Č. 726.

Zcizování nemovitostí na Slovensku: K praxi nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11 (Úradné Noviny č. 3 a 4 z r. 1919).
(Nález ze dne 22. února 1921 č. 1505.)
Věc: Adolf a Ignác K. v Trnavě (adv. Dr. J. V. Keller z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o neschválení kupní smlouvy o nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podle smlouvy, nesoucí nyní datum 7. března 1920, ukoupili stěžovatelé od Oskara, Eugena a Hugona F. pozemky č. 1091 a 1948 ve vl. čís. 915 v Trnavě ve výměře 14 jiter 79 sáhů, dle jednotkové ceny 6000 K rak. za jitro, za paušální cenu 97000 K rak., z níž dle odst. 3 smlouvy zaplatili kupující ihned částku 91000 K, zbytek pak zavázali se zaplatiti při bezdlužném převedení vlastnictví k realitě. Dle odst. 6 měl v případě, že by smlouva nebyla úředně schválena, nastoupiti dřívější stav. Pozemek č. 1948 byl ve víceletém pachtu kupujících, pozemek č. 1091 byl propachtován již dříve prodávajícími jiným osobám.
Dle zprávy, již si bratislavský užší župní výbor pro obchod s nemovitostmi, maje jednati o schválení této smlouvy, vyžádal od městské rady trnavské, mají kupující v Trnavě už 338 jiter 1095 sáhů polí svých a mimo to ještě další pole v pachtu, jež vesměs důkladně a intensivně obdělávají. Prodávající — úředník, důstojník a obchodník — vystěhoval se již dávno do ciziny. Nelze prý souditi na úmysl kupujících pozemky ty dále prodati, neboť, jak uvedeno, jeden z nich mají již v pachtu, hospodaříce na něm, a kupují prý pozemky ty proto, že jsou mezi jejich nemovitostmi. Obchodem s pozemky ani zprostředkovatelstvím se nezabývají.
Dne 7. února 1920 obrátila se akc. spoječnost báňských a hutních podniků Filipa K. na průmyslový inspektorát v Bratislavě se žádostí, aby zamezil schválení oné smlouvy, neboť společnost potřebuje prý nutně oněch pozemků k rozšíření svého závodu, pročež jednala již s vlastníky o koupi, nežli však k dojednání smlouvy došlo, jeden ze stěžovatelů zvěděv o tom, vylákal uzavření smlouvy, o jejíž schválení jde. Ve věci bylo prý vedeno již několik sporů a je prý ujednáno mezi společností a prodávajícími, že v případě neschválení smlouvy se stěžovateli uzavřené vstoupí v platnost kupní smlouva uzavřená o pozemcích těch dne 1. května 1919 mezi prodávajícími a akc. společností.
Průmyslový inspektorát předložil podání to se zprávou, že jmenovaná akc. společnost pozemků těch nutně potřebuje k rozšíření, na jiné straně podnik ten rozšířiti se nemůže, a odnětím parcely té byla by ve své existenci ohrožena a dělnictvo 1000 až 3000 osob ocitlo by se v kritické situaci. Doporučil proto příznivé vyřízení žádosti.
V dalším podání uvedla táž akc. společnost, že není pravda, že stěžovatelé potřebují pozemků těch k hospodaření, neboť projevili ochotu pozemek ten odprodati částečně společnosti za dvojnásobnou cenu, z čehož je patrno, že koupili jej pouze na spekulaci.
Když pak městská rada trnavská nedoporučila schválení kupní smlouvy se zřetelem na tovární závody oné akc. společnosti, odmítl užší župní výbor bratislavský pro obrat nemovitostí dne 12. května 1920 č. 1532 schválení oné kupní smlouvy na základě § 6 nař. ministra plnomocníka pro správu Slovenska č. 11 z roku 1919.
Naříkaným rozhodnutím zamítl žalovaný úřad stížnost kupujících na základě § 7 cit. min. nařízení a potvrdil výrok 1. instance odvolav se na ustanovení § 6, lit. bac cit. nař., aby zabráněno bylo zvětšování velkostatků a nezřízené zprostředkoivatelství.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto: Jak z naříkaného rozhodnutí patrno, odepřeno bylo schválení kupní smlouvy o nemovitosti pouze z důvodu § 6 lit. b a c nař. min. plnom. pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11/19, totiž aby zamezeno bylo zvětšování velkostatků a nezřízené zprostředkovatelství. Okolnost v provedeném řízení správním taktéž uváděná, že totiž o pozemek ten ucházela se také akc. společnost Filipa K., zůstala tedy žalovaným úřadem při jeho rozhodování nepovšimnuta, nebyla pro jeho výrok směrodatná, pročež odpadá námitka stížnosti k tomuto bodu se vztahující a není třeba, aby nejvyšší správní soud zabýval se otázkou, zda neschválení smlouvy odpovídalo by zákonu také tehdy, kdyby úřad dospěl bezvadným způsobem k závěru, že veřejný zájem, v daném případě vyžaduje, aby část půdy dosud hospodářským účelům sloužící byla jim odňata proto, aby věnována byla účelům průmyslovým.
