými poradci, a to nejvíce dvěma pro každou otázku uvedenou na programu konference; má-li se na konferenci jednati o otázkách týkajících se specielně žen, musí býti mezi technickými poradci aspoň jedna žena. Státy jsou povinny jmenovati delegáty a technické poradce v dohodě s předními (les plus représentatives) odborovými organisacemi zaměstnavatelů, případně zaměstnanců oné země ovšem pod podmínkou, že takové organisace existují. Jména delegátů a jich technických pracovníků musí býti sdělena vládami Mezinárodnímu úřadu práce. Plné moci delegátů i poradců musí býti ověřeny konferencí, jež může dvoutřetinovou většinou přítomných delegátů odmítnouti připuštění každého delegáta či technického poradce, o němž se domnívá, že nebyl zřízen podle právě uvedených předpisů. Na konferenci nesmí poradce mluviti, jen na žádost delegáta, k němuž je přidělen, u předsedy konference a s výslovným svolením předsedy. Poradce nemá práva hlasovacího. Označil-li však delegát předsedovi konference písemně jednoho ze svých poradců za svého náhradníka, smí tento poradce zúčastniti se jednání konferenčního i hlasovati.
Podle článku 390 má každý delegát právo hlasovati individuálně o kterékoli otázce, o níž se na konferenci jedná.
Z těchto dvou paragrafů následuje především, že Mezinárodní konference práce má ráz vysloveně demokratický, následkem spojení živlu vládního se zástupci stavovskými: to, co v demokratických národních parlamentech nebývá, dosaženo je na konferencích práce, jimž odňat byl takto ze značné míry karakter politický a zesílena jejich povaha odborná a stavovská.
Z mezinárodně právního hlediska je však velevýznamno, že všichni čtyři delegáti různých států hlasují; nemají tedy státy jen jeden hlas, jak je tomu na valných shromážděních Svazu národů. Tato novinka má obzvláštní důležitost následkem toho, že každý delegát hlasuje individuálně, a nemá-li instrukcí, podle svého přesvědčení. Dogma suverenity států, přežitek z absolutismu, vypracovaný na nejvyšší zásadu mezinárodního práva hlavně švýcarským juristou Vattelem (žil od r. 1714 do 1767 a byl z Neuchâtelu), bylo tak podťato v samých kořenech! Dnešní ústava Mezinárodní organisace práce, jak dobře vidí zejména francouzský právník Georges Scelle, je nejmodernější částí mezinárodního práva vůbec, pro ono i pro další jiná ustanovení, jak uvidíme.
Vládní delegáti mívají ovšem instrukce od svých vlád, ale i zde, ježto jsou dva, ony instrukce mohou se lišiti. Zejména příznačný je zde případ Československa, Které vysílává na Mezinárodní konference práce jednoho delegáta za ministerstvo sociální péče a druhého za ministerstvo zemědělství, jichž instrukce často jsou odlišné, ba protichůdné, a kteří proto někdy hlasují odchylně. Vidíme tak, že i uvnitř vládní delegace samé nastává leckdy štípení podle stavovských hledisek.
Též po stránce formální je Mezinárodní konference práce velkou novinkou mezinárodního práva a průkopníkem nových směrů. Povážíme-li, že každý ze 4 delegátů hlasuje, vidíme, že na Mezinárodní konferenci je čtyřikrát více hlasů, než na valných shromážděních Svazu národů. I v tomto ohledu je tedy Mezinárodní konference práce daleko spletitějším tělesem, než Svaz národů, a odpovídá lépe složitosti světa. Proto též technika jednání a ovládání konferencí práce je obtížnější než u Svazu národů; proto též chápeme, proč tak často se mění jednací řád konference práce, neboť máme zde co činiti s tělesem naprosto novým, jež usilovně hledá nové cesty pro řízení a ovládání tohoto nejdemokratičtější ho a nejkomplikovanějšího světového organismu, jenž až dosud existoval.
