Čís. 8636.

Pozemková reforma.
Pumpovací zařízení může býti součástí meliorace ve smyslu § 43 (2) náhr. zák.
Animální hnojení nelze vůbec čítati mezi náklady na docílení budoucí úrody ve smyslu § 11 vl. nař. ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n. Pokud lze za animální hnojení přiznati zvýšení přejímací ceny.
Hluboká orba, již vyžaduje půda, náleží k řádnému hospodaření a nelze ji považovati za melioraci ve smyslu § 43 (2) a § 43 a) náhr. zák. Pachtýř může se domáhati náhrady za hlubokou orbu jedině podle § 11 nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n. — Čís. 8636 —
64
Vyšetření o upotřebení strojených hnojiv nemusí se státi nezbytně na místě samém. Výše náhrady pachtýři za umělá hnojiva.
Hospodářské budovy (znovuzřízení vyhořelých budov) se zvláště nehonorují. Investice, pokud za ně přísluší náhrada, musí býti vždy pojaty v ocenění, ať již vlastník souhlasí, by jich cena byla pachtýři vyplacena, anebo ji pachtýř musí na něm vymáhati pořadem práva.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1929, R II 419/28.)
Pachtýř zabraného velkostatku účtoval za oceňovacího řízení k vyšetření přejímací ceny zabraných částí velkostatku S., dvorů S., R., J. a L., náhradní nároky za nevyužitá strojená hnojiva 132 481 Kč, za nevyužitý animální hnůj 53 776 Kč u všech čtyřech dvorů, za zlepšení půdy hlubokým oráním u dvorů S., R. a L. 30 346 Kč, za zaseté jetele na dvorech R., J. a L. 15 490 Kč, za znovuzřízení budov dvoru L. a S. 149 963 Kč, za zařízení pumpovací ve dvoře S. 15 949 Kč a za vodovod ve dvoře L. 2 425 Kč. Státní pozemkový úřad přiznal pachtýřce náhradu za nevyužitá strojená hnojiva 51 945 Kč a za pumpové zařízení jako investice 2 000 Kč a za nevyužitou úrodu jetelovou dohodou 12 260 Kč. Pokud více žádáno za umělá hnojivá, pumpovací zařízení, dále za animální hnojení, za melioraci hlubokým oráním, znovuzřízením budov po požáru a za vodovod v L. byly nároky jako neodůvodněné zamítnuty. Do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu stěžovala si pachtýřka jednak z důvodu vadnosti řízení, ježto nebylo provedeno šetření na místě samém pokud jde o strojená hnojiva, jednak pro nízké hodnoty přiznaných nároků, takže příliš nízko byla stanovena zejména pokud jde o pumpové zařízení, které nemělo býti oceněno jako investice, nýbrž jako inventář, protože má pachtýřka vyhrazeno právo vlastnické k němu, a měla býti zjištěna a přiznána cena obecná v době zjišťování přejímací ceny, jednak že měl Státní pozemkový úřad stanoviti hodnotu investic, an vlastník statku ostatní nároky pachtýřky na náhradu neuznal, měla mu býti přiznána jen vlastní cena, přirážky pak pachtýřce. Soud prvé stolice vyhověl stížnosti pachtýřky, pokud šlo o pumpové zařízení, uznav, že zařízení to je inventářem, v ostatních bodech stížnost zamítl, připojiv se, pokud jde o umělá hnojiva, k názoru Státního pozemkového úřadu, že postačilo zjištění ceny podle směrnic všeobecně používaných, zvláště když pachtýřka zvýšené nároky nedoložila doklady, pokud jde o animální hnojení, že jest jen udržovacím nákladem a nebyla jím cena pozemků zvýšena, a totéž že platí o hlubokém orání, které je na velkostatcích obvyklé. Pokud jde o znovuzřízení shořelých budov, nelze prý je pokládati za investice vzhledem k § 4 vlád. nař. čís. 53/1921 v doslovu nov. čís. 296/22, ježto nadprůměrný vzorný hospodářský stav jest jen důvodem bonitní přirážky. Náhrada za vodovod v L. prý nepřísluší, ježto byl zřízen před 1. srpnem 1914, a pokud jde o přirážky za investice, měl je Státní pozemkový úřad stanoviti jen, pokud nebyl na ně vzat zřetel při přirážkách bonitních. Rekursní soud nevyhověl — Čís. 8636 —
65
