NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 539.

Zabírání bytů:* Odepře-li obec (spol. bytový úřad) schválení nájemní smlouvy oznámené jí dle § 2 zák. z 30. září 1919 č. 592 sb. z. a n., nestačí k účinnosti rozhodnutí, doručí-li se toliko způsobem náhradním.
(Nález ze dne 6. října 1920 č. 9126.)
Věc: Jan a Marie Biskupovi v Šerkovicích proti okresní správě politické v Tišnově o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se z části pro nezákonnost, z části pro vady řízení.
Důvody: Starostenský úřad města Tišnova neschválil usnesením ze dne 9. března 1920 č. 740 nájemní smlouvu téhož dne mu oznámenou, kterou uzavřeli stěžovatelé s četnickým okresním inspektorem C. S. o bytu v jejich domě čp. 348 v Tišnově, a zabral obytné místnosti tohoto domu i s příslušenstvím na základě ustanovení § 8, odst. 1, č. 1 zákona z 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n.
Stěžovatelé oznámili dne 26. března 1920 témuž úřadu pronájem týchž místností Františku K., finančnímu komisaři, avšak starostenský úřad nevzal oznámení to usnesením ze dne 29. března 1920 č. 955 na vědomí z důvodu, že místnosti domu toho zabrány byly rozhodnutím ze dne 9. března 1920 čís. 740, proti kterému možno bylo stěžovatelům podati odpor do 8 dnů k okresní správě politické. Poněvadž však stěžovatelé práva svého nepoužili, nabylo prý zmíněné rozhodnutí právní platnosti a bytem disponuje prý již obec, nikoli stěžovatelé. Poněvadž pak bytová komise určila dále byt ten školnímu inspektoru R. K., nelze prý na oznámení to vzíti zřetel.
Proti oběma těmto usnesením podali stěžovatelé 6. dubna u starostenského úřadu odpor. V odporu jednak potírali zákonitou přípustnost vysloveného zabrání dle § 8, odst. 1, č. 1 a brojili proti odepřenému schválení oznámené prvé nájemní smlouvy, jednak popírali právní moc prvého usnesení tvrdíce, že jim doručeno bylo teprve 1. dubna 1920 a konečně bránili se přidělení bytu školnímu inspektoru K. dovozujíce zároveň, že finanční komisař K. vyhovuje podmínkám § 14 cit. zákona.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 21. dubna 1920 č. 6904 zamítnut byl odpor stěžovatelů proti rozhodnutí ze dne 9. března 1920, jímž nebyla prvá smlouva nájemní schválena a vysloveno, že se tím dle § 2, odst. 4 cit. zák. pokládá řečený byt za zabraný; jako důvod zamítnutí uveden opožděný odpor, při čemž zjištěno jednak, že prvé v odpor vzaté usnesení doručeno bylo stěžovatelům do rukou jejich služky 10. března 1920, jednak že věděli o jeho obsahu před 21. březnem 1920.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí uplatňuje nezákonnost jeho a vadnost řízení.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na následujících úvahách:
Okresní politická správa v Tišnově zamítla odpor stěžovatelů z formálního důvodu jakožto opožděný. Následkem toho není dle § 5 zákona o správním soudě úlohou nejvyššího správního, soudu zabývati se věcnými námitkami ve stížnosti uplatňovanými a dlužno v první řadě posouditi, zda jest formální důvod zamítnutí odporu opodstatněn.
Rozhodnutí úřadu, které obsahem svým působí na práva strany, stává se dle všeobecných zásad správního řízení vůči straně účinným teprve, když straně bylo doručeno. Dle podstaty věci lze však o doručení straně mluviti jen tehdy, když rozhodnutí odevzdáno bylo ať poštou, poslem či jinak straně do vlastních rukou aneb do rukou jejího plnomocníka (srovn. §§ 1002 a násl. o. z. o.). Právní účinky doručení nenastávají tudíž vůči straně, nebylo-li tak postupováno, zejména když onen, jemuž rozhodnutí pro stranu bylo odevzdáno, k tomu splnomocněn nebyl. Doručení do rukou osob k přijímání zásilek pro stranu nezmocněných a tudíž ji s právním účinkem nezastupujících vůči straně působiti nemůže, ač-li zákon něco jiného nestanoví.
V případě, o nějž jde, je nesporno, že rozhodnutí obce Tišnovské ze dne 9. března 1920 č. 770 stěžovatelům do rukou vlastních odevzdáno nebylo, nýbrž jest zjištěno, že odevzdáno bylo jejich služce. Že by služka byla stěžovateli zmocněna, aby s plným právním účinkem za ně doporučené zásilky poštovní přijímala, stěžovatelé popírají a žalovaný úřad tento rozhodný moment nezjistil, opíraje se o právní názor, že doručení se stalo s právním účinkem vůči stěžovatelům již proto, že zásilka byla odevzdána jejich služce. Poněvadž zákon o zabírání bytů z 30. října 1919 zvláštních předpisů o způsobu doručování úředních rozhodnutí neobsahuje a platí tudíž všeobecné zásady správního řízení, jak byly shora vyloženy, jest právní názor žalovaného úřadu mylný.
Pokud tedy žalovaný úřad pro opoždění zamítnul odpor stěžovatelů proti rozhodnutí obce Tišnovské z 9. března 1920 vycházeje ze skutkového předpokladu, že rozhodnutí to bylo jim doručeno již 10. března 1920, odpor však podán teprve dne 6. dubna 1920, tedy již po uplynutí 8denní lhůty v § 27 zákona o zabírání bytů stanovené, spočívá rozhodnutí naříkané na neúplném zjištění skutkové podstaty, způsobeném nesprávným právním názorem a bylo je proto v této části zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě.
Žalovaný úřad zamítnul řečený odpor i na podkladě skutkového předpokladu, že obsah řečeného usnesení obce Tišnovské byl stěžovatelům znám nejpozději dne 21. března 1920 a že i vzhledem k době této odpor byl podán již po uplynutí 8denní lhůty. K tomuto skutkovému zjištění dospěl úřad z obsahu vyjádření Jana F. Tuto pro stěžovatele, nepříznivou okolnost opomenul jim sděliti, aby se o ní vyslovili a nesprávnost její po případě dokázali. V opomenutí tom jest však spatřovati porušení zásady slyšení stran, jež činí řízení podstatně vadným.
Mimo to stěžovali si manželé B. v odporu i do rozhodnutí starostenského úřadu v Tišnově ze dne 29. března 1920 čís. 955. Žalovaný úřad o tomto bodu odporu nerozhodl. Naříkané rozhodnutí i s tohoto stanoviska trpí podstatnou vadou řízení.
Z důvodů těchto bylo naříkané rozhodnutí z části jako nezákonné, z části pro vady řízení zrušeno.

Citace:

č. 539. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 581-583.