Č. 12180.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: I když předpisuje pojistné z úřední moci podle § 16 zák. č. 221/24 Sb.( musí si okresní nemocenská pojišťovna pro předpis opatřiti individuelní skutkový podklad a nesmí v žádném směru, tedy ani co do doby příspěvkové, postupovati podle volné úvahy neb libovolně.
(Nález ze dne 2. prosince 1935 č. 16346/33.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 9581 /31.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v H. proti zemskému úřadu v Bratislavě o sociální pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. nemoc. pojišťovna v H. platebním výměrem ze 14. března 1932 po revisi provedené 28. ledna 1932 předepsala Ladislavu Cs. v Sobrancích podle § 16 zák. č. 221/1924 Sb. pojistné nemocenské, invalidní a starobní na dobu od 1. ledna 1927 do 31. prosince 1931 za zaměstnance uvedené v připojeném seznamu částkou 23020 Kč 35 h včetně úroků z prodlení. Tento platební výměr byl v pořadu stolic zrušen nař. rozhodnutím s tímto' odůvodněním: »Výměr doručen byl zaměstnavateli 21. března 1932 a bylo mu sděleno, že dodatečný předpis byl uskutečněn podle § 16 cit. zák., ježto zvláštní kalkulací z nádenických mezd přihlášených v jednotlivých letech u finančních úřadů okr. nemoc. pojišťovna zjistila denní mzdu 8 Kč a ježto takto ohlášené nádenické mzdy byly prý vyplaceny 131 nepřihlášeným dělníkům, z kterých na každého připadá v r. 1928 prac. dní 24, v r. 1927 prac. dní 31, v r. 1929 prac. dní 23 a v r. 1931 prac. dní 23. U přihlášených deputátníků zjišťuje v odůvodnění výměru okr. nemoc. pojišťovna bez udání pramenů roční požitky na 3071 Kč, kdežto zaměstnavatel prý přihlásil jen 2971 Kč. V průběhu správního řízení nepopírá okr. nemoc. pojišťovna, že v nádenických mzdách, ohlášených daňovým přiznáním, zahrnuty jsou výdeje režijní a sama označuje listiny k daňovým účelům vedené za fiktivní (str. 7 a 8 zápisnice z 28. dubna 1932, list 7). A v procesu samém dokazuje okr. nemoc. pojišťovna revisní zápisnicí z 28. ledna 1932, zaměstnavatelem nepodepsanou, a výplatními listinami, předloženými při ústním pojednání 28. dubna 1932 zaměstnavatelem, že mzdové záznamy nebyly náležitě vedeny. Platí proto postup podle § 16 leg. cit. Dále okr. nemoc. pojišťovna, opouštějíc částečně původně v plat. výměru zaujaté hledisko, doplňuje skutkový materiál k dodatečnému předpisu pojistného výpověďmi nádeníků, sepsanými pojišťovnou v přípravném řízení před vydáním plat. výměru 26., 27. (a udánlivě 29.) února 1932 a potom 1. března 1932. V těchto ustaluje okr. nemoc. pojišťovna denní mzdu 10 Kč u nestálých nádeníků. Dále předkládá okr. nemoc. pojišťovna původní přihlášky deputátníků velkostatku Cs., kterými přihlásil zaměstnavatel naturální požitky a ne roční příjem 2971 Kč. Naproti tomu dokazuje zaměstnavatel další nesprávnosti skutkových předpokladů, o které okr. nemoc, pojišťovna opírá dodatečný předpis, takto:
I. U nestálých nádeníků protokolárními výpovědmi pojištěnců v konsignaci vyznačených z 30. března 1932, 1., 2. a 15. dubna 1932 a obecními svědectvími: 1. protokolární výpovědi pojišťovnou v přípravě k předpisu pojistného opatřené byly podepsány vypovídajícími pod nespravedlivou pohrůžkou uzavřením, 2. v době v plat. výměru uvedené dotyční pojištěnci vůbec u Cs. nepracovali, buď byli zaměstnáni u jiných zaměstnavatelů, buď vůbec nemohli ani u Cs. pracovati, ježto toho nedovolovalo jejich bydliště, 3. a pokud jednotliví přece u Cs. pracovali, nepracovali u něho ve všech letech, na které pojistné bylo předepsáno, ani po dobu ve výměru uvedenou, ale nejvýše 1 až 3 dny. Byli to dále samostatní malorolníci, manželky těchto, příslušníci rolnických domácnosti, ba dokonce školou povinné děti, které v té době navštěvovaly školu. A tito zase věnovali se výlučně práci na vlastním polnohospodářském podniku, okolo domácnosti svých manželů a hlav rodiny, resp. navštěvovali v té době školu. I tak byla jejich práce u Cs. krátkodobá a dokonce po návratu z práce věnovali se práci okolo vlastní domácnosti.