rekursu cukrovaru v L., k rekursu pachtýře zrušil napadené usnesení, pokud šlo o nárok na náhradu za strojená hnojiva, za animální hnojení a za hluboké orání, a uložil prvému soudu, by doplně jednání znovu rozhodl. Důvody: Stížnost Státního pozemkového úřadu není odůvodněna. Jest lhostejno, zda pumpové zařízení jest nerozlučnou součástí provedené drenáže, že jím voda musí bytí čerpána, jinak že by drenáž byla bezúčelnou. První soud zjistil smlouvou ze dne 10. ledna 1892 mezi pachtýřkou a majitelem velkostatku, že pumpové zařízení jest vlastnictvím pachtýřky. Zařízení to není tudíž příslušenstvím nemovitosti (§ 294 obč. zák.). Neboť vlastník, pachtýř, určil sice zařízení k pumpování odtékající vody, ale nikoliv na trvale, vyhradiv si vlastnictví. První soud proto správně prohlásil zařízení to za inventář, který měl býti eventuelně odhadnut cenou obecnou, chce-li je Státní pozemkový úřad převzíti. Stížnost pachtýřky. Stížnost jest odůvodněna, pokud jde o zjištění náhrady za strojená hnojiva. Podle § 43 a) odst. (3) a (4) náhr. zák. v doslovu nov. čís. 220/22 má Státní pozemkový úřad odborně vyšetřiti hodnotu nevyužitých umělých hnojiv. Již při oceňování poukázala pachtýřka k zvláštnostem půdy а k jiným poměrům majícím vliv na využití hnojiv. Stanovil-li Státní pozemkový úřad cenu na základě směrnic sjednaných bez účasti pachtýřky, porušil předpisy § 43 a) náhr. zák. a § 6 vlád. nař. čís. 53/21, neboť zákon nezná takových směrnic a nařizuje šetření na místě samém, zvláště když pachtýřka poukazovala ke zvláštnosti půdy, kteréž šetření se však podle odhadního spisu na místě samém nestalo. Doklady pachtýřka předložila a, nestačily-li, měla býti vyzvána, by předložila další, ježto jde o řízení nesporné. Hodnota nevyužitých hnojiv nebyla tedy odborně zjištěna. Pokud jde o náhradu za animální hnůj a za zlepšení půdy hlubokým oráním, jest rozeznávati nároky vlastníkovy od nároků pachtýřových. Nelze ovšem přisvědčiti názoru stěžovatelky, že jest animální hnojení a hlubokou orbu považovati za meliorace, neboť užitek z obou nákladů není trvalým, látky dodané půdě v animální mrvě spotřebují se v několika letech a rovněž tak se využije látek obsažených ve spodní vrstvě hlíny přišedší hlubokou orbou na povrch. Pokud tyto náklady požaduje vlastník, právem k nim Státní pozemkový úřad nepřihlížel, poněvadž podle § 4 vlád. nař. čís. 53/21 v doslovu nařízení čís. 296/22 muselo by býti hnojení animální mimořádně vydatným a hluboká orba by musila býti meliorací podle § 43 (2), jíž však není. Jinak tomu jest, pokud jde o pachtýře, u kterého stačí k přiznání nároku řádné hnojení animální, je-li zvýšena cena přejímaného pozemku. Přejímatel uspoří náklad na toto hnojení (§ 43 a) odst. 5). Že pachtýř řádně pohnojil animálním hnojením, není sporné. Uvážiti jest, že toto animální pohnojení mrvou a hluboká orba slouží právě tak k dosažení úrody jako hnojiva umělá a že sklizením jediné úrody nevrací se pachtýři náklad na docílení úrody takto učiněný, nýbrž vrací se v určitých částech za další léta, takže pro příští úrody není takového nákladu již třeba. Je tomu právě tak, jako když se oseje půda jetelem, kde osoba hospodařící klidí úrodu po více let, aniž by musila osívati. Nákladem jediným pro všechny další úrody do určité doby, pokud výživné — Čís. 8636 —
66
