Č. 3219.

Právo jazykové: Výrok stát. poz. úřadu o právu jazykovém stranou uplatňovaném není konečným rozhodnutím podle § 5 zák. o ss; takovým byl by teprve výrok ministerské rady.
Pozemková reforma: I. I neplodná a užitku nenesoucí půda zabraná podléhá placení hektarového příspěvku podle § 73 náhr. zák. — II. Vlastník zabrané půdy není zbaven povinnosti, platiti hektarový příspěvek, nemá-li zaměstnanců majících nárok na pensi. — III. Předpisů nař. č. 496/21 nelze použíti ohledně placení hektarového příspěvku za rok 1920 a 1921.
(Nález ze dne 6. února 1924 č. 2284.)
Prejudikatura: Boh. 1261 a 1311 adm.
Věc: Julius H. v K. proti státnímu pozemkovému úřadu (rada z. s. Jan Kovařík) o hektarový příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ze dne 18. března 1923, pokud vzalo za základ pro vyměření hektarového příspěvku plochu st-lem ke dni 28. října 1918 udanou, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním zamítají se stížnosti jako bezdůvodné.
Důvody: Platebním rozkazem z 22. listopadu 1922 předepsán byl st-li na základě § 73 náhr. zák. hektarový příspěvek za rok 1920, 1921 a 1922. Za základ vyměření toho vzato, že výměra zabrané půdy st-lovy činí 1075 ha 63 a 72 m2; příspěvek byl vyměřen z plochy 825 ha 63 a 72 m2 za rok 1920 po 3 K, za rok 1921 po 5 K a za rok 1922 po 3 K z každého hektaru.
Proti tomuto platebnímu rozkazu podal st-1 rozklad, v němž uplatnil nesprávnost výměry půdy, jež byla podkladem platebního rozkazu.
Rozklad ten vyřídil žal. úřad svým rozhodnutím z 18. března 1923 zamítavě.
Když byl st-li doručen složní lístek poštovní na zaplacení hektarového příspěvku za rok 1923, žádal st-1, aby ohledně hektarového příspěvku za rok 1923 doručen mu byl řádný platební rozkaz, ve kterém by výměra, ze které hektarový příspěvek má býti zaplacen, byla řádně uvedena, poněvadž se st-1 cítí povinným platiti jen tolik, kolik je dle zákonných norem platiti povinen.
Na toto podání sdělil žal. úřad st-li výnosem z 22. března 1923, že námitky proti předpisu za rok 1920, 1921 a 1922 byly zamítnuty rozhodnutím z 18. března 1923. Žádá-li st-1 o slevu ve smyslu nař. ze 17. září 1920 č. 536 Sb., tu upozorňuje se na to, že slevu tu více žádati nemůže, poněvadž nařízení to pozbylo platnosti a nárok takový je již promlčen. Aby základ mohl býti správně upraven dle skutečného stavu věcí, doporučeno st-li, aby ve svém zájmu žádal o souhlas k oněm zcizením, jež provedena byla po 28. říjnu 1918, ježto pak teprve, až souhlas bude aán, mohl by příspěvek býti snížen.
Proti platebnímu rozkazu z 22. listopadu 1922 směřuje stížnost č. 2577/23, kdežte stížnost č. 8839/23 směřuje proti rozhodnutí dne 18. března 1923 vydanému o námitkách proti platebnímu rozkazu tomu a proti výnosu ze dne 22. března 1923.
Rozhoduje o těchto stížnostech veden byl nss těmito úvahami:
III. Nepřípustny jsou i vývody stížnosti, pokud brojí proti tomu, že platební rozkaz byl st-li doručen v jazyku českém. Ze spisů jde, že st-1 teprve v odporu, který proti platebnímu rozkazu podal, žádal, aby mu jakožto příslušníku kvalifikované maďarské menšiny byl vydán platební rozkaz v jazyku maďarském. Platební rozkaz sám však v tomto směru neobsahuje žádného výroku, který by mohl býti předmětem přezkoumání nss-em, a proto jsou vývody stížnosti platebním rozkazem po stránce jazykové se zabývající nepřípustný dle § 2 zák. o ss.