II. U stálých deputátníků zjišťuje okr. nemoc. pojišťovna v přípise z 28. dubna 1932 bez zřetele na tu okolnost, že na každý rok vydává zemský úřad vyhlášku o hodnocení věcných požitků podle § 11, paušální požitky ročním obnosem 3071 Kč. V tomto obnose je obsažena částka 198 Kč z údajně nesráženého pojistného. Naproti tomu výpovědí Jana K. je dokázáno, že kvóta pojistného připadající k placení na deputátníka byla srážena. Opak pojišťovna nedokázala a ani neudává pramen, z kterého tato data čerpala. Odpočítá-li se z částky 3071 částka 298 Kč, zbývá 2873 Kč, to odůvodňuje původní zařazení do 2b třídy (§ 12 odst. 4 novel. zák. 221/1924). Tak dokázána byla též bezelstnost zaměstnavatele. Tento má volnost posouditi, zda zaměstnanec pojištění podléhá nebo ne. K tomu, aby místo pravidelné 3leté lhůty promlčecí platila 10letá pro možnost předpisu pojistných příspěvků, vyžaduje § 176 zák. č. 221/24 Sb., aby zaměstnavatel jednak nepřihlásil, resp. předložil okr. nemoc. pojišťovně nepravdivé údaje o výdělku zaměstnanců (deputátníků), jednak aby učinil tak in fraudem pojišťovny. Pojišťovna zařazuje přihlášené deputátníky, u kterých nepřihlašoval a nebyl ani povinen přihlašovati hodnotu požitků, zaměstnavatel však přihlašoval věcné požitky. Neúplné výpočty okr. nemoc, pojišťovny nejsou nepravdivými údaji zaměstnavatele. A ostatně se strany zaměstnavatele nestalo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že v daném případě jednal dolosně in fraudem pojišťovny. Tudíž nutno právo pojišťovny na předpis pojistného před 1. březnem 1929 (§ 177) považovati za promlčené (§ 176). Revisní zápisnice neobsahuje pro předpis potřebný skutkový materiál. Při provádění dalšího přípravného řízení k předpisu pojistného měl kontrolní orgán možnost dáti si ověřiti data v pozdějších zápisnicích uvedená zaměstnavatelem. To se nestalo. V důsledku nátlaku nespravedlivou pohrůžkou nemožno považovati výpovědi v těchto zápisnicích za nezávadné. Úřady rozhodující podle § 239 a vyznačené v § 1 vl. nař. 8/28, provádějí šetření notářskými nebo obecními úřady, takže postačují informace těchto úřadů. Pojišťovna je oprávněna podle § 20 odst. 1 zák. č. 221/24 Sb. předepsati jen dlužné pojistné. Za práce prosté dny nemůže býto pojistné předepsáno. A zase podle § 2 zák. 221/24 Sb. může pojišťovna předepsati pojistné jen za osoby povinnému pojištění podléhající. Při srovnání samostatné činnosti osob u Cs. zaměstnaných s tímto jejich výdělečným zaměstnáním je dominující složkou jich výživy právě jejich samostatné zaměstnání. Výdělečnou činnost těchto osob u Cs. nutno považovati za jich vedlejší zaměstnání. A se zřetelem na krátkodobost této výdělečné činnosti je to zaměstnání příležitostné. Podle § 12 nov. zák. 221/24 Sb. je pro zařazení směrodatná mzda pojištěncova, docílená za určité časové období (den, týden, měsíc). Ani tento kategorický předpis zákona, platný od 1. ledna 1929, nebyl dodržen. Odvolacímu návrhu okr. nemoc, pojišťovny na provedení důkazu výslechem strany nemožno vyhověti, neboť tento důkaz je nepřípustný (§ 49 odst. 1 spr. řádu). Není povinností úřadu opatřovati nesprávnému předpisu pojistného skutkový podklad. To je věcí okr. nemoc. pojišťovny. Předpis pojistného stal se libovolně a bez zákonného podkladu .. .«
O stížnosti uvážil nss toto:
Stěžující si pojišťovna předem dovozuje, že jde o případ § 16 zák. č. 221/1924 Sb. a že jest proto na zaměstnavateli, aby dokázal, že předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných skutkových předpokladech nebo že řízení bylo podstatně vadné. Takového důkazu prý zaměstnavatel nepodal a nař. rozhodnutí, jež usoudilo, že se tak stalo, jest podstatně vadné.
