Č. 4721.Církevní věci. I. O užívání řím.-kat. kostelů církví čsl. — právní věty jako Boh. 1661 adm. — III, 2865 a 4231 adm. — II. Právní názory tam vyslovené platí též stran řím-kat. budov farních.(Nález ze dne 19. května 1925 č. 10165.)Prejudikatura: 1661, 2865, 2866, 3448, 4231 adm. a 18. komp.Věc: Rada starších církve československé v L. (adv. Dr. Vít. Zenkl z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Václ. Paleček, za zúč. stranu adv. Dr. Rich. Traub z Prahy), o zabrání římskokatolického kostela a fary.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Na zakročení arcibiskupské konsistoře v Praze vyslovila osp v Rakovníku výměrem z 18. října 1922 toto:»Konaným šetřením a doznáním zástupců církve československé v L. (viz protokol z 21. ledna 1921 a podání na osp-ou ze 4. února 1921) zabrán byl kostel i fara v L. zástupci církve čsl. v L. K tomuto zabrání nebyli dle platných zákonů příslušníci církve čsl. v L. vůbec oprávněni, neboť: 1. neprokázali k tomu nějakého právního titulu, nýbrž naopak dle zápisu v knihách pozemkových parcely, na nichž kostel i fara v L. se nalézají, jsou připsány podle intimátu z 9. května 1869 vlastnickým právem katolickému kostelu a katolické faře v L.; 2. podle 7. oddílu zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. mohou nakládati se jměním i ústavy církve římskokatolické za dozoru státního toliko oni činitelé, kterým uložena jest povinnost k udržování tohoto jmění a těchto ústavů. Dle uvedeného nepřísluší však nikterak radě starších církve čsl. v L. disponovati s oněmi budovami a rada starších jednala tudíž protizákonně. Vzhledem k tomu jsou povinni zástupci církve čsl. v L. upustiti od tohoto nezákonného jednání a vrátiti budovy, o které jde, ve lhůtě 30 dnů po vejití v moc práva tohoto výměru, církvi římskokatolické a sice administrátoru tohoto majetku faráři K. v L.«Odvolání rady starších náboženské obce církve čsl. v L. z výroku tohoto podané bylo v pořadu stolic, posléze nař. rozhodnutím min. škol. zamítnuto z důvodů uvedených v nálezu v odpor vzatém, resp. v nálezu jím potvrzeném.O stížnosti vytýkající nezákonnost a vadnost řízení, uvažoval nss takto: — — —Východiskem stížnosti jest právní názor, že se v přítomném případě točí spor o otázku vlastnického práva ke kostelu a faře v L. a že se tudíž úřadům správním nedostávalo vzhledem na normu § 38, odst. 2 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. věcné příslušnosti k tomu, aby rozsudečným způsobem otázku tu upravovaly a řešily. Jest sice pravda, že podle § 38, odst. 2 cit. zák. (v českém vydání říš. zákoníka) »co toho se dotýče, čí jest jmění zádušní a prebendní a co se dotýče jiných poměrů k tomuto jmění z práva soukromého vycházejících, jest pravidlem to, co o tom vyměřeno v obecném právu občanském« a že »vzešla-li by o tom rozepře, rozhodne o ní soud.« V tomto případě však nejde ani o otázku, kdo jest vlastníkem kostela a fary v L., neboť právo vlastnické k budovám těmto jest podle knihovního výtahu správním spisům přiloženého řádně prokázáno a nemůže proto býti o něm žádné pochybnosti. Naopak v dnešním sporu jde toliko o otázku, kdo jest oprávněn kostela onoho používati k bohoslužebním úkonům a s ním a farou právně disponovati. O kostelu není sporno, že jest v pozemkové knize katastrální obce L. zapsán ve vložce 20 jako katolický kostel, že byl podle ritu církve řím.- kat. vysvěcen a že sloužil dosud vždy jen k bohoslužebným úkonům této církve. Stejně platí i ve příčině fary, jež byla nesporně věnována účelům církve řím.