Č. 2357.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: * Zákon o stavebním
ruchu č. 45/1922 nepřiznává stavebníkovi právo libovolně voliti si pozemek pro zamýšlenou stavbu, bez ohledu na zájmy vlastníka pozemku. Pouhá větší výhoda stavebníkova nesmí býti vyvažována újmou osoby, do jejíž vlastnické sféry se vy vlastněním zasahá.
(Nález ze dne 14. května 1923 č. 80561)1.
Prejudikatura: Boh. 1212, 1281 a 2186 adm.
Věc: Děpold Cz. v D. (adv. Dr. Tom. Černý z Prahy) proti zemské správě polit. v Praze, za zúčastněné stav. družstvo čsl. strany socialistické (adv. Dr. Jaroslav Košek z Prahy) o vyvlastnění pozemku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Nař. rozhodnutím zsp potvrdila nález osp-é v P. ze 4. března 1921, jímž vysloveno vyvlastnění části st-lova pozemku č. kat. 2 v D. ve výměře 5340 m2 pro stavební družstvo čsl. strany socialistické v D. na stavbu 9 obytných domků.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro nezákonnost namítajíc mimo jiné, že st-1 nabídl jmenovanému družstvu náhradou za pozemek, o jehož vyvlastnění jde, parcelu č. kat. 3, která uznána znalcem za způsobilou k zastavění, a že tedy — ježto účelem zákona jest vůbec opatřiti stavebníkovi pozemek k stavbě způsobilý, nikoli právě určitý pozemek jím zvolený — povolená expropriace jde nad míru k dosažení účelu zákona nezbytně nutnou, tak že obsahuje nezákonný zásah do vlastnictví st-lova.
Při veřejném ústním líčení o stížnosti konaném zástupce zúčastněné strany vznesl námitku formulovanou v jádře v ten smysl, že nss zrušiv nálezem svým Boh. 1212rozhodnutí zsp z 30. srpna 1921 o sporném vyvlastnění toliko v základě § 6 zák. o ss pro vady řízení, implicite vyslovil tím zejména také, že vlastník pozemku vyvlastňovaného nemůže předejíti expropriaci tím, že expropriantovi nabídne náhradou pozemek jiný, byť i ke stavbě způsobilý, a že tedy námitka nezákonnosti v tomto smyslu nyní ve stížnosti uplatňovaná je vlastně nepřípustná. Nss nemohl se přikloniti k tomuto názoru. Zdejší nález Boh. 1212 se v tomto směru nijak nevyslovil a neměl ani příčiny otázkou touto se zabývati, poněvadž stížnost, o níž byl vydán, žádné takové námitky dle § 18 zák. o ss neformulovala.
Také v důvodech nálezu zúčastněná strana nemůže pro svou námitku shledati žádnou oporu.
Ve věci samé nss shledal námitku stížnosti shora vytčenou za odůvodněnou.
Již v nálezu Boh. 1281 adm. nss dovodil, že zákon o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 Sb. na rozdíl od zákona ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. ex 1920 nedává stavebníku právo libovolně si vyvoliti místo, kde doufá stavěti nejvýhodněji a pro sebe nejpříznivěji, nýbrž že účel jeho omezuje se pouze na to, opatřiti stavebníku expropriaci vůbec nějaký k zastavění schopný pozemek. Veřejný zájem, jemuž zákon expropriaci chce sloužiti, nenese se k tomu, aby zjednán byl na účet vlastníka pozemku stavebníkovi zvláštní prospěch tím, že by se mu pomohlo stavbu provésti dle jeho libovůle a s užitkem co možná největším, nýbrž pouze k tomu, aby mu — s náležitým ohledem na cizí soukromé vlastnictví — byla stavba vůbec jen umožněna. Tím přivádí k plné platnosti základní myšlenku expropriace, jež se zastavuje ihned, když potřeba, pro kterou vyvlastnění je dáno jako prostředek poslední, jest s dostatek kryta jinak. Tato myšlenka nedovoluje, aby stavebník žádal expropriaci určitého konkrétního místa stavebního, je-li jisto, že má k disposici místo jiné pro tyto účely způsobilé, buď že sám je vlastníkem takového místa, nebo že mu řádně bylo nahídnuto. Z toho plyne, že nabízí-li vyvlastněnec na místě požadovaného pozemku pozemek jiný, může býti na vyvlastnění pozemku požadovaného jen tehdy uznáno, když buď z okolnosti případu jest patrno, že vyvlastnitel nabídku tuto činí ve vědomí, že ji stavebník nemůže přijati, nebo když pozemek v náhradu nabízený jest pro účely citovaným stavebním zákonem podporované nezpůsobilý. Poněvadž pak zákon ze 27. ledna 1922 č. 45 Sb., dle něhož předmětný případ jest posuzovati, stojí v uvedeném směru na témže stanovisku jako zákon ze dne 11. března 1921 č. 100 Sb., poukazuje se ve smyslu § 14 jedn. ř. k důvodům shora cit. nálezu.
V daném případě bylo zjištěno, že pozemek č. kat. 3 st-lem na výměnu nabízený, leží při jihozápadním zastavěném obvodu obce a jest přístupný jednak z okresní silnice, jednak z veřejné cesty. Stavební znalec prohlásil, že je způsobilý k zastavění podél silnice, kde jest místo pro 9 požadovaných stavenišť, že by celkový náklad na stavbu domků na pozemku č. kat. 3 při porovnání se stavebním nákladem na parcele č. kat. 2 byl jen nepatrně vyšší, kterážto diference vzhledem k celkovému nákladu a poklesu cen nepadá ani na váhu.
Žal. úřad nijak neupírá, že pozemek č. kat. 3 jest způsobilý a vhodný k stavbě, přiznává však stavebníkovi zásadně právo žádati za vyvlastnění určitého konkrétního pozemku dle jeho libosti, a s tohoto hlediska expropriační nález I. stolice potvrzuje. Nesprávnost tohoto názoru byla již dovoděna shora. Pokud však žal. úřad poukazuje na to, že expropriace má za účel nejen opatřiti pozemky, ale také opatřiti je za přiměřenou cenu, je tento důvod právě v daném případě nemístný, kdyžtě st-1 při komis, jednání 13. května 1922 prohlásil ochotu dáti Stavebnímu družstvu na pozemku č. kat. 3 staveniště potřebná pro 8—9 domků dokonce zdarma, a stavební znalec podal úsudek, že by celkový stavební náklad na pare. č. kat. 3 byl jen nepatrně vyšší nežli na parc. č. kat. 2. Zástupci družstva také neodporovali posudku stavebního znalce, ani zejména ve výpovědi z 9. srpna 1922 nenamítali, že stavební náklady na parcele č. kat. 3 jsou příliš vysoké, nýbrž docela nepokrytě prohlásili toliko, že pro ně rozhoduje jedině cena hotového objektu, která bude na pozemku č. kat. 2 vzhledem k poloze jeho vždy daleko vyšší.
K tomu však, aby stavebníkovi na cizí útraty dopomoženo bylo k stavebnímu objektu zvláště cenného, zákon expropriaci nezavedl.
Jestliže žal. úřad za tohoto stavu věci nicméně uznal na vyvlastnění parcely č. kat. 2, neodpovídá jeho výrok zákonu, a bylo jej proto dle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo nutno zabývati se ostatními námitkami stížnosti.

Stejně nálezy pozdější (na př. z 15. června 1923 č. 9139).

Citace:

č. 2357. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 46-48.