Teprve rozhodnutí z 18. března 1923 lze považovati za rozhodnutí, jež obsahuje výrok žal. úřadu o st-lem uplatněném právu jazykovém. Avšak výrok ten není výrokem konečným, který dle § 5 zák. o ss jedině stížností u nss může býti naříkán.
Dle § 7 zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. vyřizují totiž spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly. Zák. z 11. června 1919 č. 330 Sb. o stpú stanoví v § 2, že stpú podléhá ministerské radě. Z toho je zřejmo, že nař. rozhodnutí stpú zamítající nárok st-lův, opřený o zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. nemůže býti pokládáno za vyřízení sporu jazykového státním orgánem dohlédacím a jeví se tedy stížnost, pokud brojí proti rozhodnutí stpú-u ve věcech užití jazyka, dle § 5 zák. o ss nepřípustnou, poněvadž nejde o konečné vyřízení a musela proto býti i v tom směru odmítnuta.
IV. Dle toho, co uvedeno, může se tedy nss zabývati jen těmito námitkami stížnosti:
A. Pokud jde o stížnost podanou proti platebnímu rozkazu ze dne 22. listopadu 1922
a) námitkou, že st-1 není vůbec povinen příspěvek platiti, poněvadž nemá zaměstnanců majících nárok na pensi a poněvadž půua, o kterou jde, je většinou půdou neplodnou;
b) námitkou, že st-1 pro neznalost příslušných předpisů zákonných nemohl žádati o snížení příspěvků. B. Pokud jde o stížnost č. 8839/23 pouze námitkou, že výměra půdy vzaté za základ vyměření hektarového příspěvku za léta 1920, 1921 a 1922 je nesprávná.
ad A. Námitky stížnosti proti platebnímu rozkazu z 22. listopadu 1922 uvedené pod a) i b) shledány bezdůvodnými.
Pokud jde o námitku pod a) uvedenou, trvá nss na názorech vyslovených a odůvodněných jednak v nál. Boh. 1311 adm., jednak v nál. Boh. 1261 adm., dle nichž osobnost zaměstnanců ustupuje při vybírání příspěvku hektarového do pozadí; příspěvek ten nemá povahy příspěvku pensijního, plněného zaměstnavatelem za zaměstnance; dle nálezů těch také neplodná a užitku nenesoucí zabraná půda podléhá placení hektarového příspěvku.
Námitka pod b) uvedená shledána byla proto bezdůvodnou, poněvadž neznalost zákona, resp. nařízení řádně publikovaných st-le omluviti nemůže a stížnost netvrdí, že příslušné zák. a nař., o něž se platební rozkaz opírá, nebyly způsobem v zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb. předepsaným publikovány.
Bylo proto stížnost proti platebnímu rozkazu z 22. listopadu 1922 podanou zamítnouti.
ad B. Žal. úřad vyslovil, že za základ pro vyměření hektarového příspěvku slouží dle nař. z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. plocha zjištěná při soupisu a, má-li tento základ býti snížen o plochu pozemků, jež zcizením ubyly, jest povinností strany, aby změnu takovou předložením právní listiny náležitě prokázala. Dokud se tak nestane, předpisuje se příspěvek na základu, jaký se jevil 1. ledna toho roku, na který se hektarový příspěvek má platiti. Dle soupisu činila výměra nemovitostí st- lových k 28. říjnu 1918 1669 kat. jiter 270 sáhů, k 24. dubnu 1919 1637 kat. jiter 681 sáhů, k 21. červencii 1921 688 kat. jiter 321 sáhů. Dle § 7 záb. zák. jest ke každému zcizení zabrané nemovitosti třeba souhlasu stpú-u, a je zcizení bez toho souhlasu vůči státu bez práv- ních následků.