Otázku, zdali jsou splněny skutkové předpoklady pro předpis pojistného podle cit. předpisu § 16 odst. 1, nss v daném případě neřeší, poněvadž nař. rozhodnutí sdílí stanovisko stěžující si strany, že jde o případ § 16 tím, že v důvodech praví: »Platí proto postup podle § 16 leg. cit.« Je-li tomu tak, bylo ovšem věcí zaměstnavatele, aby v tomto sporu dokázal, že předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných předpokladech nebo že řízení bylo podstatně vadné. Žal. úřad vycházel patrně z téhož právního názoru. Byť i v odůvodnění nař. rozhodnutí dal místo obšírným úvahám, vybočujícím z rámce průvodní povinnosti zaměstnavatelovy, přece hodnotí i výsledky šetření, provedeného o průvodních návrzích zaměstnavatelových. Dospívá tak ke zjištění, že zaměstnavatel dokázal nezákonnost celého sporného předpisu. Pokud jde o předepsaný doplatek pojistného stálých zemědělských zaměstnanců — deputátníků (položka konsignace 529—552), zjišťuje žal. úřad, že z částky ročních požitků 3071 Kč, kterou stěžující si pojišťovna vzala za podklad přeřazení deputátníků z 2. do 3. mzdové třídy a pro výpočet doplatku pojistného, nutno odečísti částku 198 Kč udánlivě nesráženého pojistného, ježto výpovědí Jana K. je dokázáno, že kvóta pojistného, připadající na deputátníky, byla srážena, a pojišťovna opaku nedokázala, ba ani neudala pramene, z něhož tato svá data čerpala, takto zbývající částka 2873 Kč odůvodňuje pak původní zařazení do třídy 2b.
Proti této argumentaci nař. rozhodnutí, dovozující neodůvodněnost a nezákonnost dodatečného předpisu pojistného za deputátníky, nemá stížnost žádných námitek provedených tak, jak vyžaduje § 18 zák. o ss. Dovolává se jedině toho, že st-lka předložila během správního řízení výpočet, jak dospěla k cifře ročních požitků deputátníků 3071 Kč. Tento výpočet, obsažený v přípise pojišťovny z 28. dubna 1932, obsahuje položku: »nesražené pojíst, plus 198«, a součet všech položek 3071 Kč. Oprávněnost zápočtu této položky 198 Kč mezi požitky deputátníků stížnost nijak nehájí a zjištění úřadu, že kvóta pojistného, připadající na deputátníky, byla jim srážena, nijak nevyvrací, ba ani netvrdí nesprávnost tohoto zjištění úřadu. Zůstává proto část naříkaného rozhodnutí, dovodivší nezákonnost předpisu doplatku pojistného za deputátníky, stížností nedotčena.
