Č. 768.

Dávka ze zábav (Čechy): I. * Řád o vybírání dávky ze zábav, zavedený cís. patentem z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. čes. (příl. 3), jest závaznou normou právní. — II. * Dávku ze zábav, kterou nebylo možno vybrati dávkou vstupenkovou, a to z důvodu pořadatelstvem nezaviněného, lze vybírati jen paušálním poplatkem (§ 10 dávk. ř)..
(Nález ze dne 15. března 1921 č. 3148.)
Věc: Arnold R. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku ze zábav.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve dnech 1. až 20. ledna 1916 nebyla vybrána dávka ze zábav z biografických představení v stěžovatelově podniku, poněvadž dle tvrzení stěžovatele úřad tehdy vstupenky ještě nekolkoval. Výměrem magistrátu pražského ze dne 21. února 1916 č. 6337 vyzván byl stěžovatel, by do 8 dnů za účelem dodatečného předpisu a zapravení dávky ze zábav předložil výpočet dávky ze zábav dle počtu a cen prodaných vstupenek za všechna biografická představení, která pořádal ve svém biografu v roce 1916, pokud z nich dávky ze zábavy nezaplatil. Stěžovatel výzvě této nevyhověl, nýbrž odvolal se ke sboru obecních starších. Dříve, než bylo o odvolání rozhodnuto, předepsal magistrát výměrem ze 4. dubna 1916 č. 10389 stěžovateli dávku ze zábav ze 60 biografických představení, pořádaných v době od 1. ledna 1916 do 20. ledna 1916 včetně částkou 1240 K 20 h. Předpis odůvodněn byl v ten smysl, že představení byla přístupná na vstupenky, že stěžovatel jest povinen zemskou dávku ze vstupenek zaplatiti a že průměrný příjem dávky ze vstupenek prodaných pro jedno představení v jeho biografu činí 20 K 67 h. Odvolání z obou těchto výměrů zamítl sbor obecních starších ve schůzi 11. května 1916. Další odvolání bylo zemským správním výborem zamítnuto ve schůzi 18. února 1920, ježto cís. patent z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. nabyl platnosti od 1. ledna 1916 a tudíž všechny zábavy od toho dne pořádané podléhají dávce ze zábav a započal-li magistrát vybírati dávku později, nemá to vlivu na povinnost platiti dávku, což patrno z § 14, jenž připouští dodatečný předpis dávky. Ježto představení biografická, o něž jde, byla přístupna na vstupenky, nutno i dodatečné vyměření dávky z nich provésti ve způsobe dávky vstupenkové. Ježto pak stěžovatel žádaný výpočet dávky nepředložil, byl prý magistrát oprávněn vyměřiti dávku na základě skutečnosti jím samým zjištěných, nejméně na základě skutečně zaplacené dávky za stejnou dobu v březnu 1916 podle průměrného příjmu dávky ze vstupenek prodaných pro jedno představení. Stížnost navrhuje zrušení tohoto nálezu pro nezákonnost neb vady řízení, ježto: 1. cís. patent z 29. prosince 1915 nemá moci zákona, zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. byly však v platnosti zachovány jen zákony platné,
2. nesprávným jest předpisovati dávku ze zábav dle nějakého průměru vůbec a zejména dle průměru příjmu dávky vybrané za poměrů zcela jiných, než jaké byly v době od 1. do 20. ledna 1916.
Poměry lednové a březnové prý značně se liší a kdyby bylo vůbec dovoleno průměru takového použíti, mohl by to býti jen průměr příjmu dávky z představení lednových neb aspoň únorových.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
ad 1. Stížnost namítá nejprve, že císařský patent ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z., kterým dávka ze zábav byla zavedena, není platný zákon. ježto zřízení zemské panovníkovi nepřiznalo moci vydávati zákony bez účasti sněmu zemského, pročež prý naříkané rozhodnutí, jímž předpis dávky byl potvrzen, neopírá se o zákon.