Stěžovatelé brojí proti naříkanému rozhodnutí jednak: námitkami všeobecnými, jednak námitkou zvláštní, pokud jde o důvod § 6 lit. c.
Námitky první skupiny shledal nejvyšší správní soud bezdůvodnými. Pokud totiž stěžovatel snaží se dovoditi, že v konkrétním případě jde o smlouvu, jíž úředního schválení není vůbec třeba, poněvadž každý z obou kupujících převedl na sebe pouze 7 jiter a kupní cena činí jen 31040 K, má na mysli patrně ustanovení odst. lit. a, b § 2 cit. nař. Jak je však z ustanovení lit. a patrno, vyžaduje zákon schválení smlouvy ve všech případech, kde zcizení převyšuje rozsah 10 jiter, hledě tedy k rozloze zcizené nemovitosti bez ohledu na to, kolik osob jest na straně prodavačů nebo kupců a zda prodaný pozemek dostane se několika osobám do spoluvlastnictví nebo jedné do vlastnictví výhradného. Že tomu tak jest, a že pro kompetenci úřadu je rozhodna pouze velkost prodané reality, vysvítá zejména i z ustanovení § 3 lit. a, dle něhož je třeba schválení smlouvy i tehdy, jde-li o výměru menší 10 jiter, je-li to pouze částka transakce s nemovitostí větší 10 jiter. Je-li však lhostejno, děje-li se prodej jedním a týmž aktem právním a je-li osoba a počet kupců beze všeho významu, pak nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že příslušnost úřadu je dána v případě, kde prodává se pozemek nesporně přes 14 jiter čítající jednou a touž smlouvou byť i dvěma osobám. Pokud pak jde o námitku co do ceny, přehlížejí stěžovatelé, že ustanovení § 2 lit. b týká se výslovně pouze domů a jiných staveb, nikoli však pozemků, o něž jde a při kterých tedy výše kupní ceny je naprosto lhostejná.
Namítají-li stěžovatelé, že zaplatili již kupní cenu a že ji od prodavačů v cizině bydlících zpět nedostanou, byla by okolnost ta, nehledí-li se ani k tomu, že skutková námitka ta v řízení správním přednesena nebyla a tudíž podle § 5 zák. o správním soudě jest ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu nepřípustná, pro posouzení zákonnosti rozhodnutí lhostejná a nemohla by zvrátiti výroku odpovídajícího jinak zákonu, který tohoto důvodu k neschválení smlouvy nezná. Ostatně prodavači byli již v době uzavření smlouvy v cizině a strany počítaly, jak z odstavce 6 smlouvy patrno, s možností, že schválení se jí nedostane. Platili-li kupující přes to, jednali na vlastní nebezpečí.
Jak již uvedeno, opřel žalovaný úřad rozhodnutí své o dva důvody v § 6 cit. nař. uvedené, jednak totiž dle bodu b, že by tím zvětšen byl velkostatek stěžovatelů, jednak dle bodu c, že je toho třeba, aby zabráněno bylo nezřízenému sprostředkovatelstvu. Proti důvodu bodu b stěžovatelé však kromě všeobecných právě vyvrácených námitek nepřednesli vůbec stížného bodu, nepopřeli správnosti důvodu toho po stránce skutkové a netvrdí ani, že by jeho použití odporovalo zákonu. Potom však nejvyšší správní soud, jemuž náleží přezkoumávati naříkané rozhodnutí pouze v mezích stížnosti, leč že by šlo o zmatečnost, které však v tomto případě neshledal, musil ponechati důvod ten netknutým a nemohl se jím zabývati ani potud, že by zkoumal správnost jeho skutkového podkladu, ani ve směru tom, že by řešil otázku jeho zákonnosti.
Je-li však naříkané rozhodnutí opřeno takto o nepodvrácený důvod § 6 lit. b a nutno-li za tohoto stavu věci míti za to, že neschválení smlouvy, o kterou jde, stalo se právem z toho důvodu, je lhostejno, zda a pokud úřad k podepření svého výroku užil ještě důvodu dalšího, neboť i v případě, že by tohoto druhého důvodu nebyl použil právem, nemohlo by to vésti k cíli stížností zamýšlenému, totiž ke zrušení naříkaného rozhodnutí a k odstranění právní újmy, jež se rozhodnutím tím stěžovatelům dle jejich názoru stala. Odpadla tedy pro nejvyšší správní soud potřeba zabývati se ještě úvahami, pokud jest důvodnou námitka stěžovatelů brojící proti výroku žalovaného úřadu jako policejnímu opatření proti nezřízenému zprostředkovatelství po rozumu § 6 lit. c a jsou všecky vývody stěžovatelů ve směru tom přednesené nerozhodnými.
Bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Č. 726. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 245-248.