Č. 580.

Právo spolčovací: Význam suspense čl. 12 zákl. zák. st. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. pro výkon práva spolčovacího. Stanovisko vyšší stolice, byla-li suspense v době jeho rozhodování již zrušena.
(Nález ze dne 10. listopadu 1920 č. 10707.)
Prejudikatura: nález ze dne 13. ledna 1920 č. 265, sbírky č. 299.
Věc: Josef Giller a společníci v Liberci (adv. Dr. Soudek z Liberce) proti ministerstvu vnitra v Praze o nepovolení zřízení spolku »Verein der ehemaligen Militárgagisten deutscher Nationalitát in Reichenberg«.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 2. ledna 1919 podali stěžovatelé s dalšími dvěma proponenty spolku »Verein der ehemaligen Militärgagisten deutschei Nationalität in Reichenberg« u magistrátu v Liberci žádost za vymožení schválení stanov spolkových příslušným úřadem. Zemská správa politická v Praze, jíž žádost ta byla předložena, dle rozhodnutí z 15. března 1919 č. 5604 z veřejných ohledů nepovolila utvořiti spolek shora uvedený v základě § 6 a) zákona ze dne 5. května 1869 č. 66 ř. z. a min. nařízení ze dne 25. července 1914 č. 158 ř. z. a ministerstvo vnitra, k němuž se proponenti odvolali, naříkaným rozhodnutím v odpor vzatý výměr potvrdilo z důvodů v něm uvedených.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané pro nezákonnost a neúplnost řízení uvážil nejvyšší správní soud toto:
Volnost zakládati spolky v mezích zákona, zaručenou občanům článkem 12 stát. zákl. zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. a § 2 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n., jest beze vší pochyby pokládati za subjektivní právo, které dle § 2 zákona o správním soudě a § 2 zákona o nejvyšším správním soudě požívá ochrany také před nejvyšším správním soudem proti každému zásahu správních úřadů odporujícímu zákonu. Směrodatnými jsou v té příčině stejné důvody, jaké byly uplatněny v otázce práva na volný projev mínění tiskem ve zdejším nálezu ze dne 13. ledna 1920 č. 265.1
Zmíněný základní zákon však vytkl v čl. 20 zásadu, že ustanovení některých článků, zejména i čl. 12 mohou na čas býti zbavena platnosti aktem moci vládní, a vyhradil si provedení zásady té zvláštním zákonem.
Tento zvláštní zákon, t. j. zákon ze dne 5. května 1869 č. 66 ř. z., ustanovuje, že v případě války, nebezpečí bezprostředního vypuknutí války, v případě vnitřních nepokojů nebo rozsáhlých agitací velezrádných, ohrožujících ústavu neb osobní bezpečnost, mohou býti dočasně a místně suspendována některá ustanovení zákl. zákona státního o všeobecných právech občanů, mezi nimi i čl. 12, zakládajícího právo volného zřizování spolků. Suspense čl. 12 pak má dle § 6 zákona ze dne 5. května 1869 č. 66 ř. z. mimo jiné za následek, že spolky, které spadají pod ustanovení zákona z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., nesmějí se již bez povolení úřadů zřizovati a že politické úřady mohou i činnost spolků již zřízených zvláště konání schůzí zastaviti, neb učiniti pokračování činnosti a konání schůzí závislým na zvláštních podmínkách.
Po dobu suspense článku 12 zákl. zákona stát. jest tedy zdvižena zejména i platnost § 6 cit. zákona spolčovacího a příslušným úřadům správním jest bezvýhradně přenecháno, aby posoudily, lze-li vznik určitého nového spolku připustiti, aniž jejich diskrecionerní moci v tom. směru vytčeny byly jakékoli meze nebo direktivy.
Není proto vyřízení žádosti za povolení k utvoření spolku podané v době suspense cit. čl. 12 zákl. zákona stát. v podstatě své »rozhodnutím« úřadu v obvyklém slova smyslu, jež by vyžadovalo zvláštního odůvodnění, nýbrž jeví se jako projev svrchované vůle státu, zastoupeného povolaným orgánem, který ve své plné akční volnosti není individuelními právy jednotlivců ústavním zákonem zaručenými nijak obmezen. Práva ta jsou na dobu suspense zbavena své účinnosti tím, že na ten čas mizí i sám zákonný zdroj jejich (srovn. v té příčině nález tohoto soudu výše již citovaný).
V době, kdy zemská správa politická vyslovila, že nepovoluje utvoření spolku, o nějž jde, byly skutečně dány předpoklady právě zmíněné.
Neboť nařízením veškerého ministerstva ze dne 25. července 1914 č. 158 ř. z. byl podle zákona ze dne 5. května 1869 č. 66 ř. z. vyhlášen stav výjimečný pro obvod celého bývalého státu rakouského a suspendován také čl. 12 stát. zákl. zákona o základních právech občanů. Toto nařízení bylo dle čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. zachováno v platnosti i ve státě československém a zůstalo v platnosti až do vyhlášení nařízení vlády ze dne 6. června 1919 č. 296 sb. z. a n.. t. j. do 7. června 1919, kterýmž sice formálně nařízení min. ze dne 25. července 1914 č. 158 ř. z. bylo zrušeno, současně však vyslovena i na dále pro celé území Čech, Moravy a Slezska suspense čl. 8, 9, 10, 12 a 13 zákl. zákona stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z.
Trvala tedy v době vydání rozhodnutí I. stolice suspense čl. 12 cit. zákl. zák. stát. se všemi důsledky toho, jak byly svrchu vylíčeny, zejména i s dočasným zánikem práva na volné zřizování spolků.
V době, kdy vydáno bylo rozhodnutí žalovaného úřadu, potvrzující výnos zemské správy politické, t. j. dne 6. října 1919, byla ovšem již suspense čl. 12 zákl. zákona státního č. 142 ř. z. z r. 1867 dle vl. nařízení ze dne 26. srpna 1919 č. 489 sb. z. a n. zrušena. Přes to však nemohl žalovaný úřad k takto změněnému právnímu stavu přihlížeti. Neboť předmětem rozhodování byla jak v I. stolici, tak i u žalovaného úřadu táž nezměněná žádost stěžovatelů resp. proponentů výše zmíněného spolku za povolení k jeho zřízení po rozumu předpisů v době podání žádosti té plativších.
Žalovaný úřad, rozhoduje dne 6. října 1919 o podaném odvolání, musil se proto obmeziti jedině na přezkoumání, zda rozhodnutí I. stolice odpovídalo právnímu stavu, jakým byla zemská správa politická povinna se při svém rozhodování říditi, a nemohl tudíž respektovati změny nastalé teprve později, dokonce po podání odvolání z rozhodnutí 1. stolice.
Tím méně může tak učiniti nejvyšší správní soud.
Zrušením výjimečného stavu byla pro stěžovatele dána toliko nová základna ke zřízení spolku a bylo jejich věcí, aby ji uplatnili normální cestou instanční. Stížnost domáhající se ochrany subjektivního práva, kteréž — jak vyloženo — stěžovatelům nepříslušelo, bylo tudíž zamítnouti jako bezdůvodnou.

Viz čís. 299 této Sbírky

Citace:

č. 308. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 101-102.