NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2592.

Nemocenské pojišťování. — Čelední věci: I. Osoby zaměstnané ve služebním poměru v domácnosti nepodléhají povinnému pojištění nemocenskému (před účinností zákona č. 248/23). — II. K výkladu pojmů »podnik« a »hospodářství«.
(Nález ze dne 2. července 1923 č. 6775.1)
Věc: Josef Š. v Praze (adv. Dr. Josef Choc z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. místotaj. Dr. Jindř. Tučný) o nemocenské pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl st-1 v pořadí instančním uznán vinným přestupkem § 31 zákona z 30. března 1888 č. 33 ř. z., jehož se dopustil tím, že opožděně přihlásil Terezii E. k okr. nem. pokladně v Praze a odsouzen dle § 67 t. z. k pokutě 20 K, po případě k trestu vězení v trvání 48 hodin.
Zároveň byl uznán povinným, aby nahradil jmenované okr. nem. pokladně dle § 22 nem. zák. veškeren podpůrný náklad ve výši 86 K 60 h, který učinila jmenovaná nemocenská pokladna za Terezii E., kterou Š. při své domácnosti jako služebnou od 1. listopadu 1920 zaměstnával, jí však teprve dne 16. listopadu 1920, tudíž teprve po uplynutí 3denní zákonné přihlašovací lhůty za účelem pojištění pro případ nemoci přihlásil.
Stížnost podaná u tohoto soudu Josefem Š. tvrdí předně, že Terezie E. nebyla ani služkou ani posluhovačkou, avšak i kdyby bývala přijata za služku, že nebylo ani tehdy povinností jeho, aby ji přihlásil k pojištění u nem. pokladny, poněvadž nebylo tu poměru pracovního ve smyslu zákona, kterážto námitka zástupcem stížnosti při ústním líčení byla rozvedena v ten rozum, že služky podle zákona vůbec pojistné povinnosti podrobeny nejsou.
O stížnosti uvážil nss toto:
§ 1 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. vypočítává právní poměry, které vedou k pojištění, tím, že prohlásil za pojištěny podle tohoto zákona všechny osoby, jež vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Osoby zaměstnané ve služebním poměru v domácnosti spadaly by zajisté do tohoto okruhu osob vykonávajících práce a služby na základě poměru služebního, kdyby bylo možno tvrditi, že ustanovením § 1, odst. 1 jsou vyčerpány veškeré kategorie pracovní a služební tak, jak by se ze znění tohoto ustanovení na prvý pohled dalo usuzovati. Avšak ustanovení zákona nelze vykládati isolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatním textem zákona. Pravý jejich smysl a dosah dá se vyšetřiti jen soustavným výkladem. Zkoumá-li se však ustanovení § 1, odst. 1 v souvislosti s ostatním obsahem zákona, objeví se, že ustanovení tomuto nelze přikládati smysl tak obecný, jaký by se z jeho znění podával.
Již hned 2. odst. téhož § 1 uvádí výslovně jako pojištěné také domácké dělníky a zákon z 30. ledna 1920 č. 82 Sb. stanoví v § 17, že cit. zákon o nem. pojištění se vztahuje také na domovníky, pokud nevykonávají domovnické práce jenom jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Obě tyto kategorie, jak domáčtí dělníci, tak i domovníci spadaly by pod ustanovení § 1, odst. 1. cit. zákona, kdyby ustanovení to mělo a chtělo vyčerpati veškeré kategorie pracovní a služební bez rozdílu. Z toho, že tyto dvě kategorie podrobuje zákon obligatornímu pojištění zvláštním předpisem dispositivním a ne pouze příkladmo, jest zřejmo, že ustanovením § 1, odst. 1. veškeré kategorie pracovní a služební vskutku míněny nejsou. Tím spíše jest třeba zkoumati, zdali zákon neobsahuje ustanovení, kteréž — je-li uvedeno v náležitou souvislost s širokým předpisem § 1, odst. 1. — nenutí k restriktivnímu jeho výkladu. Takovéto ustanovení sluší po náhledu soudu spatřovati v § 4 odst. 1. cit. zákona.
Dle tohoto ustanovení jest zaměstnavatelem podle tohoto zákona osoba, »na jejíž účet jest provozován podnik nebo hospodářství.« Ježto však »poměr pracovní, služební a učňovský«, o němž se mluví v § 1, odst. 1. jest dvojstranný poměr smluvní, jehož jednou stranou jest nutně zaměstnavatel a jehož pojem »zaměstnavatel podle tohoto zákona« jest v § 4, odst. 1. pro dosah a účel tohoto zákona určitým způsobem vymezen, lze za »pracovní, služební a učňovský« poměr ve smyslu tohoto zákona uznati jen takový dvojstranný poměr smluvní, v němž jako zaměstnavatel jest zúčastněna osoba dle § 4, odst. 1. kvalifikovaná, t. j. osoba, »na jejíž účet jest provozován podnik neb hospodářství.« Nezbytný znak, který určuje zaměstnavatele ve smyslu zákona, jest tedy provozování podniku nebo hospodářství.