Přistupuje k tomu otázka řečí. Demokratická vlna po válce nejen přispěla ke zřízení nových národních států, ale postavila ostře i řadu nových problémů. Mezi nimi i věci jazykové jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i na demokratickém foru Mezinárodní organisace práce. Ve Svazu národů, méně demokraticky zařízeném, vychází se celkem dobře s oběma oficiálními jazyky: frančinou a angličtinou. V Mezinárodní organisaci práce je však jinak; zde nejen plně obrážejí se stavovské proudy, ale i jazykové různosti. Řešení všech těch problémů dává hodně námahy a stojí dost peněz, ale je to důležitá činnost pionýrská a pro budoucí uspořádání světa velmi cenná. Bohudík, přispívá nám k řešení jazykových obtíží i vysoký stupeň, jehož dosáhla technika.
Každý, kdo byl na několika Mezinárodních konferencích práce, ví, že ony konference jsou tělesy velmi těžkopádnými a že trpí hlavně nedostatkem času. Kdyby bylo možno dáti jim tolik času k jednání, jako mají parlamenty národní, celá řada obtíží by odpadla. Prozatím však nelze na to pomýšleti, aby zřízen byl mezinárodní parlament, nad nímž nevisel by stále Damoklův meč konečného data zasedání. Proto musí přípravě konferencí býti věnována neobyčejná pozornost, proto musí Mezinárodní úřad práce dopodrobna připraviti ona zasedání, předložiti jim materiál jasný, podati i detailní návrhy usnesení. Proto musí býti na konferencích silné osobnosti, jež neustále sledují běh jednotlivých koleček a zasáhnou, vázne-li to. Nebylo by dobře, kdyby na konference posíláni byli každoročně noví delegáti; je však přece nutno, aby delegáti se střídali, aby konference nezkostnatěly, aby noví lidé přicházeli s novými návrhy. Je jisté nebezpečí v ustanovení článku 389, jež žádá, aby odboroví delegáti i poradci byli vždy ustanoveni v dohodě s nejvýznamnějšími odborovými organisacemi. Mohlo by se časem státi, že došlo by k tomu, že na konference vysílány by byly stále tytéž osobnosti nebo osobnosti stejné duševní formace. Takto mohly by se via facti Mezinárodní konference práce státi senilními organismy. Až dosud ovšem zůstává tato obava zcela teoretickou, neboť pronikavé demokratické zřízení konference i její světovost chovaly v sobě dosti korektivů.
Jak daleko jde demokratická spravedlnost onoho zřízení, viděti je nejlépe na článku 390, který praví, že nebyl-li státem ustanoven jeden nevládní delegát (na př. na poslední konferenci zaměstnavatelský delegát britský), nemá ani druhý nevládní delegát, jenž ustanoven byl (v citovaném případě byl to britský zaměstnanec) hlasovacího práva, ale má jen právo zúčastniti se debat konference. Totéž platí, neuznala-li konference mandát toho či onoho odborového delegáta. Toto ustanovení svědčí znovu o mezinárodní síle konference práce, jež odmítnutím jednoho odborového delegáta, jmenovance státu, vezme bez dalšího i druhému jmenovanci hlasovací právo.
Je samozřejmo, že tato mocná instituce sama si podle čl. 391 stanoví, a to pouhou dvoutřetinovou většinou, sídlo příští konference práce, jež může býti v Ženevě, sídle Svazu národů, nebo kdekoli jinde. Z důvodů úsporných a jiných praktických konaly se až dosud všechny konference v Ženevě, vyjma první, kterou mírová smlouva sama svolala na konec r. 1919 do Washingtonu (k uctění Spojených států, jež však mezi tím od Svazu národů i od Mezinárodní organisace práce skoro zcela byly se odvrátily), a druhá, námořní, v létě 1920 v Janově, jedné z kolébek námořnictví a námořního práva.
Probíráme-li se dalšími paragrafy XIII. hlavy, setkáme se s řadou menších práv odborových delegátů. Podle článku 396, odst. 1., může konference pověřiti Mezinárodní úřad práce různými anketami, a podle odst. 5. téhož článku může mu přiděliti i kterékoli další úkoly a funkce (samozřejmo, pokud by ležely v jeho kompetenci). Nutno s potěšením říci, že dělničtí delegáti vydatně a moudře využívají těchto práv. V dalším článku, 399., nacházíme ustanovení o hrazení nákladů delegátům a poradcům. Odborovým delegátům i poradcům konferenčním platí stát cestovní výlohy i výlohy pobytu. Odboroví členové Správní rady Mezinárodního úřadu práce i šest jejich přidělenců placeni jsou (podle čl. 3. jednacího řádu Správní rady) z budžetu Mezinárodní organisace práce.
