NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2609.

Okresní úředníci: I. * Okresní úředník nemůže se platně vzdáti nároku na minimální služební požitky ze zákona mu patřící. — II. Úřady samosprávné jsou příslušný posouditi — řešíce spor ze služebního poměru okresního úředníka — do jaké míry byl služební poměr ten modifikován úmluvou stran. — III. Pro stanovení trienálek okr. úředníka podle zák. č. 444/1919 jest vpočísti též dobu služby provisorní.
(Nález ze dne 6. září 1923 č. 14 927.)
Prejudikatura: Boh. 697 a 967 adm.
Věc: Okresní správní komise v Č. S. (adv. Dr. Boh. Myška z Č. Skalice) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran služebních požitků okresního zvěrolékaře Jana F.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud přiznává Janu F. nárok na započítání služební doby od roku 1892 do 1. 1edna 1920 do trienálního postupu, zrušuje se pro nezákonnost: jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením okr. zastupitelstva —ského z 6. prosince 1892 ustanoven byl Jan F. okresním zvěrolékařem s ročním služným 200 zl. na čtvrtletní výpověď. Usnesením z 27. března 1903 byla mu »svěřená mu služba okresního zvěrolékaře udělena definitivně«. Žádost jeho za jmenování okresním úředníkem, podaná v r. 1908, zůstala nevyřízena.
Podáním z 13. prosince 1919 zažádal Jan F. »aby mu přiznán byl charakter okresního úředníka a tím postavení jeho upraveno bylo«. Osk usnesením ze 4. února 1920 vyhověla této žádosti, a dekretem ze 17. března 1920 byl Jan F. jmenován »s platností od 1. ledna 1920 úředníkem okresu dle platných zákonů o služebních poměrech okresních úředníků«. Podle listiny o ustanovení z. 19. března 1920 jest ustanoven skutečným a definitivním úředníkem okresu s platností od 1. ledna 1920, služební poměr jeho upraven je dle zákonů z 3. října 1907 č. 35 z. z. a z 23. července 1919 č. 444 Sb. Podle čl. 7 přiznává se mu základní služné 8/l se zákonnými trienálkami dle § 19 III. zák. č. 444/19 počítaje od 1. ledna 1920 a s 20% příbytečným.
Před tím, dne 9. března 1920, prohlásil Jan F. protokolárně, že vzhledem k finanční situaci okresu vzdává se dobrovolně části služebních požitků jemu podle zákona a dekretu jmenovaného příslušejících až na částku ročních 3708 K na dobu, dokud mu služné bude vypláceno z pokladny okresu a dokud nebude nějakým zákonem postaráno o nové vydatné příjmy okresu. Podáním z 22. dubna 1922 požádal, aby mu započtena byla služba od r. 1892 a aby služební požitky jeho byly mu vypláceny plně.
Osk výměrem ze 4. srpna 1922 žádost tu zamítla, a to započítání služební doby od r. 1892 z důvodu, že mu na ně po zákonu nárok nepřísluší, a že by vyhověním vznikly okresu velmi obtížné výdaje; výplatu služebních požitků pak s poukazem na jeho prohlášení z 9. března 1920, kterým se jich s ohledem na přílišné zatížení okresu sám vzdal.
K odvolání F-ově zsv nař. rozhodnutím uznal právem:
1. že má podle § 19 III. zákona z 23. července 1919 č. 444 nárok, aby mu trienálky počítány byly od nastoupení služby u okresu v r. 1892, neboť cit. zákon neurčuje blíže charakter započítatelné služby a podle prov. předpisů sluší počítati do trienálek i službu prozatímní. . že mu sice nenáleží plné dekretální požitky od 1. září 1919, poněvadž se jich prohlášením z 9. března 1920 vzdal; ježto však toto vzdání se části požitků je pouze dočasné a dobrovolné a týká se jenom určitého obnosu, nikoli však nároku na služební přímý jemu jako okres, úředníku po zákonu náležející, že jest osk povinna ode dne uplatnění nároku toho, t. j. ode dne 19. dubna 1922 vypláceti mu plné zákonné požitky.
K stížnosti, kterou do rozhodnutí toho podává osk, nss byl především nucen zabývati se námitkou vznesenou st-lkou při veřejném ústním líčení, že prý jde o spor ze soukromoprávní úmluvy, k jehož rozhodnutí příslušný jsou nikoli úřady samosprávné, nýbrž soudy. Nss neshledal tuto námitku důvodnou. Jdeť o spor z veřejnoprávního poměru okr. úředníka ve smyslu zák. z 23. července 1919 č. 444, který dle § 40 cit. zák. spadá do kompetence úřadu samosprávného; tomuto přísluší pak při tom řešiti otázku, zda event. do jaké míry poměr ten byl modifikován úmluvou stran, na niž námitka při líčení vznesená naráží.
