NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2627.

Vodní právo. — Cesty: I. Do kompetence úřadů vodoprávních spadají jen ony formy užívání, svádění vod a bránění jim, které nalezly zákonné úpravy ve vodním zákoně, nikoli však ony formy, které došly úpravy zákony zvláštními (silničními, železničními, stavebními řády a pod.). — II. Svádění vod s obecních cest a silnic nespadá do pravomoci úřadů vodoprávních, nýbrž samosprávných.
(Nález ze dne 10. září 1923 č. 12 445.)
Věc: Václav Ř. ve V. proti ministerstvu zemědělství o svádění srážkových vod s veřejné cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 1. září 1920 oznámil st-1 osp-é v N., že jeho pozemky č. k. 711, 713, 718, 719 a 720 ve V. leží na svahu pod veřejnou cestou a poněvadž tato veřejná cesta není opatřena příkopy, že pozemky ty trpí škody tím, že dešťová voda není náležitě odváděna a zaplavuje jeho pozemky. Žádal, aby obci V. bylo uloženo opatřiti cestu řádným příkopem, aby bylo zajištěno náležité odvádění vody.
Po provedeném místním šetření byla nálezem osp-é z 24. května 1921 stížnost, resp. žádost st-lova zamítnuta a uznáno, že st-1 je povinen vodu povrchovou na jeho pozemek od přehrážky při styku cest čk. 1159 a 1165 přecházející přijmouti a o řádný odvod její přes svůj pozemek čk. 713 se postarati.
V důvodech bylo řečeno, že již pravoplatným výměrem okr. hejtmanství v N. z 26. října 1901 bylo rozhodnuto, že voda měla s uvedených cest vždy odpad podle zahrádky na cestě čk. 1159 rigolem přes severní cíp pozemku čk. 734 na pozemek čk. 713 k cestě 1155. Poškození svých pozemků zamezí st-1, zřídí-li řádně zase strouhu přes svůj pozemek 713 a obnoví-li bývalý stav. Dále poukázáno bylo na odpor majitelů při jižní části cesty čk. 1159, při cestě čk. 1166 a podél cesty čk. 1146, která vede do obce V.
K odvolání st-lovu, který se domáhal toho, aby obec zřídila příkop k odvádění vod podél cesty čk. 1159, zrušila zsp v odpor vzatý nález osp-é pro nepříslušnost politických úřadů, ježto v daném případě jde o otázku, zda a pokud obec V. jest povinna opatřiti cestu čk. 1159 příkopem. Příkopy tvoří však nerozlučnou součást tělesa silničního za účelem neškodného odvedení srážkových vod s této cesty. K rozhodování otázky té nejsou však příslušny úřady vodoprávní, ježto podle §§ 22, 28 a 35 zákona z 31. května 1866 č. 41 z. z. spadá do působnosti úřadů samosprávných, kterým náleží učiniti opatření, aby prostředky komunikační a to ohledně všech jejich součástí byly v takovém stavu, aby nepovstalo nebezpečí a to nejen vzhledem na dopravu po nich, nýbrž i s ohledem na pozemky sousední.
Dalšímu odvolání žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl potvrdiv rozhodnutí zsp-é z jeho důvodů. O stížnosti pro nezákonnost podané uvažoval nss takto:
Stížnost uvádí pro příslušnost úřadů politických v záležitosti, o kterou jde, důvody dva, namítajíc:
1. že se st-li nejedná jenom o pouhé udržování cesty v pořádku, nýbrž i o řádné svádění vod srážkových a že i odvádění vod srážkových jest záležitostí spadající do kompetence úřadů politických jako úřadů vodoprávních, ježto dle § 75 v. z. veškery záležitosti, týkající se užívání, odvádění vod a bránění jim dle zákona vodního, spadají do kompetence úřadů politických a
2. že i kdyby šlo jen o udržování silnic podle § 17 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z., přísluší dle § 21 t. z. politickým úřadům dozor nad řádným výkonem správy veřejných cest a že tedy měly politické úřady mocí svého dozorčího práva přinutiti obce ke konání jejich povinnosti.
Je sice pravda, že dle § 75 v. z. do oboru působnosti politických úřadů náležejí veškery záležitosti, týkající se užívání, svádění vod a bránění jim dle zákona vodního. Avšak st-1 přehlíží význam slov: »dle tohoto zákona« t. j. zákona vodního v § 75 v. z., neboť do kompetence vodoprávních úřadů spadají jen ony formy užívání, svádění vod a bránění jim, které ve vodním zákoně nalezly zákonné úpravy (§§ 7—74 v. z.), nikoli však ony způsoby užívání, svádění vod a bránění jim, které došly úpravy zákony zvláštními (jako zákony železničními, stavebními řády, zákony silničními a pod.).
V daném případě domáhal se st-1 toho, aby vody srážkové, které stékají po cestách č. kat. 1165 a 1159 až k místu, kde se obě tyto cesty sejdou, byly odváděny příkopem, jejž by bylo zříditi podél cesty č. kat. 1159, a aby tím vody ty byly odvráceny od doleji položeného st-lova pozemku č. kat. 713. Plnění povinnosti této domáhá se st-1 na obci jako správkyni oněch obecních cest.
Z ustanovení § 12 a 17 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z., dále z ustanovení §§ 28 a 35 zák. z 31. května 1866 č. 41 z. z. jde na jevo, že jest povinností úřadů silničních samých pečovati o to, aby obecní silnice a cesty stále a v dobře sjízdném a neškodném stavu byly udržovány a tedy že jest povinností silničních a nikoli vodoprávních úřadů dbáti toho, aby vody srážkové s cest veřejných odváděny byly nejen takovým způsobem, aby těleso silniční netrpělo a jízda byla bezpečnou, nýbrž i aby pozemky sousední z té příčiny žádnému nebezpečí a žádným škodám nebyly vydány. Jest tedy svádění vod s obecních cest a silnic upraveno zákonem zvláštním, který vyjímá je z kompetence úřadů vodoprávních. Ježto pak v daném případě jde nesporně o cestu obecní, jeví se stížnost v tomto bodu bezdůvodnou.
Pokud pak stížnost vytýká, že úřad nepoužil práva dozorčího podle § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46, jest námitka tato nepřípustná (§ 5 zák. o ss), ježto st-1 v řízení administrativním výkonu práva dozorčího se nedomáhal, takže není tu ani třeba zabývati se otázkou, zda by st-li na výkon práva dozorčího vůbec bylo lze přiznati právní nárok, a zda by úřad vodoprávní byl k výkonu dohledu dle zákona silničního kompetentním. Pokud však st-1 chce tvrditi to, že se výkonu práva dozorčího již v řízení administrativním domáhal, nemá tvrzení to opory ve spisech, ježto v ministerském rekursu domáhal se st-1 výhradně za kročení úřadů vodoprávních snaže se příslušnost jejich vyvoditi toliko z ustanovení § 4 lit. b) a d) a § 75 v. z.

Citace:

č. 2574. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 424-425.