Pak máme zde článek 401, kde se praví, že ředitel Mezinárodního úřadu práce jako sekretář konference sdělí odborovým delegátům prostřednictvím jich vlád — a ne tedy přímo — program konference.
Článek 402. dává vládám právo protestovati proti tomu či onomu bodu konferenčního programu, ale nedává ho odborovým organisacím. Ale konference, a tedy i její odboroví delegáti, mají podle čl. 402, odst. 2., právo rozhodnouti dvoutřetinovou většinou hlasů, odevzdaných přítomnými delegáty, že ten či onen bod programu konferenčního, proti němuž nějaká vláda protestovala, zůstane na programu. Toto právo konference a zejména jejích odborových delegátů je další značnou novotou moderního mezinárodního práva. Podobně je důležito ustanovení odst. 3. téhož článku 402., že konference může rozhodnouti dvoutřetinovou většinou, že ta či ona otázka bude dána na program příští konference.
Řadu dalších práv a povinností dávají odborovým delegátům či poradcům články 403 a 404; zejména uvedeno je zde vypracování jednacího řádu konferenčního (byl přijat ve Washingtonu a později několikráte přeměněn); volba předsedy konference; jmenování komisí; účast poradců na pracích konferenčních komisí. S hlediska mezinárodního práva je veledůležitým ustanovení odstavce 2., článku 405, že nestanoví-li XIII. hlava jinak, stačí prostá většina hlasů, odevzdaných na konferenci vyslanými delegáty, k právoplatnému usnášení konference. Jak daleko jsme tu od předválečných sjezdů mezinárodních i od Paktu Svazu národů, jenž žárlivě střeží suverenity států a má v článku 5, odst. 1., ustanovení zcela opačné, pravě, že nestanoví-li Pakt nebo jinde Mírová smlouva jinak, usnesení Valného shromáždění i Rady dějí se jednohlasně.
Přicházíme k nejdůležitějším z práv a povinností odborových delegátů konferenčních, obsažených v odstavcích 1., 2. a 5. článku 405 mírové smlouvy versailleské a jednajícím o mezinárodní zákonodárné moci konference, a tedy i jejích odborových delegátů. Tato zákonodárná moc je, bohužel, jak jsme již naznačili, neúplná, neboť konferencí usnesené zákonné návrhy nesmějí sice býti změněny od států, ale mohou býti zamítnuty. Ony zákonné návrhy jsou dvojí: buď konvence (úmluvy) nebo rekomandace (doporučení). Třeba však státy mohou ony návrhy zamítnouti, jsou jich zákonodárné instituce povinny jimi se zabývati a zasahuje tedy vliv konferencí práce a tedy i jejích od- borových delegátů přímo až do parlamentů všech států, členů Mezinárodní organisace práce. — Hlavní rozdíl mezi konvencí a rekomandací je ten, že návrh konvence musí býti do roka (výjimečně do 18 měsíců) předložen vládami zákonodárným činitelům, kteří návrh mohou přijati; vlády musí pak sděliti ratifikaci generálnímu sekretáři Svazu národů a zaváží se tak oproti jiným státům i oproti Mezinárodní organisaci práce k jeho provádění; nepřijmou-li zákonodární činitelé onen návrh konvence, zůstanou vlády beze všeho závazku. Ohledně rekomandací jsou vlády jen povinny předložiti je do 12 či 18 měsíců příslušným činitelům a uvědomiti generálního sekretáře Svazu národů o učiněných opatřeních. Podrobně pojednal jsem o věci ve stati, uveřejněné nedávno v »Zahraniční politice« a v »Revui« Mezinárodního úřadu práce.
Významno je, že k definitivnímu přijetí těchto zákonodárných textů na konferencích práce stačí dvoutřetinová většina delegátů, ne tedy sice prostá většina, ale také ne jednohlasnost. Vidíme, že i v těchto nejdůležitějších věcech mohou suverénní státy býti přehlasovány, ba více, že i ony státy, které hlasovaly proti návrhům konvencí či rekomandací, nebo zdržely se hlasování, musí je předložiti svým příslušným činitelům.
Odstavec třetí článku 405. obsahuje jisté omezení dotyčných práv delegátů konferencí, žádaje, aby při vypracování konvencí a rekomandací brali ohled na země, kde výrobní podmínky jsou podstatně odchylné následkem podnebí, nedostatečného vývoje průmyslového či jiných okolností.
