Čís. 9317.
Uplatňování nároku na zajištění odkazu jest až do jeho splnění překážkou vydání odevzdací listiny. Odkazovník jest oprávněn k rekursu do opatření soudu, jímž bylo nařízeno vydání odevzdací listiny dědici přes to, že dosud nevykázal splnění povinnosti zajistiti odkaz.
(Rozh. ze dne 26. října 1929, R I 822/29.)
Do usnesení pozůstalostního soudu, jímž byla vydána odevzdací listina, stěžovala si Eliška G-ová, jíž bylo závětí odkázáno právo bytu. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by rozhodl o návrhu na vydání odevzdací listiny teprve po zajištění služebnosti bytu odkazovnice zaknihováním služebnosti. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, avšak upravil napadené usnesení v ten rozum, že se zrušuje opatření prvého soudu, kterým bylo nařízeno vydání odevzdací listiny, a uložil prvému soudu, by o návrhu dědice na vydání odevzdací listiny rozhodl až po rozhodnutí o návrhu Elišky G-ové na zajištění odkazu a až dědic, bude-li mu zajištění uloženo, vykáže, že splnil zajištění odkazu Elišky G-ové, záležejícího v nároku »míti jizbu s kamny, by se v ní mohlo bydleti, postel a peřiny«.
Důvody:
Stěžovatel vytýká především, že odkazovnice Eliška G-ová neměla oprávnění ke stížnosti do usnesení prvého soudu: a) neboť prý se dopisem ze dne 4. března 1929, který zaslal její právní zástupce Dr. Leopold A. právnímu zástupci stěžovatelovu, Dr. Antonínu K-ovi, vzdala práva stěžovati si z jakéhokoliv důvodu proti vydání odevzdací listiny, ana souhlasila s jejím vydáním, b) odevzdací listina byla v době stížnosti již pravoplatná a odkazovnice nemohla žádati o její zrušení, ana nebyla vyřízením jejího návrhu ze dne 28. ledna 1929, kterým žádala zajištění svého odkazu, záležejícího v nároku shora vytčeném. Leč výtka jest neodůvodněná. Pokud ji stěžovatel opírá o důvod pod a) uvedený, nelze z obsahu dopisu jím předloženého vyčisti, že Eliška G-ová souhlasila — a o to jde — s vydáním odevzdací listiny dědici i když nebude dříve zajištěn její odkaz. Odporuje tomu nejen smysl dodatečného vyjádření právního zástupce Elišky G-ové, nýbrž i obsah jejího podání ze dne 6. března 1929, jímž vzala sice zpět původní návrh na zajištění odkazu ohledně 5000 Kč, ale setrvala na něm ohledně odkazu shora uvedeného. Pokud jde o důvod pod b) uvedený, jest si ujasni ti, čeho: se domáhá Eliška G-ová stížností proti odevzdání pozůstalosti dědici. Podle obsahu této stížnosti vytýkala, že pozůstalost neměla býti dědici odevzdána, jelikož nesplnil dosud povinnosti uložené mu v § 149 nesp. říz., neboť nezajistil její odkaz zanechaný jí poslední vůlí zůstavitelčinou a záležející v nároku míti jizbu s kamny, by v ní mohla bydleti, postel a peřiny. Návrh její zněl na zrušeni odevzdání, pokud by nebyla splněna dědicem povinnost uložená mu poslední vůlí. Opírala-ii Eliška G-ová stížnost výslovně o ustanovení § 149 nesp. říz., jest zřejmým, že jest jejímu návrhu na zrušení odevzdání pozůstalosti až do splnění oné povinnosti rozuměti jen tak, že se jím navrhuje zrušení nikoli odevzdací listiny, nýbrž zrušení onoho opatření prvého soudu, jímž bylo nařízeno, by byla pozůstalost odevzdána dědici. Posuzuje-li se případ s tohoto hlediska, nelze uznati za oprávněnou výtku dovolací stížnosti pod b). Není pochybnosti, že jest Elišku G-ovou považovat!, pokud jde o řečený odkaz, za odkazovnici podle §§ 535, 653 a 672 obč. zák. Podle § 161 druhý odstavec nesp. říz. byla Eliška G-ová jako odkazovnice oprávněna žádati již před odevzdáním pozůstalosti o zajištění odkazu, neboť šlo o odkaz, jehož zaplacení nemohla žádati před uplynutím jednoho roku, co zůstavitel zemřel (§ 685 obč. zák.). Eliška G-ová to také učinila, neboť navrhla zajištění odkazu žádostí ze dne 28. ledna 1929 (ze dne 6. března 1929), tedy před uplynutím onoho roku, ana zůstavitelka zemřela dne 23. dubna 1928. O tomto návrhu jest rozhodnouti soudci v nesporném řízení, neboť v době jeho podání nebyla pozůstalost ještě odevzdána. Uplatňování tohoto nároku na zajištění odkazu jest však až do jeho splnění překážkou vydání odevzdací listiny. Jest to zřejmým ze zákona (§ 149 a 174 nesp. říz.), neboť podle tohoto ustanovení zákona smí býti pozůstalost odevzdána teprve, prokáže-li dědic, že splnil všechny povinnosti mu náležející (Rintelen str. 78 a 82, Krasnopolski, Erbrecht str. 142 a Ott str. 95). Ovšem nesporný soudce o návrhu tom dosud nerozhodl. Nestalo-li se tak dosud a není-li tudíž vyloučeno, že bude dědici; uloženo soudem, by zajistil podle zákona odkaz Elišky G-ové (§ 161 nesp. říz.), má jako odkazovnice právní zájem na tom, by nebyla odevzdána pozůstalost dědici, pokud neprokáže, že splnil zajištění odkazu podle zákona tak, jak mu snad bude uloženo. Tím však jest podle § 9 nesp. říz. oprávněna k tomu, by si stěžovala do opatření prvého soudu, jímž bylo nařízeno vydání odevzdací listiny dědici přes to, že dosud nevykázal splnění povinnosti, ohledně níž není, jak již řečeno, vyloučeno, že může býti dědici soudem uložena. Tomuto oprávnění Elišky G-ové nebránila okolnost, že dědic prohlásil svým právním zástupcem podle úředního záznamu ze dne 6. dubna 1929, že se vzdává opravného prostředku proti odevzdací listině jemu doručené. Neboť, byla-li Eliška G-ová oprávněna bránili se proti tornu, by odevzdací listina nebyla dědici vydána, pokud nevykázal splnění povinnosti, uložené mu poslední vůlí, nelze mluvit i ani o tom, že tu byla právoplatná odevzdací listina.