Authors:
= Boh. adm., 5 (1923), sv. 2
PDF

Č. 2584.


Veřejní notáři (Slovensko): Neznalost jazyka československého jest sama o sobě dostatečným důvodem pro zbavení veř. notáře jeho úřadu.
(Nález ze dne 30. června 1923 č. 11 416.)
Prejudikatura: Boh. 2242 adm.
Věc: Dr. Alexandr B. v L. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. rada Dr. Nussbaum) o zbavení úřadu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: -----
Podle §§ů 1 a 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 305 Sb. jest oprávněn min. sprav, zbaviti úřadu veřejného notáře na Slovensku, který není způsobilým vykonávati svůj úřad. Oprávnění toto jest vázáno na lhůtu ode dne 6. září 1921 do dne 6. září 1922.
Podle §u 1 cit. zák. jest postačitelným důvodem nař. opatření nezpůsobnost st-lova k zastávání úřadu veřejného notáře na Slovensku.
Opatření takové jest tedy zákonem kryto, když nezpůsobilost k zastávání úřadu byla tu v době, kdy ministr opatření toto učinil. V daném případě shledal úřad nezpůsobilost st-lovu v neznalosti státního jazyka.
Že neznalost státního jazyka zakládá nezpůsobilost k zastávání úřadu veřejného notáře, nemůže býti pochybno. Neboť § 2 zák. čl. 35: 1874 ve znění doplněném §em 1 zák. čl. 7: 1886 stanoví jako jednu ze zákonných podmínek pro ustanovení veřejným notářem úplnou znalost státního úředního jazyka. Podle §u 1 zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. jest nyní státním jazykem, jehož znalost jest podle citovaných zákonů z roku 1874 a 1886 podmínkou ustanovení veřejným notářem, jazyk československý. Pokládá-li tedy úřad st-le za nezpůsobilého k zastávání úřadu veřejného notáře proto, že u něho není splněna podmínka, kterou zákon vyhledává k ustanovení veřejným notářem, totiž náležitá znalost jazyka čsl., a zbavil ho z tohoto důvodu podle §u 1 zák. č. 305 z roku 1921 úřadu veřejného notáře, nelze nalézti v jeho výroku nezákonitost (srovn. nález tohoto soudu Boh. 2242 adm.).
Pokud však stížnost vytýká jako vadu řízení, že zjištění jazykové znalosti nestalo se dostatečně, nebylo možno tuto námitku uznati důvodnou. Neboť žal. úřad mohl tento předpoklad opírati nejen o dvojí zprávu správního výboru spojených veřejnonotářských komor na Slovensku, nýbrž i o vlastní prohlášení st-lovo, jímž tento jednou ve svém vyjádření potvrdil, že jazyka čsl. úplně neovládá, a ostatně i ve stížnosti k tomuto soudu podané připouští, že státní jazyk zná jen částečně.
Stížnost uvádí také, že st-1 v roce 1920, byv ministerským náměstníkem vyzván cestou veřejnonotářské komory v Bratislavě, aby složil zkoušku ze slovenského jazyka, se k této zkoušce přihlásil s prosbou za povolení přiměřené lhůty, ale byl řečenou komorou pod č. — vyrozuměn, aby se znovu přihlásil, až bude vydáno prováděcí nařízení k jazykovému zákonu č. 122 z roku 1920. Tím prý komora zajistila st-li lhůtu alespoň do vydání zmíněného prováděcího nařízení, k jehož vydání však až dosud nedošlo.
Leč stížnost přehlíží, že později (t. j. r. 1921) vydaný zákon č. 305 z r. 1921 neposkytuje žádné lhůty čekací a že proti absolutně znějícímu předpisu tohoto zákona, podle něhož sporný případ jedině sluší posuzovati, není možno vyvozovati z předchozích projevů ministerského náměstníka žádný nárok právní, zvláště ne nárok takový, který by — jako v daném případě — použití tohoto zákona, na lhůtu jednoho roku omezeného, mohl úplně zmařiti.
Stížnost, kteráž ani v jediném svém bodu není opodstatněnou, slušelo tudíž zamítnouti.
Citace:
č. 2584. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 442-443.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).