-kat. a jež jest ve vložce 68 poz. knihy kat. obce L. zapsána jako katolická fara.Ve smyslu právních názorů vyslovených a podrobněji odůvodněných v nálezech tohoto soudu Boh. 1661, 2865 a 2866 adm. jest disposice s tímto kostelem k bohoslužebným úkonům vnitřní záležitostí církve katolické, jejíž práva přísluší podle § 14 zák. č. 50/1874 příslušným funkcionářům církve katolické, a to podle církevních předpisů, pokud ovšem zákonům státním neodporují.V tomto případě, kde příslušníci církve čsl. uvedli se v užívání kostela tohoto k bohoslužebným úkonům církve čsl., porušeno bylo právo příslušných úřadů církve katolické na to, aby disponovali s oním kostelem, kteréžto právo podle právě cit. § 14 zák. 50/74 i vůči státu jest upraveno předpisy práva církevního.Toto právo pak — plynoucí nikoliv z práva vlastnického nebo vůbec majetkového — není právem soukromým, nýbrž jest — jako výron i státem uznané úřední pravomoci příslušných úřadů církevních — právem povahy veřejné uznaným i zákonodárstvím státním. Právo toto — nejsouc předmětem právního obchodu — nemůže také podle § 311 o. z. o. býti předmětem držby ve smyslu práva občanského a nemůže proto také ani případné porušení tohoto práva býti předmětem žaloby pro rušenou držbu.V tomto případě nejde tedy o spor, jehož posouzení by podle § 38, 1. odst. zák. č. 50/1874 resp. § 1 jur. normy spadalo do kompetence řádných soudů, nýbrž běží o otázku veřejného práva a to o správu věcí kultových (§ 38, odst. 1, druhá věta cit. zák.), jejíž řešení není snad zvláštním předpisem přikázáno soudům, po případě zvláštním některým úřadům správním. Rozhodování o této věci přísluší proto podle všeobecné organisace úřadů státních státním úřadů zřízeným pro správu kultovou vůbec, tedy zsp-é a v poslední stolici min. škol.Tento právní názor vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 3448 a 4231 adm. a trvá na něm i v dnešním sporu.Že by se právní názor uložený v předeslaných nálezech tohoto soudu neměl vztahovati na budovy farní, jakožto úřední budovy, sloužící kultovým účelům církve řím.-kat., stížnost ani sama netvrdí a stížného bodu v tom směru neformuluje. Ostatně nelze ani tvrditi, že by užívání fary řím.-kat. duchovním jiného náboženského vyznání než řím.-kat. pro účely onoho vyznání neznamenalo obsahově rušení výkonu pravomoci církve řím.-kat. jak co do úkonů bohoslužebných, tak i co do výkonů úřední moci duchovní správy církve té. Pak ovšem užíváním řím.- kat. fary příslušníky církve čsl. porušeno bylo právo příslušných úřadů církve katolické na to, aby mohli s farou tou disponovati a byly úřady státní zřízené pro správu kultovou povolány, aby se otázkou řádného užívání zmíněné fary zaměstnávaly (srov. také rozsudek senátu pro řešení konfliktů kompetenčních z 18. prosince 1922 č. 161, Boh. XVIII).Je-li tomu tak, pak arciť neporušil žal. úřad zákona, ujal-li se k opravnému prostředku strany v poslední stolici správní rozhodování ve věci a jest opačný názor stížnosti právně mylný a bez právního významu všechny vývody její, které na něm jsou budovány.Na tom nemohly konečně ničeho změniti ani vývody zástupce stížnosti při dnešním veřejném líčení, pokud zdůrazňovaly, že bylo nař. rozhodnutím uloženo stěžující si radě starších církve čsl., aby vrátila dříve vzpomenuté budovy církvi řím.-kat. a z tohoto výroku konstruovaly závěr, ukazující na to, že šlo vlastně o výrok ve sporu o rušenou držbu a tím i o věc spadající do pravomoci řádných soudů. Vysvítáť z nař. rozhodnutí, jež se kryje obsahově s výroky nižších stolic správních, že žal. úřad za účelem restituce zákonného stavu ve příčině disponování s uvedenými budovami, porušeného jednáním zástupců církve čsl., nařídil jim nař. výrokem, aby »upustili od tohoto nezákonného jednání« a v důsledku toho vrátili t. j. se vzdali budov těch. Neřešil proto žal. úřad otázku držby budov, nýbrž obíral se věcí spadající do správy věcí kultových a nelze z jednoho slovního obratu, vyjmutého z celého kontextu nař. výroku, dovozovati nic pro otázku kompetence ve sporné věci.Z toho, co předesláno, plyne, že jest stížnost bezdůvodná a musila proto býti zamítnuta.