látky animální mrvy a půdy spodní hlubokou orbou na povrch obrácené nejsou vyčerpány, učinila osoba hospodařící výdaj, na jehož náhradu má nárok, pokud jí plně nebyl vrácen následnými sklizněmi. Má tu tedy místo ustanovení § 11 nařízení čís. 53/21 a Státní pozemkový úřad měl tyto náklady animálního hnojení a hlubokou orbou jako náklady na budoucí úrodu pachtýře přiznati a zvláště oceniti. Toho však neučinil a je řízení i v tomto směru kusým. Bylo tudíž stížnosti v těchto směrech vyhověti, napadené usnesení v těchto směrech zrušiti a doplnění řízení naříditi. Při tom jest ponechati uvážení prvního soudu, zda může doplnění to sám provésti, přibrav znalce Státního pozemkového úřadu, či zda doplnění to mu uloží. Naproti tomu není stížnost odůvodněna v ostatních bodech, znovuzřízení shořelého dvoru S. a stodoly dvoru L. a vodovodu u dvoru L. Státní pozemkový úřad jest podle § 43 a) druhý odstavec povinen stanoviti náhradu za investice pachtýři jen, byla-li cena přejímaných nemovitostí zvýšena a vyslovil-li vlastník souhlas s tím, aby mu určitá část náhrady byla přiřknuta. V zásadě přísluší totiž náhrada za investice vlastníkovi podle § 43 druhý odstavec náhr. zák. Vlastník však nedal tento souhlas, ač uznal, že náklady ty učiněny byly, odůvodňuje povinnost pachtýře k nákladům těm ustanoveními smlouvy pachtovní. Státní pozemkový úřad neměl ovšem, pokud jde o pachtýře, pouštěti se do řešení otázky, zda má pachtýřka nárok na náhradu investic, nýbrž měl vysloviti, že se na nároky ty nemůže bráti zřetel pro nesouhlas vlastníka s přiznáním celé nebo částečné náhrady investic těch pachtýřce. Otázku, zda přísluší náhrada za investice, bylo Státnímu pozemkovému úřadu řešiti jen v poměru k vlastníku, což však zde nepřichází v úvahu. Pro nesouhlas vlastníka nemohl ani Státní pozemkový úřad určiti, zda bonitní přirážky zcela nebo z části příslušejí pachtýřce, i když u dvora L. přiznal přirážku bonitní vzhledem k dobrému stavu budov.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu cukrovaru v S., vyhověl však dovolacímu rekursu Státního pozemkového úřadu a změnil usnesení nižších soudů v ten rozum, že se stížnosti cukrovaru v S. do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu nevyhovuje a že se rozhodnutí v celém napadeném rozsahu potvrzují.
Důvody:
K dovolacímu rekursu Státního pozemkového úřadu. Co se týče pumpovacího zařízení, jest především rozhodnouti spornou otázku, zda je to, jak Státní pozemkový úřad míní, součást meliorace ve smyslu § 43 (2) náhr. zák. či jak nižší stolice se soukromým účastníkem cukrovarem v S. tomu chtějí, jen součástkou inventáře podle §§ 55 až 58 náhr. zák. Jest přisvědčiti Státnímu pozemk. úřadu. Neboť zjistil, že pumpovací zařízení jest nerozlučnou součástí provedené drenáže a slouží k tomu, by jím voda drenáží stažená byla čerpána, takže bez něho by drenáž byla bezúčelnou, dále, že drenáže z odvodněné plochy svedeny jsou do cisterny, z níž voda pro nedostatek odpadu nemůže — Čís. 8636 —
67
přirozeným způsobem odtékati a musí býti uměle zdvihána а k tomu že slouží právě pumpovací zařízení, bez něhož by nastalo úplné zamočení přilehlých i meliorovaných pozemků, a že zařízení to má právě jen za účel toto vyčerpávání nadrenované vody a tedy účel ryze meliorační. S tím souhlasí také meliorační a drenážní smlouva mezi cukrovarem a pachtýřem s jedné a vlastníkem velkostatku s druhé strany uzavřená dne 12. prosince 1892, schválená stranami dne 10. prosince 1892, již nižší stolice citují jako smlouvu ze dne 10. ledna 1892, kde se v čl. 7 praví, že všecka drenážní díla (Drainageanlagen) pachtýřem pořízená dobou tam vytknutou přecházejí bez náhrady do vlastnictví majitele velkostatku, že však z toho vyloučeno je právě zařízení pumpovací (Pumpwerke) a motory k zdvihání vody upotřebované, ty že by majitel velkostatku mohl požadovati jen za přiměřenou náhradu. I tu je tedy pumpovací dílo pojato jako součástka drenážního zařízení, které však náleží k melioracím. Mylné jest tedy, pokládají-li nižší stolice pumpovací zařízení, odvolávajíce se na to, že podle řečené smlouvy je vlastnictvím pachtýře, za součástku mrtvého inventáře