Argumentace žal. úřadu opírající se o nař. z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. může se dle názoru nss-u týkati pouze příspěvku za rok 1922, nikoliv i příspěvku za rok 1920 a 1921. Neboť cit. nař. z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. nabylo účinnosti 31. prosince 1921, a poněvadž příspěvek splatný je předem každého roku vždy 1. ledna, nelze ho použíti ohledně příspěvků za rok 1920 a 1921. Ohledně těchto let přichází v úvahu pouze § 73 náhr. zák. Dle toho nebyl pro předpis příspěvku rozhodný soupis zabraného majetku a ohlášky včas učiněné, nýbrž odst. 4. § 73 stanovil pouze, že k fondu tomu jsou povinni přispívati všichni vlastníci zabraného, ale státem posud nepřevzatého velkého majetku pozemkového a to ročním příspěvkem 3 K z každého hektaru půdy (vyjma 250 ha osvobozených). Jestliže tedy žal. úřad odmítl rozklad st-lův proti základu vyměření s poukazem na cit. nař. proto, že nebyl včas listinami úbytek půdy prokázán, není toto odůvodnění, pokud jde o roky 1920 a 1921 případným. Žal. úřad odvolává se však i na to, že st-li nikdy nebyl dán souhlas ku zcizení ve smyslu § 7 záb. zák., že tedy stalo-li se jaké, je vůči státu bezúčinným.
Stížnost nikde netvrdí a ani v administrativním řízení nebylo tvrzeno, že zcizení po 24. dubnu 1919 stala se se souhlasem žal. úřadu. Nemůže tedy právem tvrditi, že by předpis příspěvku za rok 1920 a 1921, pokud se stal i z výměry pozemků, jež dle tvrzení stížnosti byly zcizeny, odporoval zákonu, když zcizení to vůči státu bylo bezúčťnným. Ovšem týká se bezúčinnost ta pouze oněch zcizení, jež stala se po 24. dubnu 1919, nikoliv i oněch, jež se stala v době mezi 28. říjnem 1918 a 24. dubnem 1919, kdy nepřichází v úvahu § 7, nýbrž event. § 18 záb. zák. St-1 udal sám v soupisu, jehož se stížnost dovolává, že výměra jeho nemovitostí činila dne 24. dubna 1919 1637 kat. jiter 681 sáhů. Zcizil-li st-1 po tomto dni další půdu, takže výměra klesla na 656 kat. jiter 956 čtv. sáhů, tu ovšem zcizení to, když není prokázáno, že se stalo za souhlasu stpú-u, ju proti státu bezúčinným, a nelze tvrditi, že by tím, když tato zcizená půda nebyla ze základu pro vyměření příspěvku vyloučena, byl porušen zákon. Ohledně půdy zcizené před 24. dubnem 1919 nelze však tvrditi, že zcizení to každým způsobem bylo vůči státu bezúčinným; pokud tedy žal. úřad vzal za základ pro vyměření hektarového příspěvku za rok 1920 a 1921 výměru st-lem v soupisu ke dni 23. října 1918 udanou, je to v rozporu se zákonem.
Stejně tomu je, pokud jde o předpis hektarového příspěvku za rok 1922.
Tu ovšem žal. úřad právem dovolává se i ustanovení nař. z 29. prosince 1921 č. 496 Sb., když stížnost ani netvrdí, že příslušné listiny byly žal. úřadu předloženy, a zastupuje pouze zřejmě mylný názor, že bylo věcí stpú-u vyšetřiti, co bylo odprodáno, názor, který vyvrácen je jasným zněním § 6 cit. nař.
Vycházeje z těchto úvah zrušil nss nař. rozhodnutí z 18. března 1923, pokud za základ pro vyměření hektarového příspěvku vzalo plochu st-lem v soupisu ke dni 28. října 1918 a nikoli ke dni 24. dubna 1919 udanou, v ostatním stížnosti zamítl dílem jako nepřípustné, dílem jako bezdůvolné.

Citace:

č. 3219. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 530-533.