Vedle článku 405 je pro odborové organisace podle mého názoru nejdůležitějším ustanovením mírové smlouvy článek 411, a jak hned uvidíme, článek 409, protože dává jim nejdůležitější oprávnění, jež mezinárodní právo vůbec někomu dáti může: dává jim to, co marně chtěl onen filosof, jenž volal: Dejte mi pevný bod a já vám vytvořím svět! — dává jim právo stížnosti proti státu, jenž neplní své mezinárodní sociální povinnosti. Zde učinilo moderní mezinárodní právo největší skok ve svém vývoji od roku 1914. Dnes zdá se nám to skoro nevysvětlitelno, že autoři mírových smluv šli až tak daleko. Neboť ačkoli chránili a celkem ubránili státy před podlomením je jich zákonodárné suverenity hlavou XIII., podřídili jejich správní suverenitu mezinárodní kontrole, a to nejen kontrole států, ale i odborových organisaci, ba i jednotlivců! Jak vážně bylo to myšleno s mezinárodní kontrolou nad tím, aby státy plnily své sociální závazky, převzaté následkem ratifikace konvencí, viděti z toho, jak mnohonásobně upraveno je v hlavě XIII. právo stížnosti. Podle článku 411, odstavec 4., má kterýkoli delegát konferenční, tedy jednotlivec, právo obžalovati stát, neplní-li závazky ratifikované konvence, tedy nejen delegát vládní, ale i dělnický a zaměstnavatelský. Totéž právo má celek konference, usnese-li se na obžalobě. Totéž právo má Správní rada Mezinárodního úřadu práce z vlastní moci. Totéž právo má kterýkoli stát, jenž ratifikoval onu konvenci, ohledně jejíhož neplnění chce obžalovati stát jiný. Ba — a zde stal se skutečně revoluční čin v mezinárodním právu — kterákoli odborová organisace (nejen ústřední) zaměstnanecká (i zaměstnavatelská), ať měla kdy s konferencí práce co dělat nebo ne, má právo napsati Mezinárodnímu úřadu práce v Ženevě, že ten či onen stát (a nemusí to být i stát vlastní) neplní konvenci, již ratifikoval!
Ježto však až dosud žádná organisace z celého světa tak neučinila, vyjma japonský Svaz námořníků, jenž jednou si stěžoval, že japonská vláda neplní konvenci o zprostředkování práce pro námořníky, nutno zato míti, že státy plní konvence, jež ratifikovaly, neboť nelze se domnívati, že by dělnické organisace nevěděly o právu stížnosti, kterého se jim dostalo článkem 409 versailleské mírové smlouvy, nebo že by měly z vlád takový strach, že stížnosti nepodávají...
Či mají snad ony organisace obavu, že by vyvolaly proti obžalovanému státu válku či jiné represálie? Té míti nemusí, neboť jejich »reklamace«, jak to nazývá článek 409, nemůže míti než účinky mravní. Mezinárodní úřad práce má totiž reklamaci předati své Správní radě, a ta může (ale nemusí) předati ji obviněné vládě a může ji požádati (ale nemusí), aby se o reklamaci vyjádřila. Článek 410. stanoví dále, že nevyjádří-li se ona vláda v přiměřené lhůtě (délai raisonnable) nebo nebude-li se vyjádření zdáti Správní radě dostatečné, bude Správní rada oprávněna uveřejniti reklamaci i případnou odpověď, ale nemusí tak učinili. To je všechno. Tento apel na veřejné mínění má být i dostatečným trestem vlády, na niž si odborová organisace stěžovala. Zdá se to býti málo. Ale praxe ukázala účinnost i tohoto zdánlivě slabého ustanovení. Na pouhou reklamaci námořnického svazu, bez jakéhokoli zakročení Správní rady, splnila japonská vláda svou povinnost. Neváháme říci, že podobně jednala by i každá jiná vláda, dbalá mezinárodního zvuku své země, kdyby odborové organisace projevily se dostatečně odhodlanými postaviti ji na pranýř světového veřejného mínění.