statkového, který by převzat býti mohl jen podle § 53 a násl. náhr. zák. a tudíž oceněn býti musil podle § 57 téhož zák., neboť ustanovení § 294 obč. zák., že prý zařízení to k užívání statku jako hlavní věci neurčil vlastník statku, nýbrž pachtýř, a nikoli na trvale, ježto prý si vyhradil vlastnictví, jest úplně nerozhodné. Rozumíť se samo sebou, že i toto pumpovací zařízení, třebaže pachtýř měl jus tollendi, a ovšem celé drenážní dílo vůbec, celý odvodňovací podnik, jest příslušenstvím pozemků, na nichž se nalézá, pumpovací zařízení proto, že bez něho nelze drenážního díla užívati, takže jest nutně příslušenstvím tohoto díla z tohoto důvodu, aniž ještě třeba, by je byl vlastník k účeli tomu určil (arg. § 294 obč. zák.), avšak není jen tím, nýbrž zároveň i meliorací ve smyslu § 43 (2) náhr. zák., což rozhoduje. Poměr mezi pachtýřem a vlastníkem statku, komu z nich pumpovací zařízení náleží, je docela vedlejší, neboť zákon náhradový počítá s obojím případem a dává melioraci v obojím případě vykoupiti jen jako takovou, jenže, jde-li na účet pachtýřův, může pachtýř podle § 43 a) náhr. zák. žádati, by se její cena přiřkla jemu, čemuž jest vyhověti, když vlastník souhlasí, pročež se pak určí její cena zvláště; jinak, nesouhlasí-li vlastník, odkáže se pachtýřův nárok na pořad práva (§ 50 a) posl. odst. náhr. zák.). Spadá-li však pumpovací zařízení v kategorii meliorací podle § 43 (2) náhr. zák., je tím otázka vyřízena. Aby pachtýř měl důvod k stížnosti, musil by porušen býti některý z předpisů v § 47 (2) náhr. zák. citovaných, pro jichž nešetření stížnost jedině lze podati, tedy buď některý z předpisů vl. nař. ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n., anebo některý z předpisů § 42—45 náhr. zák. Avšak cukrovar v S. ve své stížnosti do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 9. ledna 1928, jímž mu za pumpovací zařízení 2 000 přiznáno bylo, nic takového neuplatňoval, nýbrž jen tvrdil, že řízení jest vadné a že přiznaná náhrada jest nízká, ale zdůvodňoval to jen tím, že pumpovací zařízení náleží do inventáře a musí býti tedy hraženo podle § 57 náhr. zák., a když tedy mylnost tohoto názoru shora dolíčena, padá tím celá — Čís. 8636 —
68
stížnost, k čemuž jen doložiti sluší, že ani vadnost řízení ani nízké vyměření náhrady není podle § 47 (2) náhr. zák. důvodem ke stížnosti, nebylo-li svedeno na porušení některého z oceňovacích předpisů tam citovaných, jež už shora vytčeny, o to se však stěžovatel ani nepokusil. Konečně doložiti sluší, že se sice meliorace oceňují podle § 43 (2) náhr. zák. podle nákladů pořizovacích, avšak s odpočtením úmoru dle počtu let a druhu zařízení. Marně tedy žádá cukrovar v S. částku 15 949 Kč, tvrdě, že prokázal, že cena ta tolik činí, marně tím spíše, že pumpovací zařízení instalováno již podle smlouvy shora citované ze dne 12. prosince 1892. Zkoumati však, zda 2 000 Kč odpovídá počtu podle § 43 (2) náhr. zák., nelze, když, jak řečeno, cukrovar neuplatňoval, že předpis ten porušen, nýbrž naopak, že porušen předpis § 57 náhr., pod nějž to podřadil, pod nějž to však nepatří. Je tedy stížnost Státního pozemkového úřadu v právu a bylo jí vyhověti a usnesení nižších stolic, že »se zjišťuje, že pumpovací zařízení je inventářem, který nelze převzíti jako melioraci za 2 000 Kč«, které ostatně je chybné i proto, že místo, aby rozhodlo, zda rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, že se za pumpovací zařízení přiznává náhrada 2 000 Kč, potvrzuje nebo mění a jak, pokud se týče zrušuje a proč, spokojuje pouhým »zjištěním« právní povahy sporného zařízení, ovšem, jak shora ukázáno, právně mylným — odstraniti a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu obnoviti.
