Čís. 4290.

Předmětem křivého svědectví, trestného podle § 199 a) tr. zák., mohou býti jen skutkové okolnosti, nikoliv úsudky o právní povaze činu.
Nejde o právní úsudek, nýbrž o skutkovou okolnost vnitřního života, způsobilou, by byla předmětem křivého svědectví, vypovídal-li kdo o svém smýšlení o jiné osobě. Lidé prostí, najmě nemají-li zvláštního vzdělání, nedovedou se vždy přesně vyjadřovati o svých duševních stavech a neznají mnohdy smysl výrazů, týkajících se takových stavů.
Pokud svědek projevem, že žije s jiným v nepřátelství, nechtěl vyjádřiti, že je nepřátelského smýšlení o něm.
(Rozh. ze dne 30. září 1931, Zm I 838/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 11. září 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5, 9 a), 10 § 281 tr. ř. Zmatek čís. 10 vůbec neprovádí. Jest s ní souhlasiti v tom, že předmětem křivého svědectví, trestného podle § 199 a) tr. zák., mohou býti jen skutkové okolnosti, nikoliv úsudky o právní povaze činu, jak je vysloveno v rozhodnutí sb. nejv. soudu čís. 1232; stížnost však přehlíží, že v souzeném případě nepronášel obžalovaný, byv slyšen jako svědek nejprve v civilní a později v trestní věci, v rozsudku označené, právní úsudky, nýbrž vypovídal o svém smýšlení o vlastním bratru, tedy o skutkové okolnosti, třebaže vnitřního života se týkající, a tudíž způsobilé, by byla předmětem křivého svědectví. Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu spáchaného křivým svědectvím, vydaným buď výpovědí ze dne 17. října 1929 v civilním sporu, nebo výpovědí ze dne 16. prosince 1929 v trestní věci. Stěžovatel ve sporu civilním, byv po řádném poučení otázán soudcem na svůj poměr k bratrovi, který byl v onom sporu žalobcem, uvedl: »Bruder des Klägers, mit demselbem vielfach im Prozesse verwickelt, selbem jedoch nicht feindlich gesinnt« — kdežto v druhém svém svědectví, v trestní věci proti témuž vlastnímu bratrovi, na dotaz soudce a po poučení podle § 153 tr. ř. prohlásil: »Anton S. und ich leben seit Jahren miteinander in Feindschaft«. Nalézací soud při hodnocení obou výroků vychází z toho, že prý jsou navzájem v rozporu; patrně tedy v ten smysl, že nemůže ten, kdo žije s druhým v nepřátelství, nebýti nepřátelského k němu smýšlení, a naopak, tvrdí-li, že o něm nesmýšlí nepřátelsky, že nemůže tvrditi, že s ním žije v nepřátelství. Stížnost namítá, že není správné toto tvrzení napadeného rozsudku, poukazuje k tomu, že smýšlení jednoho člověka o druhém nemusí ve všech dobách býti stejné, a třeba že je kdo v nepřátelství s druhým, že je možné, že někdy o něm nesmýšlí nepřátelsky. Stížnost poukazuje k tomu, že není vyloučeno, že stěžovatel při výslechu dne 17. října 1929 nesmýšlel o svém bratru nepřátelsky, a naznačuje, že je otázkou, zda si byl stěžovatel vědom významu a dosahu svých údajů, jež jsou předmětem souzené trestní věci. Stěžovateli je dáti za pravdu, že rozsudek je zmatečný podle čís. 5 § 281 tr. ř., neboť nalézací soud po stránce objektivní nevykládá ony dvě výpovědi a neuvádí důvody, proč shledává, že jedna vylučuje druhou; po stránce subjektivní pak se soud nezabýval tím, co stěžovatel chtěl vyjádřiti oněmi tvrzeními, zda si byl vědom toho, že ta či ona jeho výpověď není pravdivá, najmě, zda chtěl údajem, že on a bratr žijí již po léta v nepřátelství, naznačiti, že i on sám je k němu nepřátelského smýšlení. Nelze zneuznati, že lidé prostí, najmě, nemají-li zvláštního vzdělání, nedovedou se vždy přesně vyjadřovati o svých duševních stavech a neznají mnohdy smysl výrazů, týkajících se takových stavů. Bude proto nutno, by se nalézací soud obíral nejen otázkou objektivní, nýbrž i touto subjektivní stránkou, při čemž nebude nedůležité, že od prvého výslechu stěžovatelova uplynuly do druhého výslechu (16. prosince 1929) skoro dva měsíce, že stěžovatel měl bratra v podezření, že způsobil úmyslně požár společného domu, a že se tudíž jeho smýšlení o bratru mohlo změniti za této doby, najmě i následkem požáru, jenž vypukl dne 3. prosince 1929, tedy v době mezi oběma výslechy.

Citace:

Čís. 4290. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 503-505.