Vedle tohoto přímého zákroku odborových organisací ukázali jsme i na možnost jejich nepřímých zákroků, prostřednictvím odborových členů Správní rady a prostřednictvím odborového delegáta na Mezinárodní konferenci práce. Zde je však řízení proti obžalovanému státu poněkud odchylné, neboť nekončí výzvou na veřejné mínění, ale ustavením vyšetřovací komise. Podle článku 412 má ona komise tři členy, jednoho zástupce pracovníků, jednoho zaměstnavatele a jednoho neodvislého. Podle listiny, na níž pro všechny státy, členy Mezinárodní organisace práce, zřízené podle odst. 2. a 5. článku 412, určováni jsou pro každý případ zvláště, generálním sekretářem Svazu národů, za okolností, uvedených v odst. 4. uvedeného článku, tři členové vyšetřovací komise, která má dalekosáhlá práva: komise vyšetří spornou věc, sepíše zprávu a učiní návrh, jak a do kdy třeba žalobě vyhověti a po případě navrhne hospodářské tresty, jimiž vlády měly by zakročiti proti provinivší se vládě. Tato ustanovení nalezneme ve článcích 413 a 414.
Další právo stanoveno je v článku 420.: stát uznaný vinným a proti němuž bylo zakročeno hospodářskými tresty, může — zjednal-li nápravu — požádati Správní radu Mezinárodního úřadu práce, aby dala generálním sekretářem Svazu národů zase zříditi vyšetřovací komisi, aby přezkoumala tvrzení vinného státu a podala o tom svůj názor, aby pak případně se upustilo od dalšího provádění hospodářských trestů.
Vidíme, že jako červená nit vine se při všech zákrocích proti
státům, neplnícím povinnosti, jež na sebe vzaly ratifikací mezinárodních konvencí práce (a podle čl. 416 i ohledně rekomandací součinnost s odborovými organisacemi, jimž dána tu úloha nejen význačná, ale podle čl. 409 a článku 411, odst. 4., i úloha iniciativní a výlučná.
Ti z nás, kdo zažili persekuci odborového hnutí dělnického ve staré říši Rakousko-Uherské, s úžasem zde vidí, že dnes kterákoli organisace má právo zvednouti se proti státu jako žalobce před mezinárodním forem a přiměti jiné státy k zákrokům proti němu. Podle mého názoru může býti toto právo dělnických organisací nejmocnější zbraní proti reakčním vládám a mohutnou pákou sociálního pokroku doma i v celém světě.
Jak jsme však již shora naznačili, dělnické organisace tohoto práva dosud nedovedly využíti, ba opominuly ho vůbec, vyjma případ japonské organisace námořníků. Proč? Řízení, jež bylo by vyvoláno dotyčnými zákroky, neukládá organisacím žádných útrat. Samozřejmou podmínkou je ovšem, že dotyčné udání musí býti pravdivé a prokazatelné. Není snad nikde jinde tak demokratického a beznákladného řízení jako ono. Když čteme leckdy v novinách nářky, že ten či onen stát neplní povinnosti, jež na sebe vzal ratifikacemi, musíme si mysliti, že buď dělnické organisace neví o právech, jež dává jim mírová smlouva, nebo že onen nářek není pinč opodstatněn. Či bylo by snad pravdou, že dnešní mezinárodní právo předběhlo v onom ohledu vývoj společnosti? Obyčejně tomu bývá naopak.
Pojednali jsme o postavení odborových organisací, jak jeví se při členství jich delegátů na Mezinárodní konferenci práce a ve vyšetřovací komisi, jakož i při bezprostřední činnosti podle článku 409. Zbývá nám jednati ještě o jich postavení v novém organismu mezinárodního práva, stvořeném teprve hlavou XIII. mírových smluv, v t. zv. skupině. »Skupina« je nový, dosud nevídaný útvar mezinárodního práva, jenž vznikl z toho, že namístě zástupců států máme zde zástupce vlád, zaměstnavatelů a zaměstnanců, a z toho, že oni zástupci hlasují individuelně, svobodně (vyjma případ instrukcí vládním delegátům). Následkem toho stalo se, že politická hlediska pro seskupování delegátů zůstala v pozadí a uplatnila se především hlediska sociální: vyvinula se skupina zaměstnanců, zaměstnavatelů a vládní. Uvnitř vládní skupiny bývají leckdy brána v úvahu hlediska politická, jež však jsou zcela podřadná v obou jiných skupinách.