Zrušení dalšího předpisu pojistného za nestálé dělníky, zaměstnavatelem nepřihlášené, odůvodnil pak žal. úřad v podstatě zjištěním, čerpaným z průvodů vedených zaměstnavatelem, a to z výpovědí pojištěnců, uvedených v konsignaci, podle protokolů z 30. března, 1., 2. a 15. dubna 1932 a z obecních svědectví, a to zjištěním, že v době v plat. výměru uvedené dotyční pojištěnci vůbec u Cs. nepracovali a, pokud jednotliví přece u Cs. pracovali, nebylo to v době ve výměru uvedené, ale nejvýše 1 až 3 dny a byli to samostatní malorolníci, jich manželky a i školou povinné děti jejich, jichž hlavním zaměstnáním a dominující složkou jejich výživy bylo toto samostatné zaměstnání na vlastním zemědělském podniku, okolo domácnosti manželů nebo hlavy rodiny, takže výdělečná činnost u Cs. byla jejich zaměstnáním vedlejším a vzhledem ke krátkodobosti i příležitostným.
Proti tomuto zjištění žal. úřadu a z něho čerpanému závěru, že předpis pojistného postrádá skutkového podkladu a je proto neodůvodněný, nemá stížnost ucelené námitky, jež by toto odůvodnění nař. rozhodnutí potírala po stránce skutkové nebo po stránce právní. Z úvah, obsažených na různých místech písemné stížnosti, možno však přece vyčísti, že stěžující si pojišťovna se brání proti zmíněnému odůvodnění nař. rozhodnutí. Tak v úvodu svém hájí stížnost právní názor, že při předpisu pojistného podle § 16 nelze poukazovati na skutečnost, že někteří zaměstnanci v době ve výměru uvedené nemohli pracovati, pojišťovna tu může rozvrhnouti pojistné na počet pracovních dnů, absolutně ale nemůže fixovati jednotlivou pracovní dobu kalendářně, což prý plyne přirozeně z povahy samého předpisu. Tato námitka není důvodná.
Výslovného ustanovení, jež by opravňovalo pojišťovnu, aby v případě § 16 nezjišťovala skutečnou dobu pracovní, ale vypočtené pojistné rozvrhovala libovolně na počet pracovních dnů, zákon neobsahuje. Opak pojišťovna ani netvrdí. Z povahy § 16 takovéto oprávnění rovněž neplyne. Neboť — jak nss již opětovně vyslovil (srov. na př. Boh. A 9581/31) — všeobecný princip, vyplývající z §§ 2, 12, 17, 159 a násl. zák. č. 221/24 Sb., podle něhož se vyžaduje předpis pojistného individuelně pro každého zaměstnance zvlášť, jest tak zásadní, že platí i tehdy, předepisuje-li nemoc. pojišťovna pojistné z úřední moci podle § 16 cit. zák., v němž od uvedené zásady není stanovena žádná výjimka. Musí si proto i zde pojišťovna pro předpis pojistného opatřiti skutkový podklad a nesmí v žádném směru, tedy ani co do doby příspěvkové, postupovati podle volné úvahy neb libovolně. Privilegované postavení nemocenské pojišťovny podle cit. § 16, které stížnost zdůrazňuje, spočívá jedině v tom, že pojišťovna nemusí vésti důkaz o správnosti individuelně provedeného předpisu pojistného, ale že jest na zaměstnavateli, aby on prokázal nezákonnost nebo vadnost předpisu ve smyslu odst. 2 § 16. Faktické potíže, s nimiž se pojišťovna snad setkává při získání skutkového podkladu pro takovýto předpis, nemohou pak odůvodniti úchylku od řečené zásady. Nemůže ji odůvodniti ani úvaha stížnosti, že by se jinak poskytovala materielní výhoda zaměstnavatelům, nevedoucím zúmyslně mzdových záznamů, proti zaměstnavatelům, kteří plní řádně povinnost § 14 cit. zák. Pojišťovně dostává se tu ochrany v trestním ustanovení § 260 lit. b) cit. zák.
Pokud žal. úřad popřel pojistnou povinnost nestálých dělníků, o něž tu jde, tvrdí stížnost, že jde o obvyklý pracovní materiál na velkostatku, zvláštní druh dělnictva zemědělského, které nemá jinou možnost obživy, nežli práci na velkostatku. Nemožno prý proto souhlasiti se žal. úřadem, který všeobecně tvrdí nedostatek pojistné povinnosti, aniž se pokusil u kteréhokoliv zaměstnance, uvedeného ve výměru pojišťovny, toto individuelně prokázati. Totéž platí prý též o domnělých školácích, neboť tato okolnost sama nemá té váhy, aby odůvodnila nedostatek pojistné povinnosti.
