— 186 —
K otázce odložení exekuce pendente revisione.
Ve sporu o zaplacení 2700 K s přísl. podal žalovaný proti rozsudku II. stolice, kterým byl rozsudek I. stolice jej odsuzující potvrzen, dovolání, zároveň pak navrhl, aby případná exekuce žalobcem zahájená proti němu byla odložena, ježto by mu jinak okamžitým výkonem byla způsobena nenahraditelná škoda a účinky jeho dovolání byly by zmařeny. Soud I. instance návrh tento zamítl z toho
důvodu,
že navrhovatel, nehledě k tomu, že ku zajištění vymáhajícího věřitele nesložil k soudu obnos, pro který by exekuce mohla býti vedena, ničím neosvědčil, že by mu zahájením exekuce neb pokračováním v ní povstala škoda nenahraditelná aneb aspoň těžce nahraditelná (§ 44. ex. ř.). Ani netvrzeno prý a tím méně osvědčeno, že příp. vymáhající věřitelka se snad nachází v nepříznivých majetkových poměrech, tak že by z placení pro něho v případě zvítězení v dovolacím stadiu rozepře mohlo nastati nějaké nebezpečí, a vlastní poměry majetkové líčí žadatel v tom smyslu, že není příčiny již nyní proti němu exekuci prováděti.
Na stížnost žalovaného změnil sborový soud II. stolice toto usnesení v ten rozum, že žádosti za odklad exekuce vyhověl a soudu I. stolice nařídil, aby po případě zařídil, čeho jest zapotřebí, připojiv tyto
důvody:
Theorie i praxe shodují se nyní v tom, že exekuční řízení již na základě rozsudku odvolacího soudu zavedené má býti k návrhu dlužníkovu podle ustanovení §. 39. č. 1. ex. ř. zastaveno, bylo-li revisi proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podané vyhověno a rozsudek v odpor vzatý buď ve prospěch dovolatele změněn anebo zrušen.
Taktéž odpovídá úmyslu zákonodárcovu, že s výkonem exekuce, která podáním revise stala se ve své zákonitosti pochybnou, má býti posečkáno, jinými slovy, že má býti povoleno odložení exekuce za analogického použití ustanovení §u 42. č. 1. a 2. ex. ř., jsou-li tu ostatní zákonné podmínky v §u 44. ex. ř. vyznačené, aby tak — 187 —
zachováním státu quo zajištěn byl příznivý výsledek revise. Zákon neobsahuje ostatně žádného předpisu, který by zakazoval podání eventuelních návrhů. Není tedy také žádné závady, aby dlužník dle exekučního titulu k plnění povinný, jsou-li tu zákonné předpoklady, navrhl u soudu k povolení exekuce příslušného odložení exekuce pro ten případ, že by osoba k pohledávání oprávněná o povolení exekuce zažádala a tato jí byla povolena. (Plenissimární rozhodnutí nejvyššího soudu z 23./V. 1905, präs. 343 ex 1904, kniha judikátů č. 169.)
Proto zamítnutí navrhovaného odkladu., opírající se o důvod, že rekurent k zajištění věřitele nesložil k soudu obnos, pro který exekuce by mohla býti vedena, a neosvědčil, že by se zavedením exekuce spojeno bylo pro něho nebezpečí nenahraditelné nebo těžce nahraditelné majetkové újmy (§ 44. ex. ř.), není v zákoně odůvodněno. Poněvadž pak odložení exekuce podle processních spisů není způsobilým, aby uspokojení žalobkyně ohrozilo, muselo býti odložení exekuce bez složení jistoty se strany navrhovatele povoleno.
Kdyby po povolení odkladu nastaly okolnosti, které ono ohrožení činí pravděpodobným, má žalobkyně na vůli, učiniti návrh na poskytnutí jistoty rekurentem ve smyslu §. 44. odst. 2. ex. ř.
Poněvadž pak rekurs pouze zájmům rekurentovým prospívá a odpůrcem zaviněn nebyl, musí útraty jeho nésti rekurent sám (§ 74. ex. ř. a § 40. c. ř. s.).
Dovolací stížnosti vymáhající věřitelky nejvyšší soud vyhověl a obnovil rozhodnutí prvého soudu, spolu uloživ dlužníkovi povinnost hraditi vym. věřitelce útraty dovolacího rekursu, a to s tímto
odůvodněním:
Sluší sice přisvědčiti náhledu soudu rekursního, že pendente revisione může exekuce povolená dle § 505. odst. 3. c. ř. s. na základě souhlasných rozsudků obou stolic nižších býti vzhledem k podanému dovolání za obdobného použití §u 42. č. 1. a 2. ex. ř. odložena, dlužno však přece trvati na tom, že také v tomto případě musí býti dány předpoklady §u 44. ex. ř. pro odložení. V §u 44. odst. 1. I. c. se praví, že z povoleného odložení exekuce má sejíti, může-li s exekucí býti započato aneb v ní býti pokračováno, aniž pro toho, kdo za odklad žádá, vzejde nebezpečí majetkové újmy nenahraditelné neb těžko nahraditelné. Z tohoto znění zákona vysvítá, že ten, kdo domáhá se odkladu, musí jsoucnost nebezpečí takového v návrhu tvrditi a po případě osvědčiti. Tomuto požadavku nevyhovuje přítomný návrh odkládací, neboť tvrzené nebezpečí není blíže vylíčeno, a okolnosti k posouzení jeho nutné nebyly ani předneseny ani a to tím méně osvědčeny. K tomu přistupuje, že návrh na odložení byl podán a prvou stolicí vyřízen v době, kdy tu nějakého návrhu strany druhé vůbec ani ještě nebylo, pročež nebylo vůbec ještě — 188 —
možno posouditi, zda provedení eventulně nastávající exekuce by mohlo pro dlužníka přivoditi některé z nebezpečí svrchu uvedených. Jest na jevě, že v případě exekučního návrhu na nucené zřízení práva zástavního neb nucenou správu, ano zpravidla také při návrhu na pouhé zabavení a uschování svršků by o nějakém nebezpečí takovém nedalo se mluviti.1
Za těchto okolností bylo soudem prvým vyslovené zamítnutí návrhu odkládacího v zákoně odůvodněno.
(Rozhodnutí c. k. nejv. dvora soudního z 19./IX. R III. 232/11/1)
Fr. Mrština.

1. Poznámka red. § 261. ex. ř.!