Co se týče animálního hnojiva, ohledně něhož si cukrovar jako pachtýř stěžoval, že Státní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 21. prosince 1927 vůbec nerozhodl o jeho nárocích za nevyužitý animální hnůj, 53 776 Kč, jest především uvésti, že na otázku animálních hnojiv lze nahlížeti s dvojího hlediska a sice: s hlediska § 43 a) poslední odstavec náhr. zák., zvýšil-li pachtýř cenu přejímaného majetku podstatně řádným hnojením hnojivém animálním; s hlediska § 11 vl. nař. ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n. jako na výlohy k docílení nové úrody. Co se tohoto hlediska týče, nelze animální pohnojení vůbec čítati k nákladům na docílení budoucí úrody, jak to podrobně odůvodněno v příslušné stati (II.) rozhodnutí čís. 6380 sb., na něž se odkazuje. Co však se týče hlediska prvního (§ 43 a) poslední odstavec náhr. zák.), cukrovar skutkovou povahu tohoto předpisu, že hodnota pozemků animálním hnojením byla zvýšena, ani netvrdil, neboť jeho tvrzení, že nevyužil animálního pohnojení, onu skutkovou povahu nikterak nezakládá. Nestačí k ní, by bylo pohnojeno a hospodář by tohoto pohnojení nevyužil, ježto mu pozemek po pohnojení byl odňat, nýbrž třeba, by soustavně po delší dobu bylo hnojeno nad obyčejnou míru, více, než co se půdě zemědělským těžením odnímá, neboť teprv pak lze mluviti o zvýšení hodnoty pozemku. Vrací-li hospodář půdě hnojením jen to, co jí těžením odňal, nezvyšuje její bonitu (a i v tom lze odkázati na vývody rozhodnutí čís. 6380), a právě proto nepřiznává zákon zvýšení přejímací ceny již za pouhé řádné hnojení, ježto toto náleží vůbec k řádnému hospodářství, jež by jinak nebylo řádným, nýbrž loupeživým, nýbrž vyžaduje, by toto řádné hnojení bylo takové, by jím hodnota pozemku — Čís. 8636 —
69
byla zvýšena, a to podstatně, by tedy bylo nadměrné. Ale, nehledíc k tomu, že cukrovar nic takového netvrdil, jest v oceňovacích operátech Státního pozemkového úřadu zjištěno, že sporné hnojení nelze považovati za takové, by se jím byla zvýšila bonita pozemků, a toto zjištění jest, poněvadž mu nelze odporovati žádným z předpisů v § 46 (2) náhr. zák. citovaných, o něž se stížnost do rozhodnutí o přejímací ceně vůbec opírati může, i pro soudy závazné. Cukrovar ovšem v protokolu Státního pozemkového úřadu ze dne 26. února 1926 zaujal stanovisko, že náhrada za animální hnůj mu přísluší podle § 43 a) (3) náhr. zák., kde se praví, že přísluší pachtýři náhrada, vyhnojil-li pozemky řádně a účelně »také« strojenými hnojivy, a dovozuje z toho, že slůvko »také« dokazuje, že se ustanovení to vztahuje i na hnojiva animální. To je neporozuměním smyslu zákona. Tento odstavec má ten smysl, že za strojená hnojiva přísluší náhrada, když pachtýř jimi hnojil »také«, t. j. vedle (kromě) animálních hnojiv (ne tedy, hnojil-li jimi jen místo nich, takže půdě nedal nic na víc), ale nestanoví nic o tom, že a kdy pachtýři za animální hnojiva náhrada přísluší, to stanoví právě až odst. 5 (poslední), jak shora vylíčeno. Je tedy i v tomto bodu stížnost Státního pozemkového úřadu oprávněna, ježto rekursní soud neprávem usnesení prvního soudu v bodě tom zrušil.