Ve věci samé bylo uvážiti:
ad 1. § 19 III. zákona z 23. července 1919 č. 444 Sb. stanoví, že »úředníci, kteří službu úřední nepřetržitě konali, mají nárok na pravidelné automatické zvyšování služného v trienálkách činících vždy 15-5% služného základního, tak dlouho, až se služné zvýší o 100% proti služnému základnímu. Trienálky počítají se, není-li nic výhodnějšího s úředníkem zvlášť ujednáno, od nastoupení do služby.
Podmínkou nároku na trienálky podle tohoto ustanovení je (nepřetržité) konání služby úřední; může proto pro trienální postup platový započítávána býti jenom taková služba toho kterého úředníka, kterou konal jako úředník, a nikoli služba, kterou konal ve vlastnosti jiné. Praví-li zákon v souvislosti s tímto ustanovením, že trienálky počítají se od nastoupení do služby, má tu nepochybně na mysli onen časový moment, kterým založen byl mezi okresem a úředníkem poměr úřednický. Tímto poměrem nelze tu však rozuměti nic jiného, nežli služební poměr, který je právě předmětem úpravy zákona z r. 1919, tedy onen kvalifikovaný poměr služební, který již § 57 zák. o okr. zast. má na mysli, mluvě o úřednících, a který později došel úpravy v zákonech o okr. úřednících z 3. října 1907 č. 63 z. z. a z 23. července 1919 č. 444 Sb. Ježto zákon dále již nerozeznává, dlužno ovšem uznati za započítatelnou nejen službu ztrávenou v úřednickém poměru definitivním, nýbrž i službu konanou ve vlastnosti úředníka provisorního, neboť i takový provisorní úředník, byl-li vůbec ve smyslu zákona ustanoven, je úředníkem podle tohoto zákona (§ 8 zák. z 23. července 1919), a jeho poměr služební je tedy odlišný od zaměstnanců jiného druhů, kteří vůbec úředníky ve smyslu zákona ustanoveni nebyli. Nesprávný je však právě proto závěr žal. úřadu, který z toho dedukuje, že je započítatelnou i služba konaná v jiné vlastnosti nežli úřednické.
Vycházejíc z tohoto právního názoru — který nss ostatně na základě stejného znění § 19 III zákona o úřednících obecních z 23. července 1919 č. 443 Sb. vyslovil již ve svých nálezech Boh. 2004 a 967 adm., bylo tedy zkoumati, kdy Jan F. v tomto smyslu »nastoupil službu« u okresu t. j. kdy mezi ním a okresem založen byl specifický služební poměr okr. úředníka. Pro tuto otázku není jediné rozhodným — jak míní zúčastněná strana — moment, že službu zvěrolékařskou dlužno pokládati za službu úřednickou. Zajisté jest tato služba službou úřednickou v tom smyslu, že záleží v úkonech a pracích vyššího druhu, tvoříc tak protivu ke službě sluhovské, zřízenecké. Avšak tím nejsou ještě vyčerpány podstatné elementy úřednické služby ve smyslu zákonů shora citovaných. Neboť pro povahu této služby není ani tak podstatnou povaha úkonů jistému zaměstnanci přikázaných, jako spíše ta okolnost, jaké místo zaujímá v organismu služby okresní. Již ve zdejším nálezu Boh. č. 697 adm. vytýčen byl podstatný rozdíl mezi okr. úředníkem v technickém smyslu a pouhým úředníkem smluvním, a kriterium poměru prvého precisováno v ten smysl, že jest jím takový úředník, který ustanoven byl na místo, jež ve vnitřním ústrojí okresu zřízeno bylo jako relativně trvalá objektivní instituce pro výkon určitého souboru funkcí okresu, a vůči osobám k výkonu funkcí oněch povolaným má samostatné trvání, takže dotčený zaměstnanec ustanovením ve službách okresu stává se členem jeho služebního organismu, což má za následek, že služební poměr jeho ovládán je právem veřejným; naproti tomu úředník smluvní takového pevného systemisovaného podkladu postrádá a zůstávaje mimo ústrojí svazu okresního stojí k okresu v pouhém služebním poměru soukromoprávním. V cit. nálezu bylo dále dovoděno také, že pro rozhodnutí otázky, přísluší-li zaměstnanci okresu charakter okresního úředníka v technickém smyslu je — nehledíc k ustanovení § 6 zákona z 3. října 1907 — rozhodnou výhradně projevená vůle okr. zastupitelstva, takže za úředníka v tomto smyslu lze pokládati jenom toho, koho okr. zast. přímo jako »okresního úředníka« jmenovalo, nebo kdo dosazen byl na místo, které jako místo úřednické bylo systemisováno.
