NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 4805.

Vyrovnací dlužník není sice povinen, ale jest oprávněn platiti věřitelům po vyrovnání více než kvótu vyrovnací — pokud ovšem se placení nepříčí §u 47 vyr. ř. K velícím předpisům vyrovnacího řádu jest přihlížeti z úřadu. Tak jest tomu, placeno-li nad vyrovnací kvótu na základě úmluvy dle §u 47 vyr. ř. neplatné. Ani pravá směnka umístěná, byla-li u vydatele a poukazníka samého umístěna za tím účelem, by poukázaný u něho platil, nevyžaduje k zachováni směnečného nároku proti přijateli (a přijatelovu rukojmímu) protestu u domiciliáta, leč že by tento v době splatnosti nebyl věřitelem směnečným.
Není třeba, by ve směnce byla doložka valutová a súčtovací.
(Rozh. ze dne 12. března 1925, Rv II 53/25.)
Směnečný platební příkaz proti příjemcovu rukojmímu byl ponechán procesním soudem prvé stolice v platnosti. Odvolací soud nevyhověl odvolání a, odmítnuv jako opožděné námitky žalovaného přednesené teprve za sporu, že jde o směnky finanční a že žalovaný, vyrovnav se s věřiteli na 27%, zaplatil žalobkyni více, než tuto kvótu, uvedl dále v důvodech: Dle odvolatele soud procesní neposoudil správně spornou záležitost po stránce právní, maje za to, že nebylo třeba protestu zažalovaných směnek. Směnky prý byly domicilovány, neboť byly splatné u banky, již dlužno považovati za domiciliátku, i když má své sídlo v bydlišti trasátově. Názor ten sdíleti nelze. Článek 24. směn. ř. uvádí zcela jasně, že směnka jest jen tehdy domicilovanou, je-li platební místo různé od bydliště trasátova, při čemž zákon nerozeznává, zda jest domiciliátem banka či osoba jiná; jen při směnce domicilované jest k zachování směnečných práv proti vydateli a přijateli třeba protestu (Čl. 43 a 44 směn. ř.). V projednávaném případě bylo bydliště trasátovo, firmy B. v Brně a jako platební místo byla označena banka P., filiálka v Brně; sídlo trasátovo a platebny byly tedy na témže místě a protestu nebylo třeba. Tvrdí-li odvolatel, že trasát neměl bydliště, poněvadž firma B. byla zrušena, jest přednes ten jednak nepřípustnou novotou, jednak není správným, neboť odvolatel sám připouští, že firma byla zrušena v červenci 1921, kdežto směnky byly splatny dne 14. černá 1921, a pouze tato doba jest zde rozhodnou; jest proto vedlejším, že firma B. byla později snad zrušena. Nerozhoduje také, že doložky valutová a zúčtovací nebyly vyplněny na směnkách, neboť čl. 4 směn. ř. vypočítává taxativně veškeré náležitostí platné směnky; mezi nimi se však nenalézají dotyčné doložky. Není tudíž správným názor odvolatelův, že platební příkaz směnečný měl býti i pro tento nedostatek zrušen. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud: 1. nepokládaje zažalované směnky že směnky umístěné, vyslovil, že nebylo třeba protestu k zachování směnečných nároků proti žalovanému jakožto směnečnému rukojmímu přijatelovu; 2. neuznal na neplatnost směnek pro nedostatek doložky valutové (súčtovací), 3. jako opožděné odmítl námitky, vznesené žalovaným za sporu, že jde o směnky finanční, a že žalovaný, vyrovnav se s věřiteli na 27%, zaplatil žalobkyni více, než tuto kvótu. Než ve všech těchto směrech posoudil odvolací soud ve shodě se soudem prvé stolice věc zcela správně po stránce právní; dovolací soud plně souhlasí s příslušnými vývody napadeného rozsudku, jež nebyly nikterak vyvráceny tím, co žalovaný uvádí ve spise dovolacím, na něž se dovolatel tudíž odkazuje, а k nimž se dodává jen ještě toto: Dovolatel tvrdí, že předpisy vyrovnacího řádu jsou právem velícím, k němuž jest hleděti i bez námitek stran, že tedy také k námitce, že zaplatil žalobkyni více, než vyrovnací kvótu 27%, mělo býti přihlíženo, třebaže byla vznesena pozdě. Nutno připustiti, že, kdyby šlo o porušení velících předpisů zákona, po případě o neplatné (nicotné) jednání právní, bylo by toho i ve směnečném řízení vždy dbáti. Ale z přednesu žalovaného nevyplývá, že žalobkyni více než kvótu vyrovnací platil na základě úmluvy dle §u 47 vyr. ř. neplatné, t. j. úmluvy, kterou byly žalobkyni před vyrovnáním nebo v čase mezi vyrovnáním a právní platností potvrzovacího usnesení nedovoleným způsobem poskytnuty zvláštní výhody. To, co žalovaný v té příčině namítal, vybíhá toliko v tvrzení, že byl podle §u 53 vyr. ř. soudně potvrzeným vyrovnáním sproštěn povinnosti, nahraditi věřitelům dodatečně ztrátu. Avšak vyrovnací dlužník není sice povinen, ale jest beze všeho oprávněn, platiti věřitelům po vyrovnání více, než kvótu vyrovnací; — v takovém placení — pokud se nepříčí §u 47 vyř. ř. — nelze shledávati nic závadného a nedovoleného a tudíž neplatného, pročež námitka žalovaného jakožto opožděná právem zůstala nepovšimnuta. Co do otázky, zda bylo třeba protestu k zachování směnečného nároku proti žalovanému, připomíná se jen ještě, že dle ustálené judikatury (kn. jud. 12, 13, 75 a rozhodnutí čsl. nejvyššího soudu Rv I 1871/24 proti Grünhutovi 11/235), ani pravá směnka umístěná, byla-li u vydatele a poukazníka samého umístěna za tím účelem, by poukázaný u něho platil, nevyžaduje k zachování směnečného nároku proti přijateli (a přijatelovu rukojmímu) protestu u domiciliáta, leč že by tento v době splatnosti nebyl věřitelem směnečným, kteréhožto předpokladu tu nebylo. Vůči vývodům, týkajícím se nedostatku doložky valutové (súčtovací) budiž konečně uvedeno, že závazek směnečný vzniká již ze skriptury, a že jest na směnečném dlužníku, by v tom kterém případě namítal a dokazoval, že tu není obecnoprávního důvodu zavazovacího, po případě tedy, že valuta nebyla dána, pokud se týče vyúčtována. Není tudíž správným dovolatelovo tvrzení, že nedostatek doložky valutové (súčtovací) činí směnku již proto neplatnou, poněvadž z papíru není zjevnou úplatnost právního jednání, směnka tedy dle svého zevnějšku jeví se jako osvědčení bezúplatného jednání právního, toto však vyžaduje formy zvláště solenní.

Citace:

č. 4805. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 536-538.