Rozbor právní povahy i faktického postavení oněch tří skupin byl by velmi zajímavý, vedl by nás však dnes příliš daleko. Uvedu pouze důležitý fakt, že mezinárodní organisace zaměstnavatelů vznikla teprve na základe spolupráce zaměstnavatelských delegátů v dotyčné skupině Mezinárodní konference práce, případně Správní rady Mezinárodního úřadu práce. Ohledně dalšího omezím se na výklad příslušných ustanovení ΧIII. hlavy mírových smluv, podotýkaje, že jednací řád Konference i Správní rady má řadu dalších detailních opatření, jež tvoří jakési mezinárodní právo obyčejové.
Výslovně jedná o skupinách jen článek 393, ale ani ten neužívá pojmu »skupina« nebo jiného, podobného smyslu. Podle onoho článku volí delegáti zaměstnavatelští a zaměstnanečtí, přítomní na konferenci, na tři leta po šesti osobách do Správní rady Mezinárodního úřadu práce. Ony osoby nejsou tedy delegáty svých domácích organisací, ale svých skupin. Správní rada zvolí si předsedu, zřídí si jednací řád, stanoví sama dobu svých zasedání, stanoví, pod podmínkou schválení konferencí, jak obsazovati uprázdněná místa v Radě a podobné jiné záležitosti. Zvláštní schůze Rady koná se, žádá-li o to písemně aspoň 10 členů Rady.
Podle článku 594 volí Rada ředitele Mezinárodního úřadu práce a udílí mu instrukce. Ředitel je jí odpověden za řádný chod úřadu a za provedení úkolů mu svěřených.
Podle článku 400 stanoví Správní rada program Mezinárodních konferencí práce a zkoumá dotyčné návrhy vlád a předních organisací odborových. Příslušný postup stanoven je v odstavci 4. článku 7 jednacího řádu Správní rady.
Správní rada stanoví podle čl. 408 formu i obsah zpráv, jež musí podati každoročně Mezinárodnímu úřadu práce státy o tom, jak provádějí ratifikované konvence.
Jak jsme již uvedli, rozhoduje podle čl. 409 a 410 Správní rada naložiti s reklamacemi, jež byly podány odborovými organisacemi Mezinárodnímu úřadu práce proti státům, jež ratifikovavše, neplní konvence; čl. 411 stanoví podobně ohledně stížností podaných vládám. Tento článek 411 dává však Správní radě i přímé právo zakročiti z vlastní moci proti státu, jenž neplní ratifikované konvence. Tohoto práva reklamace a stížnosti nevyužily však dosud ani odborové organisace (s výjimkou uvedeného případu japonského), ani vlády, ba ani Správní rada, to jest, ani odboroví delegáti ve Správní radě.
Vrhneme-li rychlý zpětný pohled na to, co zde bylo předneseno, nabudeme přesvědčení, že postavení odborových organisací v moderním právu mezinárodním je tak význačné a tak silně fundované právně i finančně, že jde hned za postavením států, a že mezinárodní postavení žádné jiné organisace či jiného útvaru se mu daleko nevyrovná. Jen politickými a podobnými důvody lze si vysvětliti, že věda všímá si více těchto útvarů podřadného postavení (na př. minority) a úplně opomíjí studium postavení odborových organisací. Vědecké literatury o otázce, o níž jsme pojednali, skoro není; já znám jen svoji studii, uveřejněnou v únoru 1928 v »Sociální práci« a thesi Wollschlägrovu, vyšlou koncem r. 1928. Sem tam existují skromné pasáže v některých právnických spisech věnovaných Mezinárodní organisací práce. Λ přece je předmět badání po formální i věcné stránce podle mého názoru nejvděčnějším s hlediska mezinárodního právníka i politika a významu trvalého. Jsem přesvědčen, že třeba, že obsah činnosti odborových organisací v dnešním mezinárodním právu dává jim dosti příležitosti ke zklamání a může býti leckdy kritisován, po formální stránce jejich činnost je průkopnickou a staví cesty, po nichž se bude bráti příští úprava světa.

Recueil des cours de ľ Académie de Droit international,Paris, 1925, str. 29—68.
op. cit. str. 82.
Bulletin officiel du В. I. T., Vol. I., str. 53.

Citace:

Odborové organisace v moderním mezinárodním právu.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 159-168, 283-293.