Jak z děje výše vylíčeného patrno, byl Jan F. v r. 1892 ustanoven s nepatrným ročním služným 200 zl., které mělo spíše povahu remunerace za služby konané okresu vedle služeb konaných jiným subjektům, a na čtvrtletní výpověď; žádost jeho za ustanovení úředníkem okresu po negativním votu okresního výboru z 26. března 1919 zůstala nevyřízena. Tyto okolnosti nasvědčují tomu, že byl ustanoven a považován zaměstnancem smluvním. Závěr ten nemůže býti vyvrácen o sobě ani tím, že usnesením okr. zast. z 27. března 1903 služba zvěrolékařská svěřena mu definitivně; neboť definitivní ustanovení — pojem to ostatně o sobě velmi neurčitý — není vyloučen ani v soukromoprávním poměru smluvním. Onoho názoru byl zřejmě i Jan F. sám, jak patrno z toho, že ještě v podání z 13. prosince 1919 žádá, »aby mu milostivě přiznán byl charakter úředníka okresu a tím celé jeho postavení upraveno bylo«. Teprve na základě usnesení osk ze 4. února 1920 dekretem ze 17. března 1920 resp. listinou o ustanovení z 19. března 1920 byl jmenován úředníkem okresním, dle platných zákonů o služebních poměrech okresních úředníků. Dlužno tedy souditi, že teprve tímto usnesením založen byl mezi ním a okresem úřednický poměr ve smyslu zákona. Poněvadž však, jak dovoděno, poměr ten zakládá se konstitutivním projevem vůle okresu, citovaným usnesením a dekrety na jeho podkladě vydanými však výslovně stanoveno, že se ustanovuje úředníkem okresu s platností od 1. ledna 1920, dlužno usuzovati, že poměr úřednický byl pro něho založen teprve tímto dnem. Ve smyslu vývodů shora uvedených možno mu tedy pro nárok na trienálky započítávati služební dobu teprve od 1. ledna 1920. Nař. rozhodnutí v tomto bodě spočívá na mylném právním názoru a je se zákonem v rozporu.
2. V tomto bodě nebylo možno dáti stížnosti za pravdu.
Zákony o okresních úřednících z r. 1907 a 1919 odňaly úpravu služebních poměrů okresních úředníků volné disposici obou stran v první řadě interesovaných, postavily poměr ten na pevný stejnoměrný podklad a zajistily úředníkům jisté minimum práv, zejména také určité minimální služební požitky. Úpravou tou zákonodárce sledoval dvojí cíl: jednak cíl sociálně-politický, zajistiti totiž třídě samosprávných zaměstnanců určité právní a hospodářské postavení; jednak však zároveň i účely politicky administrativní: upevnění posice samosprávného úřednictva a dostatečným hmotným jeho zabezpečením zajistiti okresům úřednictvo náležitě kvalifikované, nepodléhající mimoúřednímu vlivu místních činitelů, a tímto způsobem garantovati náležité obstarávání veřejné správy okresům svěřené.
Tímto druhým svým cílem normy ony nabývají však rázu eminentně veřenoprávního a stávají se součástí komplexu předpisů o organisaci veřejné správy. Z této povahy jejich dlužno však souditi, že jsou normami juris cogentis, které — pokud výslovně není stanoveno jinak — ani jednostranným prohlášením některé z obou stran na služebním poměru zúčastněných ani vzájemnou dohodou obou jich platně měněny býti nemohou.
Zákon z 23. července 1919 nemá žádného ustanovení, z něhož by bylo lze souditi všeobecně, že se úředník může vzdáti nároku na minimální požitky zákonem mu přiznané. Poukazuje-li stížnost k § 41, dlužno podotknouti, že i tento § — který ostatně nepřichází tu v úvahu, poněvadž, jak dovoděno sub 1., nejde o úředníka dříve ustanoveného — ponechává úředníku toliko volbu mezi dosavadní a novou úpravou, nedává mu však možnost, aby — rozhodne-li se pro tuto — vzdal se nějakých nároků náležejících mu ze zákona 444/19.
Jestliže tedy žal. úřad uznal, že přes prohlášení Jana F. z 9. března 1920 náležejí mu od 19. dubna 1922 plné zákonné požitky, je rozhodnutí to ve shodě se zákonem, a bylo proto stížnost v tomto druhém bodě zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2609. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 488-492.