Avšak zavedení dávky zemské, jakouž jest i »zemská dávka ze zábav« (§ 1 dávk. řádu), nevyžaduje formálního zákona, jak nejvyšší správní soud, vykládaje § 22 zemského zřízení moravského a slezského s §em 22 zemského zřízení českého zcela shodný, byl již vyslovil v nálezech z 28. června 1919 č. 2147 a ze 7. listopadu 1919 č. 5610 (Boh, č. 149 a 231). Dle výkladu tohoto, na němž soud i nyní setrval, bylo podle § 22 zem. zřízení českého k zavedení dávky zemské zapotřebí, ale také postačilo, aby se na tom usnesl sněm zemský, nebo když sněm nezasedal a nastala nutná toho potřeba, i výbor zemský, a aby usnesení toto bylo schváleno panovníkem.
Zbývá tedy jedině otázka, zdali řád o vybírání zemské dávky ze zábav zakládá se na takovémto souhlasném projevu vůle obou řečených činitelů. neboť jinak by ovšem nebylo vůbec možno klásti jej mezi platné právní normy, zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. prozatím v platnosti zachované.
Leč otázka, zdali řečený dávkový řád má povahu platné normy právní a byl-li citovaným zákonem v platnosti zachován, byla zodpověděna — a to kladně — samým zákonodárcem. Stalo se tak zejména zákonem z 6. února 1920 č. 117 sb. z. a n., kterýž v čl. I. § 1 č. 16 ustanovuje, že k dávce ze zábav podle cís. patentu ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. může se vybírati obecní přirážka, jakož i nařízením vládním ze dne 25. června 1920 č. 205 sb. z. a n., jež opírajíc se o zmocňovací zákon z 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n. pozměňuje §§ 5 a 10 řečeného řádu dávkového a platnost řádu tohoto tedy zřejmě předpokládá.
Uznal-li však zákonodárce sám dávkový řád za platnou normu, podav tak autentický výklad zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n., sluší se touto řádně projevenou vůlí zákonodárcovou říditi, třeba snad bylo možno pochybovati, zdali řád dávkový vznikl aktem orgánů k tomu příslušných a způsobem zákonu vyhovujícím.
Námitka stížnosti, že vybírání dávek ze zábav nemá základu v zákoně, je tudíž bezdůvodná.
ad 2. Dávkový řád, který dle toho, co právě bylo uvedeno, sluší pokládati za platnou normu právní, počal působiti dnem 1. ledna 1916 (čl. VI. cís. pat. z 29. prosince 1915 č. 83 z. z.). Dle § 1 tohoto řádu podléhají zemské dávce všeliké zábavy v království Českém pořádané. Nemůže tedy býti pochybnosti, a stížnost toho ani nepopírá, že — platí-li řád dávkový — zábavy (kinematografická představení) stěžovatelem ve dnech od 1. do 20. ledna 1916 pořádané, jsou dávce ze zábav podrobeny.
Spor jest jen o to, zdali vyměřovací úřad byl oprávněn z těchto představení uložiti dodatečně dávku vstupenkovou, a to na podkladě průměru dávky placené z jiných představení v jinou dobu (zejména v měsíci březnu) stěžovatelem pořádaných. Jinými slovy vyjádřeno, spor jest jen o to, zdali způsob vybírání dávky, který úřad zvolil, je ve shodě s dávkovým řádem.
Způsob, jakým dávka ze zábav má se vybírati, ustanovuje řád dávkový v § 4. Dle tohoto ustanovení platí se ze zábav buď dávka vstupenková nebo poplatek paušální. Zpravidla má se vybírati dávka vstupenková, kdežto poplatek paušální vybírá se výjimečně, a to buď fakultativně t. j. když obec dle zmocnění v § 4, odst. 2 řádu obsaženého tuto formu vybírání dávky povolila, nebo obligatorně (§ 4, odst. 4 a 10, odst. 3 řádu), když jde o zábavu bezplatně přístupnou nebo o zábavu nepřipravenou, pokud se týče neočekávaně konanou.