Námitku tu nemohl nss uznati důvodnou. Jsa zásadně vázán skutkovou podstatou nař. rozhodnutí (§ 6 odst. 1 zák. o ss), není nss v důsledku této zásady povolán samostatně hodnotiti výsledky průvodního řízení, provedeného správními úřady. Může je podrobiti své kontrole jen potud, pokud by snad správní úřad porušil předpisy procesní ve smyslu odst. 2 cit. § 6 a pokud mu stížnost k takovémuto přezkoumání svými stížnými body dává možnost (§ 5 odst. 1 zák. o ss). Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí plyne, žal. úřad zjištění, že u dotčených nestálých zaměstnanců jde o zaměstnání vedlejší a příležitostné, vyloučené z povinného pojištění, čerpal z řady průvodů, a to z výpovědí zaměstnanců z 30. března, 1., 2. a 15. dubna 1932 a z obecních svědectví. Že tato skutková zjištění, vpředu podrobně uvedená, by trpěla vadami podle cit. § 6 odst. 2, zejména že by nebyla ve shodě s těmito průvody, nebo že by průvodní materiál, o který se úřad opírá, nebyl vůbec způsobilý, snad pro povahu pramene, z něhož byl čerpán, založiti zjištěnou skutkovou podstatu, nebo že by provedené důkazy nepřipouštěly logicky závěr, k němuž úřad došel, toho stížnost netvrdí. Za námitku tohoto obsahu nelze uznati citované všeobecné úvahy stížnosti o tom, jaký druh lidí se na velkostatcích zpravidla zaměstnává, neboť tyto úvahy nevylučují, aby in concreto byl skutkový stav takový, jak žal. úřad konstatoval. Byl-li u všech zaměstnanců, o něž tu jde, týž důvod, vylučující je z pojištění, nelze spatřovati vadnosti v tom, že žal. úřad uvedl důvod ten všeobecně a nepokusil se, jak stížnost praví, nedostatek pojistné povinnosti prokázati individuelně, když stěžující si strana nevytýká a nedovozuje, že by úřad nebyl měl pro takovéto sumární zjištění v provedených průvodech individuelního podkladu.
Spatřuje-li stížnost vadnost řízení v tom, že úřad protokolární výpovědi, opatřené pojišťovnou šatnou, prohlašuje za vynucené pod nespravedlivou pohrůžkou, ač prý toto zástupce pojišťovny při ústním jednání u okres, úřadu vyvrátil, a že přiznal víru protokolárním výpovědem zaměstnanců navržených zaměstnavatelem, nelze ani námitce této přisvědčiti. Neboť nelze vadnost řízení shledati v tom, když žal. úřad, jemuž přísluší volně oceniti výsledky řízení průvodního (srovnej § 48 odst. 2 vl. nař. č. 8/1928), přiznal více víry protokolárním výpovědem zaměstnanců, slyšených během správního řízení, nežli výslechům provedenými orgány nemoc, pojišťovny, o nichž slyšení zaměstnanci v řízení tvrdili, že se staly pod nátlakem, zvláště když stěžující si pojišťovna, jak sama ve stížnosti zdůrazňuje, nevěrohodnost oněch výslechů ani netvrdila, ani nedokazovala.
Zůstaly proto jak skutková podstata nař. výroku, tak i její hodnocení stížností neotřeseny. Ježto žal. úřad opřel zrušení plat. výměru v prvé řadě o důvody, o nichž bylo právě jednáno, jež však stížnost nevyvrátila, nemá nss příčiny, aby se vypořádal v rámci stížnosti s dalšími důvody a úvahami žal. úřadu, ježto by stížnost, i kdyby její dotyčné výtky byly opodstatněny, nemohla dosíci zrušení nař. rozhodnutí, jež zůstává i pak dostatečně opřeno o důvody shora uvedené.

Citace:

č. 12180. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 627-632.