To platí i o domnělé »melioraci« hlubokým oráním, neboť, vyžadovala-li »půda« a řádné těžení z ní, by byla hluboce orána, náleželo hluboké orání k řádnému hospodaření, k němuž pachtýř již podle zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., zvláště podle jeho § 1 byl povinen. Orba, které povaha půdy vyžaduje, i když je nákladnější a pracnější, nemůže býti považována za melioraci ve smyslu § 43 odst. 2 a § 43 a) náhr. zák., nýbrž lze na ni nazírati jen s hlediska nákladů na příští úrodu podle § 11 cit. vl. nař. čís. 53/21, kde ji hospodařící osoba úplně nahraženou obdrží. O tento případ však zde nejde a netřeba se tedy s orbou s tohoto hlediska obírati, neboť cukrovar uplatňuje ji výslovně jako »melioraci«. Ostatně, i kdyby hluboké orání (parním pluhem) bylo považovati za melioraci ve smyslu § 43 (2) náhr. zák., nemohl by pachtýř činiti nárok na zaplacení této práce, neboť zásadně přísluší zvýšky za každou melioraci vlastníku a jen, pokud zákon výslovně mu je přiznává, také pachtýři. § 43 rozeznává investice a meliorace a o pachtýři mluví § 43 a) a přiznává mu náhradu v odst. (1) a (2) za investice
(nikoli i za meliorace) a v odst. (3), (4) a (5) sice i za meliorace, avšak jen za meliorace určitého druhu, t. j. za strojená a animální hnojiva: ježto však hluboké orání není ani investicí ani nespadá pod pojem hnojení, nýbrž jest melioraci jiného druhu, nemůže se odměny za ně pachtýř s hlediska § 43 písm. a) náhr. zák. vůbec dovolávati a nezbývá mu, než by je uplatňoval podle § 11 vl. nař. čís. 52/21, a ovšem, jak již řečeno, ke škodě tu nepřijde.
Co se konečně týče strojených (umělých) hnojiv, zrušil rekursní soud usnesení první stolice z důvodu, že Státní pozemkový úřad určil cenu na základě směrnic stanovených bez účasti pachtýřky, avšak zákon že nezná směrnic a nařizuje šetření na místě samém, což — Čís. 8636 —
70
prý se však podle odhadního spisu nestalo, nestalo prý se tedy zjištění odborné a porušen § 43 a) náhr. zák. a § 6 vl. nař. čís. 53/21. Avšak přesně to tak zákon nenařizuje, nýbrž v odst. (3) § 43 náhr. zák. praví, že pachtýř jest povinen své tvrzení o upotřebení strojených hnojiv osvědčiti, zejména též prokázati účty a jinými věrohodnými doklady množství a cenu strojených hnojiv na pozemky vynaložených, a v odst. (4) praví, že toto tvrzení pachtýřovo má býti odborně vyšetřeno a podle výsledku šetření náhrada přiznána. Z toho neplyne, že se vyšetření musí státi nutně a nevyhnutelně na místě samém, neboť »odborné« vyšetření neznamená nic jiného než vyšetření znalecké, kteréž, když tu jsou účty a jiné věrohodné doklady o množství a o ceně hnojiv na pozemky vynaložených, může se státi i na základě těchto účtů a dokladů, jichž, kdyby rozhodné bylo vyšetření na místě samém, vlastně by třeba nebylo. Naopak je zřejmo, že účty a věrohodné doklady jsou pramenem poznání mnohem bezpečnějším, než šetření na místě samém, kde, zvláště je-li strojené hnojivo již zaoráno a s hlínou smíseno, i když je snad přes to zjistiti lze, nelze zjistiti jeho množství a cenu. Cituje-li rekursní soud § 6 vl. nař. čís. 53/21 na doklad toho, že se šetření mělo státi na místě samém, je to mýlka, neboť tento § mluví o případě, kdy jde o srážku nebo přirážku podle § 3 téhož nařízení a praví, že okolnosti pro tuto přirážku nebo srážku rozhodné mají býti odborně vyšetřeny na místě samém, ale zde nejde o takovou přirážku nebo srážku, která náleží vlastníku jakožto zvýšek ceny