»Podnikem« jak mluva obecná tak mluva zákonů (srv. na př. živnostenský řád § 15 č. 2, 3, 23, 59 e), §§ 88, 96 a j., zákon horní §§ 99, 128 a j., zákon o osobních daních přímých §§ 1, 2, 3, 9, 83, 84 a j., § 1 zákona o úrazovém pojištění dělníků), tak i theorie národohospodářská (srv. Philippowich, Grundriss der politischen Oekonomie, 14. vydání, 1., str. 21, 144 a j. Schönberg, Volkswirtschaftslehre, 3. vydání I. str. 203) soubor produktivních hospodářských prostředků organisovaný pod jednotným vedením za účelem výdělečným na účet a nebezpečí zaměstnavatele. Výrazu »provozovati« užívá shodně theorie národohospodářská (Philippowich, na uv. m. str. 143, Schönberg, na uv. m. str. 205 a násl.) i mluva zákonů (srv. živn. řád o provozování živností na př. §§ 53, 57, o živnostenských provozovnách §§ 25 a násl., zák. o úrazovém pojištění dělníků § 1 o úrazech přiházejících se při provozování podniku »Betriebsunfall« a p.) i mluva obecná právě ve spojení s »podnikem« k označení činností, jichž jest třeba, aby podnik byl v chod uveden a v něm udržován.
Neužívá se však výrazu »provozování« k označení hospodářské činnosti pouze spotřební. Tak nemluví se o »provozování«, jde-li o osobu, která pouze konsumuje svůj důchod, ani nemluví se o provozování, když jde o zaměstnání sice výdělečná, která však záležejí v práci námezdné, ve službě úřednické a pod.
Pokud novela k zákonu o nemocenském pojištění dělníků mluví v § 4, odst. 1. o »provozování podniku«, nevzchází mnoho pochybností o významu těchto slov. Zákon však uvádí vedle »provozování podniku« také »provozování hospodářství«, klada obě do jedné řady a užívaje výrazu »provozování« jak o podniku, tak o hospodářství. Hledí-li se k významu, které slovo »provozovati« vlastně má (§ 6 o. z. o.), jest na snadě výklad, že zákon mluvě o »provozování hospodářství« postihuje stejnou činnost a stejný vztah, jaký jest míněn při provozování podniku, neboť nedá se mysliti, že by výraz »provozování« měl míti v každém z obou případů smysl jiný. Ale pak sluší vztahovati »provozování hospodářství« opět jen na hospodářství výdělečná, a zákon používaje výrazu »hospodářství« vyloučil toliko úzký výklad pojmu »podnik«, jehož se na některá hospodářství výdělečná, jako na př. hospodářství zemědělské v obecné mluvě obyčejně neužívá. »Provozovati hospodářství« již dle svého vlastního významu a zvláště ve spojení, ve kterém jest výrazů těchto v zákoně použito, (»provozovati podnik neb hospodářství«) neznamená totéž jako »vésti domácnost«, byť snad v některých případech i domácnost byla v tak úzkém spjetí s hospodářstvím výdělečným, že slušelo by ji považovati za článek »provozovaného hospodářství«. Na každý způsob zůstává aspoň pochybno, zdali zákonodárce jako zaměstnavatele podle zákona o nemocenském pojištění dělníků kvalifikoval osobu, na jejíž účet vede se hospodářství spotřební (domácnost).
Mimo to však třeba uvážiti toto:
Zákon normoval nucené svazky pojištěnců a zaměstnavatelů a uložil oběma různé právní povinnosti zasáhnuv z důvodů sociálních velmi podstatně do jejich smluvní svobody. Jako každý zákon, ať berní, trestní i jinaký, jímž se omezují svobody jednotlivce a ukládají povinnosti, musí i zákon, o který jde, býti vykládán přesně a vzniknou-li jaké pochybnosti, spíše na prospěch svobody jednotlivců. Ani správa státní, ani soud nemá práva zakládati nebo rozšiřovati povinnosti a závazky, kterých zákonodárce nepochybným způsobem (§ 6 o. z. o.) neukládá. Pochybnosti, k nimž již textování zákona, jak bylo ukázáno, zavdává podnět, potvrzuje však ještě tato úvaha:
Zákonem z 15. května 1919 č. 268 Sb. nebyl zrušen předpis § 20 čeleď. řádu pro Čechy ze 7. dubna 1866 č. 11. z. z., který ukládá zaměstnavateli služebných osob péči o léčení a opatření v případě onemocnění. Zůstal tudíž i tento předpis nadále v platnosti. Jest však stěží možno přikládati zákonu úmysl služebným osobám v domácnosti poskytnouti péči pro případ nemoci dvojím způsobem. Vykládá-li se zákon ze dne 15. května 1919 v nutné spojitosti s platným dosud právem, sluší požadovati, aby zákon tento aspoň cit. předpis § 20 čeleď. řádu výslovně zrušil, takže by pak bylo možno úmysl zákonodárcův považovati za projevený i v příčině kategorie zaměstnanců, o níž jest řeč.
Proti vývodům právě podaným není možno dovolávati se ustanovení § 2, odst. 1. zákona, podle něhož na př. posluhovačky, domácí švadleny, pradleny, a pod. jsou oprávněny, přihlásiti se za členy okr. nem. pokladny místně příslušné. Neboť ustanovení toto zabývá se fakultativním pojištěním osob v něm označených. Toto pojištění však zaměstnavatele nečiní členem nuceného svazu pojišťovny, ani mu žádných právních povinností neukládá (čl. 13 zák.) a není proto možno ustanovení v něm daných prostě použíti k výkladu předpisů o pojištění obligatorním, tedy o právním poměru v podstatě jiném, nelze ho tedy použíti ani k výkladu zaměstnavatele jakožto strany v pracovním poměru, který pojistnou povinnost zakládá.
Z těchto důvodů není nař. rozhodnutí, jež se zakládá na právním názoru o obligatorním pojištění osob zaměstnaných ve služebním poměru v domácnosti, se zákonem v souhlasu i bylo je dle § 7 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 zrušiti.

Stejně nález z téhož dne č. 4344.

Citace:

č. 2592. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 455-459.