Dávka vstupenková vybírá se tím způsobem, že návštěvník zábavy, aby si zjednal přístup do zábavy (§ 4, odst. 1 řádu), musí koupiti vstupenku obcí okolkovanou, když byl pořadatel zábavy dříve vstupenky obci k okolkování předložil a dávku na okolkované vstupenky připadající, a to dle výše skutečné ceny každé jednotlivé vstupenky, předem — jaksi zálohou za návštěvníky zábavy — zapravil (§ 6 a 7 dávk. ř.).
Dávka vstupenková vyznačuje se tedy zejména tím, že platí se z každé jednotlivé vstupenky dle její ceny, a to před návštěvou zábavy.
Poplatek paušální vybírá se naproti tomu dle různých sazeb stanovených ve vykonávacím nařízení (ze dne 31. prosince 1915 č. 4 z. z. z r. 1916) »dle počtu obyvatelův a dle zvláštních poměrů jednotlivých obcí i pro jednotlivé druhy zábav« (§ 10 řádu).
Poplatek tento vyznačuje se tedy zejména tím, že neplatí se z jednotlivých vstupenek, nýbrž úhrnkovou částkou, vyšetřenou dle druhu zábavy a dle určitých známek, z nichž lze souditi na rozsáhlost a výnosnost podniku (srv. pozn. 3 sazby paušálního poplatku). S tím souvisí, že poplatek tento nevybírá se nutně před zábavou, nýbrž i po zábavě, což platí dle § 10, odst. 3 řádu o zábavách nepřipravených neb neočekávaných.
Jiného způsobu vybírání dávky ze zábav dávkový řád nezná. Dle § 12 předepíše sice úřad, když dávka byla zkrácena, náhradu ušlé dávky, avšak ustanovení toto míří jen na případy, kdy dávka byla zkrácena trestním činem, zejména přestupkem řádu dávkového, neboť náhrada tato vymáhá se dle § 12, odst. 4 vždycky jen vedle trestu.
Pro sporný případ zůstává ustanovení posléze dotčené zcela stranou, neboť žalovaný úřad neukládá stěžovateli zaplatiti »náhradu ušlé dávky« zkrácené nějakým trestním činem stěžovatelovým, nýbrž označil dávku od něho požadovanou výslovně jako dávku vstupenkovou dodatečně vybíranou.
Než dle vylíčené techniky vybírací není vůbec možno vybírati dávku vstupenkovou, která má postihnouti každou jednotlivou vstupenku dle její ceny a to před návštěvou zábavy, ani dodatečně, ani dle jiného měřítka, než právě dle počtu a ceny jednotlivých vstupenek.
Dávka vybíraná dle jiných známek, není vůbec vstupenkovou dávkou ve smyslu dávkového řádu.
Není tedy takovouto vstupenkovou dávkou ani poplatek, který úřad vyměřil dle průměrného výnosu dávky od téhož podniku v jiné době vybrané, neboť poplatek tento nebyl vyměřen z jednotlivých vstupenek dle skutečného počtu a dle ceny jejich, nýbrž dle jiných známek, z nichž úřad soudil na pravděpodobnou výnosnost představení stěžovatelem pořádaných.
Žalovaný úřad označuje tedy poplatek od stěžovatele dodatečně požadovaný zcela nepřípadně jako dávku vstupenkovou. Dle techniky vybírací dávkovému řádu známé může dávka od stěžovatele požadovaná před právem obstáti jen jako poplatek paušální.
Ježto však poplatek paušální může se dle § 10 dávk. řádu vybírati toliko dle sazeb vykonávacím nařízením stanovených, nikoli však dle průměrného výnosu dávky za jiné zábavy zaplacené, nedá se způsob, který vyměřovací úřad zvolil pro vybírání dávky za představení kinematografická stěžovatelem v době od 1. do 20. ledna 1916 pořádaná, s dávkovým řádem nikterak srovnati, pročež bylo naříkané rozhodnutí, jež předpis tento v platnosti zachovalo, zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 768. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 345-348.