přejímací jemu připadající, nýbrž o náhradu umělých hnojiv podle § 43 a) odst. (3) a (4) náhr. zák., jejíž výše se neřídí percentem pro srážky a přirážky § 43 cit. vl. nař. stanoveným ani okolnostmi tam uvedenými, nýbrž právě jen množstvím a cenou použitých umělých hnojiv, při čemž zákon nepřipomíná, že i jich účinek má býti vyšetřován, neboť má za to, že jest dán již jich množstvím a kvalitou (»cenou«). Avšak zákon také nikde nepraví, že Státní pozemkový úřad má nebo musí přiznati pachtýři všecko to, co na použitá umělá hnojiva vynaložil, což vůbec je nemožné, an pachtýř hnojiv z části sám již využil, jakž se patrně stalo i v tomto případě, kde, pokud z obsahu spisů vychází, Státní pozemkový úřad převzal nemovitosti dnem 1. listopadu 1925 a hnojiva datují z let 1922—1925. Rozdíl mezi výpočtem cukrovaru a výpočtem Státního pozemkového úřadu záleží podle výkladu Státního pozemkového úřadu v tom, že pachtýř (cukrovar) užívá jiného sobě výhodnějšího procentuálního využití hnojiv sklizněmi v jednotlivých letech. Poněvadž toto vyjádření bylo cukrovaru doručeno, odkazuje se na ně. Nelze tedy uznati, že porušen předpis § 43 (3) a (4) náhr. zák. nebo vůbec nějaký z předpisů citovaných v § 46 (2) náhr. zák., a musilo i tu dovolací stížnosti Státního pozemkového úřadu býti vyhověno a rozhodnutí rekursního soudu býti změněno.
K stížnosti cukrovaru. Tato má za předmět jen stavební investice, znovuzřízení vyhořelých hospodářských budov. Avšak nižší stolice právem zvláštní náhradu nepřiznaly, neboť, jak podrobně dolíčeno v rozhodnutích čís. 6380 a 8208 sb. n. s., hospodářské budovy se zvláště nehonorují, ježto náhrada za ně je obsažena již v ceně základní, vypočítané podle tabulek a lze za ně přiznati, jsou-li ve vyžadovaném dobře zachovaném a výstavném stavu, jen přirážku podle § 3 a 4 cit. nař. čís. 53/21 v doslovu nařízení ze dne 21. září 1922 čís. 296 sb. z. a n. Důvod rekursního soudu, že již nesouhlas vlastníka s nárokem pachtýře stačil, by naň zřetel vzat nebyl, ovšem není správný, neboť investice, pokud za ně přísluší náhrada podle § 43 náhr. zák., musí vždy býti pojaty v ocenění, ať už vlastník podle § 43 (2) téhož zákona souhlasí, by cena jich byla pachtýři vyplacena, anebo si ji pachtýř musí podle § 50 a) poslední odstavec dobývati na něm pořadem práva. Uplatňuje-li cukrovar, že když dvory v S. a v L. vyhořely v roce 1920, nebyl by pachtýř pro krátkou dobu až do převzetí Státním pozemkovým úřadem v roce 1925 tak velký náklad investoval, nýbrž se spokojil s provisoriemi mnohem lacinějšími, sluší mu odvětiti, že to sice učiniti mohl, nebyl-li tomu na odpor shora citovaný zákon ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. o řádném hospodaření (§ 2 čís. 2), avšak pak by byla nastala srážka na ceně převzatého majetku pozemkového podle § 5 cit. vl. nař. čís. 53/21, nepřihlížejíc k tomu, koho by stihla, a konečně, že požár byl neštěstím vlastníka a pachtýře, které si musí přičísti již podle § 1311 obč. zák., pro Státní pozemkový úřad však že jest lhostejno, proč tam byly nové budovy, zda následkem shroucení sešlostí nebo požárem, nebo pro jinou příčinu, že Státní pozemkový úřad přihlížeti má podle zákona jen ke stavu budov, a ne k příčině toho stavu, a že stav budov respektuje jedině přirážkou nebo srážkou z ceny tabulkové. Stížnost je tedy bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

8636. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 87-95.